> Remorse
22. prosince 2010 v 12:00 | Bubbly
Ten den venku pršelo. Nebe bylo skoro černé, blesky kmitaly oblohou a já jsem se krčil v koutě svého pokoje. Tiskl jsem si kolena k tělu, oči jsem měl pevně zavřené, nechtěl jsem brečet. Už takhle bylo dost slz, chtěl jsem být silný. Tom splnil to, co slíbil, dostal mě domů. I já jsem chtěl splnit svůj slib. Slib, který jsem dal v zoufalé chvíli. Až teď jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu.
Pořád jsem viděl ten pohled, když jsem se s ním loučil. Bylo to naposledy, opravdu úplně naposledy a přesto to skončilo obyčejným polibkem a tichým: "Ahoj." Ani jeden z nás neřekl sbohem přesto, že už se nikdy neuvidíme. Alespoň ne v tomhle životě. V ten okamžik se na mě Tom díval tak, jako nikdy předtím. Spatřil jsem v jeho očích tolik lásky a něhy, kterou mohl dát jenom mě. Objevil jsem jediný záblesk slz, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. A mě ničilo vědomí, že já jsem tu noc už neuronil ani jedinou slzu.
Teď sedím tady s hlavou v dlaních, skrytý před světem. Hodiny na zdi tikaly tak hlasitě, že se mohly rovnat burácení hromů za oknem. Bouřka byla hrozná, ale zdaleka ne tak hrozná, jako to, co jsem cítil uvnitř sebe. Při pohledu na ručičky hodin jsem si uvědomil, že zbývá poslední hodina. Hodina do rozsudku, hodina do okamžiku, kdy se moje srdce zamkne a nikdo už ho nedokáže odemknout. Hodina do konce všeho.
Podíval jsem se ven. Další záblesk prolomil šero tam venku. Kapky deště hlasitě bubnovaly na sklo. Hryzal jsem se do rtu tak dlouho, dokud se neobjevila první kapka krve. Ale stále jsem neplakal. Stále jsem byl silný, neoblomný jako skála. A stále jsem seděl jako přikovaný na místě. Neměl bych tu být. Měl bych být s Tomem a utěšovat ho, měl bych ho držet v objetí a šeptat mu, že všechno bude dobré. Tohle je špatné. Nemůžu ho přece nechat samotného.
19. prosince 2010 v 13:00 | Bubbly
Tmu protínaly jen mdlé kužely světel pouličních lamp. Vítr mě šlehal do tváří, když jsem svižným krokem procházel městem. Odbočil jsem do další ulice. Od železných vrat mě dělí jen několik metrů. Čím blíž jsem byl, tím víc mi tlouklo srdce nejistotou. Dělám správnou věc? Doufám, že ano. Musí to být správné. Nesnesl bych pomyšlení, že by Tom umřel a já ho už nikdy neměl spatřit.
Pořád jsem se nedokázal smířit s tím, že je nad ním podepsaný ortel. Trest smrti. On sám sice řekl, že by byl ochotný zaplatit životem za to, co mi udělal, ale já jsem o tom nechtěl ani slyšet. Teď byla budoucnost víc, než jen jasná. Když jsem na to jen pomyslel, draly se mi do očí slzy. Rychle jsem zamrkal, abych je rozehnal, protože jsem se přiblížil k obrovské budově. Věznice s nejvyšší ostrahou. Tady drželi Toma. Tady mi ho navždycky vezmou.
Noční hlídač, který seděl na vrátnici, se na mě překvapeně podíval. Snažil jsem se vypadat co nejnápadněji, ale muž mě nejspíš poznal. Pohodlněji se usadil na židli a upřel na mě oči. Pohled jsem mu oplatil. Teď už se nebudu schovávat za zdí, kterou jsem v sobě držel.
"Je mi líto, pane Kaulitzi, ale návštěvy už skončili. Přijďte zítra," upozornil mě a chtěl zavřít okénko. Zarazil jsem ho dřív, než se stihl doopravdy pohnout.
"Prosím vás," promluvil jsem potichu. "Potřebuju mluvit s Tomem Trümperem. Je to důležité." Jen stěží jsem si vybavoval Tomovo jméno, ale bylo teď to bylo to jediné, co mi mohlo pomoct. Pro jistotu jsem si ho napsal na dlaň, kdybych zapomněl.
"S vlastním únoscem? To je trochu podezřelé, nezdá se vám? Jak jsem řekl, je po návštěvních hodinách a navíc, vy chcete mluvit s vězněm, který se nesmí hnout z cely ani na krok."
18. prosince 2010 v 18:07 | Bubbly
Svět kolem mě se skoro zastavil, každý pohyb, každé nadechnutí trvalo několik dlouhých vteřin. Rozhlížel jsem se kolem sebe a všechno to, co jsem viděl, ztrácelo veškerý smysl. Desítky cizích tváří, které se upíraly na mě, tisíce očí, které se mi dívaly do mojí zlomené duše. V obličeji se mi odrážela střídavá ostrá světla policejních vozů. Slyšel jsem, jak někdo křičel. Někdo mě pevně objímal. Někdo se mi otíral o nohy.
Bolest. Cítil jsem prázdnou bodavou bolest hluboko uvnitř sebe. Otevřenými rty jsem se snažil nadechnout, ale jako kdyby moje plíce odmítaly vzduch. Znovu jsem cítil ten tlak na krku a hrudi zároveň. Chtělo se mi křičet. Obrátil jsem zrak ke srubu a rázem všechny moje myšlenky ustaly, jako kdyby je někdo utnul.
Tom. Vycházel ven ze dveří, ve tváři výraz provinilého vlka. Na zápěstích se mu leskla ocelová pouta, šel v doprovodu celého regimentu až po zuby ozbrojených policistů. Nebránil se, byl pevně odhodlaný za svou chybu zaplatit. Když překročil práh, něco ve mně hrklo. Uvědomil jsem si, že tohle může být naposledy, co ho doopravdy vidím. Chtěl jsem udělat krok k němu, ale moje nohy mě odmítaly poslechnout. V hlavě jsem měl prázdno.
"Tome." To jméno mi vyplynulo z úst skoro samo, nejsem si jistý, jestli jsem ho vůbec chtěl říct. On, jako kdyby mě mohl slyšet, zvedl hlavu a podíval se mým směrem. Jeho oči se setkaly s mým pohledem. V tu chvíli se mi svět skryl za lavinou slz, které se mi rozutekly po tváři. Ten někdo, kdo mě objímal, mě stiskl ještě víc.
17. prosince 2010 v 20:22 | Bubbly
Hodiny ubíhaly jako nekonečná řeka, pomalu a líně, zatímco moje myšlenky se vzpíraly proti tomu, co mě čeká. Samozřejmě, jedu domů, znovu uvidím svoje rodiče, budu moct polaskat svého psa, zase se vrátím k hudbě a, přesně jak chtěl Tom, vyhodím toho pitomce, který si říká můj manažer. Jenže tyhle šťastné vyhlídky na klidnou a normální budoucnost měly i svá proti. Jestli se policie dozví, kdo mě tady držel tak dlouho, pro Toma a Andrého to nebude vypadat vůbec dobře. Upřímně, je mi jedno, co se stane s BJem a Mäxem, ale André se mi snažil pomoci. A co se Toma týče, ten byl pro mě vším. Představa, že ho uvidím jen za mřížemi, mě nepříjemně zabolela.
Dveře do pokoje se otevřely, k mému překvapení ani nebyly zamčené a do místnosti strčil hlavu André. Zamrkal jsem, když jsem ho viděl. Čekal jsem, že za mnou přijde Tom, aby mě odtud odvedl. Nenapadlo mě, že se objeví někdo další. Možná, že by mě nepřekvapil ani příchod BJe.
Co se BJe týče, vzpomínka na tu noc, kdy mě tak sprostě ponížil, mě ještě teď děsila. Když jsem vnímal v myšlenkách ty hrubé dotyky a rány, po kterých mi zůstaly následky skoro po celém těle, ale i na duši, myslel jsem, že se rozpláču a složím. Zatnul jsem zuby, stiskl ruce v pěst a odhodlal se k jediné věci - po tomhle už ho nechci ani vidět. Doufám, že shoří v pekle.
"Můžu?" promluvil na mě André.
Neklidně jsem poposedl a zadíval jsem se na něj. "Potřebuješ něco?"
Pokrčil ramenem. "Jen s tebou mluvit. Bude to chvilička."
"Kde je Tom?" V poslední době to byla docela automatická otázka.
"Je dole a hlídá BJe při rozhovoru s tvými rodiči. Jde o to předání, abys mohl jet domů."
16. prosince 2010 v 21:05 | Bubbly
Celou noc jsem nespal, díval jsem se na dveře a čekal jsem, kdy se BJ objeví znovu. Utekla půlnoc a on nepřišel. Nebyl jsem klidnější stát se mohlo cokoliv, do svítání to bude ještě spousta hodin. V jednu hodinu ráno cvakl zámek a klika klesla. Srdce mi na několik nádechů přestalo tlouct, do dlaní jsem si zaryl nehty a v hrdle se mi schylovalo k výkřiku. Tma v pokoji jakoby ještě víc zhoustla, aby mě mohla přítomnost neznámého ještě déle děsit.
"Bille?" Tomův hlas byl jako balzám na duši. Klesla mi ramena a srdce se mi zase rozběhlo. V jeden okamžik jsem myslel, že se zhroutím úlevou.
Tom za sebou potichu zavřel dveře a přešel k posteli pomalým nejistým krokem. Neposadil se, jak míval ve zvyku. Nejspíš mě nechtěl vyděsit. Bod pro něj a jeho IQ.
"Co chceš?" zeptal jsem se potichu.
Pro tentokrát se posadil, ale udržoval si bezpečný prostor mezi mnou a jím. Chvíli jsem měl dojem, že už se mě nebude chtít dotknout, protože mě BJ nechutně znásilnil a teď jsem pro Toma odporný. Ale spletl jsem se. Tomova starostlivost zřejmě, v jistých ohledech, neznala mezí.
"Jsi v pořádku?" naklonil se ke mně. "Nepotřebuješ něco?"
Podíval jsem se na něj, ačkoliv pochybuju, že můj pohled mohl vidět. "Potřebuju se vrátit domů a zapomenout."
"Na tohle nikdy nezapomeneš," odvětil upřímně, až to zabolelo.
"Proč mi tohle říkáš?" přitáhl jsem si deku víc k tělu. Měl jsem na sobě Tomovo oblečení, které mi bylo tisíckrát větší, ale pořád mi byla zima. Utrpěl jsem šok, důsledky toho se nejspíš dostaví, až si budu myslet, že mám všechno za sebou.
"Chci ti pomoct."
11. prosince 2010 v 0:35 | Bubbly
"K-k-kde je Tom!" ptal jsem se ho třesoucím hlasem znovu, když mě se smíchem tiskl ke zdi, jednou rukou sevřel obě dvě má hubená zápěstí. Zakňučel jsem bolestí. "BJ, prosím, to bolí," snažil jsem se marně vykroutit z jeho sevření. V očích jsem cítil slzy strachu a bolesti. Svaly v celém těle jsem měl stažené v křeči, třásl jsem se jako listy osiky ve větru. Na chvíli mě ovládl dojem, že začíná odtikávat moje poslední hodina.
BJ mi vrazil druhou ruku pod krku, abych sebou přestal tak bezvýznamně šít. "Ještě se pohni a zmlátím tě tak, že tě ani Tom nepozná," zavrčel na mě nepříčetně. Bylo jasné, že nebyl zrovna trpělivý, ale co se týče toho, kde je Tom, ochotně a s klidem mi to řekl. "Divím se, že se ti sám nepochlubil, kam jede. Má další schůzku s tvými rodiči. Jel nám pro prachy, protože tvoji zazobaní rodiče odmítli mluvit s kýmkoliv jiným."
"Moji rodiče nejsou zazobaní!" zvýšil jsem nevědomky hlas. "Jen mě chtějí dostat z tohohle pekla!"
BJ se zamračil. Nikdo si nedovolil mluvit s ním tak, jako jsem to teď dělal já, ovšem, kromě Toma. Ten jediný neměl z BJe strach. Neměl strach z ničeho. Jeho jedinou noční můrou bylo to, co se odehrávalo právě teď. A on o tom neměl ani ponětí.
Stisk na krku zesílil. "Tak pozor, dámičko, uvědom si laskavě, s kým mluvíš. Já nejsem Tom a nenechám na sebe řvát," upozornil mě a pak mnou švihl o matraci. Jakmile jsem měl volné ruce i krk, snažil jsem se dostat z jeho blízkosti, ale ze zamčeného pokoje nebylo kam utéct. Mohl jsem jenom kroužit po místnosti a držet se z jeho dosahu, což bylo prakticky nemožné. Navíc, BJ byl rychlý. Jen co jsem dopadl, klečel nade mnou a začal se mě servávat Tomovo tričko. Ozývalo se praskání látky a netrvalo to ani pět vteřin, co jsem před ním ležel jen ve spodním prádle. To jediné mě dělilo od úplné nahoty.
21. listopadu 2010 v 17:40 | Bubbly
Od té chvíle, co BJ naštvaně opustil pokoj, se Tom nepohnul z místa. Seděl vedle mě na posteli, pozoroval mě, zatímco já jsem zíral z okna na potemnělou oblohu a blížící se svítání. Dřív jsem doufal, že další den přinese další naději na něco lepšího, ale po téhle noci se moje myšlenky změnily. S další východem slunce se blížilo něco, co už nebude tak příjemné, jako samotné hřejivé světlo.
Tom mě vzal za ruku a propletl prsty s mými. Chvilku trvalo, než jsem se donutil podívat se do jeho obličeje. Jeho pohled byl vážný, ale skrývalo se v něm ještě něco víc, co jsem nedokázal popsat. Ale to něco bylo uklidňující a překrásné.
"Potřebuješ se uklidnit, Bille," promluvil potichu, čímž protnul ticho.
Neodpověděl jsem, moje hlava klesla. Zavřel jsem na chvíli oči. Najednou jsem si připadal neskutečně unavený. Když mě Tom vzal do náruče, nezmohl jsem se ani na jedno jediné slovo odporu. Jen jsem mu omotal ruce kolem krku a hlavu jsem opřel o jeho rameno.
"Osprchuješ se, najíš a půjdeš spát, jasné?" zeptal se mě, když mě přenášel přes chodbu do koupelny. "Já se od tebe nehnu ani na krok," dodal nakonec.
Jen matně jsem vnímal, že ze mě opatrně stahoval oblečení, že mě postavil pod sprchu a pustil proud horké vody. Drobné kapky se mi vozily po kůži a smývaly všechny nepříjemnosti, které jsem v sobě držel. Jakmile mi horká voda rozproudila krev v žilách, zamrkal jsem a podíval se na Toma, který seděl na podlaze před sprchovým koutem a čekal, až budu hotový.
6. listopadu 2010 v 0:15 | Bubbly
S každou další vteřinou m bolest uvnitř rvala víc a víc. Cítil jsem díru uprostřed hrudi. Díru, jejíž rozedrané okraje krvácely a rozšiřovaly se. S každým úderem minuty byla větší a větší. A bude narůstat tak dlouho, dokud Tom neotevře oči, nebo dokud se neutopím ve vlastních slzách.
Oči mě pálily, rty se mi třásly, nehty jsem si zarýval do dlaní. Dívat se na tu zuboženou rozbitou tvář mi ubližovalo. Vteřiny se vlekly, pomalu se měnily v minuty, které přecházely v hodiny. Ty trvaly stejně jako dny. Cvaknutí vteřiny znamenalo další slzy nevědomosti. Jak dlouho to bude trvat? Jak dlouho už je v bezvědomí? Probudí se vůbec? Hryzal jsem se do rtu, abych zadržel hlasité vzlykání. Díra uvnitř mě samého se znovu zvětšila, cítil jsem jí. Trhala mě vejpůl.
Upřeně jsem sledoval jeho obličej, když se mu zachvěla víčka, řasy se zatřepotaly jako křídla kolibříka. Trhaný nádech mu nadzdvihl hrudník a pak ho nechal s výdechem klesnout. Zamrkal jsem, abych rozehnal slzy, dech se mi zadrhl v krku. Dychtivě jsem očekával, jestli se probere.
Trvalo to, ale podíval se na mě. Chvíli mžoural, jako kdyby mě nemohl poznat, ale jakmile mě spatřil, oddychl si. Vypadalo to, že se jeho neklidná tvář stáhla do naprostého uvolnění. Zase zavřel oči, nic neřekl. Chvíli vypadal, že usne, ale pak si mě znovu začal prohlížet.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ochraptělým vlasem a dotkl se mojí červené tváře. Vlastně už si ani nepamatuju, že mě jeden z nich uhodil, až jsem v mdlobách skončil na podlaze. Nebylo to důležité, rozhodně ne teď.
Přikývl jsem. "Jak ti je?" stáhl jsem obočí, když zasyčel bolestí.
"Už jsem zažil i horší," odpověděl.
4. listopadu 2010 v 23:32 | Bubbly
Dlouho jsme se jeden druhému dívali do očí, ticho v místnosti se protahovalo, jediné, co bylo slyšet, byly tiché nádechy a výdechy ze dvou hrdel. Tom nepohnul ani brvou, jako kdyby byl z kamene. Já jsem po pár vteřinách odvrátil zrak. Jeho pohled mě však propaloval dál. Jako kdyby na něco čekal. Možná, že očekával nějakou reakci na to, že půjdu domů. Třeba bych měl radostí skákat do stropu a řvát na celý kolo, ale nějak jsem v sobě nenašel dost nadšení.
"Bille?" promluvil na mě a mírně se ke mně naklonil.
Podíval jsem se na něho znovu. "Hm?" zvedl jsem obočí.
"Půjdeš domů," zopakoval Tom. "Neměl bys z toho mít alespoň radost? Trochu nadšení by snad projevit mohl, ne?"
Pokrčil jsem rameny. Co jsem mu měl říct? Že se nechci vrátit, ne, pokud on nepůjde semnou. Sklopil jsem oči ke svým rukám, nervózně jsem si pohrával s vlastními prsty. Mlčel jsem, zarytě a neklidně.
Tom mě vzal za bradu a zvedl mi obličej tak, aby mi viděl do tváře. "To mi k tomu nic neřekneš? Nebo mi snad nerozumíš, Bille? Poslouchej mě - ty pojedeš domů!" zatřásl mnou, jako kdyby se snažil do mě ta slova vtlouct.
"Já tě slyším," odvětil jsem a vykroutil jsem hlavu z jeho sevření.
"A?"
Zadíval jsem se mu do obličeje. "Měl jsi někdy pocit, že někam nepatříš, ale něco tě k tomu místu táhne?" zeptal jsem se ho opatrně.
Několikrát zamrkal. "Co se mi tím snažíš naznačit?"
Vydechl jsem a celé tělo se mi nahrbilo. "Tome, já odtud nechci odejít, pokud ty nepůjdeš se mnou."
25. října 2010 v 17:52 | Bubbly
Od chvíle, kdy jsem se druhý den probudil, jsem nespouštěl oči ze dveří. Čekal jsem, že se Tom vrátí a omluví se před tím, než odejde. Že mi slíbí, že moje rodiče nebude zbytečně děsit. Že jim alespoň řekne, že jsem v pořádku a že je mám rád. Jenže Tom nepřišel. Nevěděl jsem, jestli už odjel nebo ne. Mohl pořád být ve srubu a já jsem to nemusel ani tušit. Třeba na schůzku pojede někdo jiný? Marně doufám, že ne. Tom je jediný, komu bych kdy dovolil, aby mohl mluvit s mým tátou a s mou mámou. Věřím tomu, že všechno, co řekne, jim nenažene strach do očí a bolest do srdce.
Vzpomínka na rodiče mi vehnala slzy do očí, ale statečně jsem je udržel za neprostupnou, ale křehkou bariérou. Přešel jsem od postele k oknu a podíval jsem se přes vrcholky stromů do prázdna. Nebe bylo šedé, mraky se táhly nízko nad zemí. Nepršelo, ale počasí bylo smutné a pochmurné. Dokonale doplňovalo mojí špatnou náladu. Objal jsem si pažemi tělo, jako kdybych se měl každou chvíli rozpadnout na milion malých kousků. Rozbil bych se a už nikdo by mě nedokázal slepit dohromady. Povzdech se roznesl místnosti a vrátil se ke mně jako hlasitá ozvěna. Pokoj se mi zdál tak obrovský a prázdný. V životě jsem se necítil tak sám. Vlastně, nikdy jsem se necítil tak osamělý. Nikdy od chvíle, co jsem poznal Toma.
Do myšlenek se mi vkradla myšlenka na naše první setkání. Vzpomínal jsem si moc dobře, jak jsem se probudil na tom gauči, svázaný a Tom na mě upíral obrovské čokoládové oči. Zatímco ostatní si mě měřily se zájmem na získání spousty peněz, on se na mě díval jako na člověka. Jako na živou bytost, která má právo mít strach a cítit bolest.
20. října 2010 v 21:54 | Bubbly
Zavrtěl jsem se pod teplou dekou a ucítil jsem stisk kolem pasu. Prudce jsem otevřel oči. Co mi bolest dovolovala, jsem se otočil na druhý bok, abych zjistil, kdo se ke mně tak nepřiměřeně tiskne. Srdce mi vesele poskočilo, když jsem viděl Tomovu spokojeně snící tvář. Vypadal kouzelně. Tvář měl naprosto uvolněnou, černé řasy lemovaly jeho čokoládové oči jako krajky z nejjemnějšího hedvábí. Rty měl slabě pootevřené, přímo vybízely k polibku. Dýchal pomalu a klidně. Když jsem mu položil dlaň na hruď, cítil jsem pod kůží pravidelný tlukot jeho srdce.
Zadíval jsem se a něj a hlavou mi probleskly zvláštní myšlenky. Týkaly se jen Toma. Měl jsem ho plnou hlavu, viděl jsem ho pokaždé, když jsem zavřel oči. Když se mě dotkl, měl jsem dojem, že mi tělem projel elektrický výboj. S tichým spokojeným zavrněním jsem se u něho stulil do klubíčka a znovu jsem se pokusil usnout.
Nestihl jsem ani zavřít oči, když v tom se s rachotem otevřely dveře. Otočil jsem hlavu ke dveřím a ze rtů se mi vydralo přidušené zakňučení. Ve dveřích stál BJ. Když mě viděl zasmál se. Jakmile uviděl Toma, jeho tvář se stáhla do úšklebku.
"Tak tady se schováváš, ty grázle," zavrčel.
Tom vystřelil z postele, jako kdyby do něj někdo píchnul. Měl na sobě džíny a obrovské tričko, ostatně jako obvykle. Jakmile se dostal z mojí blízkosti, přitáhl jsem si k tělu deku, která hřála a ulpěla v ní jeho kořeněná vůně. Oči jsme nespouštěl z BJ, který nevypadal zrovna spokojeně. Už jenom to, jak oslovil Toma, neznělo moc klidně. Něco nebylo v pořádku. Nemusel jsem být zrovna jasnovidec, abych tohle poznal.
13. října 2010 v 20:32 | Bubbly
Když se za Tomem zamkly dveře, zůstal jsem zírat do tmy, jako kdybych z ní mohl něco vysledovat. V celém srubu bylo ticho, snažil jsem se zachytit jakýkoliv zvuk, který by odněkud vyšel. Chtěl jsem slyšet, o čem si dole budou povídat. Doufal jsem, že si ho BJ nezavolal jenom proto, aby mu upravil obličej.
Déšť vytrvalo bubnoval do okenních tabulek. Alespoň se už přestalo blýskat. Přes šumění deště neslyšel nic. Déšť a do něho ticho. Kombinace, která byla doslova vražedná. Zavřel jsem oči a převalil jsem se pomalu na bok. Oči jsem zavřel a snažil jsem se nepřemýšlet nad tím, co se tam dole mohlo dít. Čím víc jsem se snažil soustředit na něco jiného, tím víc mi v hlavě bušil vlastní tep, až jsem sám sebe přitiskl, že mám o Toma větší strach než sám o sebe.
Dveře se zase otevřely. Sednul jsem si tak prudce, že mi polovinou těla projela ostrá bolest. Zakňučel jsem jako raněný pes a stiskl si zraněné ramene. Tom seděl okamžitě u mě a jednou rukou mě držel za rameno. Druhou rozsvítil malou lampičku na nočním stolku a upřeně se na mě podíval.
"Bolí to moc, Bille?"
Pokusil jsem se o slabý úsměv. "V životě jsou horší věci," snažil jsem se ho odvést od tématu, abych nemusel mluvit o tom, že mám dojem, jako kdyby mi někdo ruku násilím rval od těla.
Tom se zamračil. "Pokud se mnou chceš být za dobře, přestaň mi lhát. Takže, ještě jednou - bolí to moc?" podíval se na mě a plnou silou na mě upřel tíhu čokoládového oceánu v jeho očích.
Polkl jsem. "Bolí to," odvětil jsem.
Ukázal na moje tričko. "Svlíkni to."
"Co?" zvedl jsem obočí a vytřeštil oči. Proč po mě proboha chce, abych si sundal tričko?
8. října 2010 v 23:36 | Bubbly
Tom se dva dny neukázal. Dokonce ani BJ nepoctil mou maličkost svojí návštěvou. Třikrát denně se u mě objevil jen André s něčím k jídlu. Přinesl plný tác a stejně plný ho zase odnášel. Neměl jsem chuť na jídlo a když jsem za celý den vypil jednu sklenici vody, bylo to z vlastního donucení. Celé hodiny jsem seděl na posteli, zíral jsem z okna a myšlenkami jsme se ubíral úplně mimo realitu. Zraněné rameno bolelo při každém pohybu a na dlaních a obličeji jsem pořád cítil hluboké škrábance.
Třetí večer už jsem si připadal příliš osamělý. Na nebi se stahovala šedavá mračna a vzduch byl ztěžklý přicházející bouřkou. Už jednou jsem tu bouřku zažil, ale to jsem měl vedle sebe Toma, který mě objímal a utěšoval. Přijde teď znovu nebo mě nechá napospas strachu z blesků a burácivých hromů? Doufal jsem, že se objeví, ale někde ve skrytu duše jsem věděl, že ta šance je jedna ku milionu. Nedivil jsem se. Nejspíš se na mě zlobil, což mě bolelo nejvíc.
Ve dveřích se otočil klíč a zámek cvakl. Neobtěžoval jsem se podívat, kdo přišel. Podle vlastního mínění jsem myslel, že je to André. Přišel odnést to všechno, co jsem nesnědl. Naslouchal jsem jen tichým krokům, které se přibližovaly k posteli. Zastavily se těsně u pelesti a pak se pod cizí vahou zhoupla matrace. Až to mě donutilo odvrátit pohled od okna a zadívat se na osobu, která za mnou přišla. Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem viděl Toma.
Prohlížel si můj ztrhaný obličej, propadlé tváře a oči bez špetky jiskry, kterou jsem postrádal už dlouho. Ruce jsem měl hubené a zranění se nehojilo zrovna rychle. Mohl jsem si za to sám. A pokud mi to řekne, nebudu se s ním o tom přít. Má pravdu.
2. října 2010 v 15:00 | Bubbly
Po té ohlušující ráně nastalo mrtvé ticho. Slyšel jsem jen sám sebe trhaně oddychovat, v uších mi neuvěřitelně hučelo. Hrudník mě nevýslovně bolel, jak mi srdce splašeně a nepravidelně tlouklo. Vytřeštěnýma očima jsem se dával na BJe, na jehož obličeji byl zlomyslný úsměv. Dokonce i Tomovo naštvaně mlácení do dveří ustalo. Na několik vteřin se zastavil čas.
Vzpamatovával jsem se jen chvíli. Došlo mi, že kulka nezasáhl mě, ale stěnu vedle mojí hlavy. Zadíval jsem se do pravidelného otvoru ve stěně a zalapal jsem po dechu. BJ se mě snažil jenom vyděsit, nechce mě zabít. Tedy, zatím mě nechce zabít. Pohled jsem odvrátil zpátky k němu. Sledoval mě svýma temně zelenýma očima a usmíval se.
"Tolik tě to baví mě děsit?" zeptal jsem se odvážně.
Přikývl. "Líbí se mi, když máš obličej zkroucený strachem. A navíc - máš pořádný důvod ze mě mít strach. Já jsem totiž tvoje zhmotnělá noční můra," zasyčel.
Přitáhl jsem si kolena ještě víc k tělu a v obličeji jsem zbledl. Žaludek mi v břiše udělal kotrmelec a chybělo málo k tomu, abych se pozvracel. Každý strach měl svojí podobu uvnitř člověka. Ten můj mě chvíli nutil ronit slzy a teď mi z něho bylo akorát tak zle. Chtěl jsem něco říct, ale měl jsem dojem, že kdybych jen otevřel pusu, nenašel bych hlas, jako kdybych spolkl jazyk. Nadechl jsem se, pootevřel jsem rty a pak jsem je zase naprázdno zavřel a vydechl nosem. Nemělo smysl nic říkat. A i kdyby, mohlo by to pro mě být jen horší a horší.
"Jsi tak úžasně roztomilý, když se bojíš, Bille," zavrněl BJ potichu. Věděl jsem, že v těch slovech je skrytý smysl něčeho, co mi uniká, ale rozhodně to nebylo nic dobrého. Naprázdno jsem polkl a díval se mu do očí. Pohled mi oplácel.
24. září 2010 v 21:38 | Bubbly
Celý den jsem jenom ležel na posteli a zíral do zdi. Plakal jsem dlouho, dokud jsem měl co plakat. Teď, když už všechny moje slzy vyschly, nehýbal jsem se, vnímal jsem ticho a myšlenky, které mi hlasitě křičely v hlavě. Přemýšlel jsem, co v tu chvíli zní hlasitěji.
Někdo vešel do místnosti. Nepohnul jsem se, ani když se dveře zavřely a kroky se blížily ke mně. Bylo mi srdečně jedno, jestli je to Tom, nebo BJ nebo někdo jiný. Co mohlo být horší, než to, když slyšíte vlastní rodiče, jak umírají strachy a nemůžete jím ani hláskou naznačit, co se s vámi děje? Nic. Dokonce ani tohle všechno nebylo horší, než to, co jsem prožil při tom rozhovoru.
Osoba, která se mě rozhodla navštívit se posadila vedle mě na postel. Periferním vidění jsem poznal Toma. Přesto jsem ho ignoroval. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Přál jsem si jenom jedno a to, abych byl neviditelný. Nebo ještě líp, abych byl doma a tohle se nikdy nestalo.
Tom se rozhlédl. Tác s jídlem, který mi přinesl André během odpoledne, zůstal netknutý. Jídlo mi absolutně nic neříkalo a žízeň jsem taky necítil. Jediné, co mnou proplouvalo tam a zpátky jako příliv a odliv byl vztek, strach a zoufalství.
"Bille, musíš jíst," promluvil na mě Tom.
17. září 2010 v 20:29 | Bubbly
Chvíli bylo ticho. Trvalo mi, než jsem se dokázal zeptat na to, o čem mluvil André. Myslím to, jak Tom mluvil s mým manažerem o penězích, které by byl schopen David dát za můj život. A jelikož si víc cení sám sebe, než lidí, kteří ho obklopují, takže nevěřím tomu, že by byl zrovna štědrý. Na druhou stranu, díky mě má kapsu pořád plnou bankovek.
"Tome?" ozval jsem se potichu.
Tom se na mě podíval. Jeho hnědé oči se vpily do mého pohledu. "Co?"
Na chvíli jsem se podíval někam jinam, abych si dobře rozmyslel, jak se ho zeptám a jak moje otázka vyzní. Nechci ho naštvat. "Mluvil si s Davidem." Z mých slov nakonec otázka ani nevznikla. Nevěděl jsem proč, ale konstatoval jsem tu skutečnost.
"A?" Tom jen zvedl obočí.
"Co ti řekl?"
Tom si povzdychl a vstal z matrace. Přešel ke dveřím a vypadalo to, že chce odejít, ale na poslední chvíli se otočil a podíval se na mě. V jeho očích bylo něco, co vypadalo jako nevraživost a zklamání. Nepromluvil hned, chvíli se jen mračil nad něčím, co mi unikalo. Pak mi odpověděl. "Myslel jsem, že lidi kolem tebe tě mají radši."
Pokrčil jsem rameny. "Většina z nich. David není zrovna tím, kdo by mě miloval. Zdržuje se u mě jenom proto, že mu dokážu zajistit slušný balík peněz."
"Ale není tak ochotný, jak jsme si mysleli," stáhl Tom obočí a zamyšleně našpulil rty.
Překvapeně z jsem zamrkal. "Co tím chceš říct?"
29. srpna 2010 v 0:55 | Bubbly
"Pusť ho, BJi, pokud nechceš, abych ti zlámal obě ruce," zavrčel Tom a pořád postával opřený o skříň. Nebude dělat zbytečnou chybu a nepřiblíží se k BJovi moc blízko. Nemusel být sibila, aby věděl, že je BJ naštvaný a pro ránu nepůjde daleko. Buď já nebo on. Jeden z nás to stejně koupí.
BJ silou stiskl můj krk, až jsem zalapal po dechu a vytřeštil oči. V záblescích bouřky jsem viděl, jak se ušklíbá a užívá si, že trpím. Držel jsem ho za zápěstí a snažil jsem se mu nehty rozdrásat kůži, jen aby mě pustil. Docházel mi vzduch, před očima mi tančily hvězdičky a cítil jsem, jak mě bolí celý krk pod náporem jeho prstů.
"BJi!" Tentokrát Tom hlasitě zařval blízko BJovy hlavy. BJ mě pustil a já jsem klesl na matraci, trhaně jsem se nadechoval a snažil se uklidnit. Chvíli trvalo, než se můj dech vrátil do normálu a než mi přestaly létat mžitky před očima. Měl jsem dojem, že jsem právě utekl ze spárů smrti. Sáhl jsem si na krk. Jenom dotek na kůži mě nevýslovně bolel.
"Mohlo mě napadnout, že se od toho chcípáčka nehneš," zavrčel BJ a otočil se do tmy. Toma skoro neviděl, jen matný obrys jeho siluety se rýsoval v husté tmě. Jakmile se zablýsklo, na vteřinu byli vidět, jak stojí proti sobě a mračí a pak je obklopila zase temnota.
Tom se pohnul. "Pokud ho mám hlídat před tebou, tak nehnu. Ty se ho totiž nedotkneš."
"Nemysli si, že jsem jediný, komu se tvoje chování nelíbí," zavrčel BJ, čímž náhle změnil téma.
"Jestli si André a Mäx chtějí stěžovat, tak ať to řeknou narovinu a neposílají mi vzkazy po tobě, jako kdyby jim bylo deset a nabalovaly holku ze školky," odsekl mu Tom.
André, problesklo mi hlavou, nejspíš bude ten poslední ze čtveřice. Poslední, který se držel zpátky. Možná, že nebude jako BJ a Mäx. Možná, že bude stát za Tomem. Prosím, ať to tak je. Ať kvůli mně nikdo nikomu neublíží. Ať nikdo neublíží Tomovi.
"Uděláme dohodu," snažil se z toho Tom vycouvat co nejlíp to šlo. "Ty necháš Billa na pokoji a já ti tvoje prachy vrátím do nejdřív."
26. srpna 2010 v 0:17 | Bubbly
Netušil jsem, že se Tom dokáže zachovat až takhle ochranitelsky, ale přijal jsem to a přitiskl se k němu. Hlavu jsem si opřel o jeho rameno a nosem jsem se jemně otřel o jeho krk. On mě přitom pohladil po zádech. Každý jeho dotyk mi byl příjemný a sedět u něho takhle blízko mě uklidňovalo. A stejně tak mě zajímalo, proč to pro mě dělá. Ano, nechce, aby mi někdo ublížil, ale to neznamená, že ke mně v noci přijde, aby mě objal a utišil, když se venku bouřka. Mohl by se ke mně chovat stejně, jako BJ a ostatní, ale on je jiný. Není zlý. Tom má srdce na pravém místě, stačí ho jenom najít.
"Proč tohle děláš?" zeptal jsem se potichu.
Natáhl se po lampičce na nočním stolku a pokoj tak zaplavilo mdlé měkké světlo. Když odpovídal, podíval se mi do očí. "Nerad to přiznávám, Bille, ale mám takový pocit, že tě musím chránit."
Pohled jsem mu trpělivě oplácel. Když mi odpovídal, vypadal tak vážně a oddaně, že jsem zatoužil ho políbit. Nevím proč, ale něco mě k němu táhlo. Možná to bylo jeho nebezpečné charisma, možná to bylo jeho tělo, možná to byl on sám o sobě, ale zatoužil jsem potom, abych mohl jeho kůži laskat rty. Najednou už to nebyl ten Tom, kterého jsem vídal ve dne. Tohle byl někdo jiný, někdo, kdo má city a nebojí se je projevit.
"Řekni mi jednu věc," promluvil jsem potichu. "Proč si tohle udělal?" ukážu na sebe, aby pochopil, co myslím. Ano, mám na mysli můj únos. Člověk jako on tohle přece nemá za potřebí. Zajímá mě, co ho k tomu dovedlo.
Usmál se, ale nebyl to veselý úsměv. "Nejsi trochu moc zvědavý?"
Sklopil jsem provinile oči, jako kdybych udělal něco špatného. "Promiň, raději už budu mlčet."
25. srpna 2010 v 18:54 | Bubbly
Někdo se dotkl mého ramene a silou mnou zatřásl. Byl jsem unavený, nechtěl jsem se probudit. To byla první noc tady, kterou jsem prospal relativně v klidu. Nespokojeně jsem se otřásl a snažil se spát dál, ale cizí ruka mě nepouštěla a nepřestávala mnou klepat. Bylo to vrcholně nepříjemné a tudíž mě to donutilo otevřít oči. Myslel jsem si, že uvidím Toma, že bude naštvaný po našem včerejším rozhovoru a proto se mě snaží vzbudit tímhle nelidským způsobem, ale jaké bylo moje překvapení, když se nade mnou skláněl BJ. Byl to šok. Prudce jsem se posadil a přitiskl se ke zdi po oknem. Z BJe jsem měl strach víc, než z kohokoliv jiného.
"To je dost, že se naše princezna probudila," zasmál se trhaně a na noční stolek položil podnos s jídlem. Na malém talířku bylo nějaké ovoce a pečivo. K tomu sklenice džusu. Postupem času se zdá, že se mám lépe a lépe, ovšem, dokud nejsem v jedné místnosti pouze s BJem.
Podíval jsem se mu do obličeje. Jeho ostře zelené oči si mě prohlížely a v jeho pohledu bylo něco, co jsem raději nechtěl poznat. "Kde je Tom?" zeptal jsem se potichu. Hlas se mi na konci věty zatřásl jako lístky osiky ve větru. Rukama jsem si objímal kolena a snažil se nedostat do BJova dosahu.
"Tak tebe zajímá, kde je Tom? A proč tě to tak zajímá?" zeptal se a sklonil se nademnou. Jeho obličej nebyl dál, než patnáct centimetrů od mého. Ta blízkost mě děsila. Když na mě dýchl, cítil jsem silnou vůni kávy a cigaret. Vykouří minimálně krabičku denně. Možná i víc.
Se strachem v očích jsem se na něj podíval. "Vždycky za mnou chodí on."
BJ se zamračil. "Tak odteď si zvykej, že tě budeme navštěvovat střídavě," zavrčel. "Tady totiž nejsi na dovolené, víš?"
14. srpna 2010 v 0:20 | Bubbly
Když poslední paprsky slunce zašly za vrcholky stromů a na svět dopadla tma, nemohl jsem usnout, přesně jak jsem očekával. Prospal jsem skoro celý den, bylo samozřejmé, že zase budu vzhůru dlouho do noci. Seděl jsem na posteli, hlavu opřenou o zeď a sledoval jsem, jak postupně vycházely hvězdy na temně modrou oblohu. Tenký srpek měsíce se objevil ještě před západem slunce a až teď se rozzářil v kupě malých světlých teček.
Přimhouřil jsem na chvíli oči a koutky se mi zvedly v letmém úsměvu. Nevzpomínám si, kdy jsem měl naposledy čas se dívat na hvězdy a přemýšlet o nich jako o posledních záchranných bodech v naprosté tmě. Během několika minut jich na nebi bylo tolik, jako kdyby se s nimi roztrhl pytel. Vsadím se, že kdybych chtěl a kdybych se mohl dotknout nebe, jednu bych z něho snesl.
Opřel jsem se lokty o okenní rám a podíval se dolů do houstnoucí tmy. Lístky stromů se lehce oklepávaly v posledních závanech větru. A pak jsem najednou uviděl pohyb. Někdo vyšel z chaty. Tom. Poznal jsem ho, venku ještě nebyla taková tma. Mezi rty držel cigaretu, jejíchž konec se při každém potáhnutí nikotinu a dehtu rozzářil oranžovým světlem. Potom se rozhlédl. Chvíli se díval do prázdné zarostlé krajiny kolem sebe a pak se jeho oči podívaly mým směrem. Musel si mě všimnout, protože pohledem neuhýbal. Nebyl jsem tak vysoko, abych neviděl, že mi můj pohled oplácí. Po chvíli dívání se do mého okna se otočil a šel zpátky dovnitř.
Sedl jsem si zpátky ke zdi a lehce pokrčil nohy. Svaly mě bolely, jako kdybych uběhl maratón, ale byl to jenom klam. Musím se hýbat, abych k téhle zatracené posteli nepřirostl. Jenže na pohyb jsem byl unavený, takže jsem se zdržoval v bezpečí matrace, pokud se to bezpečím dalo nazvat.
Klíč v zámku se tichým rachotem otočil a klika cvakla. Dveře se pomalu otevřely a za vcházející osobou se zase zavřely. Pozoroval jsem Toma stojícího u dveří a k vlastnímu překvapení jsem ani neměl potřebu se před ním schoulit do malinkého klubíčka a přát si nebýt na tomhle místě. Ani jsem se nepohnul, jen jsem se na něj díval.
7. srpna 2010 v 18:44 | Bubbly
Nespal jsem. Až do rozednění jsem klečel na posteli a díval jsem se z okna na hvězdy. Měl jsem strach a celou noc jsem provzlykal. Oči mě pálily od neustálých přívalů slz. A až když se nad obzor vyhouply první paprsky slunce, které ozářily slábnoucí temnotu prvními jasnými odstíny oranžové, červené a žluté, jsem si lehl na postel a stulil se do klubíčka. Přesto, že jsem byl vzhůru přes dvacet hodin, nemohl jsem usnout. Bál jsem se, že kdybych jen na chvíli usnul, oni by mi něco provedli.
Zase jsem si sedl a zaposlouchal se do ticha domu. Nebylo slyšet vůbec nic. Bylo ještě příliš brzo, než aby byl někdo vzhůru. Dům byl zřejmě do úplného východu slunce mrtvý. Vsadím se, že kdybych upustil špendlík na podlahu, znělo by to jako hlasitý výstřel.
Na nočním stolku vedle postele bylo pořád jídlo ze včerejšího večera a já si najednou uvědomil, že mám hlad. A pokud si dobře vzpomínám, nemusím mít strach, že by v jídle něco bylo. Vzal jsem si do ruky toast. Od včerejška byl chleba trochu okoralý, ale stejně mi přišel k chuti. Pomalu jsem ho snědl a dopil i zbytek vody ze sklenice. Bylo mi o trochu lépe, ale ne dost na to, abych byl klidnější. Lehl jsem si zpátky na postel a zůstal jsem se dívat na dveře. Čekal jsem, kdy se zase otevřou a do se v nich objeví. A jenom moje myšlenka dozněla, cvakl klíč v zámku, jak s ním někdo otočil, ale klika se nepohnula hned. Trvalo několik vteřin, než se dveře pootevřely. V tu chvíli jsem seděl skrčený v koutě a rukama jsem si objímal kolena. Do místnosti nakoukla Tomova hlava. Vypadal, že je vzhůru už dlouho, žádná rozespalost ani kruhy pod očima.
"Myslel jsem, že naše hvězda bude ještě spát," řekl potichu a vstoupil. Dveře za sebou zavřel, jako kdyby se bál, že mu snad uteču. Pravda, na vteřinu mě to napadlo, ale jaká je šance,že bych se dostal z domu, ve kterém jsou tři další, kteří by po mě šli jako hladové šelmy po kořisti? Žádná.
31. července 2010 v 11:49 | Bubbly
"Dostali jsme ho, pánové."
"A bylo to snazší, než jsme čekali. Teď na nás čeká už jen tučná odměna."
"Půl miliónu euro. Představte si, jak vám ty barevné bankovky protékají mezi prsty."
"Neradujte se předčasně, kluci. Jsme teprve na začátku! Ještě se ani neprobudil."
"Nebuď takový cynik, Tome!"
Začal jsem pomalu přicházet k sobě. Tupá bolest mě bodala vzadu na temeni hlavy. I za zavřenými víčky jsem vnímal mžitky všech odstínů od žluté až po nachově fialovou. Připadal jsem si rozlámaný a strašně unavený jako po celonočním flámu, jen s tím rozdílem, že teď jsem neměl kocovinu po několika skleničkách vína. Kde to vlastně jsem? A co se vůbec stalo? Myšlenky jsem měl rozházené a nebyl jsme schopný dát dohromady jediný souvislý příběh z včerejší noci.
Jediné, co jsem vnímal úplně jasně, byly čtyři různé hlasy, patřící čtyřem různým osobám kolem mě. A rozhodně mi nebyly nijak povědomé. Ztuhnul jsem. Začal jsem pomalu otevírat oči. Chvíli jsem viděl jenom jednu rozmazanou šmouhu všem možných barev a chvíli trvalo, než jsem začal rozeznávat neznámý pokoj kolem sebe. Vyděsilo mě to. Prudce jsem se posadil a celý pokoj se nepříjemně zhoupl. Chtěl jsem si přiložit dlaně na obličej, ale zápěstí jsem měl omotané prádelní šňůrou, která mě nepříjemně řezala do kůže na zápěstích.
"Šípková Růženka se nám probudila," zasmál se jeden z těch hlasů.
Prudce jsem zvedl hlavu a díval se do tří cizích tváří. Čtvrtá, stejně neznámá, seděla kousek ode mě a se zájmem si mě prohlížela. Chvíli jsem opětoval pohled do čokoládově hnědých očí a pak jsem se znovu podíval na ostatních v místnosti. Ruce se mi roztřásly a zřejmě to bylo patrné. "Kde to jsem?" zeptal jsem se. Špatně se mi mluvilo. V krku jsem měl knedlík, jako když spolknete velkou tabletu a srdce mi splašeně tlouklo.
Zde hledá