> Pain of Love
9. června 2011 v 15:58 | Bubbly Kay
Tak moji drazí přátelé, všechno hezké jednou končí:)
Když vezmu na pováženou, jak dlouho jsem tuhle povídku psala, přijde mi to skro až nekonečné, protože to trvalo rok, i když mezi psaním byla jedna dlouhá pauza. Ale tahle povídka mi ukázala, jak moc budu vždycky TH milovat. Takže tady teď pro vás poslední díl, hezky si ho užijte a děkuju (hlavně Crazy.DE.Bill) za všechny komentáře :) B.
Cítila jsem se jako malá provinilá holka, kterou někdo nachytal při něčem, při čem nechtěla být nachytána. Přistižena při činu. Když jsem se vraceli domů, což bylo poměrně brzo na to, že jsem se chtěla bavit celou noc, neřekla jsem ani slovo, sotva jsem dýchala. Snažila jsem se zůstat neviditelná. Vážně mi chybí doba, kdy mi stačilo dát si dlaň přes oči a nikdo mě neviděl. Bohužel, už jsem vyrostla a teď jsem vidět víc, než kdy jindy.
Seděla jsem s April na zadním sedadle auta, ruce složené v klíně, můj pohled směřoval ven do tmy. Bill seděl v předu s Tomem o něčem se potichu bavili. April vedle mě taky mlčela, ačkoliv ona nic neprovedla. Možná, že cítila bodnutí viny kvůli mně. Přece jenom - byl to její praštěný nápad, jak Toma donutit žárlit. Podařilo se to, ale úspěch se minul účinkem. Nebudu jí to vyčítat, přece jenom jsem do toho šla dobrovolně, takže je to i moje chyba. Kdybych nebyla pitomá, nemusela jsem si teď připadat jako pitomá nána. Skoro jsem měla chuť přirovnat se k Martině, abych si pořádně odpykala svůj vlastní trest a tohle přirovnání by mi dalo za vyučenou.
4. června 2011 v 12:37 | Bubbly Kay
S April jsme to měli naplánované přímo dokonale.
S Tomem jsem si krátce promluvila o tom, co se stalo. Omluvil se i za to ještě několikrát, sliboval, že už se to nestane, že tady Martinu nikdy víckrát neuvidím. Tím jsem si byla jistá i já, , protože potom, co jsem jí provedla, sem ta holka ani nevleze, ale ať byly jeho omluvy a sliby větší a větší, plán, který jsem měla v hlavě jsem si nerozmyslela. Prostě to udělám, ať se to Tomovi líbí nebo ne. April měla pravdu. Bude se ještě muset plazit, abych se mu opravdu podvolila. Ne snad, že bych mu nevěřila, ale víme, co se říká - důvěřuj, ale prověřuj. A jestli tohle má být moje prověření, tak ať se to stane.
Na tu skvělou noc v klubu jsem se připravovala jako na vlastní svatbu. Hodlala jsem být nejneodolatelnějším objektem zájmu všem místních kluků. Když mi Tom chce dokázat, že chce jenom mě, ať mi to dokáže. Tentokrát jsem byla ochotná mu dovolit, aby se kvůli mně i porval. Jasně, asi je to trochu sobecký, ale co bych měla dělat jinýho? Čekat? Ne, toho už bylo dost. Čekala jsem dost dlouho na to, aby mi tahle šance teď protekla mezi prsty.
17. května 2011 v 14:43 | Bubbly Kay
Vrátit se do toho domu a do toho pokoje, bylo jako se doopravdy vrátit domů z hodně dlouhé dovolené, kterou jsem musela trávit s někým, s kým jsem v podstatě nechtěla. Uvnitř sebe jsem cítila obrovskou úlevu, když jsem procházela známými dveřmi. Obklopovala mě atmosféra příjemného klidu a sebeuspokojení. Udělala jsem správnou věc, teď jsem si tím jistá.
Tom s Billem natahali do domu kufry a nechali je stát v chodbě, následovali mě a April do obýváku, kde na nás ovšem čekalo nepříjemné překvapení. Martina si spokojeně hověla uprostřed pohovky, očekávala Tomův příjezd, aby ho mohla překvapit. To ale netušila, že s ním vrátím i já. A to se holčička teda šeredně přepočítala.
"Ahoj, Tome, čekala jsem, až se-" zarazila se, když uviděla i mě. "A co ty tady děláš? Myslela jsem, že ti Max pořádně nahnal strach na to, aby ses sem vracela."
"Co tady kruci děláš ty?" vystartovala jsem naštvaně. Myslela jsem si, že nepříjemná překvapení mám mít už za sebou. Teď mě měla čekat jen pohoda a klid.
Zamávala mi před obličejem dvěma klíči na kovovém kroužku. "Jsem doslova a do písmene pozvaná," ušklíbla se a v jejích očích se objevil náznak pocitu vítězství. Myslí si, že nade mnou může vyhrát. Ale to se plete, já jsem se proti tomuhle všemu tak obrnila, že ona bude mít štěstí, když jí zlomím jenom nos.
11. května 2011 v 23:32 | Bubbly Kay
Konečně mi něco říkala slova předurčený a osud. Nemyslím, že bych prožívala nějakou pohádku, kdy Popelka pozná prince, princ se do ní zamiluje, vznikne láska jako trám, bude svatba a pak zazvoní zvonec a pohádky je konec. Právě naopak.
V mojí pohádce Popelka potkala prince, který si s ní pár okamžiku hrál na lásku, potom se do ní zamiloval ve chvíli, kdy jí zachraňoval ze spárů zlého draka. Popelka od něho utekla ve strachu o jeho bezpečí, schovávala se v nejvyšší věži svého zámku, znovu ji našel drak, který jí neubližoval, ale ona nakonec ublížila jemu, jen aby se mohla vrátit k princi, který jí nepřestával milovat. A teď Popelka opouští svůj hrad a společně s princem odjíždí za lepší budoucností. Což znamená, že tahle pohádka ještě zdaleka neskončí.
Stála jsem před domem a dívala jsem se na jeho zdi, které se proměnily v jakýsi památníček. Pamatovala jsem si každou vteřinu, jako kdyby se mi ty chvilky vypálily do paměti. Pořád jsem pochybovala, zda dělám správnou věc, jestli jen neutíkám od problému, který mě tížil. Ten problém nesl jméno Tyler. Ale sama sobě jsem slíbila, že přestanu kňučet jako nakopnuté štěně. Bylo čas zase začít žít. A tady by to nešlo tak klidně. Neříkám, že v Německu to bude snazší. Pořád tam na mě někde čeká Max a Martina, připravená mi sebrat Toma, ale to je jenom začátek. Třeba to bude fajn. Třeba Popelka konečně najde svoje klidné štěstí a domov v náruči svého prince.
16. dubna 2011 v 14:50 | Bubbly Beekay
Seděla jsem na gauči a zírala jsem z okna. V očích jsem měla němou naději v to, že se Tyler vrátí a řekne mi, že mě chápe a že se na mě nezlobí. V těchle chvílích, kdy jsem na sebe měla vztek a cítila jsem se proklatě mizerně, jsem byla vážně naivní. Tyler by musel být idiot a nebo přinejmenším úplně hluchý, aby zapomněl na to, co jsem mu řekla a odpustil mi. Navíc, svým způsobem jsem ho podvedla, takže jsem se nemohla ani divit, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Sklopila jsem oči ke koberci a znovu ucítila slzy. Už dobrých pár hodin od Tylerova odchodu se nezastavily, neustále mi proudily z očích. Tom se mě pokaždé snažil utišit slovy, že jsem udělala správnou věc, alespoň se nikdo z nás nebude trápit. Nemůžu říct, že jsem nikomu ve svém životě už neublížila, ale tohle mi připadalo jako zrada. Z Tylera jsem si udělala hračku pro dlouhé osamělé včera a když už nebyl potřeba, sprostě jsem ho vykopala ze dveří. Jen proto, abych mohla být s Tomem, a abych sama sebe ujistila, že vím, co chci.
Samozřejmě, že to vím. Vždycky jsem to věděla, jen jsem to nedokázala říct nahlas. A teď, když jsem to řekla, jen to bolí. Měla jsem snad radši dál mlčet a trápit jen sama sebe? Rozhodně by to ode mě bylo víc fér, než to, co jsem provedla. Nejradši bych si nafackovala.
Ale, čeho vlastně lituju? Že jsem přiznala pravdu, že jsem zamilovaná, myslím, doopravdy zamilovaná a už jsem se nechtěla přetvařovat? Vážně lituju jenom tohohle? A co je na tom vlastně k politování? To přece lidé dělají, ne? Raději si uleví, než aby ničili sebe a svoje okolí? Koho jsem tím vlastně zničila já? Jenom Tylera, který nedokázal pochopit moje pocity. Ale divím se mu? Vlastně ani ne. Nejspíš bych se na jeho místě zachovala stejně.
18. března 2011 v 17:22 | Bubbly Beekay
"Charlie?"
Tylerův hlas mě uhodil tak prudce, že jsem se vzpamatovala z okouzlení, uvědomila si, co dělám a odstrčila Toma takovou silou, že si málem vyrazil dech o stěnu na druhé straně místnosti. Tohle byla přesně chvíle, kterou jsem nikdy nechtěla prožít. Doufala jsem, že se mi to jenom zdá, proto jsem se štípla do tváře co nejsilněji to šlo, ale obraz nezmizel. Pořád jsem stála v kuchyni, zírala na Tylera jako na zjevení, třásly se mi kolena a srdce mi nepravidelně tlouklo v hrudníku. Tom nás oba dva sledoval a mlčel. Aspoň, že tak.
"Tylere," zvedla jsem ruce dlaněmi k němu. "Není to tak, jak si myslíš," snažila jsem se uklidnit situaci dřív, než Tyler neudrží nervy a začne na mě řvát, s čímž jsem ovšem počítala, protože bych si to zasloužila.
Zamračil se. "Ne? A jak to teda je? To mi vysvětli, protože to, co jsem právě viděl, může znamenat jenom jednu věc!" Už teď zvyšoval hlas, nechci vidět, jak bude vypadat za pět minut mého snaživého vysvětlování.
Chvíli jsem mlčela, hledala jsem slova, nebylo moc co říct. Nakonec mi došlo, že asi budu muset s pravdou ven. "Víš, s Tomem jsem měla něco už před rokem, když jsem byla v Německu u April." Jako naschvál se April s Billem museli objevit v kuchyni. "Nemělo to dlouhého trvání, ale byla jsem do něj zamilovaná, on byl moje první láska. Navíc jsem tam měla jisté problémy," zaobalila jsem problém s Maxem. "A Tom se mi od nich snažil pomoct. Bylo toho víc, než jsme mohli zvládnout. Utekla jsem od nich a doufala, že už je nikdy nebudu muset vidět."
Tyler mě sledoval. "Ale to neomlouvá to, co jsem právě viděl já! Myslel jsem, že mě doopravdy miluješ, Charlie!"
15. února 2011 v 22:48 | Bubbly
Naštvaně jsem přežvykovala jídlo a dívala se do hrknu s čajem, který stál přede mnou. Tyler seděl vedle mě a prsty mě hladil po noze. V druhé ruce držel kafe a pomalu ho usrkával. Zřejmě na mě bylo vidět, že jsem vzteklá, protože se všichni bavili jen mezi sebou a na mě nikdo nepromluvil, jako kdybych byla časovaná bomba, která se spouští jediným slovem. Samozřejmě, že bych bouchla, kdyby na mě promluvil Tom. Pro dnešek už toho podělal dost. A já taky, když už jsme v tom podělávání. Možná, že bychom se mohli vsadit, kdo z nás má větší talent ničit všechny předsevzetí, ale myslím, že bych vyhrála, protože moje předsevzetí, že už Toma nechci vidět a že si ho nikdy nepustím pod kůži jaksi selhalo. Kruci, měla bych jít za dveře a dát si facku.
"Charlie?" Tylerův hlas byl najednou moc blízko. Otočila jsem hlavu na stranu, abych viděla, že je jen pár centimetrů ode mě. Zamrkala jsem, protože hned za ním stál Tom a mě stálo hodně námahy, abych se na něj nepodívala a věnovala se Tylerovi.
Zamračila jsem se a stáhla hlavu dozadu. "Co je?" zeptala jsem se skoro šeptem.
"Je ti dobře? Vážně se ráno nic nestalo?" upíral na mě oči a netrpělivě očekával odpověď.
15. ledna 2011 v 17:34 | Bubbly
Musela jsem se s tím prostě smířit. Tom byl tady, byl tady i Tyler a já s tím bohužel nic nenadělám. Buď se s nimi naučím nějak žít, a nebo to můžu rovnou zabalit a vypadnout, dokud se tady budou oba dva vyskytovat. Samozřejmě, že druhá možnost mi připadala rozumnější. Kdo uteče, vyhraje.
Po prvních třech dnech jsem měla pocit, že mě Tom pronásleduje a opravdu udělá všechno pro to, aby mě dostal. Po čtvrtém dnu už to nebyl jenom můj pocit, byla to skutečnost, těžká a nepříjemná. A uvědomila jsem si jí ve chvíli, kdy jsem se klidně sprchovala, užívala si chvíle samoty a v následující vteřině už jsem sama nebyla. Tom se mi vkradl do koupelny, jako kdyby se nechumelilo.
Poslepu jsem se na umyvadle vedle sprchového koutu snažila nahmatat sprchový gel, když v tom mi přistál pod rukou, jako kdyby se uměl sám pohybovat. Nejdřív jsem ho jen tak popadla a nepřemýšlela nad tím, kde se tam vzal, oči jsem měla plné šampónu, ale jakmile jsem si spláchla z vlasů všechny mýdlové bublinky, došlo mi, že to asi nebylo normální. Otřela jsem si obličej ručníkem, který byl přehozený přes stěnu sprchového koutu a vystrčila hlavu ven.
"Ahoj, Krásko!" Tom tam postával, opíral se o stěnu a na rtech se mu vlnil úsměv. Nedíval se po linii mého těla, sledoval můj obličej a culil se jako neviňátko.
11. ledna 2011 v 12:09 | Bubbly
Mohlo to trvat pár vteřin a klidně taky pár minut. Každopádně jsem se nechala unést situací. Bylo to tak příjemné vědět, že je zase u mě a že jsem zase v bezpečí a šťastná. Přesně tohle si myslelo moje srdce. Ale můj mozek se tomu příčil. Dělám chybu, nesmím se zase nechat strhnout, protože jsem od něj neutekla proto, abych počkala, až se vrátí a sedla si před ním na zadek. Dokud to šlo a dokud jsem na to měla sílu, odstrčila jsem ho od sebe a odolávala jsem chuti vrazit mu pár facek.
Tom se mírně pousmál typickým úsměvem vítězství. "Mohlo mi být jasný, že prostě nedokážeš zapomenout," dodal ke svému výrazu.
Otřela jsem si jedním prstem koutek úst. "Mohlo mi být jasný, že jsi pořád stejnej idiot!" odsekla jsem s úšklebkem. Otočila jsem se k odchodu. Byla jsem pevně odhodlaná ho tady nechat, ale zase byl rychlejší, popadl mě nad loktem a prudce mě strhnul na sebe.
"Tak, pr," zarazil mě. "Nevím, kdo z nás dvou má komu co vyčítat. Já jsem od nikoho nikam neutekl, takže…" odmlčel se.
"Takže co?" vyjela jsem zostra. "Přijel si jenom proto, abys mi to vyčetl, nadal mi do pitomejch slepic a zase odjel? Fajn, tak do toho, nechám tě mluvit, ale rychle, už tě tady totiž nechci ani vidět!"
Zaraženě se na mě podíval. Stáhl obočí do zvláštního bolestného výrazu a promluvil. "Nepřišel jsem ti nic vyčítat. Prostě jsem přijel a nehodlám jen tak zase odjet. Rozhodně ne s prázdnou."
"Co tím chceš jako říct?" zvedla jsem obočí a zkřížila ruce na hrudníku.
10. ledna 2011 v 16:33 | Bubbly
O rok později...
Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se vlastně stalo. Nedala jsem to na sobě znát, nikomu jsem nic neřekla. Bylo to moje malé tajemství na celý život. Kámen, který mě bude snad až do smrti tížit na hrudníku. Ačkoliv jsem se snažila na všechno zapomenout, hodit to za hlavu, celou tu dobu jsem si přála, aby za mnou přijel, zaťukal na dveře a stihl mě líbat dřív, než bych začala protestovat a bránit se mu. Bohužel, nepřijde. Neví kam. Jak jsem řekla. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se stalo…
Změnila jsem celý svůj život. Odstěhovala jsem se od rodičů do malého domku,ve kterém dřív bydlela babička. Dnes už není mezi živými a země jí buď lehká. Dům zdědila máma a s jejím svolením jsem se tam odstěhovala. Nejsem daleko od domova. Jen na druhé straně města. Ačkoliv, jak se to vezme.
Když jsem zase začala žít, všechno se pro mě změnilo. Nastal mi poslední studijní semestr, objevili se noví přátelé, ale i nepřátelé, nová láska. Když neuvažuju nad tím, co bylo, jsem ve své podstatě spokojený člověk.
Byl skoro konec semestru, blížili se závěrečné zkoušky. Venku se ženili všichni čerti. Bouřka byla neuvěřitelně hlasitá, déšť bubnoval do oken, pavučinky blesků se klikatěly na obloze následované silnými otřesy hromů. Já jsem seděla za stolem a snažila jsem se soustředit na učení. Přes ten rámus to šlo dost špatně. Tyler, můj přítel, seděl kousek ode mě na gauči a četl si nějakou knížku. Idylka klidného domova. Až na to, že mě už ze všeho tekly nervy.
9. ledna 2011 v 14:24 | Bubbly
K tomuhle už nebylo co říct. Vůbec jsem si nepřišla silná, nebo odvážná. Nebylo mi o nic líp, než včera večer. Nepomohlo to, že jsem Martinu málem vykopala ze dveří. Nechtěla jsem být ničí hračka a nechtěla jsem, aby mě někdo děsil. Napadala mě jednom jediná možnost, jak před tímhle vším utýct a jak se tomu všemu vyhnout a jak na to všechno zapomenout.
Mozek mi říkal, že je jenom jedno místo, kde jsem v bezpečí. Domov. Když budu doma, tak mi nic nehrozí. Ale srdce na tohle mělo opačný názor. Říkalo mi, že i tady můžu být v bezpečí. Stejně si za to všechno můžu sama, ale je tady někdo, kdo mi dokáže udržet hlavu nad hladinou. Podívala jsem se na Toma, který mě pozoroval. Chvíli jsem cítila, jak mě k němu všemu táhne, ale už bylo rozhodnuto. Bylo rozhodnuto ještě dřív, než jsem si uvědomila, co přesně chci a co ne. Ale tady zůstat nemůžu. Prostě odjedu. A nejlíp tak, aby o tom nikdo nevěděl. Zmizím jim všem ze života jen tak, bez rozloučení. Jak pro mě, tak pro ostatní to tak bude nejlepší.
Neuběhly ani dva týdny a já už to tady chci zbaběle zabalit. Nejsem slaboch, jen mám starost sama o sebe a můj pud sebezáchovy mi říká, že ten strach je oprávněný. Když odtud odjedu, nechám všechno téměř neporušené. Všechno, úplně všechno, kromě mě samé. Já si budu akorát nadávat, ale s tím rozdílem, že budu vědět, že nedělám chybu.
Tom mě položil ruku pod bradu. "Charlie?" pronesl potichu moje jméno a počkal, až se mu zpříma podívám do očí. "Nad čím přemýšlím."
7. ledna 2011 v 15:49 | Bubbly
Nebyla jsem si přesně jistá, co mě probudilo, ale když jsem otevřela oči, byla ještě hluboká noc. Na malém nočním stolku vedle mojí hlavy stál budík, jehož zářivý displej ukazoval něco málo po třetí hodině ráno. V domě vládlo naprosto mrtvé ticho, všichni spokojeně oddychovali ve svých postelí.
Podívala jsem se z okna a do obličeje mě praštila jasná záře měsíce, který byl v úplňku. Až teď mi došlo, že pokoj je položený do stříbrného měsíčního světla. Pomalu jsem se otočila na druhý bok, aby mě ostré světlo neotravovalo ve spánku. Ten pohyb dost zabolel, ale bolest povolila hned poté, co jsem viděla Tomovu spící tvář vedle sebe. Vypadal tak sladce a nevinně, když spal. Řasy na víčkách se mu slabě třásly, rty se mu chvěly a nepravidelně dýchal. Zřejmě se mu nezdálo nic pěkného. Zvedla jsem opatrně ruku a dotkla se konečky prstů jeho tváře. Tom najednou otevřel oči tak rychle, že jsem s leknutím ruku zase stáhla.
" Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," sklopila jsem oči od těch jeho.
Zavrtěl hlavou a dlaní si přejel přes obličej. " To nevadí, stejně jsem měl děsnej sen." Chvíli se jen tak rozhlížel po mém obličeji a pak se zeptal: " Jsi v pořádku?"
" Jo, jen nemůžu spát," odvětila jsem.
" Taky špatný sny?" zvedl obočí a zvedl ruku, aby mě pohladil po vlasech.
6. ledna 2011 v 12:34 | Bubbly
Začala jsem zděšeně couvat do místnosti, což byla ta největší a osudová chyba, kterou jsem mohla udělat. Měla jsem se spíš pokusit Maxovi praštit s dveřma před nosem, zamknout je a pak se někde schovat a počkat, dokud se Tom nevrátí domů. Ale takhle jsem se sama na pospas vydala Maxově milosti a nemilosti.
Max vstoupil do domu, zamkl za sebou a klíč nechal v zámku, aby nemohl nikdo zvenčí odemknout. Byla jsem teď v dokonalé pasti, ze které mi nikdo nepomůže. Sakra, proč jsem vždycky tak blbá?
" Ale no tak, Charlie," oslovil mě. " Mě se přece nemusíš bát."
Naprázdno jsem polkla. " Jdi pryč, Maxi. Vypadni odtud." Ani jsem si neuvědomovala, že se dostal do mého osobního prostoru a já se mu dívala do očí jen z půl metrové vzdálenosti. Až když mě chytil za vlasy a zvrátil mi bolestivě hlavu naznak, tak jsem si uvědomila, jak moc blízko jsem ho k sobě pustila. Další chyba. Naklonil se ke mně a zavrčel mi do ucha.
" Minule jsi mi dost ošklivě ublížila a pak si utekla. Ale kdepak máš Toma teď? Není tady, co? Což znamená, že tě nikdo nezachrání," bavil se mým zděšením.
" Prosím tě, nech mě na pokoji," zakňučel jsem. Hlas se mi v posledním slově zlomil, protože se mi do očí dostaly slzy. Věděl jsem, že teď už se jen tak Tom neobjeví a nepomůže mi. Začínala jsem sebou zděšeně cukat. Toužila jsem odtud vypadnout a utíkat a utíkat, dokud bych se nedostala dost daleko. Jenomže Max mě tady držel jako zvíře. Stanu se jeho loutkou a nic s tím nezmůžu.
5. ledna 2011 v 21:20 | Bubbly
" To je debil!" nadával nahlas Tom, zatímco chodil kolem gauče, na kterém jsem se schoulila do klubíčka. " Ještě jednou se odváží přijít až sem, tak mu rozmlátím hubu! Kretén!" Čím víc ze sebe dostával ten vztek, tím víc křičel a tím víc jsem cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. Kousala jsem se do rtů, abych se nerozbrečela. Přece jenom to teď nebylo na místě. Měla bych být naštvaná a nadávat stejně jako Tom. Ale nějak jsem k tomu nenacházela sílu. I když bych se nejradši zvedla a Maxe bych nakopla.
Bill mi položil ruku na rameno. Nadskočila jsem a podívala se mu do očí. Upíral na mě svůj zrak a tvářil se poněkud zničeně. Jakoby provedl něco, o čem jsem nevěděla.
" Charlie, klid. Nic se ti nestane," rozhlédl se po April a Tomovi. Pak se podíval zpátky na mě. " My to nedovolíme."
Tom přeskočil opěradlo gauče a přistál vedle mě. Rukama mě chytil kolem ramen a přitáhl mě na sebe. " Krásko, neboj se, já už se od tebe ani nehnu. Nedovolím, aby se na tebe Max jenom podíval."
Pokusila jsem se usmát a pohladila jsem ho po tváři. Políbil mě na koutek úst a pohladil mě po krku. Položila jsem mu hlavu na hrudník a zavřela jsem oči. Vnímala jsem jenom klidný tlukot jeho srdce, zatímco se mě dotýkal. Byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem, když mě chránil on.
" Měla by sis odpočinout," upozornila mě April na mojí unavenou a vybledlou tvář. Musela jsem vypadat vážně hrozně. Vsadím se, že mám fialové kruhy pod očima a moje pokožka už dávno není broskvová, ale olivově nazelenalá.
4. ledna 2011 v 17:24 | Bubbly
Nevzpomínám si, že bych usnula. Poslední, co si pamatuju před tím, než mi samovolně klesla víčka, byly Tomovy vřelé rty, které mě líbaly na obličeji a krku. A další, tentokrát ne příliš příjemné, vzpomínky na předešlou noc byly ty, ve kterých jsem hrála roli já, Max a kapota jeho stříbrného sporťáku. Proboha, divím, se, že jsem celou noc netrpěla nočními můrami. Nejspíš za to mohl Tom, který u mě zůstal skoro až do rána.
Otevřela jsem oči a zamžourala jsem do ranního slunce. Od oka jsem si tipla, že nebude víc, jak půl deváté ráno a samozřejmě jsem měla pravdu. Chvíli jsem jen tak tupě zírala po pokoji a snažila se ignorovat tu tupou bolest vzadu v hlavě, která mě sužovala. Měla jsem dojem, že se mi rozskočí lebka. Myslím, že teď je čas na Aprilinu medicínu proti kocovině.
Pomalu jsem shodila nohy přes pelest postele a vstala jsem. Musela jsem se opřít a jednu skříň, abych neupadla, protože moje nohy byly vážně uvolněné natolik, že mě neudržely. Počkala jsem, dokud se úplně neprobudím, abych mohla jistě sejít schody do kuchyně, kde se utopím v hrnku kafe, jak jsem byla rozhodnutá.
K mému překvapení byl v kuchyni jen Bill a jinak nikde nikdo. Usadila jsem se ke stolu v jídelně a hloupě jsem se rozhlížela kolem sebe, jako bych tu byla poprvé.
Bill přede mě položil hrnek skořicovo-banánové medicínky a sedl si naproti. Pozorně se mi díval do obličeje a konstatoval: " Vypadáš hrozně."
3. ledna 2011 v 15:37 | Bubbly
Max se mě chopil dřív, než jsem se stihla pořádně rozkoukat. Nemohl si mnou být ještě jistý. Pořád jsem byla ve stavu, kdy jsem byla schopná se zdejchnout, ale tenhle stav mě pořád pomalu opouštěl. Místo toho jsem cítila, jak se uvolňuju a moje tělo se stává poddajnějším a poddajnějším. Za chvíli si se mnou bude moc dělat kdo chce, co chce a já se nebudu bránit. Sakra, kdybych nebyla tak blbá, mohla jsem teď sedět doma u televize a v nejlepším případě se jenom hádat s Tomem. A místo toho jsem tady a vystavuju svůj život v sázku.
" Maxi, pusť mě, musím domů," zažbrblala jsem polohlasem. Můžu se od něj zkusit dostat aspoň nějakým způsobem. Po zlém už to asi nepůjde, protože tělo odmítalo pokyny mozku, ať jsem se snažila sebevíc.
" Ale, zlato," pousmál se Max. " Vždyť jsi teprve přišla. Noc začíná. Není kam spěchat."
Zaťala jsem zuby a snažila se ovládat ze všech sil. " Říkám ti, že musím!"
" A já ti říkám, že tu zůstaneš," zavrčel na mě hrubě.
Dobře, uznávám, že tenhle boj nemůžu vyhrát. Potřebuju něco. Něco. Zázrak. Potřebuju Toma. Tak moc jsem zatoužila po jeho přítomnosti, po jeho pevných pažích a dokonale vypracovaném těle. Chtěla jsem i slyšet jeho ostrá a troufalá slova. Teď by mi to vážně bodlo.
Max mě slabě podepřel a někam jsme si vyšli. Táhl mě ven ze SilverStar. Hm, to není moc dobré. A to nejhorší na tom bylo, že jsem se s ledově klidnou tváří nechala odtáhnout pryč. Možná, že na tom nesu větší vinu, než on, protože jdu sama. Možná bych mohla volat o pomoc?
2. ledna 2011 v 14:22 | Bubbly
" O co jde?" zeptal se ještě jednou, tentokrát pomaleji, jako kdybych byla duševně chorá. Ale na jednu stranu jsem mu byla vděčná, že mluví pomaleji, protože moje smysly nepracovaly přesně tak, jak by měly. Najednou jsem se cítila jako zpomalená a retardovaná.
Tom zvedl obočí, stále očekávaje mojí odpověď. Musím mu něco říct. Nemůžu tady stát jako tvrdé y a jen hloupě koukat. To už by si vážně musel myslet, že jsem trochu labilní a patřím do blázince.
" Já…já jsem…totiž, chtěla jsem…" koktala jsem. Přesně tohle se nemělo stát. Moje noční můry se naplnily. Připadala jsem si jako idiot a co si o mě musí myslet on? To jsem se měla v zápětí dovědět.
" Jsi strašně roztomilá, když takhle koktáš, když nevíš co s rukama a s tělem," zacukroval sladce. A měl pravdu. Ani jsem si neuvědomila, že, přesto, že drží mou bradu, jsem máchala rukama a nepřítomně jsem se vrtěla. Když jsem nervózní, nikdy nevím, co se sebou. A tahle chvíle byla pro mou rozpačitost jako dělaná. Proč se tohle děje vždycky jenom mě?
Tomovy prsty mi přejely od brady, po hraně čelisti až dozadu za krk, kde mě palcem pošimral ve vlasech. Objevil se ten známý pocit, co mi roztřásl kolena a donutil motýlky v mém břiše, aby se zbláznili. Zády jsem se opřela o dveře, což byla asi už stá chyba, kterou jsem udělala, když jsem se ocitla tady. Může mi být ještě trapněji? Hm, ne.
1. ledna 2011 v 14:53 | Bubbly
Probudilo mě šustění papíru. Trochu jsem se zavrtěla a poznala jsem, že přese mě někdo přehodil teplu deku. Usnula jsem. No jasně, a pak že se mi spát nechtělo. Pomalu jsem otevřela oči. První, co jsem spatřila, byla malá čísílka na displeji videopřehrávače. Ukazovaly téměř půl jedenácté. Několikrát jsem zamrkala a pak jsem se rozhlédla kolem sebe. V místnosti jsem byla jenom s Tomem. Bohužel, moje vzpomínky na narozeninovou oslavu nebyly vymazány. Nejspíš jsem toho vypila moc málo. Tak snad příště.
Tom listoval časopisem, obracel stránky rychlými trhavými pohyby. Nevypadal naštvaně, nebo nějak jinak v emocionálním rozpoložení. Tvářil se pořád stejně.
Zaslechla jsem tiché hlasy v kuchyni. Bill a April jsou zase spolu. Zřejmě vaří, protože pokojem se linula vůně pečeného masa. Upřímně, teď nemám na jídlo ani pomyšlení. Nemyslím to tak, že bych měla kocovinu, ale i pár skleniček alkoholu mi docela slušně rozhoupalo pokoj. Myslím, že bude lepší, když zavřu oči a budu dělat, že ještě spím.
Jenže Tom si mě všiml. A k mojí smůle se ještě projevil tak, aby to slyšeli ostatní. Kdyby se semnou netočil celý pokoj, vstala bych a nakopala ho. Za to, že všechny upozornil, že jsem vzhůru a za tu blondýnu včera. Ale takhle jsem ráda, že nemusím vstát. Stačí mít otevřené oči a dělat, že jsem vzhůru.
" Dobrý ráno, ospalče," uvítal mě Tom do dalšího dne. Kdyby nebylo včerejší noci, tak bych to i uvítala, ale takhle mě naštvalo jenom to, že si dovolil se na mě podívat.
31. prosince 2010 v 15:00 | Bubbly
Nevěděla jsem, jestli se jenom zasmál, nebo spíš uchechtl nad tím, jak jsem nemožná. Ale beze slova se zvedl a někam odešel. Zůstala jsem za ním zírat, dokud mi jeho vzdalující se záda nezmizela z očí. Pak jsem se rozhlédla po ostatních, kteří tu zbyli se mnou. April na mě zírala, ale mlčela. Dívala se mi přímo do očí a něčemu ve mně se zdálo, že se mi omlouvá. Usmála jsem se, abych ukázala, že jsem v pohodě. Proč bych taky neměla být? Vždyť to vlastně nic nebylo. Jenom pusa. Obyčejná pusa. Dobře, ne ta obyčejná, ale pořád jenom pusa. Jsem holka drsná jako
šmirgl papír. Mě jen tak něco, nebo někdo nerozhodí.
Bill se na mě po chvíli taky podíval. April mu nevěnovala pozornost a tak se na chvíli soustředil na mě. Hm, jak milé. Chvíli sledoval mě, chvíli skleničku na stole a pak zase mě. Čekala jsem, jestli z něj vyleze něco kloudného, nebo jestli na mě bude jenom hloupě koukat.
" Tom je prostě takovej, Charlie," řekl po minutě zírání.
Zvedla jsem nechápavě obočí. " Jakej takovej?"
" No," pokrčil Bill ramenem a hledal to správné slovo. " Děvkař. Playboy. Libovej frajer."
Potichu a sama pro sebe jsem se usmála. Tak přesně tohle jsem si o Tomovi myslela. Vlastně, on na to i vypadá. Stačí jenom jeden pohled do jeho nepřirozeně hezké tvářičky, stačí jeden jeho nonšalantní úsměv a člověk ho má přečteného od A do Zet. Nemohlo mě to překvapit. Tak proč se cítím zaskočená?
Cítila jsem se trošku zdrceně, ale nechtěla jsem na sobě dát nic zdát. Jen jsem se na Billa usmála a řekla: " Bille, já to vím. Poznala jsem to. Už od pohledu je to na něm vidět," podívala jsem se do davu a chtěla jsem očima najít Toma.
30. prosince 2010 v 13:00 | Bubbly
Když jsem se večer zahrabávala do teplého pelíšku, přišla za mnou ještě April. S úsměvem si sedla na konec postele, nohy si natáhla vedle mě a zeptala se: " Tak co tomu říkáš?"
Zvedla jsem obočí. " Co máš přesně na mysli?"
" Všechno," řekla.
" Všechno je dost široký pojem, nemyslíš?" opáčila jsem.
Sklopila hlavu a podívala se na mě zpod řas stejně káravě, jako na Toma, když měl tu blbou připomínku, že je třetího července. " Ty víš, jak to myslíš, Charlie."
" Samozřejmě," kývla jsem. Nechtěla jsem odpovědět hned, protože jsem vlastně nevěděla, co mám odpovědět, ale jelikož April na mou odpověď čekala, musela jsem s ní ven. " Jestli to chceš vědět a upřímně, tak nevím, co ti mám říct. Nejsem taky tak dlouho, abych mohla hodnotit, jestli dobrý, nebo špatný. Můžu ti jenom říct, že kluci jsou moc fajn a jsem strašně ráda, že tě zase vidím."
Moje kamarádka se naklonila a jemně mě objala. " Taky jsem ráda, že jsi tady. Byla to dlouhá doba." Jen to dořekla, zapípal budík na malém nočním stolku. Na černém displeji zeleně svítil čas. Přesně půlnoc.
29. prosince 2010 v 18:59 | Bubbly
Vážení,
představte si, po roce jsem vyhrabala jednu starší záležitost. Tuhle povídku jsem totiž začala psát přesně před rokem o Vánocích. Upřímně řečeno, je pro mě docela bolestné ji znovu vytahovat, z jednoho nejmenovanného důvodu, ale ráda po sobě nehcávám stůl čistý, takže vám ji sem předhazuji a snad se v ní najdete zalíbení...
P.S. Každý koment potěší, ale to vy víte. Vaše B.
Holky, který pořád dokola vyprávějí o svých dokonalých idolech, jako jsou herci, zpěváci moderátoři, nebo já nevím, kdo ještě, jsou podle mě strašný slepice. Mě se nikdy z kluka nerozklepaly kolena a ani jsem si před žádným individuem opačného pohlaví nesedla na zadek. Podle mě dokonalý kluk neexistuje. A ani neexistuje nikdo takový, ze kterého by mi sliny tekly po bradě. To by musel být minimálně polobůh a maximálně celosvětová superstar.
Ale znám holku, co dokáže hodiny a hodiny mluvit o svém dokonalém příteli. Hm, samozřejmě, že se to dá pochopit, když její přítel je vážně slavný zpěvák, co má tři miliony fanynek jenom na jedný polokouli planety. No jo, na tom vlastně nic není, pokud to nemusíte poslouchat skoro celý den ve svém mobilu. Situace se má tak, že ta holka je moje nejlepší kamarádka a ten její miláček bydlí v německém Hamburku. Kvůli němu nechala školy a odstěhovala se. Z Anglie. Z ostrova do Evropy. A dovolila si mě tady nechat samotnou. Nemyslela jsem to tak, že bych jí to záviděla. Já jí to přeju, protože jenom minimální procento holek jdou na jeden koncert svojí milované kapely a hned se z nich stanou přítelkyně frontmanů. To je fakt z prdele klika.
Na letošní letní prázdniny, které jsou v Anglii spíš podzimní, protože tu neustále prší a v Londýně dvakrát tolik, než v jiných částech ostrova, jsem byla pozvaná do Hamburku. Pozvala mě sama April, protože má přes léto volnější program. Jelikož nechala školy v Anglii, musí pokračovat v Německu, což asi nebude nic lehkého.
Zde hledá