> Pictures of my Life
25. dubna 2012 v 12:12 | Bubbly
Tak, lidičky, konečná!
Máme tu poslední díl povídky Pictures of my Life a já jsem na sebe za tuhle povídku hrozně pyšná, protože je opravdu nejdelší, kterou jsem kdy sama napsala!
Samozřejmě, že Vám všem čtenářům patřím obrovské díky za podporu! Vaše komentáře byly skvělý, rozesmály mě i nakoply k dalšímu psaní, takže moc děkuju za každé napsané písmenko!
Brzo pro vás nachystám určitě něco dalšího a teď si užijte poslední díl, vaše B.
P.S. Chtěla jsem požádat čtenáře (všechny čtenáře), kteří budou závěrečný díl číst, aby přihodily komentář. Jen tak pro mou zvědavost, kolik vás tuhle povídku četlo. Díky :))
Terasa.
Po celodenním léčení se v posteli jsem dostala večer svolení jít si sednout na terasu do zapadajícího slunce. Venku bylo pořád horko, ale Bill mě donutil vzít si sebou deku a hrnek horkého čaje. K vlastnímu překvapení jsem neprotestovala a poslechla ho, jen proto, abych nemusela strávit dalších šedesát minut na matraci zavřená v pokoji a zahrabaná v peřinách až pod bradu. Takhle jsem se mohla nechat kolébat na houpačce, poslouchat poslední uřvané ptáčky a dívat se, jak se po nebi honí naducané růžové mráčky. Dokonalý výjev jako z té nejromantičtější knížky. Já jsem to nevnímala jako nějakou romantiku, ale jako volnost. Nadechla jsem se čistého vzduchu a na chvíli zavřela oči.
24. dubna 2012 v 13:42 | Bubbly
Polibek.
Byl to Bill, kdo se z nás dvou odvážil se k tomu druhému natolik přiblížit, aby ho mohl políbit. A já se tomu nebránila. Nechtěla jsem se tomu bránit. Právě naopak, chtěla jsem, aby se to stalo. Pro nás oba to byl první opravdový a upřímný polibek, žádné alkoholové opojení nebo poblázněná mysl. Tohle bylo doopravdy. Tohle byla ta realita, která vznikala z mého malého snu. A já to nedokázala popsat slovy. Říct, že to bylo krásné, to nestačilo, protože to bylo víc než jen krásné. Bylo to nepopsatelné a na tu malou chvilku to vyhnalo z mojí hlavy všechnu náturu, hrdost a paličatost, kterou jsem měla. Najednou se ze mě stalo malé ochočené štěňátko, které toužilo po tom, aby ho někdo objímal a laskal a aby mu věnoval každou chvíli, každou minutu.
Přitáhla jsem si ho k sobě a pod jeho vahou klesla zpátky do matrace, aniž by moje rty opustily ty jeho. Nechtěla jsem se od něj vzdálit ani na jediný milimetr. Někde hluboko ve svojí mysli, v tom nejtemnějším koutě, jsem si uvědomila, jak hloupá jsem byla, když jsem věřila tomu, že on může být navždycky jen mým přítelem.
23. dubna 2012 v 11:53 | Bubbly
Překvapení.
Samozřejmě, že jsem byla překvapená, protože mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně děje. Nejdřív jsem si chtěla zaťukat na čelo a zeptat se jich, jestli se nezbláznili. A pak jsem si uvědomila, že vlastně mají pravdu. Dneska jsem opravdu slavila druhé kulatiny a úplně jsem na to zapomněla. Jistě, že zapomněla, měla jsem totiž spoustu jiných starostí a tahle drobná maličkost mi utekla. A teď, když mi byla připomenuta, bych stejně byla radši, kdybych o tom nevěděla. Asi budete myslet, že jsem idiot, ale je mi dvacet. Už nikdy nebudu náctiletá. Teď už budu jenom stará, starší a nestarší.
Dívala jsem se na dvojčata a nevěděla, co říct. Nejlepší by nejspíš bylo poděkovat v první řadě za to, že mi Tom udělal skvělou snídani, která na mě ještě čekala a za to, že se vzpomněli, nebo alespoň Bill, na rozdíl ode mě. Začínám být tak sklerotická, že zapomínám i na vlastní narozeniny. To už mě brzo čeká i krize středního věku, ne?
22. dubna 2012 v 8:39 | Bubbly
Samota.
Nevím, jak jsem v noci zase usnula, ale když jsem ráno otevřela oči, byla jsem v pokoji úplně sama. Možná, že jsem tak trochu doufala, že tu Bill semnou zůstane, dokud neotevřu oči a nevěnuju mu první ranní úsměv. Byla jsem trochu zklamaná, ale zklamání mi vynahrazovalo vědomí, že se cítím lépe. Horečka byla pryč, dokonce i pokoj se přestal točit jako na kolotoči a stěny zůstávaly na svém místě. Oddechla jsem si, když jsem se postavila na nohy a zůstala stát bez ztrácení rovnováhy. Dokonce i můj žaludek byl v klidu. Díky bohu, že už se mi konečně nechce zvracet při každém pohybu.
Neobtěžovala jsem se oblékáním, když jsem se rozhodla jít do kuchyně. Měla jsem hlad. Poprvé za celou dobu, co jsem tady, jsem dostala ukrutný hlad. Jindy jsem se prostě najedla, abych neměla prázdné bříško, pořád jsem někde něco uždibovala, ale teď jsem měla v plánu vyluxovat celou lednici. Nebo alespoň její část. Zabalila jsem se do prostěradla a zamířila rovnou do kuchyně v domnění, že tam najdu obě dvojčata nad snídaní.
21. dubna 2012 v 13:37 | Bubbly
Sen.
Nebo možná halucinace z horečky, ale to, co jsem tak živě vnímala ve svých myšlenkách, nebylo skutečné. Ačkoliv to takové vypadalo. Bylo to tak živé, že jsem měla dojem, že když vztáhnu ruku a budu se ho chtít dotknout, ucítím pod prsty jeho horkou, sametovou kůži. Ale byl to jen sen. Jistotu mi dodávalo vědomí, že na takový okamžik by bylo ve skutečném životě ještě příliš brzo. A i když se nic z toho neodehrávalo v realitě, bylo to příjemné a nechávala jsem se tím unášet.
V pokoji bylo jen tlumené světlo lampy na nočním stolku. Ležela jsem přitisknutá k Billovi, bylo to blízko. Tak blízko, že se to možná mohlo zdát nebezpečné. V téhle blízkosti se toho mohlo stát tolik. A přesto jsem se neodtáhla, zůstala jsem u něho ležet a vnímala jen teplo jeho těla.
17. dubna 2012 v 14:21 | Bubbly
Hlasy.
Slyšela jsem dva hlasy kousek ode mě. Chvíli jsem je vnímala tlumeně, jako kdybych byla pod vodou a nad hladinou někdo promlouval. A čím víc jsem se na ně soustředila, tím jasněji jsem je vnímala, až jsem v nich poznala dvojčata. Mluvili spolu potichu, bavili se o mně.
"Spala celou noc?" zeptal se Tom.
Bill mu odpověděl po pár vteřinách ticha. "Spala od chvíle, co jsem ji včera v noci přivezl domů. Ještě v autě se mnou mluvila, potom usnula a od té doby se nevzbudila. Ani jsem se od ní nehnul, kdyby něco potřebovala."
"Měl by ses taky prospat, Bille," upozornil ho Tom.
"Počkám, až se probudí," odvětil Bill a tím byl celý rozhovor u konce.
Pořád ještě jsem spala, ale zároveň jsem se chtěla probudit. Znáte to, taková ta fáze, kdy ležíte, máte zavřené oči, vaše tělo ještě nevnímá, že je čas vstávat, ale vaše hlava vnímá všechno, co se kolem vás děje. Přesně tak, jako já jsem vnímala dvojčata. Ale ještě jsem nechala víčka u sebe.
16. dubna 2012 v 19:08 | Bubbly
Dav.
Byla tu neuvěřitelná spousta lidí, kteří se na mě dívali, jako kdybych spadla z nebe. Blesky fotoaparátů nepřestávaly protínat tmu, reportéři se natahovali s mikrofony a kamery jely na plný výkon. Každá hvězda, která tu vystoupila z auta, ničemu z toho neunikla. A já, přesto, že jsem nebyla žádná slavná superstar, taky ne. Stála jsem vedle Billa a snažila jsem se netvářit se křečovitě. Ale čím víc jsem se snažila usmívat, tím větší jsem měla pocit, že se tvářím jako králík, co kousl do citrónu.
Byl čas vyrazit dovnitř kasina. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu udělat krok a nespadnout. Kolena se mi třásla a ruce potily. Samozřejmě, že jsem byla nervózní, kdo by nebyl? Jestli tohle mělo být mých dalších deset minut slávy, tak to bude i deset nejhorších minut v mém životě. Podívala jsem se na Billa. Usmíval se na lidi kolem sebe, mával na křičící fanoušky, bavil se tím, že tu byl, na rozdíl ode mě. A nejen on, celá kapela. Tohle pro ně nebylo nic nového, zažívali to prakticky každý den. Jen já jsem v tom pořád byla nováček a nebyla si jistá, co bych měla dělat. Prozatím si budu muset vystačit s úsměvem a snahou vypadat dobře.
14. dubna 2012 v 20:22 | Bubbly
Řev.
Tohle byl už druhý den, co jsem se neprobudila sama od sebe. Včera to byl ten šílený rámus kolem fotografování a rozhovoru, dneska jsem slyšela celou kapelu vyřvávat dole v obýváku. Jelikož bylo teprve osm, chtěla jsem ještě minimálně hodinu spát. Zavrtala jsem hlavu pod polštář a doufala, že o trochu ztlumí to jejich řvaní. Bohužel. Měla jsem pocit, že je to ještě horší. A úplně nejhorší to bylo ve chvíli, kdy všichni čtyři vrazili do pokoje. Samozřejmě, Georg s Tomem, známá dvojka v čele a za nimi Bill s Gustavem, trochu klidnější, než ti první dva. Ale to neměnilo nic na tom, že mě probudili. A nebylo by to tak hrozné, kdyby přišli jenom do pokoje. Jenže, proč by mi nemohli vlézt až do postele? Všichni čtyři naskákali na matraci a ani se nesnažili nějak ztlumit svoje hlasivky, přesto, že viděli, že bych ještě malou chvíli ráda spala.
"Vstávej, Sylvie, dneska je velký den!" zařval mi Tom přímo do ucha.
"Konečně nastane konec světa a já budu moct spát, jak dlouho budu chtít?" zeptala jsem se.
14. dubna 2012 v 8:22 | Bubbly
Večer.
Měla jsem dojem, že celý den utekl hrozně rychle. Dopoledne jsem trávila nekonečným rozhovorem s otravnými novináři, odpoledne jsem si hrála na fotomodelku, což ovšem bylo mnohem více zábavné. A teď jsem unaveně seděla v houpačce na terase a sledovala západ slunce. Moje únava byla příjemná. Hlavu jsem měla úplně prázdnou, usmívala jsem se jako idiot a vnímala, že je mi po dlouhé době zase dobře. Bylo to vážně příjemné po tom všem, co se stalo mezi mnou a dvojčaty. Ale to, že jsem si promluvila s Billem a dala tomu alespoň malou naději, byl dobrý krok. Vážně, byla jsem ráda, že jsem Natálii poslechla. Myslím, že na její rozumy budu dávat častěji, protože, jak se zdá, často má ve věcech pravdu. Je skoro jako moje máma. I když mi její rady připadaly nesmyslné hloupé, vždycky byly správné. Nejspíš bude zdravější pro nás všechny, když nebudu poslouchat jen sama sebe, ale i okolí.
13. dubna 2012 v 15:12 | Bubbly
Světla.
Ostrá světla, která ozařovala pokoj z různých úhlů, aby všechno vypadalo co nejlépe a zároveň, co nejvíc přirozeně. Fotografování bylo snad ještě namáhavější, než samotný rozhovor, protože při něm jste mohli sedět a dávat pozor jen na to, jak se tváříte a co řeknete. Ale tohle bylo jiné. Přesouvali vás z místa na místo, říkali vám, jak máte stát, jak se máte tvářit, co přesně máte udělat. Neříkám, že to bylo nudné, jen namáhavé.
Frank Strauss byl jedním z nejuznávanějších fotografů světa. Narodil se v Rakousku a teď žil v Americe, což mě vůbec nepřekvapovalo při jeho talentu. Vypadal trochu výstředně, možná, že bych si dovolila říct, že mi připomínal homosexuála, ale s fotoaparátem uměl skvělé věci. Jako první se rozhodl fotit jen skupinu nebo jednotlivé členy na bílém pozadí, zatímco já jsem stála mezi několika monitory, které zobrazovaly každou udělanou fotografii, a musela jsem uznat, že ty fotky byly skvělé. A nejen díky tomu, že pan Strauss byl více méně umělec. Měl taky skvělé modely. Bylo znát, že kluci mají tohle všechno v krvi.
12. dubna 2012 v 17:27 | Bubbly
Pohled.
Dívali se na mě úplně všichni, když jsem přišla do místnosti. Moje chůze byla dost nejistá na vysokých podpatcích, ale snažila jsem se vypadat přirozeně, ve tváři jsem si statečně držela úsměv a starosti potlačila někam hluboko do sebe. Prošla jsem kolem hromady novinářů připravených na nekonečný rozhovor a zvláštně překvapených, že vidí dívku ve společnosti kapely, mrštně jsem proplula hromadou ostrých světel připravených na prvotřídní focení v domácím prostředí a zaujala svoje obvyklé místo mezi dvojčaty na pohovce.
"Můžu s tebou o něčem mluvit?" zeptala jsem se Billa, než si nás začali všímat opravdu všichni v místnosti.
Podíval se na mě tmavýma nalíčenýma očima. "Myslíš, že teď je vhodná chvíle na mluvení o něčem?" zvedl obočí. Nemohla jsem si nevšimnout, že jeho tón není nijak příjemný, ale ani nepřátelský. Nejspíš jsem se ho včera v noci dotkla víc, než jsem si myslela.
11. dubna 2012 v 11:22 | Bubbly
Lidé.
Když jsem ráno vstala, dům byl plný lidí. A teď nemyslím, že by tu byli jen dvojčata s Georgem a Gustavem nebo David. Ne, byl tu celý, ale doopravdy celým tým včetně techniků a bodyguardů. Vypadalo to na velký pracovní večírek, o kterém jsem nevěděla. Ale nebylo na pořádání večírku trochu brzo? Při pohledu na hodiny jsem zjistila, že je teprve deset dopoledne. Ano, pro mě teprve deset dopoledne, po včerejší nekonečné procházce jsem měla spát alespoň do oběda. A přiznávám, že dvě hodiny spánku navíc by jenom prospěly mojí kráse, ale ten neuvěřitelný hluk, kteří všichni kolem mě dělali, mě vzbudil.
Vstoupila jsem do toho nepořádku jen ve spodním prádle a zabalená v dece, ve které jsem spala celou noc. Byla jsem rozcuchaná, líčení ze včerejšího dne jsem měla rozmazané a celkově jsem nevypadala zrovna dvakrát k světu. Ale upřímně řečeno, po tom všem, co se mi tady zatím stalo, mi bylo úplně jedno, co si o mně budou myslet všichni tihle lidé, až mě takhle uvidí.
11. dubna 2012 v 5:32 | Bubbly
Taxi.
Bylo to staré žluté taxi s odřeným lakem. Vypadalo opravdu uboze jak venku, tak uvnitř. Otrhané sedačky, postranní okénka umazaná s otisky cizích prstů a celý prostor byl nechutně cítit kouřem z levných doutníků. A v tomhle autě, které hrozilo tím, že se rozloží na součástky, pokud se do něj posadíme všichni tři, byla stejná zima, jako byla venku, navíc řidič měl otevřené okénko, aby mohl nadávat na jiné účastníky provozu, nebo chodce, kteří mu náhodou vběhli do cesty. Do toho všeho k nám doléhal hluk z ulice a z autorádia hlasitě vyhrávala stará jazzová hudba. Samozřejmě, že jazz, když muž za volantem byl malý obtloustlý černoch s prošedivělým knírkem. V odulých rtech držel vyhaslý doutník a zvládal křičet na ostatní, aniž by ho musel z úst vyndat ven. Tlustými prsty svíral volant a téměř černýma očima nás sledoval ve zpětném zrcátku.
7. dubna 2012 v 13:03 | Bubbly
Den.
Utekla jsem zbaběle z domu do nádherného slunečního dne, ačkoliv mojí náladě by prospívalo spíš to, kdyby se nebe halilo do šedých mraků a z nich se snášely kapky studené vody. Přesně to by mi vyhovovalo a odpovídalo by to tomu, jak se cítím. Ale obloha byla jasně modrá, místy se objevil drobný bílý beránek a slunce mě doslova pálilo na kůži. Alespoň mi nebyla zima v oblečení, které jsem měla na sobě. Připadala bych si poněkud trapně, kdybych od Billa a Toma utekla a do deseti vteřin se vrátila s tím, že je venku chladno na kraťasy a obyčejné tričko. Jo, to by bylo trochu nevhodné.
Já neznala město jako oni, nevěděla jsem, kam utíkám, ale jednou věcí jsem si byla jistá. Ztratila jsem se ve chvíli, kdy mi jejich velký dům zmizel z dohledu. A přesto jsem se nedokázala zastavit, dokud nebudu vědět, že jsem dost daleko, aby mě oni mohli najít. Nechtěla jsem, aby mě hledali. Potřebovala jsem být sama. Dokonce jsem chtěla mít v hlavě úplně prázdno, žádné myšlenky, ani obrazy, které by mi ztěžovaly život. Ale bohužel, tak snadné to být nemohlo.
6. dubna 2012 v 14:00 | Bubbly
Bill.
Bylo zvláštní, že se tu tak odhodlaně objevil a nejsem si jistá, jestli tuhle jeho reakci vyvolaly Tomovy psychologické řeči nebo to, že mě viděl poslouchat je. Každopádně, teď byla tady semnou, v jedné místnosti a pro mě to bylo dost stresující. Neuběhlo ještě ani dvanáct hodin od chvíle, kdy se mezi námi stala ta věc a on už o tom chce vážně mluvit. Myslím, že na tohle nejsem připravená. Ještě ke všemu jsem se necítila tak úplně dobře po noci plné alkoholového opojení a jeho přítomnost mi moc nepomáhala. On nebyl ani ten poslední, s kým jsem o tom všem chtěla mluvit, zvlášť teď, když jsem věděla mnohem víc, než pro mě bylo zdrávo.
Vstala jsem z podlahy tak rychle, jak mi bolest hlavy dovolovala a držela jsem mezi námi bezpečný odstup, čehož si všiml. Snažila jsem se přitom tvářit dost odhodlaně a rozčíleně na to, aby pochopil, že tady zrovna teď vítaný, ačkoliv tohle je jeho dům. Ten, kdo by tu neměl co dělat, jsem právě já. Ale to byla přehlédnutelná maličkost.
5. dubna 2012 v 14:37 | Bubbly
Ticho.
Mlčel a jen se na mě díval, jako kdyby čekal, až se ho zeptám na to, čeho jsem si měla všimnout, ale nevšimla. Samozřejmě, že jsem se ho chtěla zeptat a ta otázka by nezněla nijak příjemně, ale za jeho zády se ve dveřích objevil Bill. A v ten okamžik jsem dokázala jen stát a hloupě na něj zírat. Nemohla jsem si srovnat myšlenky, nebyla jsem si jistá, jak je formulovat do slov a vět, aby dávaly nějaký smysl. Nikdy v životě jsem nebyla z Billovi přítomnosti tak nervózní jako právě teď. Ale nebyla to taková nervozita, jakože by se mi rozklepala kolena, v břiše jsem měla motýlky a v hlavě zmatek. Byla to přesně tak nervozita, jakože nevím, co mám udělat. A nejsem si jistá, jestli chci vůbec něco udělat.
Bill mě sledoval, ve tváři měl trochu křečovitý výraz. Jeho tvář vypadala unaveně, skoro až strhaně, ale oči měl bystré, leskly se mu ve slunci, jehož zlatá záře se linula pokojem. A v jeho pohledu bylo něco, co se mi nelíbilo. Možná výčitky vůči mně, možná vůči sobě. Mohla to být nejistota, nebo dokonce strach z toho, co se mezi námi všemi teď stane. Upřímně, strach jsem měla i já. Protože v takové situaci jsem byla poprvé v životě.
4. dubna 2012 v 14:06 | Bubbly
Vztek.
To byla jediná věc, kterou jsem cítila, když jsem opouštěla kuchyň a v duchu přemítala o tom, co budu dál dělat. Toužila jsem najít nějaké místo, na kterém se budu moci schovat, dokud nevymyslím nějaké chytré řešení téhle zapeklité situace, nebo dokud se ta situace nevyřeší sama. Což se ovšem nestane, tak moc mě štěstí zase rádo nemá. Ale teď prostě nechci vidět ani jednoho z nich. Nevím, jak dlouho, můžeme začít třeba prvními dvaceti čtyřmi hodinami a doufám, že jednou neskončíme u věčnosti.
Zavřela jsem se v ložnici pro hosty, která byla mým dosavadním domovem. Doufala jsem, že alespoň tady budu mít dost soukromí a že nikoho nenapadne sem za mnou přijít. Chvíli jsem jen tak stála opřená o dveře a přemýšlela, jak se dýchá. Když konečně povolilo to sevření v hrudníku, začala jsem chodit po pokoji sem a tam v kruzích jako hladová šelma v kleci. V hlavě jsem měla spoustu myšlenek, spoustu obrazů, které jsem si pamatovala až příliš živě na to, jak jsem byla opilá.
3. dubna 2012 v 15:14 | Bubbly
Slunce.
To byla první věc, která mě probudila. Slunce mi ostře svítilo přímo do obličeje, což bylo značně nepříjemné. Druhá věc, která se podílela na mém probuzení, byl dojem, že v posteli nejsem tak docela sama. A tenhle dojem se mi ani trochu nelíbil, nelíbil se mi dokonce víc, než otravné slunce zářící mi přímo do očí. Otevřela jsem oči a zadívala se na strop. Byl bílý s několika stříbrnými bodovými světly posázenými daleko od sebe. Ale tohle nebyla moje ložnice. Sakra, ani si nevzpomínám, jak jsem se do téhle místnosti dostala a čí vlastně je.
Vedle sebe jsem zaregistrovala pohyb. Pomalu jsem otočila hlavu a uviděla Toma. To by nebylo tak zlé, až na to, že byl nahý, přikrytý jen prostěradlem z postele. Zděsila jsem se takovým způsobem, jako ještě nikdy. Vystartovala jsem z postele, což nebyl zrovna dobrá nápad.
2. dubna 2012 v 18:30 | Bubbly
Ložnice.
Všichni tři, já Bill a Tom, jsme skončili v jedné ložnici. Nejsem si pořádně jistá, jestli patřila Billovi nebo Tomovi, ale moje rozhodně nebyla. Pamatuju si totiž, že já jsem svojí postel neměla ustlanou, polštáře nebyly naklepané, právě naopak, válely se pomačkané po celé mojí posteli. Ale tahle postel, do které bychom se vešli všichni dvakrát, byla pěkně ustlaná, polštáře byly naducané u čela a povlečení příjemně vonělo čistotou.
Nebyla jsem ještě unavená a odmítala jsem ještě jít spát, ale na druhou stranu už se mi nechtělo vůbec nic dělat, jen ležet a vnímat, jak mi alkohol proplouvá tělem, hřeje v žaludku a nutí mě zapomenout na všechny starosti, které jsem měla. Vlastně, jaké bych měla mít starosti? Jsem v nejkrásnějším městě Spojených států Amerických, bezvadně se bavím a mám dvě dokonale hvězdy po boku téměř dvacet čtyři hodin denně. Takže, jaképak starosti?
1. dubna 2012 v 20:33 | Bubbly
Oslava.
Věděla jsem, že když se kluci baví, baví se opravdu ve velkém, ale ani za milion let by mě nenapadlo, že někdy skončím na místě, jako bylo tohle. Popsala bych to jako něco mezi kasinem, nočním klubem a taneční zábavou v jednom. Tohle nebylo ani velké jako obrovské. Samozřejmě, že by mě to nemělo překvapit ani v nejmenším, ale pořád mě to překvapovalo. Po letu v první třídě, mimořádnou vilu a opravdu dokonalou atmosféru pořádné show na ulici Los Angeles, byl tenhle plac další perličkou na cestě, do které jsem se dobrovolně přihlásila.
Stáli jsme u vchodu a rozhlíželi se kolem sebe. Bill ke mně natočil hlavu a culil se jako měsíček na hnoji. "Takže," odkašlal si, jakoby náhodou. "Co tomu říkáš?"
Podívala jsem se na něj dost skepticky. "Ty si to prostě neodpustíš, co?"
Nechápavě pokrčil rameny.
"Tohle všechno," rozhodila jsem rukama. "Copak by nestačila klidná restaurace nebo bar, kde bychom se bavili v klidu? Musíš mě vždycky vytáhnout na místo, kde se to hemží bohatými lidmi, penězi a kde bude jistota, že nás budou obletovat novináři?"
1. dubna 2012 v 12:00 | Bubbly
Koncert.
Musím říct, že i když jsem to všechno viděla z pozadí, byla to pořádná pecka. Přesto všechno, co jsem viděla na koncertě ve Španělsku a bez ohledu na to, co se stalo, tohle bylo teprve něco pořádného. Dav s více jak padesáti tisíci hlavami šílel. Tolik křiku pro čtyři obyčejné mladé muže, kteří vědí, jak správně dělat hudbu, aby s ní pohnuli planetou. Přiznávám, že tohle bylo proti všemu ostatnímu něco, co ve mně nechalo stopy respektu. V tom, co dělali, byli prostě nejlepší. Nikoho nemohlo překvapit, jak vysoko se dostali za tak krátkou dobu. Měli talent, měli tolik energie, kterou dokázali naplnit každého, kdo se dostal do jejich blízkosti. A to nemluvím o jejich osobním kouzlu. Všichni čtyři si uměli získat osoby jen tím, čím doopravdy byli. Byli to prostě lidé s chybami a přednostmi, někteří s vyšším, jiní s nižším sebevědomím. Ale všichni čtyři měli srdce na pravém místě.
31. března 2012 v 18:27 | Bubbly
Zdravím lidičky,
tak tu pro Vás mám pětadvacátou kapitolu "Obrázků" a musím přiznat, že jsem ze sebe zděšená, protože tohle je první povídka, ve které se po tak dlouhé době neobjevilo nic žhavého. Žádný sex, žádné to líbání, či flirtování, dokonce ani žádné náznaky čehosi. Ale nebojte se, už brzo pro Vás chystám žhavou perličku :) B.
Ráno.
Ráno bylo poněkud podezřele příjemné na to, že jsem se do postele dostala až ve tři ráno a probudila se chvíli po osmé hodině. Naspala jsem pět hodin, ne-li míň, protože si nejsem jistá, v kolik hodin jsem doopravdy usnula, ale přesto jsem si připadala dokonale odpočatá. Možná za to mohla ta velká postel s měkkou matrací, naducaným polštářem a voňavým povlečením v luxusním pokoji pro hosty. Nemá smysl u každé věci říkat, že je luxusní, protože tenhle dům je celý luxusní. A to jsem prý podle Billa ještě neviděla vybavený suterén. Myslím, že to vidět nepotřebuju, protože si to umím živě představit.
Dneska mi nedělalo žádný problém vstát z postele a zamířit do prostorné koupelny s vířivkou a sprchovým koutem pro dvacet lidí. Zrcadlo se dvěma křídly na každé straně mě ukazovalo ze všech možných úhlů, takže jsem viděla každou nedokonalost na sobě, ale poprvé v životě jsem si nelámala hlavu s tím, jestli mám levé obočí delší nebo oči moc blízko u sebe.
31. března 2012 v 15:00 | Bubbly
Cesta.
Myslela jsem si, že tahle cesta neskončí. Poslední dvě hodiny, kdy mi dřevěněl zadek, a necítila jsem nohy, jsem doufala, že nezapustím do kožené sedačky kořeny. Byla jsem jediná, kdo nevydržel klidně sedět, pořád se ošíval a během půl hodiny šel sedmkrát na záchod jen proto, aby si protáhl dolní část těla. A když mě od země dělilo jen deset minut klesání, modlila jsem se k Bohu, ať už to mám konečně za sebou.
LA bylo položené do noci, která vůbec nebyla tichá a temná. Hvězdy na obloze se ztrácely v záplavě světel, která dávala městu andělů nádech nikdy neutichajícího života. V takovém světě prostě nemůžete jít spát, ale musíte stále prožívat. Je toho spoustu, co tady musím vidět, co chci vidět! Musím poznat každou známou ulici, musím tady zažít koncert a pořádný dav fanoušků a musím potkat alespoň jednu celebritu.
Když jsme vystoupila z letadla, konečně dostala do ruky svůj malý kufřík s dívčími drobnostmi a prodrala se davem luxusně oblečených lidí, kteří se mnou, z velké většiny, cestovali, ocitla jsem se v letištní hale.
25. března 2012 v 13:33 | Bubbly
Konečně.
Konečně jsem stála na letišti, měla za sebou odbavení zavazadel, která jsem vlastně neměla, a čekala, až budu moci nastoupit do letadla, které mě odnese přímo do Los Angeles, kde na mě budou čekat dvojčata. Nejdřív jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Nikdy by mě nenapadlo, že se v tomhle životě podívám za hranice Evropy a teď? Teď nejsem schopná ani v klidu sedět, jak moc se těším. Neumím si ani trochu představit, jaké to tam je. Samozřejmě, že to bude jiné, než co jsem poznala dosud, ale o kolik jiné? Jediná věc, kterou jsem si jistá, je, že je to město gigantických rozměrů a já nebudu moct sama vystrčit noc, abych se náhodou někde neztratila za rohem. Jsem totiž schopná se ztratit i ve vlastním pokoji.
24. března 2012 v 17:04 | Bubbly
Dny.
Utíkaly pomalu, byly dlouhé a nudné. Přesto, že jsem měla stále co dělat, mohla jsem si číst, mohla jsem mluvit s jednou mladou sestrou, která mi přicházel dávat léky, mohla jsem neustále mluvit s Billem, pokud neměl nějakou práci, jsem se nudila. Ležela jsem na posteli, dívala jsem se na strop a v duchu si stěžovala, jakou mám v životě smůlu, nebo popřípadě, proč jsem se rozhodla na tenhle výlet jet. Kdybych tu nebyla, nespadla bych z pódia a nemusela tu teď ležet. Měla bych pořád ten obyčejný život, ačkoliv jednu věc bych asi neustále postrádala; přítomnost dvojčat.
Na jednu stranu to vlastně nebylo tak zlé, myslím ten pobyt tady. Dvojčata jsem měla neustále v doslechu, každý den mi volali minimálně pětkrát, aby mi Bill mohl sdělit, že mu scházím a že by byl rád, kdybych si s nimi užívala zábavu, kterou mají, zatímco Tom si neodpouštěl poznámky na mou nešikovnost, díky které jsem tam, kde jsem. Bylo fajn vědět, že některé věci se prostě nezmění.
Myslela jsem, že v nemocnici trávím víc, jak jeden týden a začínala jsem být protivná. A když říkám protivná, myslím tím, že jsem každému odsekávala, bránila se všem možným vyšetřením, odmítala brát léky, dokud mi někdo neřekl, kdy můžu konečně zvednout zadek z postele. A když si Bill dovolil mi zavolat, dostal to akorát sežrat.
Zde hledá