Kevin Evans měl pravdu. Tenhle den byl neskutečně dlouhý. Nedokázala jsem si ani představit, že bych tak náročných pracích, které jsem dokázala udělat za celé dopoledne a odpoledne, měla vydržet ještě celou noc. Byla jsem unavená, necítila jsem celé tělo, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. A už vůbec jsem si nedovolila nic říct, protože jsem si jistá, co by následovalo. Kevin Evans by se mi vysmál do obličeje. Možná by na mě křičel. A i kdybych prosila sebevíc o pár minut spánku, nezískala bych je. Jen bych tím dělala věci horší, než jsou teď. Musela jsem zatnout zuby. Nebylo to snadné, ale Deborah mi byla velkou oporou. Pomáhala mi vydržet stát na nohou a zároveň mě uklidňovala. Dnešní noc jsem měla poprvé vystoupit na pódium a tančit jako ostatní dívky a ženy tady. Navíc, Derek Spinner očekával váženého a bohatého hosta, který je za mou nevinnost ochoten zaplatit velkou částku peněz. Stala jsem se jen laciným zbožím, bez ohledu na to, jak vysoká ta peněžitá částka bude. Už nejsem člověkem, jako jsem bývala dřív. Jsem jenom věc. Žádný člověk, žádný život nemá hodnotu, která by se dala vyčíslit a zaplatit. Právě ta hodnota z nás dělá opravdové bytosti.

Nevzpomínám si, jak jsem v noci usnula, protože bolestivý tlak na prsou a nepříjemné scénáře v mých myšlenkách mi bránily zavřít oči. Ale vím, že mě vzbudil zvláštní pocit. Jako kdyby se na mě někdo díval. Posadila jsem se na posteli, rozhlédla se a můj pohled se setkal s pohledem Kevina Evanse. Seděl na posteli mé spolubydlící, bradu měl podepřenou rukou se zlatým prstenem a na tváři mu pohrával zlověstný úsměv. Takové probuzení nebylo příjemné. Ztuhla jsem hrůzou. Co mi chce provést on nebo někdo jiný dnes?

"Dobré ráno, kočičko," zamlaskal. "Jak ses vyspala první noc?"

Naprázdno jsem polkla, než jsem odpověděla jinou otázkou. "Co chcete?"

Vstal z matrace a pokoj se najednou zdál příliš malý pro nás oba. "Přišel jsem ti oznámit, že dnes večer bude patřit show i tobě. Mitchie se o tebe před vystoupením postará." Postavil se přede mě a prohlížel si mě, zatímco pokračoval. "Snaž se nic nezvorat, protože pokud všechno klapne tak, jak má, vyděláme na tobě spoustu peněz," usmál se spokojeně. "A teď se obleč a najdi si tu nějakou práci. Nesnáším, když se moje holky celý den povalují a nic nedělají." S těmi slovy odešel a nezapomněl za sebou schválně prásknout dveřmi.

Po zbytek dlouhého večera jsem seděla bez hnutí na pohovce, bezmyšlenkovitě jsem se dívala, jak ostatní ženy a starší dívky pracují. Zatímco pro ně to byla jen každodenní, nebo spíše každonoční rutina, mě to připadalo ohavné a laciné. Nedokázala jsem si sama sebe představit, jak se k nim pomalu ale jistě přidávám. Neměla jsem vlastně žádný důvod si takovou myšlenku vůbec někdy připustit na rozum, protože jsem věřila, že dostanu práci jako číšnice v restauraci Dereka Spinnera. Myslela jsem si, že si jednou vydělám dost poctivých peněz, abych od něho mohla odejít a začít ten vlastní opravdový život. Ale jakmile utekla každá nová minuta, vzdávala jsem se naděje, že mě čeká příjemná budoucnost. Nestrávila jsem se ani dvacet čtyři hodin a vím, že se odtud nikdy nedostanu. K tomuhle závěru jsem dospěla při pohledu na Mitchie, která sem přišla, když byla jen o rok starší než jsem byla já.

Mitchie přišla sama, z vlastního rozhodnutí, dalo by se říci, že byla stejně naivní, jako jsem byla já. Věřila v něco lepšího, než co získala. A dnes je to několik let, co pracuje pro Dereka Spinnera.

Cítila jsem bolest. Ale nebyla to fyzická bolest, ale bolest, kterou jsem vnímala jen ve své mysli. Člověk, jenž byl člověkem jako já, mi dokázal ublížit. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že bolest může být tak spalující pro duši. Uvnitř sebe jsem vnímala oheň, jehož plameny mě pomalu polykaly, schvacovaly moje tělo jako kmen stromu, olizovaly mou kůži jako hladkou kůru. Nedokázala jsem vnímat nic z toho, co kolem mě existovalo, nic, kromě té bolesti. Po spáncích mi stékaly slzy, hladily mě po pokožce a tiše umíraly v mých vlasech.

Slyšela jsem hlasité sténání Dereka Spinnera nad mým tělem, cítila jsem, jak hluboko se dotýká uvnitř mého těla, vnímala jsem jeho pevné svaly jako ocelové provazce pod prsty, ale nic z toho nebylo tak důležité, jako to, co se odehrávalo v mé hlavě. Chtěla jsem křičet, ale moje výkřiky se ztrácely ještě dřív, než stihly opustit má ústa. Těžce se mi dýchalo. Přála jsem si ztratit vědomí, abych na chvíli utekla té hrozné bolesti.

Uslyšela jsem bít hodiny na stěně, kterých jsem při svém příchodu nevšimla. Zdálo se, že minuty ubíhaly rychle, ale mě připadaly jako celé dny. Otočila jsem hlavu a uviděla sama sebe ve velkém zrcadle. Přesto, že jsem nebyla osamělá, moje oči se dokázaly soustředit jen na můj vlastní odraz.

Kolem mě se odehrávaly různé scénáře, ale byla jsem schopná vnímat je jen z dálky. Vím, že kolem mě někdo chodil, snad na mě i někdo mluvil, ale nevím, jestli si dokážu vybavit tvář dotyčného. Nejsem si ani jistá, zda to byl muž nebo žena. Ten někdo mi stále pokládal otázky, možná mnou i třásl, protože jsem neodpovídala. Dívala jsem se neustále před sebe, v mojí hlavě se neustále převalovaly myšlenky jako vlny. Příliv a odliv.

Všichni mluvili a mluvili příliš nahlas. Muži i ženy. Pohybovali se rychle, smáli se, ačkoliv nevím čemu. Byla jsem zaneprázdněná sama sebou. Zmatená a schovaná v koutku svého malého světa, tak jsem si připadala. A přesto, že jsem doufala, že mě nikdo neuvidí, viděli mě všichni, kteří se ocitali kolem mě. Tolik lidí, před kterými jsem se chtěla skrýt.

Moje oči přelétly místnost, když u hlavního vstupu do šatny zpozorovaly pohyb. Myšlenky se najednou ztratily ve tmě a ovládla mě nejistota. Nevnímala jsem hlasitý tep, který mi duněl v uších. Srdce mi tlouklo rychle, jako kdyby se snažilo vyskočit z mé hrudi a nabídnout se těm, kteří o něj nestáli. Bylo hloupé. Hloupé a naivní, stejně jako já.

Kevin Evans zmizel za dveřmi a lesklou oponou. Otočila jsem se za ním, a když se mi ztratil z dohledu, odvrátila jsem pohled zpátky k ostatním. Bylo tu šest žen středního věku, ale byly neuvěřitelně atraktivní. Člověk by jim netypoval víc, jak pětadvacet let, kdyby si nevšiml drobných vrásek kolem očí a koutků úst. Já jsem si všímala detailů, proto mi neunikly. Za nimi jako za hradbou postávalo několik dívek, které mohly být stejně staré nebo jen o něco málo starší, než jsem já. Všechny vypadaly jako panenky z porcelánu, neměly na sobě jedinou chybu. Bezchybné líčení, bezchybně učesané vlasy a téměř stejné oblečení. Všechny vypadaly, jako kdyby je vystřihly ze sprostého filmu. Tmavé síťované nadkolenky se širokou gumou kolem stehen, nebo punčocháče, korzetové body s krajkami a šněrováním na bocích či zádech ve všech různých barevných odstínech. K tomu lesklé boty na vysokých podpatcích s pásky přes nárt a jako perlička na konec; umělé peří nebo perly ve vlasech.

Auto Dereka Spinnera už samo vypovídalo o charakteru zámožného muže. Já se v autech příliš nevyznám, takže jediná slova, kterými jsem ho mohla popsat, byla velké, prostorné a lesklé jako vánoční ozdoby. Vsadím se, že uvnitř jsou kožené potahy, lahev se šampaňským a osobní řidič v placaté čepici, co si říká James.

Derek Spinner vypadal na to, že si takové auto může dovolit a ne jen jedno jediné. Byl vysoký, měl široká ramena, pevné tělo oblečení ve drahém saku, džínových kalhotech a kožených polobotkách. Bílou košili měl u krku rozepnutou, takže bylo vidět tmavé ochlupení na jeho svalnaté hrudi. Jeho obličej byl příliš ostře řezaný, lícní kosti znatelně viditelné. Zpod hustého obočí se na mě dívaly dvě jasně zelené oči a plné rty se usmívaly. Zřejmě ho těšilo to, co vidí.

Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá, ale mlčela jsem, obličej mi zkameněl v neutrálním výrazu. Nedávala jsem najevo žádnou emoci, zatímco sestra Cornelie byla štěstím bez sebe pokaždé, když s panem Spinnerem mluvila po telefonu, nebo ho viděla osobně.

Nemám minulost.

Byla jsem ještě dítě, když mě našli na prahu sirotčince Saint Matthew. Neexistovala jsem, neměla jsem jméno. Nikdo nevěděl, odkud jsem se vzala. Byla jsem jako duch, přestože jsem vypadala jako každý jiný člověk. Jediné znamení, které mě kdy odlišovalo od ostatních, byla dvě vytetovaná křídla na mých zádech.

Říkají, že je mám od narození. A čím jsem byla starší, tím byla křídla větší, jako kdyby rostla se mnou. A i já jsem se měnila. Zatímco ostatní měli oči v barvě modré, zelené, šedé nebo hnědé, já je měla křišťálově čiré. Ostatní měli pleť snědou, olivovou, broskvovou, já jí měla mléčně bílou. A zatímco jiné dívky vypadaly žensky, já jsem byla drobná, štíhlá a nezajímavá.

Dali mi jméno Sienna, střechu nad hlavou a pevnou zem pod nohama. Ale nikdy mi nedokážou dát to, po čem toužím nejvíc - hřejivou náruč lásky.

Seděla jsem na střeše sirotčince a dívala se na zatažené nebe. Tohle bylo jediné místo, kde jsem měla čas a prostor na přemýšlení. Jediné místo, na kterém by nikoho ani nenapadlo mě hledat. Chodila jsem sem od chvíle, kdy jsem si byla na nohou jistá.