> Schrei meinen Name
14. listopadu 2010 v 1:02 | Bubbly
A máme tu závěrečný díl... Jestli budete ronit slzy, nebojte, já je ronila taky, protože takhle povídka mě opravdu vzala za srdce. Ale, nemyslete si, prosím, že to má být nějaká depresivní povídka a že ten konec je smutný. Zkuste se na to dívat z jiné perspektivy jako já - konec znamená jít za něčím lepším, za štěstím... Na konci budeme jen pár chvil čekat, až se setkáme s těmi, které milujeme...
Jinak díky všem, kdo tuhle povídku četli a líbila se jim... Komentujte, moc mě to potěší... B.
Dveře se tiše zavřely, místnosti osaměla, ztichla. Neslyšela jsem ani vlastní dech, dokonce ani Billovo oddychování. Myšlenky v hlavě se mi najedno točily jen kolem jediné věci - kolem Billa. To všechno, co Tom řekl, se mi zarylo do duše, trhalo to z ní kousky svědomí. Tohle je moje chyba, teď už to vnímám. Andreas mi lhal, byla to moje vina, moje smrt a moje utrpení bude, až uvidím Billa, jak klesá pod hladinu a ani Tom ho neudrží.
Můj pohled se zavrtal do jeho zad. Jak jsem mohla být tak sobecká? Výčitky se do mě zahryzly a odmítaly mě pustit. Pak jsem se ohlédla na dveře, kde stál Tom. Nezbylo mi nic jiného, než zašeptat do tmy: "Slibuju, Tome. Slibuju, že ho ochráním."
Andreas za mnou tiše přešlápl. Otočila jsem se čelem k němu a snažila jsem se zahnat bolest, která mě rvala vejpůl. Otřela jsem si uslzené oči hřbetem ruky a zamrkala, abych si zostřila vidění.
"Jsi tu častěji, než jsi býval u mě," řekla jsem.
Usmál se. "Ale teď jsem s tebou. A budu s tebou už navždy."
Sklopila jsem hlavu. "To už mi ale nic nevrátí."
Andreas si povzdychl a položil mi dlaň na rameno. "Bello, oba dva, my všichni, se musíme smířit s tím, že život stejně dává, jako bere. Ty jsi jako oběť za život někoho jiného, osud jsi měla určený. Stejně jako jsem ho měl určený já a jako ho mají určen všichni, kteří následují naše kroky."
"Ale-"
Mávnutím ruky mě přerušil. "Teď už nejsou žádná ale, možná… Smiř se s tím, co se stalo, minulost nemůžeš chytit za vlasy a přitáhnout jí zpátky," snažil se mi to vysvětlit. Rozuměla jsem mu, ale odmítala jsem to chápat.
14. listopadu 2010 v 0:24 | Bubbly
Vteřiny ubíhaly, pomalu se přelévaly v minuty a minuty se přelévaly v hodiny. Za okny byla stále tma, svítání se ani zdaleka neblížilo, ale oba dva jsme cítili, že už nemáme moc času. Seděla jsem u Billových nohou jako ten nejvěrnější pes, který se svým pánem prožívá poslední chvíli toho čarokrásného života.
Život. To slovo mi udělalo v mysli kotrmelec, najednou jsem věci viděla z další perspektivy. Co pro mě vlastně znamenal život? Když jsme ještě byli všichni, rodina, přátelé, všichni, nebyl důvod zamýšlet se nad vlastní existencí. Po smrti Andrease už k tomu jistý důvod byl, ale nejasným způsobem se dotýkal jenom mě. A pak, když jsem odešla já a viděla Billa, jak se trápí, jak se topí ve vlastních slzách, jsem začala přemýšlet nad tím, kde se stala chyba. Byla chyba ve mně? V něm? V nás obou? Možná, že kdyby mi upřímně řekl, že mě miluje, když jsem ještě dýchala, nedodýchala bych, ale teď bych ho držela za ruku a možná bych znovu ucítila tu horkou a všeobjímající chvíli štěstí, kterou jsem pociťovala dřív. Teď všechno opravdu ztratilo smysl.
"Na co myslíš?" zeptal se potichu Bill, jako kdyby se bál, že může porušit černou nit ticha a noci, která nás svazovala.
Zvedla jsem k němu oči. "Je to důležité?"
Pokrčil ramenem. "Pro mě ano. Zajímá mě, co se ti honí hlavou," podotkl měkce.
Povzdychla jsem si. Co bude lepší? Milosrdná lež, nebo bolestivá pravda? Chci mu vůbec ublížit? Neublížila jsem mu už dost? Můžu jeho srdce potrhat ještě víc, než je teď? A chci znát odpověď na všechny tyhle hloupé otázky?
"Bello?" promluvil na mě znovu.
"Nechci tě zranit, Bille," odpověděla jsem prostě, ale byla jsem si jistá, že se s tou odpovědí nespokojí. Bude chtít vědět víc. Já se té pravdě nevyhnu.
Zakroutil hlavou. "Víc, než jsi mi ublížila, už mi ublížit nemůžeš."
Vyčítal mi mojí hloupou chybu, ale neměl ani ponětí, co se stalo, když jsem rozbila to zrcadlo. Když mi střepy klouzaly pod kůží, ranily mě a nutily mě krvácet. Neměl důvod mě obviňovat z vlastních chyb, které mi tak moc zranily duši. Myšlenky na minulost byly zvláštně skryté v mlze, ale byly tam. Cítila jsem jejich přítomnost.
6. listopadu 2010 v 20:11 | Bubbly
Do pokoje pomalu vešel Tom. Zavřel za sebou dveře a nejistě došel k Billovi. Položil mi ruku na rameno a naklonil obličej k jeho. "Jsi v pořádku, Bille?" zeptal se ho skoro šeptem, jako kdyby se bál, že může Billa nějak vyděsit.
Bill se na něho podíval. "Proč se ptáš, když odpověď znáš?" zvedl Bill obočí a jeho hlas zněl nevrle. Byla jsem si jistá, že mě pořád viděl, ačkoliv se vší silou snažil na mě nedívat.
"Slyšel jsem tě mluvit," pokrčil Tom ramenem a vážně se na Billa zahleděl. "Nemůžeš být sám. Alespoň ne teď."
"Nejsem sám, Tome," špitl Bill zastřeným hlasem a podíval se na Toma zpod řas.
"Ale Bella tu taky není. Jsi tu jen ty. A teď i já. Ale nikdo jiný."
"To není pravda, nic nevíš!"
"Bille, poslouchej mě,-"
Bill ho ale razantně přerušil. "Běž pryč!"
"Bella se nevrátí, je mrtvá, tak už to pochop!" zařval na něho Tom, jak se ho snažil přesvědčit, aby Bill uvěřil přítomnosti a ne jenom vlastní fantazii. Když ale viděl, že ho nedokáže odradit od toho, co Bill cítil, odešel s naštvaným frkotem a lesklými slzami v očích.
Když se za ním zavřely dveře, zadívala jsem se na Billa. On chvíli zíral do země a pak zvedl pohled k mým očím.
"Má pravdu, Bille," postavila jsem se na stranu jeho bratra.
"Kdyby ji měl, tak bys tu nebyla," zavrčel naštvaně, jeho smutek byl najednou ten tam.
26. října 2010 v 20:18 | Bubbly
"Bello?" Bill promluvil jako ve snu. Vypadal jako šílenec. Zorničky se mu stáhly, oči měl vytřeštěné, tvář smrtelně bledou, rty pootevřené v němém výkřiku. Tělo se mi roztřáslo, jako kdyby měl zimnici. Tom, který mě neviděl, nechápal, co se s Billem najednou děje. Přiskočil k němu, popadl ho za ramena a jemně jím zatřásl.
"Bille, co je s tebou?"
Bill ukázal neurčitým směrem za Toma a roztřeseně se nadechl.
"Co tam je?" podíval se Tom do těch míst, ale nic neviděl, přesto, že jsem tam stála a dívala se na ně, na oba. Jen Billův pohled jsem oplácela, pro Toma jsem byla vzduch. Něco, čemu nemusel přidávat žádnou váhu, žádný smysl.
Bill několikrát zamrkal a zatřásl hlavou. A v ten okamžik jsem měla dojem, jako kdyby se nějaká část mě ztratila do prázdna. Pochopila jsem, co to je. Neviděl mě. Teď už ne. Byl to omračující pocit, ale jen na pár vteřin. Chvíli jsem se zase cítila jako živá. Zavřela jsem oči a chvíli jsem jenom klidně oddychovala. Nezdálo se mi to, on se na mě díval, proto jsem vnímala ten pocit naplnění.
"Bille, co je s tebou?" Tom s bratrem klepal jako s užíváním. Bill byl jako hadrová panenka. Nevnímal realitu, ale zároveň se nedokázal vymanit z přítomnosti. Ale už mě neviděl, tím jsem si byla jistá. Trvalo to, než zamrkal a překvapeně se podíval na Toma, který čekal, až z něho něco kloudného vyleze.
Bill rozmrkal slzy, které se mu zaleskly v očích. Ještě jednou se podíval do míst, kde mě viděl a pak se ohlédl po Tomovi. "Nic," polkl. "Nic. Chci…chci být chvíli sám, Tome."
"Víš to jistě?" zvedl Tom obočí.
Bill přikývl a Tom se pomalu nespokojeně odebral k sobě do pokoje. Bylo vidět, jak nerad nechával Billa samotného, když před chvílí vypadal, jako kdyby viděl smrt. Ale Bill si to přál. Tom mu nebude odporovat. Zlomil nad ním hůl a odešel z pokoje.
22. října 2010 v 20:07 | Bubbly
Bloudila jsem po známých chodbách a mezi známými pokoji. Venku se snášela tma, celým dům se nořil do neprostupné černoty. Kolem mě bylo ticho. Mučilo mě to. Potřebovala jsem něco slyšet, alespoň maličké zašeptání něčího hlasu, abych věděla, že tu nejsem sama. Nebyla jsem, ale ten vtíravý pocit, mě svíral čím dál tím víc.
Bill donutil Toma, aby ho nechal o samotě. I já jsem ho nechala být. Nikdy jsem nenarušila jeho soukromí, dokonce ani teď ne, když o mě nevěděl. Netušil, že jsem s ním. Na jednu stranu jsem byla ráda, protože, kdyby se zachoval jako já, když jsem viděla Andrease, ničemu by to nepomohlo. Ale kdyby alespoň věřil, že jsem s ním, bylo by to snazší pro mě. Chtěla bych s ním ještě mluvit. Chtěla bych mu říct, aby věděl, že ho mám ráda.
Přejela jsem dlaní po jeho dveřích. "Bille," povzdychla jsem si. "Promiň."
"On ví, že jsi to neudělala schválně," ozval se za mnou Andreas. "Dala jsi mu slib. Věří, že jsi to neudělala schválně."
Ani jsem se neotočila. Nemusela jsem se otáčet, abych ho musela vidět. Prostě tam byla promlouval ke mně, což mi stačilo. "Ale tím mu nepomůžu. A já mu chci pomoct. Proč mě nevidí, jako jsem viděla já tebe?" zeptala jsem se. "Říkal jsi přece…"
"Já vím, co jsem říkal," skočil mi do řeči. "Ale musíš mu dát čas."
"Čas? Na co?" otočila jsem se na něj konečně.
Zadíval se mi do očí. "Musí se nejdřív smířit s tím, že už nejsi."
Mrkla jsem a vydechla. "Jenže, když mě pak uvidí, bude ho to bolet ještě víc."
"Stejně jako tebe," mírně sklonil hlavu.
Polkla jsem. Moc dobře jsem si vzpomínala na to, jak jsem se těžce, ale rychle smířila s Andreasovou smrtí, a potom, když jsem ho spatřila v odrazu zrcadla, bylo to jako rána pěstí. Bodnutí nože do přímo do srdce. Do duše. Hluboko, tak hluboko, abych na tu bolest nikdy nezapomněla.
17. října 2010 v 18:14 | Bubbly
Dalo to pořádnou práci, než jsem znovu otevřela oči. Bylo mi špatně od žaludku a hlava se mi točila. Přišla jsem si tak nějak lehká, jako kdybych nevážila ani gram. Ležela jsem na podlaze, ale necítila jsem žádný chlad. Dívala jsem se na bílý strop a přemýšlela jsem. Snažila jsem se vybavit si poslední okamžiky, než jsem se propadla do bezvědomí, ale moje myšlenky byly jako v mlze, ztrácely se v neprostupné šedi. Zamrkala jsem a rozhlédla se. Střepy se tu povalovaly pořád, na některých se leskly kapky mojí krve. Vzpomínky se najednou vyjasnily. Pořezala jsem se o sklo. Ošklivě jsem se pořezala, bála jsem se, že umřu.
Podívala jsem se na svoje ruce. Řezné ranky na nich byly pořád, ale krev zmizela, jako kdyby se mi vsákla do kůže. Podívala jsem se do střepů. Na nich krev byla, ale něco jiného na nich chybělo. Můj odraz. Neviděla jsem sama sebe ani v jednom kousku. Znepokojilo mě to. Rychle jsem vstala z podlahy a podívala se do zbytků zrcadla, které zbylo nad umyvadlem. Ani tady jsem se neviděla.
Několikrát jsem zalapal po dechu a ztuhla. Tohle nemůže být pravda. Stále jsem se dívala do těch několika kousků skla, které měl odrážet můj vyděšený výraz, ale neodrážely. Něco není tak, jak má být. Napadlo mě hned několik verzí. Za prvé - tohle se mi jenom zdá. Za chvíli se proberu a všechno bude normální. Za druhé - mám halucinace, což není zas tak v nepořádku. A za třetí - jsem vážně mrtvá, ale odmítám to přiznat. Nemůžu být mrtvá, mrtvý člověk nechodí, nedýchá! Kdybych umřela, musela bych ležet na podlaze a…
Otočila jsem se a podívala se do míst, odkud jsem se zvedla. Dlaň mi vylétla k ústům, jako kdyby se snažila zadržet výkřik. Oči jsem měla vytřeštěné a odmítala jsem uvěřit tomu, co vidím. Nemohla jsem, vždyť… Vždyť jsem se dívala sama na sebe!
17. října 2010 v 0:24 | Bubbly
Když jsem se probrala, byla ještě noc. Z okna mi do obličeje svítil měsíc v úplňku. Při pohledu na budík jsem se nedivila, proč se cítím tak unavená. Byly teprve čtyři ráno, do východu slunce to bude ještě pár hodin trvat.
K vlastnímu překvapení jsem byla v místnosti sama. A podle ticha, které se linulo celým domem, jsem byla sama v celém domě. Že by se Bill s Tomem potom, co jsem usnula, odklidili domů? Nejspíš ano. Nemůžu jim to mít za zlé. Potřebují mít čas taky jenom na sebe.
Podívala jsem se na polštář. V místech, kde jsem měla hlavu, ležel malý zmačkaný papírek. Vzala jsem ho mezi prsty, rozbalila a poznala Billův rukopis.
Vrátili jsme se s Tomem domů, aby ses klidně vyspala. Uvidíme se zase zítra, přijdeme se na tebe podívat. Spi sladce. Bill
Pousmála jsem se a otočila se na druhý bok s předpokladem, že mi únava zavře víčka a já budu klidně spát až do oběda. Jenže když mi hlava zase dopadla na polštář, únava mě přešla. Zavřela jsem oči a snažila se vnímat jen teplo, které mě mělo uklidnit a ukolébat ke spánku, ale ani to nepomohlo. Po několika minutách jsem to vzdala. Posadila jsem se na matraci, rozsvítila lampičku a zadívala jsem se na Andreasovi fotografii, která stála v rámečku. Myšlenkami jsem najednou byla někde jinde, než ve svém pokoji a v tomhle čase. Byla jsem sama, tudíž jsem se musela začít utápět ve vlastních myšlenkách na minulost. Ty myšlenky a obrazy v mojí hlavě se objevily skoro samy.
Mrholilo se. Nebe bylo zakryté těžkým baldachýnem šedých mraků, vítr se mi opíral do tváře. Slyšela jsem kolem sebe vzlykání, hlasitý pláč, cítila jsem bolest a smutek. Oči jsem měla upřené na dřevěnou rakev, jejíchž útroby obývalo mě známé tělo. Nechtěla jsem si připustit, že tu tvář už nikdy neuvidím, ale někde uvnitř mě jsem věděla, že už to opravdu nikdy nebude. Možná proto to tolik bolelo.
12. října 2010 v 17:51 | Bubbly
Uběhlo pár dní, během kterých jsem si připadala jako v kleci. Billa jsem měla v zádech na každém kroku. Hlídal mě, jako kdybych předtím udělala něco strašného. Jasně, udělala jsem hloupost, ale ke svému vlastnímu překvapení jsem toho nelitovala. Nahlas jsem to nemohla říct, protože by mě nikdo nepochopil. Bill by mě nepochopil. Tomovi nic neřekl, což bylo jenom moje štěstí. Tom by to nejspíš tolik nepitval, ale ani by neskákal radostí.
Sedla jsem si gauč vedle Billa, zatímco Tom seděl přímo před televizí a hrál nějaký hry. Nevšímal si nás, byl naprosto položený do děje. Upřímně řečeno, nevadilo mi, když se mi Tom nevěnoval. Jeho vysoký ego se pomalu vracelo na normální míru, přes Andreasovi smrt se prostě přenesl, i když to hodně bolelo. Můžu říct, že moje bolest byla ale stokrát větší? Blbost. Každý z nás ho měl rád jinak a já nemůžu určit, kdo z nás trpěl víc. Musela bych být minimálně polobůh, abych je mohla soudit.
Bill se dotknul hřbetem mojí tváře. "Jsi v pořádku?"
Zvedla jsem k němu oči. "Co?" zvedla jsem obočí. Nějak jsem v tom zamyšlení přestala vnímat realitu. Když jsem se na něj dívala, uvědomila jsem si, že i z něho mírně opadl smutek. Tmavé stíny pod jeho očima se ztratily, jeho pohled získal znovu část té jiskry a i jeho pleť měla zdravější barvu. Zase se vracel ten Bill, kterého jsem znala.
Obočí se mu nakrabatilo. "Na co myslíš?"
"Proč?"
"Jsi úplně mimo. Nevnímáš. Uniká ti realita," podotkl podrážděně.
Nedivila jsem se mu. Poslední dobou, od té mojí mírné nehody, jsem byla často mimo svého ducha. Neposlouchala jsem, když se mě někdo na něco ptal. A když jsem slyšela otázku, odpověď nebyla podstatná. Bill měl dobrý důvod, aby se cítil odstrčený.
"Promiň," pokrčila jsem rameny.
2. října 2010 v 16:39 | Bubbly
Ještě to odpoledne jsem vyrazila ven. Potřebovala jsem na vzduch, potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Nejradši bych na několik dní utekla úplně a nechala tenhle praštěnej svět chvíli zregenerovat z událostí, které se zběhly tak najednou, ale nebylo kam bych se mohla schovat a na všechno zapomenout. Pořád bych měla v patách ten stín smutku, který by mi neustále připomínal, že před tím, co držím hluboko v sobě a co cítím, neuteču. Musela jsem tomu dát za pravdu. Radši se tomu postavím čelem a dokážu, že mám na to udržet se sama nad vodou.
Procházela jsem se po městě. Lidé kolem mě pospíchali, nevšímali si mě a kdyby mohli, procházeli by skrze mě. Byla jsem jako vzduch, neviditelná, nenápadná a přesto tak důležitá. Musela jsem si říkat, že jsem důležitá, jinak by už nebylo nic, co by mě tady drželo. Rozhlížela jsem se kolem sebe a viděla jsem to všechno, co mi doteď bylo ukryté. Osamělí lidé na lavičkách. Byli na tom stejně jako já. K úsměvu a štěstí jim chybělo tolik. Tolik něčeho, co jim nikdo nedokázal dát. Viděla jsem zklamání, strach, shon dnešního světa. Nikoho už nezajímají problémy druhých, každý se staráme jen o sebe. A přitom vidíme tolik, že bychom si dokázali pomoci.
Moje kroky vedli na hřbitov, k Andreasovi hrobu. Malý mramorový náhrobek se stříbrným nápisem vyrytým do kamene. A kolem něho jako strážci cizí oprýskané náhrobní kameny, o které se už léta nikdo nestaral. Sedla jsem si na zem ke hrobu vlastního bratra a zůstala jsem se dívat na jednotlivá písmena jeho jména. Přála jsem si, abych se tohohle nikdy nemusela dožít. Nikdy jsem nechtěla vidět smrt někoho, kdo mi byl tolik blízkých.
29. září 2010 v 21:37 | Bubbly
Když jsem si byla úplně jistá, že už to doma zvládnu sama, vyprovodila jsem kluky ke dveřím. Byli ke mně strašně ochotní, ale to neznamenalo, že je budu držet u sebe, dokud se z toho všeho nedostanu. To by klidně mohlo trvat několik měsíců, možná i let. Sama doufám, že to bude co nejdřív, protože to, co se semnou děje, mě samotnou děsí.
Bill se na mě otočil ve dveřích. "Kdyby sis potřebovala promluvit, Bello," Nechal větu vyplynout do prázdna, ale pochopila jsem, kam tím míří. S kývnutím jsem poděkovala, rozloučila se s dvojčaty a zamkla za nimi pečlivě dveře. Pak jsem obešla celý dům, abych se ujistila, že se k nám nevloupou cizí hosti a vrátila jsem se do obýváku. Televize pořád běžela a tvořila tichou zvukovou kulisu, abych si tu nepřišla tak osamělá.
Sedla jsem si na gauč a zadívala jsem se na obrazovku. Bylo něco málo před půlnocí a v televizi běžel nějaký akční film. Unikal mi děj a obrázky na obrazovce se mi míhaly před očima, jako kdyby je nikdo nesrovnal tak, jak by měli správně být. Možná, že to dávalo smysl, ale já ho postrádala. A to nebylo jediné, co jsem postrádala.
Natáhla jsem se po ovladači a televizi jsem vypnula. Ticho se rozhostilo po pokoji a rozlehlo se celým domem. Jediné, co vydávalo zvuk a bylo zcela zanedbatelné, byly hodiny na zdi. Rozhlédla jsem se kolem sebe. V pokoji bylo šero, na polici svítila jen lávová lampa. I tu jsem zhasla a v tu chvíli kolem mě byla úplná tma. Nepotřebovala jsem světlo, abych se vyznala v domě. Všechno jsem tu znala nazpaměť, často jsme si tu s Andreasem hráli po tmě, když jsme byli mladší. Teď, když je mi osmnáct, nic není tak, jak by mělo být.
26. září 2010 v 19:36 | Bubbly
Ráno mi bylo mizerně. Bill s Tomem odjeli hned, jak jsem se probudila. Vrátili se domů, potřebovali chvíli klidu jenom pro sebe. Nevyčítala jsem jim to, protože jsem to byla já, kdo je k tomu donutil. Taky to bylo proto, že jsem chtěla být chvíli sama. Úplně sama.
Máma s tátou odjeli na chatu. Potřebovali změnit prostředí, zapomenout na všechny ty hrůzy posledních několika dnů. Celý dům jsem najednou měla jen pro sebe. Všude bylo prázdno, ticho, mrtvo. Nebylo to zrovna nejlepší pro moje myšlenky, ale zdálo se mi to jako nejjednodušší řešení, jak se s tím vším sama vypořádat.
Začala jsem tím, že jsem si po těch několika probdělých nocích a proplakaných dnech dala něco pořádného k jídlu. Přesto jsem měla dojem, že všechno, co s ním, zase rychle vyzvracím. Jídlo chutnalo jako rozpálený popel a čaji pro změnu chuť chyběla úplně. Jestli to takhle bude pokračovat, skončím v nemocnici s poruchou stravování. Do jídla jsem se doslova donutila, protože už takhle mi hrozí, že skončím v blázinci.
Po nechutné snídani jsem se zabouchla do koupelny. Doufala jsem, že mi horká sprcha pomůže uvolnit ztuhlé svaly. Vůně vanilkového sprchového gelu zaplnila celou koupelnu, ale už mi nepřišla tak příjemná jako dřív. Teď to byla jen směsice přeslazených pachů, které mě štípaly v nose a jejich odér jsem cítila vzadu na patře. Několikrát jsem nasucho polkla, ale nepomohlo to. Kapky horké vody mi stékaly po zádech, po ramenou. Mokré vlasy se mi v silných pramenech lepily k obličeji a vytvářely tmavé vodopády kolem mojí bledé tváře.
26. září 2010 v 17:03 | Bubbly
Dveře do Andreasova pokoje se za mnou tiše zavřely. Pokoj vypadal přesně tak, jak jsem ho naposledy opouštěla. Naposledy, když byl Andreas ještě mezi námi. Od té doby se nic nezměnilo, všechny věci byly na svém místě. Měla jsem dojme, že najednou mi všechny ty věci tak moc připomínají šťastné chvíle, které jsem prožila mezi těmihle zdmi. Nikdy jsem to tak necítila, jako právě teď.
Sedla jsem si na matraci a můj pohled dopadl na zrcadlo, kde viselo na zdi před posteli. Můj vlastní odraz v něm mi připadal cizí. Pleť jsem měla nezdravě bledou a světlým očím chyběla ta veselá jiskra. Ta jiskra, kterou jsem sdílela s Andreasem. Byla tu vždycky, když tu byl on. A odešla s jeho smrtí. Odešlo toho mnohem víc. Jedna část mého já už tu nebyla.
Položila jsem hlavu na polštář a nadechla se. Voněl stejně jako můj bratr. Zavřela jsem oči a nechala jsem se unášet proudem šťastných vzpomínek na každý okamžik, který jsem s Andreasem mohla prožít. Ačkoliv ty vzpomínky byly radostné, každá z nich mě bolela jako bodnutí nože. Znovu jsem se posadila a objala se rukama kolem hrudníku. Měla jsem dojem, jako kdyby mě ta bolest uvnitř rvala vejpůl a já se marně snažila udržet svoje tělo pohromadě. Skleněné perly z mých očí se mi rozkutálely po tvářích a tiše umíraly na mých rtech.
Zaklepání na dveře se ozvalo jako výstřel do ticha. Prudce jsem sebou škubla a podívala se na dvojčata, která stála ve dveřích. Jakmile jejích pohled spočinul na hromádce neštěstí, kterou měli před sebou, viděla jsem v jejich výrazech stejnou bolest, kterou jsem cítila uvnitř.
26. září 2010 v 2:12 | Bubbly
Mám pro vás opět novou FF o Tokio Hotel (o čem jiném by taky mohla být, že? xDD). Ze začátku bude možná lehce depresivní, ale doufám, že vás do neodradí od čtení dalších kapitol... Nevím, co jiného bych k tomu řekla, než že budu ráda za každý koment... Tak dost okecávání a tady je první díl...
P.S. Pro ty, jímž není němčina rodným jazykem, název v překladu znamená: "Křič moje jméno"
Celý můj dokonalý svět, ve kterém nebylo nic, co by mi chybělo, se během několika vteřin sesypal. Všechno to, pro co jsem žila, se zbořilo jako domeček z karet. Najednou už nebylo o co stát a nebylo ani pro co žít. Nikdy v životě jsem si nepřišla tak sama. Co na tom, že jsem kolem sebe měla tolik přátel, rodinu, která mě milovala, když to důležité jsem ztratila? Nikdo mi nikdy tak nerozuměl jako on. Ale komu můžu teď dát přečíst vlastní srdce, když ten pravý přítel odešel? Už tu není nikdo, kdo by mě vyzvedl z té vlčí jámy, do které jsem spadla ve chvíli, kdy mi hlavou problesklo, že je mrtvý.
Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Bylo to, jako kdyby se naplnily všechny moje noční můry. Když jsem se dívala tváří v tvář vlastnímu strachu, před očima mi přeběhl celý život a teď, když nad tím mám čas přemýšlet, mi dochází, že tohle se prostě muselo stát. Ztratila jsem důvěru v cokoliv. Nezbylo mi nic, kvůli čemu bych nedýchala zbytečně.
Podívala jsem se z okna. Na sklo dopadaly těžké kapky vody. Venku šuměl déšť, černé mraky se honily po obloze tak nízko, že by si na ně člověk mohl sáhnout. Počasí a moje pocity měli zvláštní spojitost. Možná, že to byla jenom náhoda, ale náhoda bude těžko trvat tři dny. I když, co se říká? Náhoda je blbec.Dveře od mého pokoje vrzly. Otočila jsem hlavu a zadívala se do zničeného obličeje nejlepšího přítele mého bratra, který už bohužel není mezi námi. Ta zatracená autonehoda mi ho vzala. Vzala mi člověka, kterého jsem si vážila v životě nejvíc. A nejenom já. Nebyla jsem jediná, koho jeho smrt vzala tak tvrdě za srdce a stiskla.
Zde hledá