Měla jsem v plánu se otočit a prostě odejít, ale Spikovy upíří reflexy byly asi milionkrát rychlejší. Najednou stál přede mnou a díval se mi do obličeje. Stáhla jsem ramena dozadu a zamračila se. Vážně mi vadí, když se snažím být drsná jako šmirgl papír a přitom jsem menší minimálně o hlavu. Ztrácí to kouzlo tvrďačky.

"Kam si myslíš, že teď půjdeš?" zavrčel na mě.

"Není to snad jedno? Můžu si dělat, co chci," odsekla jsem. Možná už nejsem přemožitelka, ale pořád mám dost síly na to, abych upírovi pořádně nakopala zadek.

"Myslíš, že je to takhle snadný? Bohužel, zlato, takhle práce přemožitelky nekončí."

Ušklíbla jsem se. "To jsi jich poznal tolik?"

"A taky jsem jich pár zabil," zvedl hlas a z jeho ostře řezaného obličej se stal ten nechutná upíří ksicht. Nečekala jsem ani vteřinu a hned jsem mu uštědřila pár dobře mířených kopanců od břicha a obličeje. Až když ležel na zemi, podívaly se na mě zase oči Spika.

"Nezapomeň - pořád jsem to já a pořád si pamatuju, co bylo."

Zavrčel na mě, ale v tom lidském smyslu. Zakroutila jsem hlavou a přišlápla jeho hrudník zpátky k betonu. "Nesnaž se, Spiku. Já řekla dost. Je konec."

"Ne všichni upíři vědí, že už nejsi přemožitelka," zachrčel.

"Já vím a myslím, že se s tím zbytkem vypořádám."

"A co když to neví ani Dracula?" zeptal se klidně a zvedl jedno obočí.

Jeho otázka mě zaskočila. Zůstala jsem ho sledovat a přemýšlela jsem o odpovědi. Draculu prostě sama neporazím, i kdybych chtěla sebevíc. A pokud neví, že je nová přemožitelka, půjde po mě, dokud se mě nezbaví.

Já nevím, jak dlouho mě Spike nesl a ani nevím, jak se dokázal ovládnout a mít mojí krev tak blízko. Neublížil mi, což bylo víc než překvapivé. Mohla jsem se bát, mohla jsem mu říct, ať mě nechá na pokoji, ale neudělala jsem to. Měla jsem víc starostí s tím, jestli dnešní noc přežiju, nebo ne.

Spike mě nesl jako kdybych nevážila ani kilo a podařilo se mu mě dostat do nemocnice. Jakmile jsme proběhli velkými posuvnými dveřmi, už jsem pomalu ztrácela vědomí. Jen vzdáleně jsem vnímala, jak Spike dopadá na kolena a křičí kolem sebe o pomoc. Přiběhla ke mně sestra a doktor a pak už si nic nepamatuju. Jediné, co jsem naposledy slyšela, byl doktorův a Spikův rychlý rozhovor.

"Potřebujete také ošetřit?"

"To není moje krev, ale její," odsekl mu Spike.

Kdybych byla při smyslech, zasmála bych se, protože představa, jak doktoři ošetřují mrtvého Spika mi přišla dost komická, ale takhle jsem byla ráda, že jsem udržela otevřené oči. Viděla jsem spoustu světel, slyšela jsem hluk v dlouhé chodbě a pak jsem upadla do bezvědomí.

Když jsme se znova probrala, ležela jsem na pokoji v nemocničním pyžamu a nebylo mi zrovna nejlíp. Přišla jsem si jako zfetovaná, nebo zkouřená. Ale to nebylo to nejnepříjemnější. Nejhorší bylo to, že jsem na břiše cítila velkou náplast. Určitě tam byli i stehy. Krucinál, tohle jsem vážně potřebovala. Až se odtud dostanu, rozsekám Draculu na milion malejch kousíčků. Ani nestihne mrknout.

Byla hluboká noc. Venku foukal silný vítr a obloha byla černá jako inkoust. Nikdy nezasvítila ani hvězda. Seděla jsem zamčená v pokoji, okno jsem měla otevřené a seděla jsem na jeho parapetu. Vítr mi pohazoval s vlasama a já jsem přimhouřenýma očima pozorovala okolí. Větvě stromů se zmítaly v prudkém větru a kmeny se kymácely ze strany na stranu. Měla jsem dojem, že nastává soudný den. Jak vtipné. Pro mě už ten den nastal dávno a dávno jsem prohrála. Ale pořád to nebyl konec. Pořád jsem měla malou šanci.

Byla jsem na sebe naštvaná a zároveň sama sebou zklamaná. Jestli tohle někdy skončí a já se toho dožiju, změním se. A hlavně - vzdám se života přemožitelky. Budu normální holka.

Někdo zaklepal na dveře. Zvedla jsem se z parapetu a šla odemknout dveře. Čekala jsem za nimi Angela, nebo Ellie, ale k mému překvapení tam stál Spike a díval se na mě tím svým tvrdým a neústupným pohledem.

"Co chceš?" zeptala jsem se, ne příliš mile.

Ukázal před sebe. "Můžu dál?"

Ustoupila jsem ode dveří a on vešel. Zavřela jsem za ním a opřela se o dveře. Sledovala jsem, jak přechází k oknu, jak se z něho vyklání a dívá se ven a uvědomovala jsem si, jak moc se od sebe vzdalujeme. Pořád mi na něm záleželo, ale štval mě. Štval mě tím, že byl silnější, než já. Ale až zabiju Draculu, bude všechno jinak.

"Spiku?" promluvila jsem potichu.

Otočil se ke mně a podíval se mi zpříma do očí. "Přišel jsem si promluvit."

Vydechla jsem mnohem víc otráveně, než bylo nutné.

Spánek mi nezabral ani hodinu. Probudila jsem se po necelých čtyřiceti minutách a dívala jsem se na Spika, jak spí. V obličeji měl několik hlubokých škrábanců, tmavé tričko měl rozervané na hrudníku a odhalovalo několik dalších zranění. Pohled na něj mě bolel a připomínal mi, že bych měla mít silný výčitky. Jasně, cítila jsem se hrozně. Udělala jsem strašnou chybu, když jsem je vystavila nebezpečí. Spika, Angela a Ellie. S Ellie to bylo snad nejhorší. Mohla jsem přijít o zbytek svojí rodiny a pak bych zůstala už doopravdy sama. Stačilo to, že jsem bez vlastního vědomí zabila mámu.
Zavrtěla jsem rychle hlavou, abych vymazala ty zlé vzpomínky na zkrvavenou koupelnu, šarlatové umyvadlo a nápis na zrcadle. Uvědomovala jsem si, že Dracula si se mnou zase může dělat, co chce, protože jsem zase jenom člověk. Překvapilo mě, že se mi ještě neozval pomocí hadího znamení. Děsila mě představa, co bych udělala tentokrát.
Zvedla jsem se od Spika a šla jsem do koupelny, kde jsem do umělohmotný misky natočila vlažnou vodu a vzala si několik bílých hadříků. Taky jsem se převlíkla do tepláků a teplé mikiny, abych tu nechodila jako prima barbína. Pak jsme se vrátila dolů do obýváku, kde jsem ve skříňce vyštrachala náplasti. Znovu jsem si sedla vedle gauče, namočila jsem hadřík a opatrně ho přiložila Spikovi na ránu na hrudníku. Bílá látka se místy zbarvila do ruda. A Spike najednou prudce otevřel oči, nadzdvihl se a popadl mě prudce za zápěstí. Lekla jsem se a chtěla se od něj odtáhnout, ale držel mě pevně. Vypadal jen trochu splašeně.
"Ronnie?" zvedl obočí a zvláštně se na mě podíval.
Polkla jsem a donutila jsem se uklidnit. "To nic, Spiku. Všechno je… v pořádku."

Stála jsem bezbranně proti Draculovi a svým přátelům, kteří byli v obležení krvelačných bestií. Sakra, dostali jsme se do pořádný kaše. Ne, oprava, já jsem je dostala do kaše. Do hajzlu na druhou a na třetí, jestli se odtud dostaneme všichni živý, v jistém slova smyslu, tak políbí matičku zemi, začnu se modlit a chodit do kostela.
Za páskem jsem měla schovaný kolík a posvěcený kříž. Ani jsem nezaváhala, když jsem ho vytasila, připravená se bránit zuby nehty. Kdo dneska dostane na prdel? Já to rozhodně bejt nehodlám a tečka.
"Přemožitelko, jsi připravená na smrt?" zeptal se mě Dracula a udělat ke mně krok blíž. Moje reakce na jeho přiblížení, bylo několika kroké ucouvnutí. Nechtěla jsem se zdržovat v jeho blízkosti, ačkoliv jsem byla připravená ho zlikvidovat.
"Tady dneska někdo umře, ale můj čas je ještě daleko," odsekla jsem ostře a stiskla kolík mezi prsty, aby mi ho nikdo nedokázal vyrazit.
"Myslíš, že mě dokážeš porazit?" usmál se škodolibě.
Zakroutila jsem hlavou. "Možná ne dneska, ale jednou určitě, ty hnusnej, krvelačnej parazite!" zavrčela jsem a stáhla obočí k sobě. Nelíbilo se mi, že zpochybňuje moje schopnosti. Ještě se bude divit, až mu někdo, nebo něco, nebo možná já, urve hlavu. Znovu mě tak krásná představa naplnila a dělala mi dobře.
Ellie, kterou držel pod krkem jeden z upírů, zakňučela. Trhla jsem hlavou, abych se na ní podívala, jestli je v pořádku. Opětovala mi pohled, kterým mi naznačovala, že je to dobrý. Hlavně ať se nenechám rozptylovat.

Jakmile na Brentwood padla tma, byli jsme všichni připraveni vyrazit vstříc Draculovi a jeho zániku, který budu mít převážně na svědomí já za to, že tak surově zabil mojí mámu. Zabil ji mýma rukama a to se neodpouští. Jsem připravená mu dopřát tolik ukrutné bolesti, kolik dopřával on mě. Bude mě ještě prosit, abych ho už zabila. Udělám to, až budu mít dojem, že jeho trýznění bude stačit.
Šli jsme opravdu všichni. Já, Spike, Angel a dokonce i Ellie. Nechtěla jsem, aby šla s námi. Aby viděla tu hrůzu, kterou obnáší noční svět, ale nehodlala opustit Angela. A navíc, pokud má v sobě alespoň z poloviny tak dobrou krev, jako já, mohla by být mým ohniskem při mojí důmyslně promyšlené pomstě. Nehodlám se do toho zapojit jenom já. Nehodlám Draculovi urvat hlavu vlastníma rukama. Tuhle špinavou práci přenechám jiným. Mrtví si rádi smlsnou na nemrtvém mase. A s radostí se na jejich hody budu dívat.
Řekla jsem Spikovi, co mám v plánu. Tvářil se trochu znechuceně, když slyšel, co všechno jsem schopná udělat, ale ukážu nejen jemu, že moje síla nekončí upířími vlastnostmi, ale pokračuje až za hranice všech schopností.
Pro tuhle noc jsem si vybrala speciální oblečení. Jestli vyhraju, bude to to nejlepší a pokud umřu, tak taky. Tak jako tak, všichni poznají, jak schopná jsem uměla být a jak kreativně jsem byla připravená. A jak moc odhodlání mě pohánělo dopředu.
Vyčesala jsem si vlasy do vysokého culíku, oblékla jsem si bílé tříčtvrteční dříny a krvavě rudý top, který odhaloval všechny moje znaky, díky kterým jsem patřila Spikovi. Při pohledu na mě mohl být Spike hrdý, ale taky trošku nespokojený.

Bylo teprve ráno a mě zbývalo několik hodin do setmění. Až potom jsem mohla vyjít ven, spatřit svět jinýma očima a rozervat Draculu na kusy. Nikdo ani netuší, jak moc příjemný pocit mi způsobuje jenom pouhá představa na to, jak mu urvu hlavu a zprovodím ho ze zemského povrchu. Ty obrázky, které se mi rodily v hlavě a dávaly dohromady jednu krvavou scénu, byly jako ten nejhezčí sen, který jsem mohla mít.
Jakožto upír jsem viděla všechno z jiného pohledu. A nebylo to tak špatné. Jenom jedna věc mě na tom opravdu štvala - už jsem se stala Spikovou plnou služebnicí, jeho součástí. Ne, že by mě přestal zajímat, ale vadí mi, že mě má někdo pod svojí mocí. I když, Spike mě dokázal ovládnout už předtím, než mě vůbec stihl kousnout. A co se Draculova znamení týče, bylo vynulováno. Díky ti, ó dobrý bože.
Takže, abych teď zabila čas do noci, rozhodla jsem se dát si horkou a povzbuzující koupel. Zavřela jsem se v koupelně, pustila jsem vřelou vodu do vany a zatímco se napouštěla, svlékla jsem se a zabalila do ručníku, abych tu před zrcadlem nestála jen tak, jak mě bůh stvořil. No, bůh. Teď už to nejspíš neplatí.
Dívala jsem se na svůj lidský obraz ve skle. Nezdálo se, že bych se po lidské stránce nějak moc změnila, když nepočítám to, že moje kůže vypadá, jako sníh a moje oči získaly zářivější barvu. Jinak nenastala nijaká větší změna.
Přesně podle mých myšlenek se můj obličej stáhl do upířího výrazu. Nad kořenem nosu se mi zvrásnila kůže, oči mi zapadly a zežloutly, rty se mi stáhly a objevily se upíří tesáky. Podívala jsem se na sebe a málem jsem měla infarkt.

Spike se mi díval do obličeje, zatím co já jsem se dívala na Draculu. Nikolaos se na mojí ruce kroutila a mrskala a já jsem cítila, jak propadám kouzlu. Nechtěla jsem, moje mysl se usilovně bránila, ale netrvalo to dlouho a můj mozek se zatemnil.
" Ronnie, nenech se ovládat, to přece nejsi ty!" okřikl mě Spike.
Škubla jsem sebou a podívala se mu do očí. Najednou se něco stalo. Nikolaos se pevně stáhla kolem mého zápěstí a ztuhla. Já jsem se probudila ze snění a byla jsem zase ta stará Ronnie, co nesnáší upíry a oživuje mrtvé.
" Co se stalo?" chtěla jsem si sáhnout na čelo, ale Spike mě držel za zápěstí a pohledem mě nutil, abych se na něho dívala. Ale nemohla jsem vnímat jenom jeho osobu, když byl v místnosti někdo další. Někdo, koho jsem se zoufale snažila zničit.
" Nedívej se na něj. Dívej se na mě," poručil mi.
Zamračila jsem se, protože neumím a nehodlám přijímat rozkazy od upíra, i když mi na to upírovi záleží. Já upíry zabíjím, já si od nich nenechám poroučet. Jenomže, když se Spike tvářil tak, jak se tvářil, poslechla jsem ho. Nic jiného mi nezbylo.
" Ronnie," ozval se sametový hlas Draculy. Vyřkl moje jméno podruhé a můj mozek na to zareagoval. Zavřela jsem oči a chtěla jsem křičet, ale bylo by to k ničemu. On mě stejně dostane.
" Ronnie!" Spikův hlas přerušil slastné mumlání Draculy a probudil mě ze snění. Začínalo mi to pomalu docházet. Spike je klíč k tomu, aby mě nikdo jiný nemohl ovládat. Proto do mě vkládal znamení. Jedno po druhém mě víc a víc chránilo před jinými upíry, ale nechrání mě dost před Draculou. Ale udělalo by to dost, kdyby mě kousl. Potom by byl Dracula vyřízený a já zachráněná.

Dlažba, kterou byla podlaha obložená, mě nepříjemně studila do zad a cítila jsem ji na stehnech přes džíny. Otřásla jsem se chladem a pak mě něčí paže zabalily do něčeho měkkého teplého. Slyšela jsem kolem sebe spoustu hlasů. Mužských, ženských, hlas Angela, Ellie a dokonce i Spika, který se ozýval neblíž u mě. Dokonce jsem poznala i jeho prsty, které mi přejížděly po vlasech.
" Tělo jsme už odvezli," řekl cizí ženský hlas. " Ale ten nepořádek je na vás."
" Díky," odvětil Spike. " A doufám, že toho parchanta co nejdříve najdete a usmažíte na elektrickém křesle."
Co? O čem to mluví? Jaké tělo odvezli? Jakého parchanta mají chytit? A kdo je vůbec ta žena? A co se tady vlastně stalo? Sakra, musím se probudit. Mám nějakou špatnou předtuchu, že to, co se tu odehrálo, se mi nebude líbit.
Ze všech sil jsem otevřela oči. Nade mnou se tyčil už jenom Spike. Ostatní lidé byli najednou pryč, jakoby zmizeli mávnutím kouzelného proutku. Nadzvedla jsem se na loktech a Spike mi pomohl se posadit. Rozhlédla jsem se a odmítala jsem věřit svým očím. Doufám, že to, co vidím, je jenom červená barva rozlitá po zdech. Ale začínám o tom pochybovat. Nadechla jsem se pusou a málem jsem začala zvracet. Pach čerstvé krve mi ulpěl v krku a už jsem se ho nemohla zbavit.
" Jak ti je, Ronnie?" zeptal se mě, když se pomalu snažila postavit se na nohy. Jednou rukou jsem se přidržovala zdi a druhou Spikovy paže. Hlava se mi trochu točila z toho strašného pachu a z toho děsivého pohledu, který se nacházel kolem mě, mi přecházely oči.
Všimla jsem si, že ve dveřích stojí Ellie. Na rameni má tlustou vrstvu obvazů a oči má zarudlé pláčem. Obličej unavený a je bledá jako stěna.

Potřebovala bych na chvíli vypnout. Potřebovala bych se zahrabat pár set metrů pod zem a chvíli jenom přemýšlet. Potřebovala bych se na chvíli zbavit všech upírů, duchů, zombií a i lidí. Potřebovala bych být chvíli vážně sama se sebou a svými myšlenkami.
Najednou jsem se v tom všem topila. Mám dvě Spikova znamení, ale třetí už nedostanu. Nemůže mě ovládat, ale jsem z části jeho. A taky mám Draculovo jedno znamení, což znamená, že patřím jen jemu a může ovládat mojí mysl a dělat si se mnou prakticky, co sám uzná za vhodné. Sakra, jsem v tom až po uši.
" Co budeme dělat?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem a všichni se na mě podívali takovým tím pohledem, jako bych udělala něco špatného. Všichni, kromě Spika. Ten jediný mě pohladil po rameni a snažil se mě uklidnit. Bezvýsledně.
" Nic." Odpověděl mi Angel. Vypadal přitom tak povrchně a arogantně, že jsem měla chuť se zvednout a praštit ho.
" Jak to myslíš, nic?"
" Myslím to tak, jak to říkám," odsekl.
Zaťala jsem ruce v pěst. " To tady mám jenom sedět a čekat, až si mě Dracula zavolá?"
" Ronnie, uklidni se," šeptl Spike.
Vytrhla jsem se mu a odstoupila jsem mezi kuchyň, obývák a schodiště, po kterém se dostanu do pokoje, kde mám v plánu se zamknout a litovat se. " Neříkej mi, abych se uklidnila! Vy nevidíte, že jsem v těch sračkách až po temeno hlavy! Upíři, duchové, už mě to všechno začíná unavovat! Nikdy jsem se neměla stát přemožitelkou, ani nekromantkou! Nikdy!

Teď stojíme všichni čtyři v koupelně a vzájemně si oplácíme trapné pohledy. Jde to pořád dokola. Já přeletím očima Angelovi, Angel ke Spikovi, Spike k Ellie a Ellie zase k Angelovi a Angel zpátky ke mně. Divný kolotoč, ze kterého vás za chvíli bolí bulvy z neustálého kroucení a hledání pohledů ostatních přítomných v téhle malé stěsnané místnosti.
Bylo ticho. Jediné, co jsem slyšela bylo hučení krve, která mi pulsovala žílami. Napětí v místnosti houstlo. Něco zvláštního viselo ve vzduch. Ale co? Strach to nebyl, protože teď se nebylo čeho bát. A nebyla to ani nervozita. Ale prostě něco, co nepopíšete slovy. Já jsem to vycítila a možná jsem byla jediná.
Angel se nepřítomně ošil a šustění těžké látky jeho saka mě vytrhlo z nepřítomného přemýšlení a o tom divném pocitu, co mi utkvěl, jako těžký pach, vzadu v krku na patře.
" Ronnie, děje se něco?" zeptala se najednou Ellie.
Trhla jsem sebou. Proč jsou klidní a já jsem najednou nervózní? Proč cítím na zádech studený mráz a chloupky na zátylku mi vstávají?
" Proč?" zvedla jsem obočí. Nesnášela jsem odpovědi formulované v otázce, ale teď to bylo přímo nezbytné.
" Jsi nějaká bledá. Není ti špatně? Jsi nějaká bledá," konstatovala sestra tichým hlasem.
Spike najednou neseděl na vaně, ale stál vedle mě a pozoroval mě tím svým uhrančivým pohledem. Opět se nade mnou tyčil jako hora, ale tentokrát jsem nezvedla hlavu, abych se mu podívala do očí. Cítila jsem se nějak divně. Jakoby se mi měla každou chvíli roztočit hlava a já sebou mohla křápnout na studenou pohledu a přitom si rozbít hlavu o hranu vany.

Jasně, že jsem musela přemluvit Spika, aby šel semnou k nám domů. A ještě ho musím donutit, aby tam zůstal, protože nemůže zůstat tady. Byla by to pro něj smrt. Ostatní upíři by ho zabili za to, že já zabila jejich vůdce. Asi vás taky napadá, že by měli zabít mě, ale jelikož já jsem nezabila je, ale jejich pána, tak oni se mi pomstí tak, že mi vezmou Spika. A to já odmítám dovolit.
Čím déle jsem se držela ve Spikově přítomnosti, tím víc jsem chtěla, aby ode mě nikdy nešel pryč. Ačkoliv jeden druhého milujeme, ani jeden z nás se nezměnil, snad jen na pár minut. Jakmile bylo Spikovi líp, znovu se v něm ozval sarkastický a prohnaný upír, zatímco ve mně se probudila stará dobrá přemožitelka a nekromantka.
A teď jsme oba připravení vrátit se zpět na svět z podsvětí. Podle všeho byl teď měla být noc, takže je pro Spika bezpečné vyjít ven. Nerada bych se zmýlila a vylezla na denní slunce. To je jako kdybych já sama zabodla kolík Spikovi do srdce. Připadá mi, že následky by byly stejné.
Celou cestu, na kterou mě naváděl Spika, jsem se modlila, aby všichni upíři byli někde pryč. Moje přání bylo vyslyšeno až k bráně. Tam už na nás ovšem čekal uvítací výbor asi deseti upírů. A jelikož byl Spike nepřiměřeně zraněný budu si s nimi muset poradit sama. No a? Už jsem přežila i horší věci.
" Spiku," zavrčel jeden z nich, zatímco jsem stála před Spikem a on se mi díval přes rameno na partu vyhladovělých a krvelačných bestií.
" Tvoje malá kamarádka zabila našeho pána. A my teď zabijeme jí," dokončil větu někdo jiný, ale všichni souhlasně zavrčeli. Znělo to jako ohlušující sbor rozzuřených psů připravených vás rozervat na kusy. Anebo, přinejmenším, váš krk.

Seděla jsem v malé čtvercové místnosti. V místnosti, kterou jsem viděla poprvé. Seděla jsem ve starém čalouněném křesle a dívala jsem se před sebe. Na Spika, který seděl na kamenné hrobce, která byla dominantou v tomhle stísněném prostoru. Nohy měl přehozené přes okraj a díval se do svého klína. Krev mu z obličeje už netekla, ale na spánku měl dokonale kulatou nachově fialovou modřinu, pravou tvář mě posetou několika hlubokými šrámy, na čele mu utkvěla hluboká rána, na které se mu srazila krev. Seděl shrbený, protože jeho žebra nebyla v dobrém a celistvém stavu. Dýchal hlasitě a přerývaně. Znělo to jako supení uhnaného koně.
Dobře, přiznávám, litovala jsem ho. Málem umřel kvůli mně. Postavil se sám proti Draculovi, nejvyššímu upírovi a pánovi podsvětí. Udělal děsnou nerozvážnost, ale tak strašně mu záleželo na mém životě, že by byl ochoten i zemřít, jen abych já byla naživu.
Na druhou stranu ho obviňuju. Ze lži. Chápu milosrdnou lež mezi kamarády, ale nenávidím lež, přetvářku a arogantnost. A on se představil jako dokonale ulhaný, přetvařující se a arogantní upír. Mám ho tak akorát po krk. Měla bych se zvednout a nechat ho tady umřít. Jenomže nemám dost odvahy ho tady nechat. Prostě nemám sílu odejít. Možná bych odešla, ale jenom proto, abych se někde složila do kouta a litovala se. Většinou nejsem ubohá a nejsem ani slaboch, ale tahle chvíle mi nahrávala do karet. Ksakru. Bude ze mě chudinka.
Spike pomalu zvedl pohled od svého klína a namířil ho na mě. Rychle jsem svoje šedomodré oči sklopila. Nechtěla jsem, aby mě viděl, jak se mi najednou slzy nadraly do očí a já mám chuť křičet a plakat, dokud mu zůstane hlas a zbudou slané slzy v očích.
" Zlobíš se na mě?" Když promluvil, znělo to přiškrceně.

Je vážně bezva bydlet s někým, o kom víte, že vás nedokáže zabít, ačkoliv vám tím vyhrožuje, nebo vám slibuje věčnou nesmrtelnost výměnou za malou doživotní službičku. A nebo, a to je ten nejlepší případ, vás bezdůvodně napadne za to, že je do vás zamilovaný, ale odmítá to přiznat, abych nebyl slaboch. Ale když se na tím zamyslím, poslední verze se tak trocho dotýká i mě.
Tolikrát jsem si přála Spika vyřídit za to, že mě tu drží jako krysu v kleci, tolikrát jsem se o to pokusila a tolikrát to dopadlo stejně. Propadla jsem jemu oslnivému kouzlu a všechno moje silné odhodlání šlo do kytek. A pak, že přemožitelka je vůči upírům poměrně odolná. Prdlajs. Pozorovatel, který tenhle žvást napsal by měl dostat elektrické křeslo za křivou výpověď o přemožitelkách.

Ležela jsem na posteli se šarlatově rudým povlečením a měla jsem zvřené oči. Ale nespala jsem. Myslím, že teď spát by bylo příliš riskantní. Spike se pořád potuluje někde kolem a chce mi vrátit tu nakládačku, kterou jsem mu dala včera. Docela jsem se pobavila, až na ty jeho nekonečný kecy o tom, jak strašně jsem do něj zamilovaná.
Ne, neřeknu to, protože to zaručeně není pravda. Zamilovanost rozhodně není to třesení těla, když se mě jen dotkne, není to to bušení srdce, když se tyčí nade mnou a dívá se mi do očí a už vůbec to nejsou ty motýlci, co mi létají v břiše, když mě políbí. Ne. Ne. Ne.
Na pár vteřin jsem se nechala unést a myšlenkami jsem zabloudila k tomu, co se ve mně vlastně odehrává. Byla jsem hrozně zmatená. Jak bych se mohla takhle hloupě zamilovat? Do upíra? Proti přírodě? Proti pravidlům? To prostě nejde.

Možná jsem udělala chybu, když jsem se Spike zeptala, proč mě tady drží. Odpověděl mi, dal mi svůj vlastní a jediný důvod, ale teď je všechno jiné. Už to není ten Spike, kterého jsem chtěla zlikvidovat, aby mohl lidský svět klidně žít. A navíc, poslední dva dny jsem ho neviděla a moje tělo na to zareagovalo nečekaným smutkem. Pořád jsem chodila jako tělo bez duše a cítila jsem se strašně zrazená. Tak takhle se projevuje zamilovanost?
Nebyla jsem si přesně jistá, co se mi odehrává v hlavě, ale moje srdce to mělo spočítané. Bez Spika bylo totiž naprosto ztracené. Zničené, popraskané. Začínala jsem si nejistě uvědomovat, že Spika začínám vidět všude. Ve snech, v myšlenkách, ale i za každým rohem, i když tam není.
Většinu času, když vážně nebylo co dělat, jsem proležela ve svých myšlenkách. Ležela jsem na posteli stulená do klubíčka, obličej jsem měla v dlaních a mlčky jsem naříkala. Ježiši Kriste, jsem jako malá holka, která ztratila milovanou věc. Nebo možná nejsem jako malá. Jsem holka, co ztratila milovanou věc. Milovaného člověka. Vlastně upíra.

Najednou jsem se další ráno srazila se Spikem na chodbě. Šel hodně rychle zatímco já jsem vlekla nohy za sebou. Takže to mělo následky. Křápla jsem sebou na záda a chvíli jsem zůstala ležet a zírala do stropu. Měla jsem pocit, že se mi to všechno jenom zdá. Jako bych měla vidiny. Po chvíli jsem si sedla a zadívala se mu do obličeje. Koukal na mě z vrchu, rty slabě našpulené, čímž se mu ještě víc zvýraznily lícní kosti. Vypadal naštvaně a zároveň otráveně, že mě vidí
" Spiku?" Jeho jméno proniklo jako výstřel do ticha. Sama jsem se lekla, když jsem to řekla.
" Co?" zeptal se odměřeně.

Chodila jsem kolem postele a pokaždé jsem kopala do jejích dřevěných nohou. Dlaněmi jsem se mlátila do čela a měla jsem strašnou chuť křičet, kopat a nadávat si. Co se to semnou sakra děje? Jsem přemožitelka. Jo, to už víme, jak dlouho to budu ještě omílat? Jenže, když jsem to, co jsem, tak jak jsem se mohla před chvílí líbat se svým úhlavních nepřítelem? Pane bože.
Opřela jsem se o tvrdou zeď a založila jsem si hlavu do dlaní. " Jsem špatná. Sakra, jsem tak pitomá! Tak pitomá!"
Lehla jsem si na záda na matraci a zírala jsem do stropu. Moje myšlenky a dokonce i můj mozek se bouřil pro mě. Srdce už jsem ani nevnímala. Nikdy jsem se jím neřídila. Rozum byl mojí silnou zbraní. Rozum mi vždycky dobře radil. Ale najednou mlčí.
Přetočila jsem se na bok a podívala jsem se na hromadu panenek, které na mě upíraly svoje velké oči. Otřásla jsem se pod jejich pohledy, ale vstala jsem a přešla jsem ke skříni, na které seděly. Vzala jsem jednu z nich do ruky a pohladila ji po porcelánové hlavičce. Na vteřinu mi to připomnělo moje dětství. Měla jsem spoustu takovýhle panenek. Vyhrála jsem si s nima hodiny a pak se ze mě najednou stalo to, co jsem teď.
Posadila jsem panenku na místo, kam patří a chvíli jsem se na ní dívala. Přemýšlela jsem o tom, když jsem byla malá. Měla jsem hezké dětství, než se náš táta rozhodl nás opustit. Máma se z toho nikdy nedostala.
Máma. Jestlipak jí někdo vysvětlit, kde jsem a co se mi stalo? Ellie to určitě zvládla vysvětlit tak, aby máma nevěděla nic, co by jí mohlo ublížit. Bude v bezpečí. A navíc, obě mají po boku Angela. On se o ně postará. Já to vím.

Spike a ostatní se vydali lovit. Zůstala jsem v továrně úplně sama, nikde nikdo, ani jediný upír, který by mě hlídal. Vlastně, proč taky? Z tohohle bludiště se sama nikdy nedostanu, takže jsem tu v podstatě v bezpečí.
Jenže já tady nemám být. Měla bych být nahoře a zachraňovat lidi, k čertu! Vždyť tam venku umírají nevinní a já jsem tady dole! Co mám udělat? Mám si kleknout do kouta a brečet? Ne, ani náhodou. Nejsem žádná malá holka, já jsem přemožitelka. A jsem dost chytrá na to, abych před Spikem byla pitomá, ale sama před sebou byla dokonale inteligentní a vynalézavá. Nejsem obyčejná přemožitelka, já mám i sílu nad mrtvými, i když tady je mi to houby platné.
Proběhla jsem chodbou do hlavní síně. Stůl byl pořád prasklý, což mi skvěle nahrálo do karet. Spike si ani neuvědomuje, jak moc mi nahrál a jaké nebezpečí mu teď hrozí. Když bude mít štěstí, tak mu jen hodně ošklivě ublížím a pak ho předhodím někomu, kdo ho dodělá. Třeba Angelovi. A když bude mít smůlu, tak mu hodně ošklivě ublížím a pak mu vyrvu srdce z těla. Nebudu to dělat poprvé.
Vlezla jsem pod stůl a vytáhla z desky tu nejsilnější a největší třísku, která tam byla. Byla dost ostrá na to, aby probodla upíří kůži a donutila tak tu nechutnou bytost rozplynout se v prach.
Strčila jsem si nebezpečně vypadající třísku pod polštář. Takže plán A, část první, jsem zmákla dobře. Teď plán A, část druhá. Jak dostanu Spika do postele, aniž bych v něm vzbudila podezření? Hm, mohla bych udělat jen jednu věc. Musím být vychytralá a proto, intriky by měly být to pravé, co by mělo zabrat. Sehraju na něj scénu, že mi ruplo v kouli a rozhodla jsem se být jen jeho. Představa, že ho budu líbat mě docela děsí, ale pokud to vyjde, dostanu se odtud.

Chvíli jsem jen tak stála civěla na Angela a on civěl zase na mě. Ani jede z nás se nezmohl na jediné slovo. Oba dva jsme se vzpamatovávaly z toho, co Spike právě udělal. Proboha, on unesl mojí sestru? Sakra, neměla jsem brát jeho varování na tak lehkou váhu a neměla jsem slibovat Ellie, že zůstanu doma. Do hajzlu na druhou a na třetí.
" Ronnie?" Angel se vzpamatoval mnohem dřív, než já. Když na mě promluvil, jen jsem mrkla a to bylo všechno. Musel moje jméno zopakovat a pak mnou pořádně zatřást. Jinak bych nebyla schopná vrátit se do reality.
" Dostal Ellie," řekla jsem a hlas jsem měla prázdný. " Je to moje chyba."
" To není pravda," namítl Angel měkce.
Podívala jsem se na něj. " Nesnaž se mě uklidnit, Angele. Neměla jsem se od vás nechat ukecat a neměla jsem zůstávat doma. Kdybych šla ven tak by-"
" Tak by tě Spike dostal a my bychom tě ztratili úplně!" vyjel na mě.
" Umím se o sebe postarat, Angele, nejsem malá."
" To vidím," ukázal na moje druhé znamení.
Už jsem zapomněla, že ho mám. Možná, že bych to teď mohla využít proti Spikovi. Najednou mě napadl geniální nápad. A k mojí smůle k tomu budu potřebovat Angela.
" Dostaneme jí zpátky. Zachráníme jí." Řekla jsem rozhodně a šla jsem se do pokoje převléct.
Následoval mě a bylo mu jedno, že mě bude sledovat při převlékání. A upřímně řečeno, mě to bylo taky fuk. My dva se nesnášíme a jemu by mohlo být jedno i kdybych před ním stála nahá.
" A jak to chceš udělat? Vlítneš na ně z bazukou?

Už jsem si nepřipadala jako přemožitelka a už vůbec jsem si nepřipadala jako lidská holka. Nemůžu říct, obyčejná, protože jsem neobyčejná, ale přece jenom už nejsem ani člověk, co je nenormální. Byla jsem jenom loutka, kterou někdo ovládal. Někdo. Spike. Stala jsem se jeho panenkou na hraní. On mnou manipuloval. A mě se to ani trochu nelíbilo.
Vždycky jsem byla zvyklá, že lidma, upírama, démonama a mrtvolama jsem manipulovala já. Všichni tihle museli poslouchat mě a najednou se objeví pán upírů a já ho mám nechat, aby si semnou dělal co chtěl?
Jenže, když o tom tak přemýšlím, tak teď ho musím nechat vyhrávat. Donutil mě, abych si nechala vtisknout další jeho znamení. Z větší části moje osobnost patří jemu. Do háje. Nechala jsem se tak snadno chytit. Ale poslední znamení už si nemůžu dovolit dostat na tělo. Byl by to konec přemožitelky. Konec mě samé. A to se nesmí stát. Já nechci padnout pod vládu upíra. On mě nesmí dostat za žádnou cenu. Protože jinak bude konec se vším, co jsem budovala.

Stála jsem mezi náhrobními kameny a moje otřesení z bolesti a nečekaně prohozeného skóre v bitvě mezi mnou a pánem upírů skoro opadlo. Už jsem byla uvolněnější, ale pořád jsem cítila ve svalech na rameni nepříjemné pálení. Věděla jsem, že tam rozžhavený kov zanechal rudou značku písmene V vpálenou do mojí kůže. Ale už to ani nebolelo. Až se to zahojí, tak potom zůstane, stejně jako po kříži na vnitřní straně mého předloktí, jen růžová jizva. Ale pořád to budou znamení, díky kterým se stávám snadno manipulovatelnou obětí.
Natáhla jsem přes sebe mikinu, aby nebylo vidět moje poranění a vydala jsem se zpátky domů.

Slunce se ani nestihlo schovat za horizont a nebo alespoň začít osvěcovat druhou polovinou naší zeměkoule a já už jsem stála mezi pomníky na hřbitově a pozorovala jsem poslední starší pár lidí, kteří odcházely hřbitovní branou. Jakmile jsem měla jistotu, že tady nejsou už žádní nevinní lidé, zamkla jsem bránu obrovským zámkem a řetězem. Nikdo se nedostane dovnitř a nikdo se nedostane ven.
Sluneční paprsky hodně zeslábly a na nebi se roztáhla tmavá modř, jakoby tam někdo rozlil inkoust. Hvězdy se dneska neobjevily. Noc nebude tak chladná, ale rozhodně nebude nijak zvlášť příjemná. A rozhodně ne pro mě.
Stiskla jsem kolík, když už začala být opravdová tma. Jediné, co tu vydávalo ostré světlo byla lampa u brány, ale to bylo všechno. U vysokých pomníků a stromů byla tma jako v pytli. Ze stínů na mě mohl klidně vyskočit nějaký démon a rozervat mi hrdlo na kusy.
Jsem připravená. V každé ruce mám kolík, za pásek mám strčený kříž a v batohu pod lavičkou mám dost svěcené vody, abych s ní pobila armádu upířích pomocníků Spika. Tahle noc by neměla být tak zlá, než ta předešlá. Teď už se dokážu ubránit.
Za mnou zakřupaly větvičky, které se válely na zemi. Prudce jsem se otočila. Pod světlem lampy se vynořil zástup sedmi upírů. Seřadili se do řady se Spikem uprostřed. Čekali tu někde na mě, zalezlí ve stínu, to je jasné. Jinak by se neobjevili tak rychle.
Znovu mě obklíčili a z jejich hrdel vycházelo pobavené vrčení. Něco ve stylu: " Zase jsme ji dostali a dneska nám neuteče. Stejně jako včera."
Nahrbila jsem se a na vteřinu mě mrzelo, že taky neumím vrčet.

Zůstala jsem ležet ve vlhké trávě a nenamáhala jsem se zvednout. Jen matně jsem ve tmě viděla Spikův znak otištěný do mojí ruky. Z ran mi vytékala krev. Co teď bude, když nosím Spikovo znamení? Stává se ze mě jeho služka mezi lidmi? Mám mu nosit oběti až do domu? Něco jako donášková služba večeře? Praštila jsem druhou pěstí do země. Sakra, jak jsem to jenom mohla dovolit?
Vím, že když se nejvyšší upír rozhodne vybrat si svou lidskou služebnici, musí jí označit třemi svými znameními. Kříž v kůži, vypálený znak a upíří kousnutí. Pokud se mu podaří všechna tři znamení dostat do kůže své oběti, má nad ní veškerou moc.
Já už mám jedno znamení. Dostal mě dřív, než jsem se mu stihla pořádně podívat do tváře. Zbývají dvě a dostane mě do svojí moci. Budu přemožená přemožitelka, která bude sloužit upírovi. Ta představa mě vážně děsí.
Otočila jsem se na záda a zůstala jsem se dívat na hvězdné nebe. Dýchala jsem zhluboka, hrudník se mi rytmicky zvedal. Oči se mi zavíraly. Ztratila jsem nejspíš dost krve. Byla jsem unavená a dneska v noci to rozhodně nebylo z boje. Zabila jsem jenom jednoho upíra a málem jsem byla sama sežrána zaživa.
Kousek ode mě zašustila tráva. Pomalu jsem natočila hlavu ke straně a podívala se do tmy. Mezi náhrobními kameny se ke mně volným krokem blížil Angel. A nevypadal přívětivě. Mračil se na mě a měl k tomu důvod. Neposlechla jsem ho, i když jsem měla. Ale já mám svojí hlavu. Nemůže mě přinutit dělat něco, co nechci.
" Angele?" zamumlala jsem, když se tyčil nade mnou.

Mučila jsem se nad sešitem biologie, zatímco moje sestra přeblikávala televizní kanály na širokoúhlé plazmové televizi. Máma, která se před chvílí vrátila z práce, stála u sporáku a smažila sýr a hranolky. Nedokázala jsem pochopit, jak může přijít unavená z práce a ještě se starat o nás dvě. Já bych se na jejím místě svalila na postel a snažila se ignorovat to, že mám vůbec nějaké děti. Jenomže i já mám svoje povinnosti. Za dvě hodiny zase vyrazím do ulic zabíjet nemrtvé a povídat si s jejich mrtvými protějšky. Myslím, že je to mnohem lepší, než si lámat hlavu nad těmi přírodopisnými žvásty.
U dveří zazvonil zvonek, což pro mě byl gong vysvobození. Zvedla jsem se z gauče a šla jsem ke dveřím. Přitom jsem cítila, jak je mi můj mozek vděčný za to, že už se do něj nesnažím narvat další informace.
" Ahoj, Angele!" usmála jsem se, když jsem otevřela dveře.
" Ahoj," řekl suše. Ani se na mě neusmál. Měl vážnou, zamračenou tvář a díval se mi zpříma do očí. Pokaždé, když jsem ho viděla, musela jsem uznat, že Ellie má na kluky, a i na ty upíří kluky, docela čuch, protože Angel patřil k nejhezčím dívčím protějškům, jaké jsem kdy poznala.
Angel ani nemrknul během té půl minuty, co jsem posuzovala jeho upíří dokonalost. Jasně, chápu. Takže sem nepřišel jenom proto, aby navštívil svojí přítelkyni.
" Dobře, Angele," opřela jsem se o futra dveří. " Tak o co jde?"
Angel se na mě podíval poněkud křečovitě. " Myslím si, že to není vhodné téma k tomu, abychom ho řešili ve dveřích."
" Jasně," kývla jsem a ustoupila jsem ze dveří.

Zbodla jsem kolík do posledního upíra, který mě ohrožoval a jakmile se proměnil v prach, mohla jsem si oddechnout. Dnešní hlídka je za mnou. Vyřídila jsem minimálně tucet upírů a na dalších dvacet čtyři hodin jsem zachránila Brentwood. Naposledy jsem obešla hřbitov podél zdi, prozkoumala jsem okolí svými smysly, čímž jsem zavadila i o pár mrtvých a mohla jsem se konečně vydat na cestu domů. Už je taky na čase. Jsou dvě hodiny ráno. A zítra musím do školy. Vyspím se pět hodin a pak zase hurá do světa. Nechci se ráno vidět v zrcadle.
Cesta vedoucí do mé postele trvala ještě dvacet minut. Ani se za mnou nestihly zavřít dveře do pokoje a já už jsem ležela na posteli a usínala jsem. Ani jsem se nenamáhala převléknout, nebo vysprchovat. To může počkat na ráno. Donutím se vstát dřív a všechno stihnu.

Budík mi začal vyzvánět přesně v půl sedmé a já jsem jenom při otevření očí cítila, jak moc jsem unavená a nevyspalá. Pár hodin navíc v posteli by se mi vážně hodilo.
Hodila jsem nohy přes pelest a prsty se mi ztrácely v huňatém zářivě zeleném koberci. Volným krokem a poslepu jsem vyšla z pokoje a přímo přes úzkou chodbu rovnou do koupelny. Vlezla jsem pod sprchu a pustila na sebe ledový proud. Nebyl to zrovna nejlepší nápad. Svaly v těle se mi najednou křečovitě stáhly, až to bolelo. Tak jsem vodu zase vypnula a zabalila se do županu. Když nic jiného, aspoň jsem se probudila.
Vrátila jsem se zpátky do místnosti, ve které jsem jen spala, dělala domácí úkoly a depkovala. Jinak jsem byla pořád venku a zabíjela upíry, nebo démony. Oblékla jsem se do něčeho teplého a pohodlného, jako byly úzké džíny, tričko a teplý svetr.

Přemožitelka a nekromantka.
Tyhle dvě slova se kolem mě točí už tři roky. Vytvořily mi nálepku, se kterou si mě všichni pamatují. Holka, co zabíjí upíry a je spřízněná s mrtvými. A je jedno, jestli jde o zombie, duchy, nebo chodící kostry. Se všemi těmihle tvory jsem spojená duší i tělem. Dokážu vycítit přítomnost mrtvých na míle daleko, dokážu je povolat z hrobu, dokážu je donutit, aby mě poslouchali na slovo a stejně tak je donutit vrátit se pod zem. Mám to po své babičce Dolores, která byla taky nekromantka. Je to dar, který jsem zdědila.
A co se týče mojí přemožitelské schopnosti, tak tu jsem nezdědila po nikom. Byla jsem vybrána jako vyvolená. Prostě jsem jednu noc zabila prasáka s upířími zuby a nechutným obličejem a v tu ránu jsem byla jedinou vyvolenou.
Ani v jednom případě jsem nedostala na vybranou. Nikdo se mě neptal, jestli chci, nebo ne, prostě se to stalo. Nikdo to už nezmění.
Víte, občas si přeju normální život, jako obyčejná sedmnáctiletá holka. Chtěla bych být tou nejnudnější a nejobyčejnější holkou na škole. Prostě ta, které si nikdo nevšimne. Takhle si mě všímají všelijací démoni a upíři, co prahnou jenom po mojí krvi, nebo po tom, aby mě odvlekli ke Krvavému Williamovi. K pánovi všech bytostí z podsvětí. On mě totiž chce dostat.
Každý démon, nebo upír, to je jedno, mě nesmí zabít. Může mě jenom ochromit, abych mu neublížila a pak mě musí odvést ke svému pánovi. Ten si ze mě chce udělat lidskou služebnici. Chce, abych byla jeho královnou. Slibuje mi za to nesmrtelnost. Ale ne jednou jsem mu po jeho poskocích poslala zdvižený prostředníček.