> Midnight Sun I.
23. května 2010 v 18:01 | Bubbly
Po děsivém vrčení, které pohlcovalo místnost, se rozhostilo ticho. Tom sledoval Billa a Billa Toma, ani jeden z nich se nepohnul. V každém z nich se odehrávala celá škála pocitů, ačkoliv v Tomovi převládal vztek a v Billovi smutek. Tomův vztek způsobovala skutečnost, že Bill se tak snadno nepoddá jeho osobě a nedovolí mu se jen tak napít. A smutek, který se točil jako mlha kolem Billa, byl umocňován Tomovým chování. Bill znovu stěží potlačoval slzy. Snad nikdy v životě nepociťoval hořký smutek tak intenzivně. Tolik Tomovi věřil a jen stěží věřil tomu, že každé slovo, každý slib, byla jen prázdnota naplněná tmou. S každým dalším nádechem bariéra jeho hrdosti povolovala a se sebemenším uvědoměním zoufalství se objevovalo stále více slz, až byly Billovi tváře mokré jako střecha chrámu po silném lijáku. Nebránil se hlasitým vzlykům, chtěl, aby Tom viděl, jak moc mu ubližuje, že ho moc náporem Massenovi moci nenávidí. Ale Tom jeho city nebral na vědomí a dál je s klidem ignoroval. Nezpůsobovalo mu bolest dívat se na zlomeného bratra, který sotva stál na nohou. Ačkoliv na jeho tváři nepohrával škodolibý úsměv, vysmíval se Billovi pohledem.
"Jsi tak ubohý," zavrněl do ticha.
Každé jeho slovo, které dávalo najevo tu nenávist, Billa bodalo jako tisíc jehliček do jeho, už takhle polámaného, srdce.
23. května 2010 v 18:00 | Bubbly
Tom na něho zůstal zírat, oči měl vytřeštěné. Nemohl uvěřit tomu, co mu Bill právě řekl. Díval se mu do obličeje a z jeho výrazu nevyčetl nic, než upřímnost, ačkoliv jeho pocity ho mátly. Bill uvnitř sám sebe přesvědčoval, že to, co řekl, myslel vážně, ale jeho srdce na něho křičelo opak. Měl by litovat toho, co právě vyřkl, protože Tomovi se najednou zhroutil svět.
"Bille," zašeptal jeho jméno. Zvuk hlasu se rozplynul v mrtvém tichu.
Bill na něho upřel fialové oči, které se najednou zdály jako potopené v mlze. Někde hluboko uvnitř toho pohledu se zaleskly slzy. Chlapec sklopil oči a zatnul pěsti. Chtěl si stát za svými slovy, ale bylo to více, než bolestivé.
Tom k němu udělal krok, až se přiblížil až do jeho blízkosti. Bill měl sklopenou hlavu a pevně sevřená víčka. Tom zvedl ruku a dotkl se bříšky prstů jeho tváře. Černovlasý chlapec sebou škubl a zvedl hlavu. Jeho oči byly vlhké a několik stříbrných perliček slz se mu svezlo po bledé tváři.
"Řekni mi," naplnil Tomův hlas místnost. "Že to, co jsi řekl, jsi nemyslel vážně."
Bill neodpověděl hned a neodpověděl přímo. "Nechci, aby tě získal Massen."
"On mě nikdy nezíská," snažil se šeptem Tom Billa přesvědčit.
Bill se ušklíbl. "Nevíš, co říkáš. Massen je silnější, než kdokoliv jiný z nás, než my všichni dohromady. Ovládne tvoje myšlenky a pak najednou patříš jen jemu. Můžu tě navždycky ztratit."
23. května 2010 v 17:59 | Bubbly
Bill zuby ostře zacvakaly a v tichém pokoji se to rozeznělo jako výstřel ze zbraně. Černovlasý chlapec se ani nepohnul, jen z jeho hrdla vycházelo přidušené vrčení. Měl strach a nebál se to přiznat, ale nechtěl být bezbranný, dokud nevěděl, kdo se skrývá za skříní a čí děsivé oči se na něho upírají.
"Bille, nikdy jsem ti neublížil, vždyť to víš. Nechci to udělat ani teď," ozval se sametový hlas smíšený z hrubou dávkou děsivé síly vampýra.
Bill přestal vrčet a hlasitě zalapal po dechu, když do měsíčního světla, které dopadalo do pokoje malým oknem, vstoupil Tom. Byl to opravdu on, jen vypadal jinak. Děsivě. Nebezpečně. Cize. Vypadal jako on, Bill. Vypadal jako vampýr. Jeho pleť se leskla čistotou alabastrového bělma a jeho oči zářivě žhnuly do tmy. Jejich lesk povadl ve chvíli, kdy se s nimi spojila stříbrná měsíční záře. Jakmile stál mimo ni, jiskření se objevilo znovu. Pod bledou kůží mu vystupovaly pevné svaly a napínající se šlachy. Zpoza pootevřených rtů se daly spatřit jeho silné špičáky.
Bill věděl, že tuhle Tomovu přeměnu do nového života spáchal on, ale odmítal si připustit, že z Toma udělal stejnou krvelačnou bestii, jako byl on sám. Zakroutil hlavou v němém nesouhlasu a odmítal se smířit s tím, že Tom je teď jako Massen, jako bývala Vania, jako je Selenia a mnoho jiných v tomto sídle. Bolelo ho pomyšlení, jak moc Tomovi zničil život, ačkoliv mu ho daroval.
23. května 2010 v 17:58 | Bubbly
Čas se možná vlekl, možná letěl jako studený vítr ochlazující Billovu uplakanou tvář. Chodba zpustla. Všude byla tma a mrtvé ticho. Jediné, co se hýbalo, byly Billovy slzy. Všechno ostatní zkamenělo, zemřelo. Stejně jako Tom, které nehybně ležel na Billových kolenou.
Bill se po dlouhé době pohnul. S každým záškubem svalů ho všechno bolelo, jako kdyby se nehýbal několik let. Dotkl se bratrova bledého obličeje a z jeho hrdla se vydral srdceryvný vzlyk. Necítil, že by mu tlouklo srdce, necítil, že by dýchal, necítil nic, co by naznačovalo, že je ještě naživu. Ale i kdyby by nebyl, nedostal by se do nebe. V nebi není tolik bolesti.
Tomova tvář byla studená jako led. Z obličeje mu zmizela veškerá barva, zdálo se, že jeho pleť je bílá jako čerstvě napadený sníh.
Přes to pomyslné rvaní těla zevnitř Bill ani necítil vůni Tomovi krve, která byla všude kolem. Přesto, že prsty jedné ruky tápal v karmínové tekutině, nevzbuzovalo to v něm žádnou touhu pít. Toužil jen po jediném. Aby byl Tom znovu naživu.
Černovlasý chlapec sklonil hlavu k bratrovu obličeji. Jeho hlas se rozechvěle lámal v každém slově, ale přesto dokázal mluvit. "Tome," zašeptal a z každého jeho tónu bylo slyšet zoufalství, které ho trhalo. "Tome, vrať se. Tome, slyšíš? Bráško! Vrať se, já to sám nedokážu, Massen mě zabije! Tome, prosím, slíbil jsi, že mě tu nenecháš, že mě ochráníš! Tome, já tě miluju!"
23. května 2010 v 17:57 | Bubbly
Tom, který se stále marně snažil držet si Eternity od těla, se najednou prudce chytil oběma rukama kolem hrudníku a z jeho hrdla se linuly podivné zvuky podobné bolestivému skučení zmláceného psa. V jeho očích se zaleskly slzy. Srdce mu bušilo tak silně, jako kdyby se chtělo protlouct ven z jeho těla. V uších slyšel tep vlastní krve v žilách. Ztěžka dopadl na kolena a zalapal po dechu.
"Bille," vydechnul.
Než Eternity stihla cokoliv říct, vrazil do pokoje Massen. Odstrčil vampýrku od Toma, kterého popadl kolem krku a praštil s ním prudce o zeď. Tom se ani nestihl bránit. Zavřel oči v němém náznaku bolesti, ale jinak nevydal ani hlásku, jen se snažil udržet sám sebe naživu.
"Kde je?" zavrčel Massen. "Je mrtvý, nebo mi uniká?"
Tom se mu podíval do očí. Nebyl si jistý, ale někde v hloubi duše tušil, co se stalo a věděl, že Bill žije a je konečně na svobodě. Teď už se Massena nemusí bát. Tentokrát se ale bál Tom. Bill je pořád jako dítě. Sám nemusí přežít ani den. A to Toma děsilo nejvíc.
Massen stiskl jeho krk. "Mluv, nebo se staneš hlavním chodem mojí večeře!"
Tomův hlas zaskřípal. To, co řekl, mu mělo jenom dát čas k tomu, aby Billa našel. "Je mrtvý. Sám si ho zabil, Massene."
23. května 2010 v 17:54 | Bubbly
Massen rychlou hadí chůzí procházel chodbami. Jeho kroky při chůzi nebyly slyšet, skoro jakoby se nohama nedotýkal podlahy, ale jako kdyby se jeho tělo vznášelo. Karmínově rudý plášť za ním vlál jako mlha z krvavě rudých pavučin. V jeho obličeji byl znát vztek. Dokonce i obyčejný člověk by z něho vycítil zlost na první pohled. Massenovi oči téměř šlehaly blesky nenávisti vůči Tomovi. Pokud jednou dostane příležitost se s ním utkat v boji na život a na smrt, Tom nepřežije.
Eternity šla rychle za ním, občas musela popoběhnout, aby mu stačila. Zatímco Massen zuřil, ona se v tichosti radovala. Až příliš dobře věděla, že tentokrát Tom jejímu potrestání neunikne. A ona ho bude mučit, dokud nebude prosit o milost. Tomova nátura byla sice tvrdá, ale Eternity věděla, že ho dokáže zlomit. Stačí tak málo…
Tom pořád zůstával v chodbě a díval se skrze stěnu před sebou. Snažil se přemýšlet klidně, ale jeho myšlenky se bouřily proti němu. Všechno bylo tak moc složité. Všechno, co se týkalo jeho a Billa bylo složité. Tolik si přál, aby mu dokázal vyhovět, aby ho dokázal milovat, ale myšlenka na svobodu mu to zakazovala. Nechtěl se k někomu tak pevně připoutat, aby nemohl utéct. Ale když pomyslel na to, co se mu s Billem přihodilo a jak krásně se u toho cítil, myšlenka svobody byla tatam. Možná, že už je rozhodnuto.
Z přemýšlení ho vytrhly cizí myšlenky, které se neubíraly zrovna dobrou cestou.
23. května 2010 v 17:53 | Bubbly
Tom nechal Billa samotného. Než odešel z pokoje, chvíli pozoroval plačící klubíčko u dveří a pak prostě odešel. V hlavě měl přitom zmatek. Nevěděl, co očekával. Snad si myslel, že Bill od jejich milování taky nebude očekávat nic víc. Jenže opak byl pravdou. Bill měl křehké srdíčko a Tomova slova ho do něj zasáhla víc, než nůž.
Tom bloudil po chodbách a přemýšlel. Snažil se uvědomit, co cítí k bratrovi. Miloval ho, to ano, ale ne víc, než jako bratra. Nikdy v životě k němu víc necítil a sám byl zmatený, když došlo k té události v Billově ložnici. Najednou zalitoval, že Billovi takhle ublížil.
Čím více přemýšlel, tím více ignoroval okolí a málem se srazil s vampýrkou, která mu zkřížila cestu. Zřejmě byla stejně překvapená, jako on. Zírala na něj a když si uvědomila, na koho hledí, usmála se.
"Eternity," pronesl její jméno, jako kdyby ji znal už léta.
V jejím úsměvu se zablýskly zuby. "Snad nejsi Billův bratr? Ten, kvůli kterému Vania přišla o život."
Tom poznal, že se mu vysmívá. "Nebyla to moje vina."
Eternity ho obešla. Prohlížela si každý záhyb jeho bezchybného těla a téměř nedýchala nad krásou, kterou mu Vania dala, když ho proměnila.
23. května 2010 v 17:52 | Bubbly
Uběhlo pár dní. Massen nějakou dobu nechal Billa na pokoji, což chlapce jen znepokojovalo. Tohle nebylo vampýřímu vládci podobné, určitě chystal něco velkého. Něco, za co Bill zaplatí svojí lidskostí. Každý den by mu připadal jako na trní, kdyby po svém boku neměl Toma. Ale ani to se nezdálo zrovna růžové. Bratři se sami sobě ztráceli a zase přibližovali. Propast mezi nimi byla chvíli plná lásky a poté nastal zlom. Všechno se zdálo tak zmatené a vratké, nejisté.
Bill tvrdohlavě odmítal Tomovu krev, přestože sám cítil, jak slábne. Neměl z toho strach, smrti se nepřiblížil ani o kousek, ale Tom na něm viděl změny, které oslabení způsobilo. Mladší bratr byl pohublý, bledý, pod očima se mu rýsovaly fialové stíny. Pokud se brzo nenapije, už nebude mít sílu Massenovi vzdorovat, ani holýma rukama.
"Bille," řekl mu Tom jednou v noci, když už se nedokázal dívat na to slabé černovlasé klubíčko. "Takhle to dál nejde. Oba dva víme, že se tu něco děje, že Massen má něco za lubem a oba tomu chceme zabránit. Ale jak se chceš bránit, když nemá dost síly ani na to, aby ses udržel dlouho na nohou?"
Bill na bratra koukal, jako kdyby mu Tom řekl, že tohle všechno-vampýři, Vaniina smrt, jeho proměna - byla jenom hra. Nechápal, o čem to Tom mluví. "Cože?" zeptal se a zvedl obočí.
Tom se k Billovi naklonil tak moc, že se jejich nosy téměř dotýkaly.
23. května 2010 v 17:51 | Bubbly
Bill se probudil pozdě v noci. Pomalu se zvedl do sedu a rozhlížel se kolem sebe. Rány na zádech už skoro ani necítil, snad už tam neměl ani škrábanec. Pootočil hlavu a ve světle svící uviděl spokojeně spícího Toma. Jen hrudník zvedající se v rytmu jeho dechu naznačoval, že opravdu spí a není mrtvý. Natáhl opatrně ruku a dotkl se jeho teplé tváře. Tomovi se zachvěla víčka, ale spal dál.
Bill poposedl na matraci a opatrně si sedl. Pustil nohy přes pelest postele. Necítil studenou podlahu. Pomalu se zvedl a přešel k velké skříni. Dotkl se prsty dřeva, dlouhými nehty slabě poťukával na povrch dveří. Vydechl a sklopil hlavu.
Měl výčitky. Pamatoval si velmi dobře okamžiky, kdy mu Massen ubližoval, ale nikdy se necítil tak hrozně zoufale, jako když bolest sdílel s Tomem. Kdyby sem bratr nepřišel, nic by se nestalo. Nikdo by mu neubližoval, Vania by nezemřela…
Zatnul zuby a cítil, jak se kousl do rtu. Polkl pár kapek krve a potlačil slzy. Vzpomínky na Vaniu byly příliš bolestné, ale přece jenom mu pomohla setkat se znovu s Tomem, ačkoliv za to položila vlastní život. Bill se slyšel slabě vzlyknout, ale znělo to zvláštně, jako kdyby byl pod vodou.
"Bille?" ozval se Tomův šepot.
Bill se otočil, utřel si slzy a provinile se podíval na Toma. "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.
23. května 2010 v 17:49 | Bubbly
Tom neudržel svoje tělo v poloze na židli a pod sedmu ranou biče do Billových bělostných zad se zhroutil na podlahu. Nikdo mu nepomohl, jen vampýři se pohnuli o krok, aby mu byli na blízku, kdyby se chystal zaútočit na jejich pána.
Massen uslyšet tupý dopad Tomova těla na kamennou podlahu vedle měkké medvědí kožešiny. Škodolibě se pousmál a ještě několikrát švihl ostrou kůží. Až když už Tom lapal bolestivě po dechu a Billova záda byla rozedraná do krve, zahodil mučící nástroj, slezl z Billa a poklekl na zem k Tomovi. Popadl ho za vlasy a zvedl mu hlavu do výše svého vlastního obličeje. Tomův obličej se třpytil několika slzami, které však nepatřily bolesti, ale vzteku.
"Ještě vydrž při vědomí," zavrněl jako kotě, když spatřil, že Tom malátně přivřel oči. "Mám pro tebe ještě jednu maličkost," pošeptal mu přímo do ucha a znovu vstal.
Vampýři popadli Toma a znovu po posadili. Tom hnědýma očima jen bezmocně sledoval ubohého a ztrápeného Billa. Tentokrát se i slzy smutku a zoufalství dostali na povrch. Zaleskly se mu v očích a potom se jako drobné křišťálové perličky snesly po jeho pobledlých lících.
Massen se bavil tou zlomenou touhou o pomoc. Věděl, že Tom teď nezmůže nic a hodlal mu to ještě trochu opepřit. Přál si, aby chlapec trpěl víc, než jeho bratr. Nebude těžké svou tužbu splnit. Sám viděl, jak Tom pociťuje Billovu bolest. Jediným plynulým pohybem si serval z těla župan a odhalil tak své pevné, alabastrové a silné tělo.
23. května 2010 v 17:48 | Bubbly
Trvalo to dlouho, možná i několik hodin, co byli všichni tři uzavřeni spolu se dvěma vampýry, kteří hlídali Billa a Toma a pokud se jeden z nich pokusí udělat hloupost, budou za to ošklivě potrestáni. Vania z posledních sil stála na nohách, ruce pevně přichycené nad sebou, hlavu sklopenou k zemi, vypadala, jako kdyby se na něco intenzivně soustředila.
Bill ji nechápavě sledoval. Nevěděl, co se tu děje a proč jsou tady. Vlastně dokonce i z Tomova výrazu se dalo usoudit, že taky netuší, proč se zde octnuli. Černovlasý vampýr se začal rozhlížet po místnosti. Nepřipadala mu ničím výjimečná. Byla téměř dokonale kruhová, vysoká několik metrů. Přímo ve středu stál pranýř, k němuž byla Vania připoutaná. A ve střeše byl kryt, který se snad dal otevřít.
"Proč jsme tady?" zakňučel potichu. S tím zoufalým zvukem se mu z hrdla vydralo tiché zavrčení.
Tom se po něm ohlédl s slabě se zamračil. Bill jeho pohled ignoroval, díval se pouze na Vaniu, která, jak se zdálo, je oba nevnímala. Zabývala se jen sama sebou a vlastními myšlenkami. Až když na ní Bill zakřičel svou otázku potřetí, zvedla hlavu, obličej bez výrazu. Tentokrát i Tom jí hleděl do očí, jakoby čekal, až mu míšenka vysvětlí, co se vlastně děje.
Vania vnímala jejich pohledy jako vyslovenou přímou otázku. Odpověděla jim přímo, ale ne příliš jasně: "Slunce."
23. května 2010 v 17:46 | Bubbly
Bill tupě zíral na svůj odraz v zrcadle a přemýšlel. Měl dojem, že se zbláznil. Opravdu slyšel Tomův hlas, nebo už mu okolní svět leze na nervy tolik, že z toho blouzní? Ne, byl si doopravdy jistý, že ho slyšel. Tomův dokonalý přízvuk by poznal kdekoliv a kdykoliv. Tom byl v jeho hlavě mnohem častěji, než bylo zdrávo. Mnohem víc, než by měl být bratr v bratrových myšlenkách.
Z přemýšlení ho vytrhly kroky, které se najednou ozvaly vedle něho. Bill sebou poplašeně škubl a zadíval se přicházející Vanie do zářivých fialových očí. Vypadal nadšeně z něčeho, o čem Bill neměl ani tušení. Překvapeně na ní zamrkal, ale neřekl ani slovo.
"Jak se cítíš?" zeptala se ho míšenka tiše.
Bill sklopil hlavu ke svým rukám položených na dřevěném stolku a pak se na sebe zase podíval do zrcadla. "Je mi fajn," řekl potichu, ale sám věděl, že to nebyla pravda. "Byla u mě Selenia."
Vania stáhla obočí. "A co chtěla?"
"Ptala se, jestli jsem v pořádku potom co Massen…" Bill nedomluvil a polkl slzy. Ještě chvíli se na sebe díval a potom stočil oči k Vaniinu odrazu ve skle. Upřeně ho pozorovala, nehnula ani brvou. Nevypadala zamyšleně, už ani tak nezářila nadšením. Zdála se tak uvolněná a neutrální, že kdyby se jí na něco zeptal, odpověděla by bez dechu a nevzrušeně.
Najednou přešlápla a mírně se usmála, aby neodhalila špičáky. "Brzo bude dobře, Bille."
23. května 2010 v 17:44 | Bubbly
Vania nikdy nepocítila tolik vzteku a nenávisti vůči jednomu hloupému člověku. Poté, co jí Tom přes kouzlo vyřídil, že nemůže propadnout tomuto světu, uhodil do jejího srdce hrot bolesti. Udělala chybu, když žádala o Tomovu pomoc. Jeho hrdost opět zvítězila, nechá bratra na pospas nebezpečí a sám si zachrání vlastní kůži. Možná, že takhle se chová člověk, co má silný pud sebezáchovy, ale rozhodně se takhle nechová člověk, který miluje.
Míšenka v sobě objevila novou sílu. Sílu bojovat, bránit se. Odtrhla soustředěný pohled od vlastního odrazu v zrcadle a od toho jediného slova a rozběhla se ke dveřím pokoje. Trvalo jí jen půl vteřiny, co silou rozrazila dveře, které vylétly z pantů a rozpadly se na třísky. Přesně podle Vaniina očekávání stál za dveřmi vampýří hlídač. Jakmile se cítil ohrožený, vyrazil proti dívce, která útok očekávala.
Vampýři budou pokaždé podstatně rychlejší, než ona, ale nebudou tak mrštní. Pořád měla lidské instinkty, které jí říkaly, jak se zachovat. A když se vampýr objevil příliš blízko, zavrčela a veškerým tahem svalů mu vrazila pěst do hrudi. Ozvalo se nechutné křupnutím, když její klouby narazily do hrudního koše. Vampýr se složil na zem, lapaje po dechu. Ten už se jen tak nezvedne. Vampýři se léčí rychle, ale rozdrcené kosti zaberou trochu více času.
Proběhla chodbou a hned za rohem se objevil další vampýr. Vaniin únik byl zřejmě dost slyšet.
23. května 2010 v 17:42 | Bubbly
Tom se dlouho nevracel domů. Zůstal sedět na lavičce až do svítání, doufaje, že se Vania vrátí. A dokud tam byl tak sám, přemýšlel o tom, co mu navrhla. Bylo těžké uvěřit tomu, že by se mohl dostat do světa, ve kterém se teď nacházel Bill. Podle toho, co slyšel, to byl svět plný násilí, strachu a bolesti. Do takového prostředí Tom rozhodně nechtěl spadnout, ale ani se mu nechtělo nechávat tam Billa. Billa, to křehké černovlasé stvoření, ke kterému byl připoutaný na život a na smrt.
Měl dojem, že se jeho myšlenky převalují jedna přes druhou a nedávají žádný smysl. V uších mu začalo hučet a oči se mu zavíraly. Podíval se za obzor a zjistil, že slunce už vychází na oblohu. To znamenalo jediné, Vania už ho dneska nenavštíví, aby se ho pokusila ještě přesvědčit o tom, co je správné. Chtěl ještě jednou slyšet, aby se rozhodl srdcem a potom už snad bude mít jasno. Jenže teď by se měl vrátit domů. Ve dne nic nezmůže a potřebuje se prospat. Už si ani nevzpomíná, kdy naposledy spal alespoň osm hodin.
Dojít domů mu zabralo jen pár minut. Ani se nenamáhal jít do pokoje. V obývacím pokoji se svalil na pohovku a po několikavteřinovém bloumání očima po stropě usnul bezesným spánkem.
Bill klečel vedle postele a s volně spuštěnýma rukama podél těla a zlomeným pohledem pozoroval Vaniu, které ležela na posteli, nehýbala se a na krku měla dvě hluboké rány od Massenových špičáků.
23. května 2010 v 17:40 | Bubbly
Tom nedokázal udržet zavřenou pusu potom, co Vania pronesla to jedno jediné slovo. V ten okamžik by se v něm nikdo krve nedořezal. Ačkoliv nepochyboval, že by se o to mladá vampýrka ráda pokusila. Ovšem, neznal ji natolik, aby věděl, že Vania necítí přitažlivou vůni jeho krve jen proto, že je míšenka. Přesto na ní teď zíral s vytřeštěnýma očima, neschopen slova.
Vania ho nepřestávala pozorovat jiskřivýma fialovýma očima. Dokázala pochopit chlapcovi zmatené pocity, ale nenapadlo ji jiné řešení, kterým by mohla Billovi pomoci. Tom byl možná doopravdy jedinou nadějí na záchranu drobné černovlasé bytosti.
"Tome," promluvila potichu, aby ho nevyděsila ještě víc, než byl v tuhle chvíli. "Já vím, jak se cítíš. Nechci ti říkat, co máš dělat, ale Bill je neskutečně nešťastný."
"Já nechci být nestvůra noční ulice. Zní to jako z hororu, nezdá se ti?" zvedl obočí. Byl trochu podrážděný a nejistý ze situace, která nastala.
Vaniu jeho slova urazila a zranila zároveň. Stáhla obočí, ohrnula horní ret a vycenila ostré zuby. Z Tomova hrdla uniklo slabě zakňučení a ze strachu ucouvl o několik kroků zpátky. Vania se nebavila tím, že z ní má strach. Nechtěla ho děsit schválně.
"Nabídla jsem ti pomoc. Možná jedinou pomoc. Odmítl jsi ji. Tvoje chyba, za kterou zaplatí Bill," zašeptala do ticha a potom se otočila.
23. května 2010 v 17:38 | Bubbly
"Dcera?" zeptal se šeptem Bill a přitom nechápavě hleděl na Vaniin obličej zkroucený zoufalstvím. Ozvěna jeho tichého hlasu se vrátila zpět k jeho uším a umocnila tak prvotní zděšený dojem ze skutečnosti, že důvěřoval dívce, která je vlastní krví jeho věznitele. Na pouhý zlomek sekundy doufal, že se přeslechl, že jeho dokonalým smyslům uniklo slovo, které by tomu všemu dalo jiný význam, ale oběma jim viděl na očích, že to, co bylo řečeno, bylo i myšleno vážně. Couvl o krok vzad a zády se přitiskl k chladné zdi. Massen a Vania ho pozorovali. Massen pobaven, jak dokázal zlomit tak důvěrné přátelství a Vania zničená tím, co doopravdy je a čím tak moc ublížila jedinému příteli.
"Řekni, že to není pravda," zaprosil Bill a v krásných očích se mu zaleskly slzy. "Prosím, Vanio."
Vania na něho mlčky hleděla. Nenacházela slova omluvy, nebo prosby o milost. Její hlas se ztrácel v jejím nitru, hrdlo měla bolestivě sevřené. Už od začátku věděla, že pravdu se dozví dříve, nebo později, ale ani v těch nejčernějších snech neočekávala, že to bude takhle brzy, kdy jsou oba nepřipravení na zkoušku, která by rozervala pouto jejich blízkosti.
Jen jedna jediná slza, podobající se zářivé perle, unikla z Billova oka, přenesla se přes jemnou kůži na jeho tvářích a zemřela na jeho rtech. A Vanie neuniklo, co se odehrává v jeho srdci. V celém svém životě nepocítila tolik zmatku, nedůvěry a strachu, jako právě teď.
23. května 2010 v 17:35 | Bubbly
Vania stála za dveřmi Billova pokoje a s pevně semknutými víčky naslouchala hlasitému vzlykání, které se neslo skrze zdi. Nesla těžce Billovy pocity, které jí uvnitř drtily jako její vlastní. Bolest, která mladého chlapce zmítala, trhala její drobné tělo. Vania sevřela paže kolem hrudníku a slabě se předklonila, jakoby se snažila udržet pohromadě. Jejími svaly probíhaly bolestivé křeče. Dívka se hryzala do rtů, aby zadržela výkřiky.
Nikdy v životě nebyla s nikým tak silně spjata, jako zrovna s Billem. Možná, že to bylo tím, že stejně jako on, nebyla čistokrevná vampýrka. Bill, aniž o tom věděl, nebyl čistokrevný jako například Massen. V jeho žilách nekoluje dost vampýřího virusu, aby mohl být plnohodnotný. Navíc, všichni opravdový vampýři přicházejí o city, které je dělají lidskými. Bill byl stále vyděšený, zoufalý a smutný. Zůstala v něm část jeho lidskosti. Massen udělal obrovskou chybu, když ho proměnil. On neví, kolik potenciálu v sobě Bill skrývá. Ten chlapec se jednou stane Massenovou noční můrou.
Dveře od pokoje slabě cvakly a poté se otevřely. Vania se rychle skryla ve stínech a pozorovala, jak si Massen spokojeně otřel rty rudé od krve. Rozhlédl se na obě strany a aniž by vycítil Vaniinu přítomnost, odkráčel. Jakmile se jeho silueta ztratila, Vania vběhla neslyšně do pokoje.
Bill ležel schoulený na podlaze u nohou postele, srdceryvně vzlykal a dlaně si tiskl k poraněnému krku.
23. května 2010 v 17:34 | Bubbly
Massen postával uprostřed místnosti jen několik málo vteřin, než s ladností šelmy obešel světlou pohovku a zastavil se před oběma chlapci, kteří na něho hleděli rozšířenýma očima. V lidských očích viděl pouze strach smíšený s nevěřícností, zatímco z pohledu mladého vampýra spatřoval i jistou touhu čehosi, co nedokázal přesně určit, ale blízce se to podobalo pomstě. Massen udělal ještě jeden krok, kterým se přiblížil k Billovi a jeho bratrovi. Bill nehnul ani brvou, nespouštěl z Massena oči, ale Tomovi strach poručil couvnout. Massen si ho nevšímal, jeho jediným zájmem byla Billova osoba, která se pořád krčila na podlaze, ale fialové oči jiskřily vztekem.
" Vypadáš hladově, maličký," zavrněl Massen a jeho sametový hlas se usadil Billovi hluboko v myšlenkách. " A to máš chutnou snídani přímo pod nosem," podíval se na Toma s úsměvem hodného dědečka. Tom jeho slova pochopil mnohem lépe, než sám očekával. Hrůzou se mu rozšířily zorničky a ztěžka polkl.
Billovo vrčení zaplnilo celý pokoj a donutila Massena, aby se na drobného chlapce znovu podíval. Jeho výraz ztvrdl. Nelíbilo se mu, že se Bill chová tak vzpurně, ale očekával to. Každý mladý vampýr si musí projít obdobím, kdy pochopí, že jeho pán znamená slunce, kolem kterého se točí celý vesmír. Omotal prsty kolem Billova laního krku a zvedl ho na nohy. Havraní vlasy mu hodil na zády a odhalil tak sněhobílou kůži, která vyzívala k zakousnutí.
23. května 2010 v 17:32 | Bubbly
Tomovy hnědé ustarané oči pozorovaly Billovu bledou tvář téměř celou noc. Tom si byl vědom toho, že za Billovo vyčerpání může on. Kdyby ho nenechával potulovat se každou noc s pláčem po městě, kdyby se s ním tolik nehádal! Měl si všimnout hned, že s mladším bratrem není něco v pořádku, vždyť Bill byl pořád hubenější, jeho tváře byly propadlé a z jeho očí se ztratila ta jiskra, která Toma ujišťovala, že je všechno tak, jak to má být. Bill vypadal žalostně a pouhý pohled na něj bolel. Tom si toho nevšímal až do téhle chvíle. Až teď viděl, jak moc Billovi neprospívá jejich nepřátelství. Dvěma prsty se opatrně, aby spícího chlapce neprobudil, dotkl jeho tváře. Bill měl pleť studenou jako led a ztratil z ní veškerou barvu. Tom nešťastně zakroutil hlavou.
Toma únava zmohla až pozdě k ránu, kdy tvrdě usnul. Nespal však dlouho. Několik minut poté, co zavřel oči, protrhl božské ticho v pokoji Billův zoufalý výkřik. Tom se prudce posadil a podíval se na pohovku, na kterou dopadaly první sluneční paprsky. Bill na ní ovšem neležel, krčil se ve stínu za pohovkou. Obličej měl v dlaních a třásl se po celém těle. Tom k němu přiskočil a vyděšeně na chlapci hledal nějaké zranění, záminku toho, co způsobilo jeho křik.
23. května 2010 v 17:31 | Bubbly
Poslední sluneční paprsky zeslábly a klesly za vzdálený obzor. Obloha potemněla a získala inkoustově černou barvu. Měsíc zářil na jasném nebi mezi zásypem hvězd. Stříbrné světlo dopadalo na zem a taky na bledou tvář drobného černovlasého chlapce , který se potuloval městem. Když prošel pod kuželem tlumeného světla pouliční lampy, byly vidět jeho utrápené hnědé oči, které se leskly od slz. Rty se mu slabě třásly, jakoby se schylovaly k hlasitému a zoufalému výkřiku. Už zase pociťoval tu strašnou bezmoc a samotu, jako pokaždé, když se hádal se svým starším bratrem. Pokaždé si řeknou do očí tolik ošklivých věcí, kterých pak oba litují.
Dřív to tak nebylo. Dříve jim na sobě záleželo, dříve se měli opravdu rádi a vzájemně se pomáhali, svěřovali se a důvěřovali si. A pak se to změnilo. Najednou se od sebe vzdalují, každý se nachází na jiném břehu řeky, která je kdysi spojovala. Už nejdou vedle sebe, bok po boku, teď jdou proti sobě a Billovi to neskutečně rvalo srdce.
Bill prošel kolem další pouliční lampy, která ukázala, že pro tentokrát už slzy neudržel. Kutálely se mu po tvářích jako křišťálové perličky umírající na jeho roztřesených rtech.
Zde hledá