Bill odvrátil hlavu od stránek deníku a zadíval se na spokojeně snícího Toma vedle sebe. Vypadal roztomile a nevinně. Hrudník se mu rytmicky zvedla při každém nádechu a výdechu, černé řasy se mu chvěly jako krajky ve větru. Rty měl pootevřené a mělce dýchal. Rukama pevně svíral polštář pod svojí hlavou. O něčem snil a jeho bratr si mohl jen domyslet, zda je to něco příjemného, nebo jestli ho pronásleduje noční můra.

Povzdychl a lehce se dotkl prsty Tomovi tváře a opatrně, aby ho neprobudil, ho pohladil po lícní kosti. Tom se ani nepohnul, klidně spal dál. Bill ani nevěděl, proč sedí tady, v jeho posteli a nesmyslně čmárá do svého deníku. Možná proto, že když je vedle Toma, slova z jeho tužky plynou úplně sama. Bylo vždycky jednodušší přemýšlet o životě, když měl bratra na blízku, než když byl sám. Tom si to snad ani neuvědomoval, ale byl pro Billa mnohem víc, než jenom bratr.

Duše.

Srdce.

Světlo.

Černá.

Bílá.

Den.

Noc.

Nádech.

Výdech.

Dotyk.

Polibek.

Láska.

Vášeň.

"Jsme jiní."

"Já vím."

"Každý z jiného světa."

"Cítím to."

"Já žiju. Ty přežíváš."

"Z posledních sil."

"Miluješ mě?"

"Ano. Miluješ ty mě?"

"Nikdy bych tě nemohl milovat."

"Proč mi působíš bolest?"

"Nemám jinou možnost."

"Neexistuje kompromis."

Kopnutím jsem zavřel dveře a otočil klíčem. Zámek potichu cvakl, teď už se nemusím obávat nějaké nečekané návštěvy. Tahle noc měla být jenom moje, měla se odehrávat podle mých představ. Přistihl jsem se, jak uvažuju o tom, že bych byl ochotný i vraždit pro několik hodin s Chloe, drobnou černovláskou, která se právě procházela středem pokoje a rozhlížela se.

Neslyšně jako kočka jsem došel až k ní a popadl jí za ramena. Prudce se otočila ke mně a nechala se mnou tvrdě přirazit ke zdi. Oba dva jsme věděli, že tahle noc nebude mít vůbec vliv na city. Jde jen o živočišnou touhu a surový chtíč po divokém sexu. Kupodivu to nebyl můj šálek kávy, ale toužil jsem po někom, nad kým bych mohl mít moc a kdo by mi ochotně dal to, co chci. Chloe se mi pod nohy přimotala náhodou, ale byla mnou tak unešená, že jsem nemohl odolat a jediným pohledem jsem jí svedl a dostal až sem, k sobě do pokoje. A půjde ještě dál. Moje postel je velká a prostorná.

Podívala se na mě zpod řas, její pohled mě vzrušoval, celým tělem mi proběhlo zabrnění a po zádech mi přejel mráz. Dlaněmi mi přejela po bocích a jemně zatahala za lem bílého trička. Přitiskl jsem se k ní a moje rty pomalu putovaly k jejímu krku, Kolenem jsem jí přejel po rozkroku. Vzrušeně mi vzdychla do ucha, což bylo jasné znamení, Chce to stejně jako já.

Zkousl jsem jí kůži na krku a vnímal, jak se jí podlomila kolena. Naklonila hlavu, zatímco jsem jí rukama podpíral kolem pasu, aby se osobně neseznámila z podlahou. Samozřejmě, že jsem věděl, že každá slečna ze mě silně šílí, ale nikdy by mě nenapadlo, že to s nimi bude takhle snadné. Stačilo se jí jenom dotknou na správném místě a její tělo patřilo mě. Mohl jsem si s ní hrát, mohl jsem jí manipulovat a neměla by k tomu námitky. To se mi náramně zamlouvalo.

Během cesty domů bylo slyšet jenom tiché vrnění motoru pod kapotou, která se bíle leskla v záři pouličních lamp, jež jsme míjely u silnice. Dívala jsem se přímo před sebe a užívala jsem si jízdu ve velkém pohodlném autě a s vyhřívanou sedačkou. Venku vážně nebylo nijak příjemně a když se k tomu přidal ještě nesnesitelný vítr, počasí stálo za starou bačkoru.

Podívala jsem se na Billa. V tom tlumeném světle z palubky a mihotajících se září světel z venku vypadal jako vytesaný z mramoru. Skoro se nehýbal, pokud zrovna nemusel používat blinkry nebo řadit. Díval se upřeně před sebe na silnici, soustředil se na řízení. Jen občas letmo pohlédl do zpětných zrcátek. A když jsem ho tak sledovala, myšlenkami jsem se vrátila do té kavárny. Upřímně řečeno, ani mi tolik nevadilo, že po mě Bill vyjížděl. Vlastně to bylo vzrušující a docela mě to pokoušelo. Hm, tak si říkám, že večer ještě nekončí, může se stát hodně věcí.

Bill přidal topení, aby nám v autě bylo příjemné teplo a pak se na mě podíval. Bylo to snad poprvé za dvacet minut cesty, co se na mě podíval, nebo alespoň věnoval pozornost tomu, že není ve svém motorovém vozidle sám.

"Dobře, tak se sejdeme zítra. A až uvidíš Adama, vyřiď mu, že až mi přijde pod ruku, nakopu mu tu jeho dokonalou zadnici," zavrčela jsem do mobilu a červeným tlačítkem jsem ukončila rozhovor, aniž bych čekala, že se volající na druhé straně rozloučí. Byla jsem naštvaná a měla jsem chuť něco, nebo někoho pořádně nakopnout. Nebylo to poprvé, co Adam, můj bývalý přítel, roznášel nepravdivé zprávy o všem možném i nemožném. Ale tentokrát zašel příliš daleko. Unesla jsem všechno od narážek až po pomluvy, že jsem mrcha, ale to, že si přivydělávám jako šlapka mě rozvařilo na nejvyšší možnou úroveň. Přísahám bohu, že až mi ten parchant zkříží cestu, seřežu ho tak, že si tejden nesedne a jídlo bude muset srkat brčkem.

Zesílila jsem si přehrávač a do sluchátek mi vyřvávala hlasitě hudba. Neslyšela jsem svět kolem sebe, nevnímala jsem okolí, takže jsem do silnice vešla s klidem a bez rozhlédnutí. Na co taky, tohle byla ulice blízko školy a maximální povolená rychlost tu byla třicet, kvůli splašeně pobíhajícím usmrkancům.

Stála jsem přímo u rakve, která se teď, po proslovu kněze, pomalu snášela do země. Slzy se mi kutálely po tvářích jako dva slané vodopády a pálily mě na kůži. Cítila jsem, jak mi bolestivě tluče srdce v hrudi. Vlastní tep jsem cítila až vzadu na jazyku, mohla jsem ho převalovat v ústech jako hořký bonbón spolu se smutkem, který mě bodal v žaludku. Slyšela jsem hlasité vzlykání a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se dere z mých rtů. Polkla jsem a snažila se uklidnit. Nebyla jsem tu jediná, kdo vnímal tu tíživou bolest a zoufalství. Nebyla jsem jediná zraněná. Kdyby ta rána, kterou jsem uvnitř sebe měla, byla opravdová, vykrvácela bych.

Podívala jsem se na osobu vedle sebe. Bill stál jako socha z kamene, neviděla jsem na jeho těle ani sebemenší pohyb, kromě zvedání hrudníku, což dokazovalo, že dýchá. Na řasách neměla ni jednu zbloudilou slzu, rty pevně sevřené a ramena držel pevně. Záda měl jako kdyby spolkl pravítko. Vypadal, že se ho tyhle okamžiky nijak nedotkly. Ale opak byl pravdou. Bill ztratil víc, než kdokoliv z nás. Nebyla jsem si jistá, proč se takhle chová, takhle nedůtklivě. On neuronil ani jednu slzu od chvíle, co Tom umřel! Vždyť to byl jeho bratr, jeho dvojče, proboha! Měl by plakat! Snaží se snad být silný?

Podívala jsem se na jeho matku. Třásla se po Billově druhém boku a zdálo se, že se každou chvíli zhroutí. To byla reakce, kterou jsem očekávala u Bill, ale on jí jen konejšivě objal kolem ramen. Žádná další reakce. Na pár vteřin jsem zapochybovala o tom, že má srdce.

Tmavá rakev se pomalu ztrácela pod silnými nánosy hlíny, kterou na ní házely dva hrobníci. Truchlící se sklesle rozcházeli. I Billova matka zmizela s davem. Zůstala jsem tu jen já a Bill, stále klidný a neoblomný ničím bolestivým. Oba dva jsme se dívali na prázdnou zem, jako kdybychom mohli ještě něco spatřit. Jenže kromě hnědé zeminy nebylo nic k vidění.

Políbila jsem ho, jen jsme se jemně dotkly. Až když jsem jazykem zavadila o jeho rty, pootevřel ústa. Orámovala jsem jeho tváře svými dlaněmi a líbala jsem ho s veškerou vášní. Téměř jsem ochutnávala jeho nezaměnitelnou chuť. On hlasitě zasténal a pevně mě sevřel kolem pasu. Oba dva jsme se svalily do vody.

Oba dva jsme se prudce vynořily a divoce lapali po dechu. V jednu chvíli jsme se téměř dotýkali nitra toho druhého a za okamžik jsme byli schopní se navzájem utopit. Možná to mohlo být vtipné, ale já jsem byla natolik rozrušená a cítila jsem tolik touhy, že jsem se nedokázala ani pousmát.

Bill se postavil na nohy. "Promiň, měl bych tě nechat se v klidu vykoupat," pronesl s notnou dávkou nejistoty a zdálo se, že chce opravdu odejít. Rychle jsem se doplazila vodou až k němu a zvedla k němu prosebné oči.

"Neodcházej," šeptla jsem do ticha, které prolamovalo jen šplouchání vody kolem mého pohybujícího se těla. Podíval se na mě dolů, jako kdyby mi nevěřil. Nebo jako kdyby nevěřil sám sobě.

Klekla jsem si u jeho nohou a přejížděla dlaněmi po promočené látce jeho džínů. Lehce jsem zatínala nehty do látky na jeho stehnech a zvedla k němu oči. Můj pohled byl nebezpečně blízko místům, kterých jsem se ještě nikdy nedotkla, ale všechno je jednou poprvé. Takhle zblízka jsem mi mohla všimnout, jak je pod mokrou džínovinou napjatý.

Bill mi otevřel dveře do ložnice a elegantním gestem mě uvedl dovnitř. První pohled do místnosti mě zarazil. Všechno se tu zdálo jiné. Postel byla zakrytá rudým přehozem. Karmínové závěsy tvořily nad tmavým dřevem částečný baldachýn. Na posteli byla pořád hromada polštářů z černého saténu, který kontrastoval s krvavý přehozem.

"Myslím, že se mi ta nová výzdoba líbí," udělala jsem několik kroků po měkkém bílém koberci.

"Už jsem nemohl vystát ty obyčejné hnědé a béžové odstíny. A navíc, tyhle barvy svým způsobem svádí," usmál se.

Zatímco jsem se rozhlížela po nově vystylizovaném pokoji, Bill pověsil naše kabáty na ebenový věšák, který stál mezi dveřmi a obrovskou skříní. "Nemáš chuť na horkou koupel?" otočil se zpátky ke mně a ukázal na dveře od koupelny.

"Po dnešním večeru to jenom uvítám," odpověděla jsem a pohledem jsem zkoumala obrovskou postel.

"Dobře, napustím ti vanu." Bez jakýchkoliv dalších řečí odešel do koupelny.

Byla jsem z toho všeho lehce nervózní. Tohle byla první noc, kterou jsem měla s Billem strávit sama v jeho pokoji.

Ze začátku jsem měla dojem, že jdu na popravu. Vlečka na šatech mi přišla neuvěřitelně dlouhá, zdálo se mi, že se za mnou vleče jako had z ráje a kytice růží mi v ruce neuvěřitelně ztěžkla. V hlavě jsem mi míhaly všelijaké myšlenky, ale ani jednou jsem nedovolila zaváhat nad otázkou, co to vlastně dělám. Kdybych to dovolila, utekla bych jako zbabělec.

Ještě jsem se ani nedostala z domu. Čekala jsem na Adama. Chtěla jsem, aby to byl on, kdo mě dovede k Billovi. Taky jsem se mu chtěla omluvit a takhle mu vrátit to, že jsem mu "sebrala" jeho milovaného Billa. Samozřejmě, že mi to nebude vyčítat, ale já prostě vím, jak to cítí. Bude mu to vidět na očích, stejně jako tenkrát, když jsme mu oznámili, že jsme zasnoubení.

Nadechla jsem se a vydechla. Byla jsem ráda za to, že na sobě nemám žádný náhrdelník z perel nebo podobnou pitomost, protože by mi teď přišla jako kámen, který mi brání dýchat. Takhle jsem byla svobodná a všechno bylo jednodušší.

Nebyla jsem nervózní, ačkoliv mě čekalo tak závažné rozhodnutí. Měla jsem udělat jeden z největších kroků, který bude víc než rozhodující pro další etapu mého života. Jediný důležitý okamžik, který všechno změní. Jedno slovo, které bude znamenat, že už nikdy nemusím být sama. A já jsem připravená na to nebýt sama. Jsem připravená svůj život sdílet, každou jeho minutu.

Otočila jsem se před zrcadlem a usmála se. Nikdy v životě jsem si nepřišla nijak zvlášť hezká, ale teď, teď mě nenapadlo jiné slovo, než hezká. Nebo možná krásná. Nebo to možná byl jen prvotní dojem z oněch šatů. Ale rozhodně jsem to už nebyla já. Už nikdy to nebude ta stará Charlie. Tímhle gestem se s ní loučím.

Tess mi porovnala vlečku a pak se podívala na můj odraz. Pohled jsem jí oplatila. Dřív jsem nad tím moc neuvažovala, ale možná proto, že teď jsem se naposledy loučila se svobodou, jsem si uvědomila, jak moc pro mě moje kamarádka byla důležitá. A vždycky bude. Měla jsem ji za zády pokaždé, když mi bylo mizerně. Dokonce i dneska, v můj velký den, je tady a pomáhá mi s tím, aby bylo všechno perfektní. Pane bože, ona je vážně můj anděl.

"Moc ti to sluší," konstatovala.

Usmála jsem se. "Díky."