> Tell me something I don't know
5. června 2011 v 22:09 | Bubbly Kay
Takže moji milí,
máme tu konec povídky.. Tohle byl další výtvor, na který jsem moc pyšná. Doufám, že vás všechny, kdo jste to četli, to nějakým způsobem chytlo za srdíčko. Všechny komentáře, které jste napsali, miluju a miluju i vás za to, že jste je psali... Takže, můžete se kochat posledním dílem :) vaše B.
…o půl roku později…
Svět kolem mě začínal ožívat. Vnímal jsem na kůži teplotu v místnosti. Slyšel jsem tiché předení klimatizace. Cítil jsem něčí dotek na hřbetu ruky. Oči mi pořád halila tma. Nedokázal jsem se pohnout, cítil jsem se unavený. Můj dech byl mělký téměř neznatelný, ale dýchal jsem. To bylo dobré znamení. Jsem naživu.
Kolik uběhlo minut? Nebo snad hodin, dnů? Jak dlouho tu ležím a kde to vlastně jsem? Další zvuk, za hlavou jsem slyšel tiché, rytmické a pravidelné pípání. Připomíná mi to nemocnici. Ano, zápach desinfekce mě šimrá v nose.
Co se tam vlastně odehrálo? Nejsem si jistý, vzpomínám si na výstřely, hlasité výstřely. Jeden z nich zasáhl mě, ale necítil jsem bolest. Myslel jsem jen na jedinou věc, přál jsem si zůstat naživu. Tak moc jsem si přál přežít, abych mohl ještě jednou v životě spatři svého bratra, abych ho mohl obejmout a zašeptat mu, že je pro mě tím nejdůležitějším, co mám. Toužil jsem se mu omluvit za svoje chyby a slíbit mu, že už nic podobného neudělám.
5. června 2011 v 18:48 | Bubbly Kay
Večer jsem musel znovu za Jürgenem, ale tentokrát jsme se měli sejít někde úplně jinde. Nebylo výjimkou, že to místo bylo opět noční klub se spoustou polonahých dívek, ale tentokrát už to nebyla zapadlá fabrika, nýbrž vyhlášený lokál. Upřímně řečeno, striptýz bylo to poslední, na co jsem měl náladu. Chtěl jsem být doma s Billem a celou noc mu vysvětlovat, že se nemusí být. Teď, když jsem odcházel, mluvil se mnou, ale na očích jsem mu viděl, že touží po tom, abych se z domu nehnul ani na krok. Kdyby to bylo možné, s radostí bych mu vyhověl.
Jediné, co mě alespoň pro teď uklidňovalo na dnešní noci, bylo to, že zábava byla poněkud volná. Jürgen dnes udělil volno a všichni se chystali dobře bavit. Zdálo se, že jsou tu poměrně známí, protože se kolem nich točila nejedna pěkná slečna, bez ohledu na to, jací byli oni nechutní. Já jsem se posadil na kraji osazenstva a zíral do skleničky s vodkou a ledem. Neměl jsem náladu ani chuť na to, co se tu dělo. Zamyšleně jsem sledoval, jak se čirá tekutina ve sklenici přelévá sem a tam. Myslel jsem na Billa a na jeho divokou tvář, když jsme se včera v noci milovali. Bill měl vždycky mnoho tváří, ale tahle byla nejdokonalejší. Pořád dokola jsem si v hlavě opakoval, jak spokojeně sténal a rytmicky se pohupoval na mém těle. Jak jeho boky kroužily a jeho rty mě laskaly, kde se dalo…
4. června 2011 v 18:20 | Bubbly Kay
Bill se prohnul v zádech, vyklenul dokonalou linii svého laního krku a zavzdychla do ticha, když se moje rty dotkly jeho roztouženého klína. S něžností jsem políbil jeho vrcholek a sledoval, jak zatíná nehty do pohovky s další salvou přidušeného zasténání. Havraní vlasy měl rozhozené kolem hlavy jako noční svatozář. Oči pevně stiskl, rty pootevřel a kmitl přes ně jazykem. Stříbrná ozdoba v něm se zablyštěla a já jsem dostal chuť ho políbit, cítit jeho ústa na mých a topit se v nich. Do rozkroku jsem mu pomalu přes boky sjel rukou a pevně jsem ho stiskl v dlani, zatímco jsem ho s tichým předením hladově políbil. Bill vzdychl a polibky mi začal oplácet, pohrával si přitom s mým jazykem. V tom samém dráždivém tempu, v jakém jsem ho líbal, jsem pohyboval rukou na jeho vzrušení. Bill ochotně vycházel boky vstříc mojí žádostivé ruce.
Billovy prsty, které se teď mírně třásly, se začaly potýkat s mým páskem u kalhot. Jakmile ten povolil, kalhoty mi sklouzly ke kolenům úplně samy. Bill zatáhl za lem mých boxerek.
"Pryč s tím, Tome," vzdychl potichu. "Chci to," dodal ještě a zakloním hlavu, když jsem dlaní tvrdě přirazil proti jeho klínu.
23. dubna 2011 v 15:50 | Bubbly Beekay
Bill se na mě zamračil, ale svoje ruce z mých nevytrhl. Věděl jsem, že se na mě zlobí už jen naoko, protože byl rád, že jsem konečně doma. A už teď se na mě díval trochu mírněji, než před chvílí, kdy na mě ječel, že o mě měl strach. Přejel jsem mu bříšky prstů po lícní kosti a nasadil jsem se ten nejvíce provinilý výraz, abych si to u něho doopravdy vyžehlil. Bráška se na mě ještě chvíli díval jako kakabus, ale po dalších dvou vteřinách se pousmál a z gauče se mi pomalu svezl do klína. Obkročmo se na mě posadil, ruce mi omotal kolem krku a potichu zavrněl, když nosem přejel po linii mého krku. Tohle gesto jsem znal a rozhodně neznamenalo vztek. Bill byl až příliš přítulný, než aby byl vzteklý.
"Nemysli si, že ti to takhle bude procházet pořád," špitl mi potichu do ucha a pak se na mě zpříma podíval. "Tohle je výjimka."
"Výjimka, protože už jsem ti tak moc chyběl a ty ses zrovna neměl s kým mazlit? Proto si na mě čekal tak dlouho? Aby ses dočkal někoho, kdo si s tebou zaleze do postele a bude ti vrnět spokojeně do ucha?" usmál jsem se pobaveně.
Bill zakroutil hlavou. "Ne na někoho. Na tebe," upozornil na tu drobnou maličkost a jemně se mi otřel o rty. Nebyl to polibek jen letmý dotyk. Přitáhl jsem si ho na klíně ještě blíž k sobě a omotal mu paže kolem boků. Bill se usmál a opřel se čelem o to moje, pomalu přimhouřil oči a klidně dýchal, jako kdyby se jen užíval tu chvíli, kdy mě má tak na blízku.
Chvíli mezi námi bylo ticho, jediné, čemu se dalo naslouchat, byly naše dechy. Bill se mírně pohupoval dopředu a dozadu, jako když se snažil uspat malé dítě, ale nebyl jsem si jistý, jestli uspává mě nebo sebe. Možná nás oba. A pak najednou to ticho porušil jeho hlas.
19. dubna 2011 v 19:48 | Bubbly Beekay
Vešel jsem do jednoho nočního klubu v zapadlé ulici. Jürgen tady na mě doslova čekal. Spolu se svojí partou postávali jen kousek ode dveří, aby po mě mohl hrábnout dřív, než se stihnu rozkoukat. Přesně to se stalo, když jsem vlezl dovnitř, neviděl skoro nic v přítmí a hlasitě řvoucí hudba mě ohlušila. Jakmile po mě někdo ze tmy hrábl, začal jsem se bránit, dokud mě nechytlo víc paží a táhlo mě někam pryč z hlavního sálu. Jakmile se za námi zavřeli dveře v další místnosti, hluk přestal, jako kdyby někdo hudbu úplně vypnul a já jsem se konečně kolem sebe mohl rozhlédnout.
"Už jsem se bál, že bych si pro tebe musel dojít," zasmál se Jürgen, když se usadil ve staré židli a zapálil si cigaretu. Mathias mu stál za zády a jako správně vycvičený pes kopíroval Jürgenovy pohyby. Odpustil jsem si kousavou poznámku.
Podíval jsem se na Jürgena. "Řekl jsem, že tu budu, tak jsem tady."
"Samozřejmě," odvětil Jürgen klidně. Nechceš svého malého brášku vystavit nebezpečí," zasmál se a sledoval nikotinový obláček, který mu vylétl z úst a pak se rozplynul ve vzduchu. Když zmizel, zazubil se na mě takovým tím nechutně slizkým úsměvem bosse, kterého se všichni bojí. Pochopil jsem, že i já bych se ho měl bát, ale potom, co předvedl, když vtrhl do naše domu, jsem na něho měl akorát vztek.
"Billa nech na pokoji. Nemá s tím nic společného a rád bych, aby to tak zůstalo, pokud ty stojíš o mojí spřízněnou duši," zavrčel jsem.
Jürgen stáhl obočí. "Kladeš si podmínky?"
"Spíš tě varuju," opravil jsem ho.
23. března 2011 v 21:38 | Bubbly Beekay
_
Bill už se mnou celý večer nepromluvil, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, držel si mě od těla na větší vzdálenost, než byla jenom délka paží. Když jsem ho chtěl obejmout a zkusit mu zlepši náladu, podíval se na mě přes celý pokoj a já jsem pochopil, že semnou právě teď nechce mít vůbec nic společného. Naštval jsem ho a ranil zároveň. Mělo mi dojít, že už to poté příjemné návštěvě nebude jako před ní.
Skoro celou noc jsem nespal. Bill ležel klidně vedle mě v posteli a pravidelně oddychoval, zatímco já zíral na strop. Překvapilo mě, že ke mně v noci přišel, ale teď jsem v duchu řešil něco jiného, než jestli už Bill vychladl. Měl jsem v hlavě to zítřejší setkání s Jürgenem. Vsadím se o cokoliv, že tím, co se tu stalo, jsem si zrovna hezkou obálku neudělal. Doufám, že kvůli tomu nebudu mít v jeho partě peklo. Nerad bych byl vyděděnec hned první, vlastně druhé setkání.
Bill zamlaskal a nos mi zabořil ke krku. Pohladil jsem ho po havraních vlasech a chvíli se díval na jeho obličej. Doopravdy mi vadí, že jsem ho do toho takhle pitomě zatáhl. Teď už může jen doufat, že neudělám další blbost a nedám Jürgenovi tak šanci, aby mu ublížil. Do smrti bych si to vyčítal, kdyby se Billovi stalo něco kvůli mně. Už takhle mám ránu na duši, když jsem ho tehdy srazil autem.
Otočil jsem se k Billovi co nejopatrněji, abych ho neprobudil a přitiskl jsem ho k sobě. Bráška mě vzal za ruku a propletl prsty s mými, aniž by se probudil. Pousmál jsem se. Pořád mu na mě záleží, bez ohledu na to, co říká, nebo jak se ke mně chová. Tyhle chvíle mi to vždycky zaručí. Políbil jsem ho něžně na čelo a zavřel oči se snahou už se nezabývat těmi problémy a v klidu se vyspat.
6. března 2011 v 1:22 | Bubbly Beekay
Jürgen se prohnal dveřmi a než jsem si stihl uvědomit, co se vlastně děje, tvrdě mnou praštil o stěnu a přidržel mě pod krkem. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Bill hnul, aby mi pomohl, ale než stihl udělat krok, skončil pod rukama jednoho z Jürgenových pomocníků. Moje dvojče jen přidušeně zakňučelo a všemi silami se snažilo vykroutit z nepříjemně pevného sevření.
Podíval jsem se na Jürgena. "On s tím nemá nic společného, nech ho na pokoji," zavrčel jsem vztekle, ale v mém hlase zazněl i kousek nejistoty. Jürgena jsem osobně teprve teď poznal, ale řeči, které o něm kolovaly, se mi nelíbilo ani trochu. V tuhle chvíli jsem si mohl jenom nadávat za to, že jsem se do toho připletl. A při pohledu na Mathiase, který vypadal jako nakopnuté štěně, jsem si byl už úplně jistý, že to byla největší chyba v mém životě.
Jürgen nepatrně pootočil hlavu směrem k Billovi a pousmál se. "Kdepak, tvůj malý bratříček by nám mohl být k nápomoci, víš? A když už jsme tady, proč bychom nemohli odejít se dvěma místo jednoho, co?"
"Co po mě chceš?" zeptal jsem se a stiskl jsem jeho zápěstí ve snaze ho donutit mě pustit. Bezvýsledně.
Přimhouřil oči, když mi odpovídal. "Se mnou nikdo vymetat nebude, rozumíš? Dneska v noci jsi měl být jinde a ne mýt vlastnímu dvojčeti záda. Myslel jsem, že o setkání s mou maličkostí stojíš, když si tu práci přijal, ne?"
"Jakou práci?" ozval se Bill a zpozorněl. Přesně tohle byla chvíle, kterou jsem si přál ze všeho nejmíň. Okamžik, kdy se Bill dozví, že jsem se jenom pitomým telefonátem zapletl s drogovým dealerem a že chci dělat to samé, co on jenom kvůli penězům. Sakra, ještě jsem nezačal ani podnikat a už mám problémy. To jsem vážně potřeboval.
4. března 2011 v 22:25 | Bubbly Beekay
Spokojeně jsem ležel ve vaně s Billem opřeným o svůj hrudník. Provokativní nálada ho přešla a proměnila se v nevinné mazlení. Najednou tu zase bylo to koťátko, které čekalo na něžné pohlazení. A já jsem byl ochoten mu vyhovět. Hladil jsem ho po havraních vlasech, občas jsem mu do pramenů vtiskl letmý polibek. Bill potichu vrněl a mhouřil oči. Tohle byla jedna z těch chvilek, kdy mě přestal zajímat okolní svět a žil jsem jen tím jedním okamžikem. Ne snad, že bych se kdy musel o Billa s někým dělit, protože jsem si byl až moc jistý, že Bill patří jenom mě. A podle toho, jak se Bill choval, jsem se ani nemusel bát, že bych o něho mohl přijít.
Bráška se zavrtěl a přetočil na břicho, aby mi viděl do obličeje. Bradu si podepřel rukama a znovu si na mě lehl. Na rtech mu pohrával úsměv, kterým říkal, že je šťastný. Měl jsem ho dokonale přečteného, každou jeho grimasu. Znal jsem každý úšklebek, který jeho obličej dokázal stvořit, takže jsem poznal, jak se cítí, ať se to snažil skrývat sebevíc.
Nehty mě jemně zašimral na kůži. "Tome?" vzhlédl ke mně čokoládovýma očima.
"Hm?" podíval jsem se na něj a podepřel si rukou hlavu.
"Jsi tu se mnou šťastný?" zeptal se.
Ta otázka byla divná, nicméně jsem mu musel odpovědět taky otázkou. "Myslíš tady a teď?"
Zakroutil hlavou. "Myslím celý život. Nebo tu dobu, kterou tu spolu jsme, bez ohledu na všechny ty věci, které staly. Prostě jen jestli jsi šťastný?" Když se mě na to ptal, v jeho pohledu se kmitlo něco zvláštního, možná trochu posmutnělého a nejistého.
28. února 2011 v 18:02 | Bubbly
Už jenom tím, že jsem se rozhodl takhle, jsem měl pocit, že jsem zklamal Billa a naprosto rozjařil Mathiase. Jakmile jsem mu to totiž oznámil, zařval radostí. Málem jsem z toho ohluchl. Vsadím se, že kdybych byl s ním, tak mě snad obejme a zulíbá radostí. Čímž mi ovšem dodal na jistotě, že to u Jürgena ta dokonalé nebude, protože tam nerad byl sám. Když tam bude semnou… Nevím, co si od toho slibuje, hlídat zadek mu rozhodně nehodlám.
"Hele, Mathiasi," zavrčel jsem do telefonu, co nejtišeji to šlo. "Moc se neraduj, já z toho dvakrát na větvi nejsem, ale peníze se mi teď vážně hodí. Ale varuju tě - jestli cekneš Billovi, tak ti osobně zmaluju obličej do fialova!" Potřeboval jsem mu trochu vyhrožovat. Vlastně to nebylo jenom vyhrožování, myslel jsem to skutečně vážně. Protože, jestli se Bill něco dozví, stáhne mě zaživa z kůže, ať se mi to líbí nebo ne. On je hodně tolerantní, ale v tomhle případě se hranice nekladou. Mohl bych dostat doživotní útrum, zákaz vycházení a nesnášel by mě, dokud bych nebyl zavřený v rakvi.
"Klídek, Tome," uklidňoval mě a dovedl jsem si představit, jak se tváří. "Bill se nic nedozví, rozhodně ne ode mě. Katja se od tebe taky nesmí dozvědět ani slovo, takže jsme si vlastně kvit. A vůbec, dneska večer přijď ke mně. Půjdeme společně za Jürgenem."
"Už mě čeká?" zeptal jsem se a možná to znělo trochu překvapeně.
Mathias chvíli mlčel. "Asi jsem se o tobě tak trochu zmínil," přiznal.
"Mathiasi," zavrčel jsem naštvaně. Už teď mi to přišlo jak ten nejpitomější nápad.
"Vychladni, Tome," odsekl. "Kdybys to nepřijal, nikdo by tě za to nepronásledoval. Všechno by bylo v suchu, takže buď v pohodě, jo? Samozřejmě, že ti nechci přidělávat problémy."
13. února 2011 v 13:44 | Bubbly
Když jsem dorazil domů, byl už Bill taky zpátky z pochůzky po městě. A vypadalo to, že si jí bezvadně užil, protože, když jsem se s ním setkal, mě na sobě nové tričko a džíny s páskem, jehož spona byla velká skoro jako polovina mojí hlavy. Divím se, že tu kovovou tíhu vůbec unese. Umrlčí lebka, která zdobila jeho boky v koženém pásku vypadala až moc masivně proti jeho drobnému tělu. Samozřejmě, že jsem si svoje názory nechal pro sebe, jen jsem se na něho usmál. Nechci vidět, jak se budu tvářit, až se budu potýkat s tím zapínáním. Nenáviděl jsem Billovy pásky a ty nejnovější jakbysmet. Čím novější pásek, tím složitější dobývání jeho kalhot.
"Jak vypadám?" zeptal se mě a otočil se, abych si ho mohl prohlédnout ze všech stran.
I kdybych nechtěl, že Bill dokázal být neuvěřitelně sexy i v pytli od brambor, ale jakmile si oblékl něco takového, šílel jsem. Dokonce ani ta nejdokonalejší modelka by mě nedokázal rozpálit tak jako můj malý bráška. "Koukám, že se některé věci nezměnily, co, Bille? Nákupní horečka tě nikdy neopustí," podotkl jsem s úsměvem.
12. února 2011 v 22:13 | Bubbly
"Někam se chystáš?" zeptal jsem se Billa, když jsem ho našel v pokoji, jak se oblékal do úzkých džínů, tmavého trička a černé kožené bundičky. Vlasy měl schované pod pletenou čepicí a obličej pod jemnou vrstvou make-upu. Jakmile postřehl mou přítomnost opřenou o futra dveří, usmál se a popadl velkou kabelku, která ležela na posteli. Naposledy se zkontroloval ve velkém zrcadle a s letmým úsměvem přešel ke mně. Jeho prsty zavadily o lem mého trička, zatímco si mě prohlížel čokoládovýma očima.
Je to už skoro týden, co jsme s Billem, za pomoci jeho deníku, znovu našli tu touhu, která v nás vzbuzovala pocity, jež jsme k sobě chovali. Pravdou ovšem zůstává, že mu jen tak neřeknu, že ho miluju. On nemá problém sdělit mi tuhle podstatnou maličkost několikrát za den. Překvapuje mě to a jsem opravdu rád, že to vím. Jen mě děsí představa, že to jednou Bill nevydrží a naloží mi na záda ultimatum. Buď mu řeknu to, co chce slyšet, nebo mám smůlu.
23. ledna 2011 v 16:59 | Bubbly
Opřel jsem Billa zády o zeď, aniž bych ho pustil a nechal ho, aby mě laskal rty po obličeji. Líbal mě na čelo, na spánky, na tváře, na hrany čelisti a nakonec na rty, jako kdyby si nechával to nejlepší na konec. Jeho polibky jsem mu se stejnou něžností oplácel, pevně jsem ho svíral pod zadečkem a tiskl ho na stěnu. Naše jemná hra se začala pomalu vyvíjet v něco divočejšího a dravějšího. Billův jazyk mi přejel po linii rtů a potom pomalu vklouzl mezi ně, dotkl se toho mého a zase zmizel. Bill si semnou hrál jako kočka s myší, protože, když jsem se já zkoušel svým jazykem dostat za hradbu jeho zubů, zlehka mě do něho kousl, což ve mně vyvolalo vlnu vzrušení. Potichu jsem zasténal do jeho úst a přitiskl ho více k sobě, ačkoliv to už snad ani nebylo možné. Opustil jsem Billovi rty a začal laskat jeho krk. Bráška zaklonil hlavu, přimhouřil oči a trhaně se nadechoval. Zlehka jsem stiskl jeho sametovou kůži mezi zuby a vnímal, jak se Billovo tělo otřáslo. Zaryl mi nehty do ramen a můj klín se najednou začal probouzet k životu. Čím víc jsem si Billa jen tak vychutnával, tím víc jsem ho chtěl mít.
"Půjdeme ke mně do pokoje, co říkáš?" zavrněl potichu a rty se otřel o můj ušní lalůček. Přestával jsem se ovládat, když se klínem jen tak letmo otřel o můj. Mám takové ponětí, že tahle provokace neskončí jen tak něčím. Na Billovi bylo vidět, že to chce stejně jako já.
16. ledna 2011 v 12:25 | Bubbly
V obličeji mě pošimraly první sluneční paprsky. Bylo to nepříjemné probuzení, nesnášel jsem, když mě něco nebo někdo budilo dřív, než jsem se chtěl vzbudit já. Překulil jsem se na druhá bok a zavrtal se pod deku, ale v tom mi došlo, že bych měl spadnou na podlahu. Protože, co já vím, usnul jsem dole v obýváku na gauči a ten nebyl zrovna prostorný.
Otevřel jsem nejdřív jedno oko a mžoural jsem kolem sebe. Jakmile jsem otevřel i to druhé, zjistil jsem, že jsem u sebe v pokoji, ve svojí posteli. Pomalu jsem se posadil a zívnul. Okno bylo pootevřené, lehký vánek si pohrával se záclonami. Rozhlížel jsem se kolem sebe, naslouchal ticho, které v domě vládlo. Pohledem jsem se zastavil u budíku. Bylo skoro deset hodin, takže jsem přehodil nohy přes pelest. Podlaha mě zastudila do chodidel. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal se na svoje nohy, potom jsem se zvedl a zamířil do koupelny na ranní očistu. Krátká sprcha mi zabrala jen deset minut. Jakmile jsem vypadal aspoň trochu jako člověk při smyslech, vydal jsem se do obýváku. Cestou jsem nakoukl do Billova pokoje. Nepřekvapilo mě, že už nespal. Od té doby, co se vrátil z nemocnice, se z něho stalo ranní ptáče, ačkoliv moc neskákal.
1. ledna 2011 v 15:30 | Bubbly
Podíval jsem se na Billa. Upíral na mě obrovské hnědé oči a vyčkával, zatímco já jsem si prolamoval prsty. Praskání kloubů se rozneslo místností a Bill na mě sykl. Nesnášel, když jsem tohle dělal, takže jsem toho nechal a sklopil
jsem hlavu. Nevěděl jsem, co teď mám udělat. Opravdu s ním mám mluvit o tom, jak ho po nocích laskám, jak ho uspokojuju, jak se ho dotýkám? Ne, tohle asi nedokážu. Je mi líto, ale pan Frajer z tohohle nejspíš vycouvá.
Bill si přisedl blíž ke mně. Díval se na mě ze vzdálenosti několika centimetrů. "Tome, prosím. Chtěl bych to od tebe slyšet. Když se mnou o tom mluvíš, vím, že jsem si to jen nepředstavoval, že je to realita. Já se potřebuju vrátit do normálního života, tak mi pomoz."
Zamrkal jsem. "Já nevím, jestli o tom dokážu tak otevřeně mluvit, Bille," odvětil jsem skoro šeptem. Přišlo mi hloupé, že to nedokážu říct. Připadal jsem si trapně. Jako slaboch. Dokázal jsem Billa milovat, aniž bych mu to řekl a jakmile přišlo na slova, stáhnul jsem ocas mezi nohy a utekl jsem z bojiště.
Bill se zamračil. "Byl jsi vždycky takový?"
"Jaký takový?"
"Když přijde na city, bereš do zaječích," prohodil skepticky. To byla dobře mířená slova na moje ego. Zranil mě, ale nemohl jsem mu to dát najevo. Byla to jenom moje pýcha, která utrpěla. To se zahojí. A upřímně řečeno - Bill má pravdu, můžu si za to sám.
27. prosince 2010 v 15:24 | Bubbly
Bill zmlkl, jako kdyby spolkl jazyk. Čokoládové oči upíral na ty tři slova a snad ani nedýchal. Já jsem se díval na něho. V jeho obličeji se odehrávala směska všech možných pocitů. Překvapení, zděšení, nechtělo se mu věřit, že tohle napsala jeho vlastní ruka. Svůj rukopis poznal, takže nebylo pochyb, že tohle psal on. Kruci, kdybych tohle tušil, kdybych věděl, že si čmárá básničky do notýsku, sebral bych ho a schoval, dokud by se mu neudělalo líp.
Bill nervózně poposedl, ale nesnažil se ode mě odtáhnout nebo s křikem utéct. Seděl, díval se a naprázdno polykal. Možná, že další pavouk by ho mohl probrat z tohohle transu. Chtěl jsem s ním mírně zatřást, ale pak jsem došel k názoru, že to není nejlepší nápad. Nechám ho, dokud se sám nevzpamatuje a něco neudělá.
Odvrátil hlavu od papíru a podíval se mi do obličej. Pohled jsem mu s hraným klidem oplatil a vyčkával jsem, jestli něco řekne. Rty se mu slabě zatřásly, několikrát zamrkal. Chce něco říct. Už znám tyhle jeho gesta, vím, co mám očekávat.
"Tome, miluješ mě?" zeptal se, což jsem nečekal. Myslel jsem, že mi řekne něco ve smyslu, že tohle nemůže být pravda, že bude hysterický, bude chodit po pokoji a mlátit se do hlavy.
23. prosince 2010 v 20:03 | Bubbly
Nevzpomínám si, jak jsem usnul, ale muselo to být hodně pozdě v noci. Za to jsem si úplně jistý, jak jsem se probral. Probudila mě silná vůně kávy a taky to, že jsem vedle sebe necítil Billa. První, co mě napadlo, že se nejspíš přesunul do pokoje a dospal noc tam, ale pak vedle v kuchyni zacinkal porcelán. Prudce jsem otevřel oči a překulil se na bok, abych viděl. Dopad z gauče na zem nebyl moc příjemný, ale alespoň jsem viděl Billa, jak stojí uprostřed kuchyně a o něčem usilovně přemýšlí. Díval se přitom na jednotlivé skříňky, v ruce hrnečky. Konvice plná vody cvakla. Ale Bill se pořád nehýbal. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, nad čím uvažuje. Vstal jsem a vešel do průchodem do kuchyně.
"Kafe je ve skříňce vedle lednice," pomohl jsem mu.
Podíval se na mě a na tváři se mi roztančil příjemný úsměv. Potom udělal krok ke skříňkám, natáhl se a vyndal butelu se sypkou látkou, která silně voněla. Jak se tak natahoval, jeho krátké tričko zradilo a odhalilo kousek sametové kůže. Moje tělo na to zareagovalo vzrušeným zamrazením v zádech. Zatřepal jsem hlavou, v duchu jsem si vyndal a podíval se z okna. Zrovna teď nebyl prostor pro moje vzbouřené myšlenky.
22. prosince 2010 v 16:00 | Bubbly
Po dvou dnech jsem si konečně mohl pro bratra přijet. Billa si v nemocnici nechali na pozorování. A po konstatování, že lehký otřes mozku je zažehnán, jsem ho mohl odvézt. Měl jsem z toho strašnou radost i přesto, že nás oba teď bude čekat těžké období.
Pomohl jsem Billovi do auta. Musel jsem se si půjčit jeho auto, jelikož to moje odtáhli do servisu. Kapota, přední sklo, přední světlomet, to všechno muselo jít na výměnu. Normálně bych zuřil jak pes, protože jsem to auto miloval, ale tohle bylo něco jiného. Ta pitomá nablýskaná kára mi bylo ukradená, podstatné bylo, že Bill byl v pořádku.
Nastoupil jsem na místo řidiče, vrazil klíčky do zapalování a zařadil. Auto pohodlně vycouvalo z nemocničního parkoviště. Protočil jsem volant, abych se vyhnul jiným stojícím vozidlům a pak jsme konečně vyjely domů.
Bill seděl rovně, jako kdyby spolkl pravítko a díval se přímo před sebe. Já jsem silnici zrovna nevnímal, ale občas jsem se ohlédl po bratrovi. Vypadal klidně, až příliš klidně na to, že neví, kdo jsem já, neví, kam jedeme a ani co ho čeká. Zajímalo by mě, jestli věří tomu všemu, co mu řekli doktoři o mě, o tom, kde žije a když mu naslibovali, že se mu brzo paměť vrátí. Upřímně řečeno, já v to taky doufám. Potřebuju mít zpátky starého Billa, Billa, který mě miloval a patřil mi jak duší, tak tělem.
Seděl jsem na gauči a bezmyšlenkovitě jsem zíral na televizi. V hlavě jsem měl prázdno a žaludek mi plaval jako na vodě. Koutkem oka jsem vnímal Billovu přítomnost kousek od sebe. Seděl na křesle zabalený v dece a rozhlížel se, jako kdyby tu byl poprvé. Pravda, v jistém slova smyslu tu byl poprvé. Podíval jsem se na něj plnou tíhou pohledu a zamračil jsem se.
21. prosince 2010 v 14:00 | Bubbly
Další den jsme oba dva měli úplně jiný plán. Zatímco Bill vesel vyrazil do města na nákupy, já jsem vytáhl auto a jel jsem si vyčistit hlavu někam do neznáma. Neměl jsem cíl, prostě jsem chtěl jenom vyvětrat gumy a nechat okolní svět ubíhat kolem sebe.
Nejdéle nám trvalo dostat se z domu a nešlo ani tak o Billovo fintění v koupelně, nebo výběr oblečení. Ani jednomu z nás se nechtělo toho druhýho někam pustit. Stáli jsme oba v chodbě v těsném objetí a opláceli si dravé polibky. Bill mě dlouhými nehty něžně škrábal po tričkem, zatímco moje ruce tiskly jeho malý zadeček. A při každém dalším dotyku, jsem měl v boxerkách větší a větší těsno. Odtrhl jsem se od něho a Bill se na mě skoro ublíženě zadíval.
"V pět hodin jsem doma jako na koni. A pak uvidíš. Tohle provokování ti jen tak neprojde," zavrněl jsem mu do ucha. Bill se jenom usmál a natáhl se k malému stolku, na kterém ležely klíče od bytu. Pak mi poslal krátký vzdušný polibek a vyšel ze dveří. Následoval jsem ho. Díval jsem se, jak schází ze dveří, jak mi mizí za rohem a až potom jsem zamkl dveře a vyrazil ke garážím, kde stál zaparkovaný můj obrovský cadillac. Můj druhý miláček, samozřejmě, že až po mém sexuchtivém bratrovi.
20. prosince 2010 v 15:30 | Bubbly
Billovo laní tělo se pod mým svíjelo jako had po návalem neukojitelného chtíče a nikdy nekončící slasti. Mým uším znělo lahodně jeho sténání a vzdychání mého jména. Hladil jsem rozpálenými dlaněmi celé jeho tělo, zatímco jsem se v něm topil. Líbal jsem jeho porcelánový krk, zatímco mi zatínal nehty do kůže na zádech. Zakláněl hlavu a prohýbal páteř jako spokojená kočka. A když hlasitě vykřikl a celý se napnul pod lavinou orgasmu, byl jsem spokojený sám se sebou. Znovu jsem ho dokázal získat jenom několika lacinými dotyky, zatímco on marně bojoval o to, aby dostal na lopatky mě. Nikdy se mu to nepodaří. Miluju jeho tělo, miluju jeho samého.
"Miluju tě," zašeptal mi Bill, když jsme vedle sebe leželi na posteli a on si pohrával s mými prsty. Přejížděl mi nehty po dlaních a vypadal zamyšleně.
"Já vím," odpověděl jsem a políbil ho zezadu na krk. "Stejně tak já miluju tebe." Opřel jsem si hlavu o loket a sledoval jsem profil jeho dokonalého obličeje.
Bill propletl svoje prsty s mými a hlasitě vydechl. Nemluvil jsem, ale věděl jsem, že on chce něco říct. Díval jsem se na něho a čekal, jestli začne sám.
Chvíli to trvalo, ale nakonec se z jeho hrdla ozval jeho hlas. "Já vím, že je to uzavřené téma, ale co když Katja…" Nechal svou myšlenku vyplynout do prázdna a začal uvažovat o nové. "Dokázal bys beze mě být?"
19. prosince 2010 v 15:00 | Bubbly
Nešel jsem za Billem hned. Potřeboval jsem chvíli přemýšlet. Tohle bylo poprvé, kdy jsem se něčeho bál. Bál jsem se toho, že Katja to vyklopí Mathiasovi a pak z toho bude aférka, o které bude vědět celé město. A to se nesmí stát. Billovi i mě by pak lidi dělali ze života peklo. Nemusím to ani vidět, dokážu si to představit.
Nebylo ode mě fér, že jsem to hodil na Billa. Je sice pravda, že nemusel otevírat ty dveře, ale říct mu, že za to všechno může jenom on, bylo sobecký. Připadal jsem si najednou jako pitomec. Nejspíš bych se mu měl jít omluvit, ale já se neumím dost dobře omlouvat. Nejsem zvyklej za někým přijít a říct: "Hele, promiň, zvoral jsem to." Navíc, tohle ani není ta správná verze omluvy. Bill je něžná bytost, na něj bych musel trochu jinak.
Dřív, než jsem se rozhodnul, že za ním půjdu a zkusím si to u něj nějak vyžehlit, seběhl Bill po schodech dolů, ve svém oblečení a mrsknul po mě tričkem, které měl před několika minutami na sobě. Oblečení mi přistálo na obličeji. Stáhl jsem ho a podíval se na Billa.
"Tohle je, myslím, tvoje," prsknul jako podrážděná kočka. "Já už si to na sebe rozhodně nevezmu."
To pro mě byl jasný signál k tomu, abych se začal omlouvat. Místo toho jsem ale zareagoval úplně jinak. Místo omluvy ze mě začaly padat hloupé otázky. "Co se mi tím jako snažíš říct?" zamračil jsem se.
"Snažím se ti říct, že s tebou končím."
18. prosince 2010 v 19:30 | Bubbly
Den se líně převalil v noc. Sluneční paprsky se ztratily za obzorem a na město dopadla tíživá tma. Ovšem, tíživá jak pro koho. Já jsem byl spokojenější s každou nadcházející nocí. Proč? Protože jsem věděl, že budu moct Billovi oplatit všechno to celodenní dráždění a provokování.
Seděl jsem v obýváku a čekal, až se můj ctěný bratříček vykutálí ze sprchy. Ne snad, že bych ji chtěl taky navštívit, ale už mě nebavilo čekat. Kdyby se v koupelně jako naschvál nezamkl, dávno bych tam byl s ním. Samozřejmě, že Bill moc dobře věděl, proč se zamknout.
Už asi posté jsem si netrpělivě přesednul z křesla na gauč a hodil si nohy na stůl. V koupelně pořád tekla voda. Měl jsem dojem, že je tam Bill snad hodinu. Kdybych se tak dobře neovládal, už bych nejspíš mlátil hlavou do dveří od koupelny a škemral, aby mě bráška pustil dovnitř. Ale já radši zatnu zuby a počkám si. Však Bill si odskáče každou minutu, kterou mě tady takhle nechává.
Po další půl hodině, která trvala snad půl noci, konečně cvakl zámek ode dveří a ty se otevřely. Hodil jsem nohy ze stolu, ale neobtěžoval jsem se zvednout. Když jsem vydržel doteď, vydržím až do chvíle, kdy si Bill přijde sám. Ten na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat.
Vyklouzl z koupelny v jednom z mých velkých triček. Opřel se o futra a zadíval se na mě. Já jsem jenom zvedl obočí, prohlédl si ho a poplácal si na stehna. Pochopil. Skoro tanečních krokem se ke mně připloužil a usadil se mi obkročmo na klíně. Rukama mě objal kolem krku a sklonil obličej. Čelem se opřel o to moje a přivřel oči jako ta nespokojenější kočka na světě.
17. prosince 2010 v 19:00 | Bubbly
Ráno jsem se vzbudil téměř až v poledne. Hned po probuzení jsem cítil příjemný pocit sebeuspokojení ze včerejší noci. Ty vzpomínky byly víc, než jen dokonalé. Pokaždé, když zavřu oči, budu to vidět znova a znova a znova to budu chtít prožít. A znova s tou nejdokonalejší osobou na světě.
Vyhrabal jsem se z postele a na pár minut jsem zapadnul do koupelny, abych se aspoň trochu zkulturnil. Na rozdíl od Billa mi stačila rychlá sprcha a vyčištění zubů. Můj, už takhle dokonalý, bratr byl schopen strávit v koupelně hodiny líčením a česáním, aby vypadal ještě líp, pokud to bylo vůbec možné. Takhle nemluvím proto, že mě neuvěřitelně přitahuje, ale proto, že ho takhle vidím.
Oblékl jsem se a vyrazil do kuchyně, kde byl i Bill. Stál opřený o linku, v ruce držel hrnek kafe, zatímco nehty druhé ruky objížděl jeho okraj. Když jsem se objevil ve dveřích, zvedl ke mně čokoládové oči a na rtech vykouzlil svůdný úsměv.
"Dobré ráno, sluníčko," oslovil mě a naklonil hlavu mírně na stranu.
Přesně tenhle pohled jsem na něm zbožňoval. V jeho očích se zračila upřímná nevinnost malého štěňátka smíšená s trochou drzosti a provokace, které bylo těžké odolat. Bez jakéhokoliv slova jsem došel k němu tak blízko, až se naše těla dotýkala. Aniž bych spustil pohled z jeho obličeje, sebral jsem mu z ruky hrneček s nápojem a položil ho na kuchyňskou linku. Pak jsem prstama vklouzl do jeho vlasů zapletených v dredy a prudce jsem si ho přitáhl k sobě. Jakmile jsem mu mezi rty vklouzl jazykem, Bill roztřeseně vydechl do mých úst. Jeho prsty se chopily lemu mého trička a pevně ho stiskly. Jeho nehty mi zavadily o kůži a už jen tenhle dotyk mě dostával do stavu, kdy jsem chtěl mít Billa nahého tady a teď a dotýkat se jeho laního těla.
16. prosince 2010 v 20:53 | Bubbly
Tak mě opět chytil TWC a rozhodla jsem se zveřejnit další takovou FF. Už jí píšu nějakou dobu a pomalu se vyvíjí, tak by nebylo špatný, aby ten vývoj byl taky trochu vidět... Jinými slovy: tady máte další mojí úchylnou tvorbu a přeju pěkný počteníčko...:-) Vaše B.
Přimáčknul jsem Billa na stěnu svého pokoje a zuřivě jsem se připoutal k jeho rtům. Jazykem jsem vyhledal ten jeho a téměř hladově jsem se s ním propletl v divoké a vášnivé hře. Rukama jsem sjížděl křehké linie jeho laního těla, zatímco on třesoucími prsty bojoval s knoflíky mojí košile. Byl tak zapálený, že několik knoflíků nevydrželo ten nápor a odskočily, jako kdyby byly na pérko. A když se bráška dostal svými hbitými prsty a dlouhými dráždivými nehty na mojí kůži, málem se mi podlomily kolena.
Je to už hezkých pár měsíců, co tohle divadlo začalo, a Bill se toho během té chvíle dost přiučil. Už se nebál na mě jenom sáhnout, teď byly jeho dotyky tak dravé a žádostivé, že jsem téměř nestačil jeho tempu. Jeho zrychlený dech mě hladil po kůži, když jeho rty klesaly po mém krku, ramenou, hrudníku, když si jazykem pohrával s mými bradavkami, když mě jeho piercing studil nad lemem kalhot.
Povalil mě na postel a zatahal mě za kalhoty. "Pryč s tím," podotkl a zuby si začal pohrávat se zipem. Nedalo mu to moc práce, měl to tak dokonale natrénované, že jsem se mohl jenom nechat unášet na vlnách slasti a vzrušení, když mi nehty zavadil o rozkrok. Nestihl jsem ani zasténat, protože se mi přilepil na rty a přejížděl mi po nich jazykem.
Zde hledá