> Mezi dvěma světy
19. února 2010 v 17:20 | Frogie
Za celý svůj život jsem viděl hodně věcí, které se zdály bláznivé, nesrozumitelné, nebo pomatené, ale můj mozek je dokázal pochopit takové, jaké doopravdy jsou. Ale nikdy nepochopím tu ušlechtilou obětavost a upřímnou hrdost a statečnost lidí, kterou jsem poznal, když jsem se seznámil s Bee Markowitzovou. Ona je důkazem toho, že když něco chcete, dá se to vyplnit, pokud za tím jdete až na pokraj svých vlastních sil.
Lidé byli vždycky jiní, ale je to mladý druh, který se musí ještě hodně učit. Jednou poznají, co znamená být ohrožený a cítit se v nebezpečí, ale mezi nimi bude vždycky někdo, kdo jim ukáže správnou cestu bez strachu.
Stejně jako mezi našimi světy. Bee se stala spojitostí mezi naším světem a světem lidí. Lidé mohou mít špatné vlastnosti, ale nikdy nejsou špatní sami o sobě. V Bee jsem poznal dívku, která má tolik odhodlaní, kolik jen dokáže lidské srdce unést. Ona nemá srdce člověka, ona má statečné srdce lva. Nevzdává se ani na kraji svého života. Obětovala se pro náš svět. Válka, kterou jsme si my sami zavinili a ona se rozhodla v ní vyhrát za svůj národ a pro náš národ.
Lidský svět je pro nás možná příliš malý, ale lidská srdce jsou dost velká na to, aby nás dokázala přijmout takové, jací jsme. Žádná nenávist, nebo odtažitost. Lidé umí milovat jen tak, jak je budou milovat druzí. Můžeme zde nalézt útočiště skrytí mezi lidmi. Můžeme tak žít po staletí, aniž bychom byli odhaleni a můžeme chránit ty, na kterým nám záleží nejvíce.
Jsem Optimus Prime a posílám tuto zprávu všem přeživším autobotů, kteří nalezli útočiště mezi hvězdami. Náš svět je v bezpečí díky statečnému lidskému srdci…
KONEC
19. února 2010 v 17:19 | Frogie
Je konec. Všechno skončilo. Už se nemusím bát nebezpečí. Už mě nikdo nebude ohrožovat. Rány na těle se mi zahojí, ale ty na duši zůstanou. Vždycky si budu pamatovat, kolikrát jsem riskovala život kvůli lidem na naší planetě. Nikdy nezapomenu na to, co jsem ztratila a co nedokážu vrátit zpátky. A navždy mi v mysli utane to, co jsem získala a co už neztratím.
Stála jsem nad Ironhidovým tělem a slzy mi tekly po tvářích. Nebrečela jsem, prostě mi jen krvácely oči. Cítila jsem jistý smutek nad tou ztrátou, ale nebyl to takový smutek, který jsem pociťovala nad smrtí táty, Lennoxe, nebo Bumblebeeho. Tohle bylo jiné. S Ironhidem jsme nebyli přátelé, ale patřil mezi mojí rodinu z vesmíru. Byl její součástí a teď je ta rodina neúplná. Možná, že jsem ztratila mnohem víc, než jsem vlastně získala.
Dokázala jsem ze sebe dostat nejvíc a to nejlepší, ale nestačilo to k tomu, abych je ochránila všechny. Většina armády byla mrtvá, stejně jako Ironhide. Ironhide byl něco jako můj sok, který mě nutil dostávat ze sebe všechno, co se jen dalo. Teď už budu jenom slabá. Už nepotřebuju být silná. Už žádné nebezpečí, útěky, nebo skrývání se. Zase budu svobodná.
Bumblebee, která stál za mnou, mi opatrně položil svou obrovskou ruku na rameno. Snažil se mě utišit, ale já jsem ho bezděčně setřásla. Nezajímala mě jeho lítost vůči mě. Měl by se starat o mrtvého přítele. Ne o mě. Já nejsem důležitá. Teď už ne. Jsem zase sama. Nezapadám do žádné skládačky, jsem jede dílek, který nikam nepatří.
" Bee," promluvil na mě potichu.
" Nech mě být."
Zmlkl a já jsem se znovu mohla topit ve svých myšlenkách.
19. února 2010 v 17:15 | Frogie
Nikdo nechtěl nic udělat. Všichni chtěli radši utíkat, protože si mysleli, že čím déle mě udrží od Fallena a jeho poskoků dál, tím víc budu v bezpečí. Samozřejmě, že já jsem to viděla dost skepticky. Čím déle budu od Fallena dál, tím víc lidí bude platit za mojí chybu. Vsadím se, že Fallen už zná mojí velkou slabinu. Jakmile zemře někdo další, a ať už jde o blbého vojáka z té hrstky, co zbyla, budu akorát na odstřel. Postavím se mu sama. Udělám chybu. A to se nesmí stát.
Optimus se mi díval do tváře, zatímco jsem pozorovala těžké bouřkové mraky, které se k nám snižovaly ze západu. Pokud zapadne slunce a bude bouřka, nebudou to dobré podmínky pro boj, ale jsem ochotná to risknout. Jeden z nás, já nebo Fallen, dneska v noci padne. Ale já to být nehodlám.
" Bee, co chceš dělat? Chceš se postavit Deceptikonům sama?" ozval se vedle mě Aaron. Lola se držela jeho pasu a pátravě na mě upírala oči. Věděla dřív než já, co odpovím.
" Když to bude nutné…" poznamenala jsem.
" Hloupost!" vykřikl Ironhide. " Od čeho myslíš, že tu jsme? Tohle je váš svět, ale ne vaše válka. Jestli jdeš ty, my jdeme taky. Je to naše povinnost!"
" Stejně jako moje," upozornila jsem ho. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že za tu dobu, co znám autoboty, mluvím s Ironhidem bez sarkasmu a ironie. Najednou to byla jen čistá upřímnost. Musela jsem se tomu zasmát. Příjemně mě to zahřálo u srdce. Možná, i když se to nezdá, z nás nakonec budou přátelé. Asi ne nejlepší, ale budou.
" Takže, když vám teď řeknu, že v noci si na Fallena někde počkám, půjdete do toho semnou, nebo mi řeknete, že je to příliš riskantní pro nás, pro všechny?" podívala jsem se do deseti párů očí robotů. Pohled mi trpělivě obětovali.
19. února 2010 v 17:14 | Frogie
Spala jsem docela klidně. Žádné vyděšené výkřiky ze snů, ani noční můry. Netrápilo mě nic. Měla jsem zpátky svého žlutého přítele, moji nový kamarádi do sebe byli zamilovaní, Kostka ležela pod sedačkou, na které jsem spala. V tuhle chvíli, kdy jsem si mohla odpočinout, jsem se cítila úplně šťastná.
Prospala jsem celý zbytek toho šíleného dne a část noci. Klidně bych spala celou, noc kdyby mě nevzbudila děsivá rána a potom hlas Bumblebeeho z autorádia.
" Bee, dělej, vstávej, máme společnost!"
Nemusel mi vysvětlovat, jakou že společnost a já jsem ani neměla potřebu se ptát. Snad jsem to ani nechtěla vědět. Bylo mi to jasné z těch výstřelů, které najednou padaly kolem nás. Rychle jsem vylezla z auta, s Kostkou na hrudi. I Lola a Aaron stáli na volném prostranství a vyděšeně se dívali kolem. Autoboti tu stáli v plné zbroji, ale nikdo z nich nevystřelil. Nevěděli totiž, na co střílet. Rány vycházel odnikud. Nikdo nikoho neviděl.
Padla další střela, která se zavrtala do země asi pět centimetrů od mojí nohy. Když jsem si uvědomila, kolik jsem měla štěstí, vydechla jsem a otřela si z čela pot, který tam vlastně ani nebyl.
" Co se děje? Kdo na nás útočí?" zeptal se pištivě Aaron, který za sebou kryl Lolu.
Naštvaně jsem se na něj podívala. Nejen, že piští jako malá holka, ale hraje si na hrdinu, on má ještě ke všemu pomalé vedení.
" Tak co to bylo?" zakřičel znovu.
" Co?" vyjela jsem.
19. února 2010 v 17:13 | Frogie
Když jsem sebrala dost síly a odvahy na to, abych se dokázala dostat od Bumblebeeho těla a pokusit se zapomenout na to, co bylo a dívat se dopředu, podala jsem Kostku Optimovi. Zvláštně se na mě podíval, ale beze slov přikývl. Smutně jsem se na něj usmála a pak jsem pomalým krokem odešla pryč, druhým směrem, než kde ležel Bumblebee.
Nevnímala jsem, že ovládám svaly, nevnímala jsem, že dýchám, nevnímala jsem, že mi tluče srdce. Nemusela bych se hýbat a bylo by mi to jedno. Nemusela bych dýchat a bylo by mi to jedno. Nemuselo by mi tlouct srdce a bylo by mi to jedno. Vždyť já už nejsem úplná. Moje polovina chybí. Ta část, se kterou jsem byla spojená poutem, které bylo víc, než přátelství. Byla to čistá důvěra jednoho v druhého. Bílá, jasná a neposkvrněná. Jenže teď ta důvěra přišla nazmar. Zemřela.
Zakopávala jsem o mrtvé lidi, které zabili Deceptikoni. A nebyli to jen dospělí, ale i děti. Bylo mi to ukradené. Ať si klidně vychcípe celé město. Mě už na tom nesejde. Jeden život, nebo milion? Je to fuk.
Zavřela jsem oči a šla jsem poslepu. Pod nohy se mi pletlo kamení, kusy budov, lidé, ať už mrtví, nebo jen zranění. Ignorovala jsem všechno okolí, které mě obklopovalo.
V mojí mysli, za zavřenými víčky, se začaly objevovat obrazy, které byly jako živé. Pokaždé, když jsem je spatřila, moje srdce se na vteřinu zastavilo a pak se prudce rozbušilo, až to bylo bolestivé.
Viděla jsem Bumblebeeho. Jasně jsem si dokázala vybavit naše první setkání v tátově garáži. Když jsem poprvé zjistila, že tátovo Camaro je robot z vesmíru, který se mě chystá chránit do posledního dechu. A co slíbil, to dodržel.
19. února 2010 v 17:12 | Frogie
Vjeli jsme do města spolu s vojáky, kteří s e za námi drželi asi na deset metrů a kryli nám záda.
Město vypadalo klidně. Prostě typická idylka. Děti si tu jezdili na kolech a skateboardech, maminky chodili po městě s kočárky a zahlédla jsem i pár teenagerů vodících se za ruce. Tenhle obyčejný život mi dost chyběl. A kdyby ti lidé byť jen tušili, že se v jejich městě bude skrývat něco, co je může všechny zničit. A co je horší? Na tohle město nejspíš spadne válka. Nejhorší na tom je, že za tuhle válku se zaplatí lidskými životy, pokud nevyhrajeme. Je to náš svět, jejich válka.
Bumblebee projel několika ulicemi a zastavil se přímo v centru. Ani jeden z autobotů se tu nemohl proměnit. Byl by to přílišný šok pro občany Mission City.
Vystoupila jsem, stejně jako Lola a Aaron. Kostku jsem nechala položenou na sedadle spolujezdce a od auta jsem se nehnula.
" Jak ti je, Bee?" zeptala se mě Lola. Aaron mě obešel a zezadu mě objal kolem pasu. Opřela jsem se o něj a děkovným výdechem.
" Je mi hrozně. Bojím se."
" Nemáš čeho, Bee," zašeptal mi u ucha Aaron.
Zamračila jsem se. " To říkáš ty, ale tady je v sázce prostě něco, co si nemůžu dovolit prohrát, víš? Třeba vy dva, autoboti a miliony lidí na světě! A tohle všechno padne na mou hlavu, když neuspějeme!"
" Ale my vyhrajeme," řekla rozhodně Lola. Zdála se odhodlanější, než já. Možná, že tenhle úkol měl ležet na jejích bedrech. Možná, že ona by si s tím nedělala tolik starostí.
19. února 2010 v 17:11 | Frogie
Procházela jsem se s Bumblebeem bosa horkým pískem. Písek mě příjemně hřál do nohou a slunce mě pálilo na kůži. Ale nebylo to nepříjemné. Po Fallenově útoku na mě, mi neustále běhal mrzá po zádech, takže tohle horko mě uspokojovalo.
Bumblebee vždycky počkal, až udělám pár kroků, a pak se pohnul. Jeho chůze tak působila drobátko směšně. Ale kráčel vedle mě potichu, nechal mě zaobírat se vlastními myšlenkami. Jediný důvod, proč tu semnou byl, bylo to, abych byla v bezpečí. O nic jiného nešlo. Nevadilo mi mít Bumblebeeho neustále za zády, pokud se přizpůsoboval mě. A zatím moje pravidla dodržoval.
Nohy se mi propadaly do mělkého písku, zatímco jsem přemýšlela. Ve svých myšlenkách jsem se vracela k Fallenově útoku. Cítila jsem, jak při každé té myšlence mě bodne v hlavě a naskočí mi husí kůže. Nebyla jsem vyděšená, jenom ty vzpomínky… Nechtěla jsem, aby se to opakovalo. A navíc, Bumblebeeho slova potvrzovala, že se Fallen vrátí a tentokrát nebude tak úplně sám, nebo jen s Megatronem. Tentokrát přijde invaze.
Moje přemýšlení roztrhlo vrnění Jazzova motoru, které se k nám blížilo. Otočila jsem se, stejně jako můj žlutý ochránce a viděli jsme Jazze, jak k nám uhání a na předním sedadle mu sedí Lola. Když dorazili k nám, vyskočila z auta a Jazz se transformoval.
" Nazdar, holubičky!" pozdravil nás. " Tak jo to frčí?"
" Ahoj," usmála se Lola.
Kývla jsem jí na pozdrav a Bumblebee se vedle mě ani nehnul. Uvědomila jsem si, že tohle je poprvé, co Lola poprvé vidí Bumblebeeho. Už se seznámila s Optimem, Ironhidem a Ratchetem, ale s Bumblebeem ještě neměla to potěšení se setkat.
19. února 2010 v 17:09 | Frogie
Celé odpoledne jsem strávila s kapitánem Lennoxem. Zdál se, že už je mu lépe po útoku Megatrona, i když byl celý ovázaný sterilními obvazy. Byl ochoten se mnou mluvit o tátovi. A nejspíš byl taky jediný ochotný. Autoboti řekli, že se mnou o tom mluvit nebudou, protože by mě to mohlo ranit a znovu bych byla rozrušená a dělala bych hlouposti jako potom, co táta umřel. To si pamatuju. Vrhla jsem se přímo do náruče smrti, když jsem se rozhodla sama vyřadit ze hry Megatrona.
Ale kapitán Lennox se mnou o něm mluvil. Vyprávěl mi, jak se s ním seznámil tenkrát na té základně, která byla napadená. Byli s mým otcem téměř nejlepší přátelé a když se Lennox dozvěděl o tom útoku, byl z toho v šoku. Ale ještě mnohem víc v šoku byl, když se můj táta napůl mrtvý doplazil do Sektoru 7. Jenže potom už Lennox neměl žádnou šanci s ním mluvit, protože táta spadl do těžkého kómatu, který ho nakonec stál život.
Seděla jsem s ním ve svém pokoji a visela jsem mu na rtech. Každé slovo, které mém otci pronesl, oživovalo moje vzpomínky víc a víc. Byla jsem Lennoxovi vděčná, musím mu později poděkovat.
Slunce se už chýlilo k západu, na krajinu padala tma, když skončil se svým vyprávěním. Když řekl poslední slovo, ještě několik vteřin zíral na padající tmu a pak se zvedl. Postavila jsem se taky.
" Díky, kapitáne, že jste si semnou promluvil."
Usmál se na mě a pohladil mě po vlasech jako malou holku. Přesně tak to dělával táta. " Nemáš zač, Bee," poplácal mě po rameni a pak odešel.
Zůstala jsem se dívat z okna na nebe, které vypadalo, jako kdyby na něm někdo rozlil inkoust.
19. února 2010 v 17:07 | Frogie
Jeho smích, který následoval moje slova, byl nepříjemný, bublavý a hlavně zlý. Vzpomněla jsem si na smích Optima. I když se smál hluboce, znělo to příjemněji, než tohle skřehotání.
" Správně, maličká," zachechtal se Fallen. Nevím, z čeho měl takovou radost. " A proto bys měla změnit přístup, který ke mně máš."
" A důvod?" zvedla jsem obočí.
" Protože budeš mojí lidskou služebnicí. Proč zabíjet něco tak…" zamyslel se a prstem mi zvedl obličej. " …tak krásného a nevinného."
Zamračila jsem se a zavrčela jsem: " Já ti ukážu, jak jsem nevinná."
" Ale dnes ne. Dnes je na programu jen tvoje mučení. Dokud mi sama nevydáš Binary."
" To se nestane. Leda přes mou mrtvolu!"
Pokrčil ramenem. " Jak myslíš…"
Tělem mi projela další vlna elektrického proudu a byla opět větší, než ty dvě předtím. Proud mě nepříjemně bodal do svalů a moje srdce začínalo nepravidelně tlouct.
Tak takhle nějak funguje elektrické křeslo, napadlo mě. Ale musela jsem vzít v potaz, že na elektrickém křesle tě proud zabije okamžitě, zatímco se mnou si někdo jen hrál, jak se mu zlíbilo. A když to na chvíli přestalo, skácela jsem se tváři tvrdě na zprahlou zem. Necítila jsem, že jsem dopadla. Byla jsem už tak dost otupělá.
Koutkem oka jsem viděla Fallena, jak přistoupil k Megatronovi a oba dva se na mě se zájmem a pobavením podívali. Vydechla jsem zděšením. Co tady Megatron dělá? Jasně, Fallenovi poskoci mu pomohli uniknout ze základny. Doufám, že se nikomu nic nestalo.
19. února 2010 v 17:06 | Frogie
Uběhlo několik dalších dní a já jsem se pomalu zotavovala ze svých depresí a neustálých návalů vzteku. Dokonce jsem se donutila k tomu, abych se omluvila všem těm, na které jsem křičela a byla neurvalá. Přišlo mi to jako dobrý krok. Znovu jsem získala přízeň svých přátel a sama sobě jsem slíbila, že už se k nim nikdy nezachovám, jako jsem se chovala v posledních dnech.
Optimus se ke mně zachoval příliš zdvořile. Když jsem se jim omlouvala za svoje hnusné chování, řekl mi, že mě všichni chápou, protože poslední dobou na mě byl vyvíjen neuvěřitelný nápor a ne každý by ho dokázal unést. Ratchet mi vysvětlit, že jsem tak prostě dostávala ven svojí bolest. Možná měl pravdu, ale stejně to ode mě nebylo fér.
Nikdy v životě jsem se nechovala povýšeně, panovačně, arogantně, nafoukaně, vztekle a já nevím, jak ještě, ale nejhorší bylo omluvit se Aaronovi a Bumblebeemu. Na těchto bytostech mi záleželo nejvíc, ale díky bohu, i oni chápali moje chování. V duchu jsem jim děkovala, že mě neodsoudili a neposlali do horoucích pekel. Takhle by se zachovala většina lidí, ale oni mají srdce na pravém místě.
Seděla jsem s Aaronem a ostatními autoboty na horkém písku a dívali jsme se na západ slunce. Nebe dostalo oranžovou barvu a písek se zlatě leskl. Červánky se míhali po nebi a stíny se prodlužovaly. Za chvíli bude zase černá noc.
Aaron mě držel kolem ramen a já se mu opírala o bok. Bylo příjemné cítit teplo jeho kůže. Ačkoliv vedro bylo k padnutí, jeho kůže hřála příjemně. A čím víc se stmívalo, tím chladněji bylo. A když bude nejhůř, nechám se zavřít k Megatronovi.
" Na co myslíte, když se díváte na západ slunce?" zeptala jsem se všech všudypřítomných.
19. února 2010 v 17:05 | Frogie
Obešla jsem celou základnu a celý hangár. Až úplně vzadu, za tím vším humbukem, bylo místo, které nahrazovalo hřbitov. Tady bylo pohřbených několik vojáků, kteří zemřeli v bitvě, nebo stářím, nebo na nějakou nemoc.
Prošla jsem kolem několika dřevěných křížů, až jsem došla k tomu nejnovějšímu. Velký kříž, zabodnutý do jemného písku obložený kameny stál v okruhu několika menších křížků, kteří se kolem něho tyčily jako strážci.
Klekla jsem si do rozpáleného písku a chvíli jsem jen tupě zírala na tátovo jméno vyryté do dřeva. Několik minut mi nedošlo, proč tu vlastně jsem a proč tak zírám. Nedocházely mi souvislosti s tím, co se všechno stalo.
A pak to přišlo. Bylo to bolestivé, jako rána bičem přímo do srdce. Hlasitě jsem se rozvzlykala, slzy mi nekotrolovaně skrápěly rozpálené tváře. Pohupovala jsem tělem, ruce omotané kolem hrudníku, abych se udržela pohromadě. Nikdy v životě jsem necítila takovou prázdnotu, jako jsem cítila teď. Jakoby někdo vyrval kus z mého těla a teď po tom zbyla jenom díra s rozedranými okraji, která bolí víc a víc a čím víc se snažím zadržet svou bolest, tím víc roste a zvětšuje se.
Položila jsem hlavu na tátův hrob. Kde byla moje tvář od slz, tam se lepila zrnka písku a bodala mě do kůže. Necítila jsem to. Někde uvnitř mě bolelo něco mnohem víc. Kus mého já se rozplynul ve vzduchu a ztratil se v nenávratnu.
Narovnala jsem se a sundala jsem si z krku dvojhvězdu. Chvíli jsem si jí přidržovala před očima a pozorovala jsem, jak se třpytí. V hlavě mi vyplanuly vzpomínky, když mi jí táta předával…
19. února 2010 v 17:03 | Frogie
Slyšela jsem kolem sebe hlasy. Rozeznávala jsem jich víc, nebyl to jenom jediný hlas. Napočítala jsem jich šest. Mluvili spolu, občas se překřikovali, ale většinou hovořili potichu. Poslouchala jsem jejich slova.
Uvědomila jsem si, že ležím. A leží se mi mnohem pohodlněji, než před chvílí na písku. Nikde mě nic nebodalo do kůže. Ležela jsem na něčem měkkém. Ale pořád mě obklopovala tma. Počkat, mám zavřené oči. Nesnažila jsem se je ani otevřít. Bylo příjemné jen poslouchat.
Chtěla jsem se pohnout, ale tělo jsem měla jako kámen. Ať jsem se snažila sebevíc, svaly mi vzdorovaly. Zůstala jsem tedy nehybná a začala jsem se soustředit na tóny jednotlivých hlasů. Byly mi tak povědomé, už jsem někde slyšela.
" Už je to skoro týden," řekl kdosi. Jeho hlas zněl unaveně s podtónem zoufalství.
" Ona se probere až přijde její čas. Nech ji, Aarone, musí si odpočinout," odvětil někdo další. Tenhle a ty zbylé hlasy nepatřily lidským bytostem. Zněly jako ty zvuky, co vydávají nejmodernější přístroje, nebo dětští roboti na hraní. A jakmile mě napadlo tohle, napadlo mě i to ostatní. Autoboti.
" Aaron má pravdu. Je to příliš dlouho, co se neprobrala. Dokonce jsem ani neviděl, že by se hýbala. Nepohnula ani prstem!" zastal se Aarona Bumblebee. Příjemně bzučivý tón jeho hlasu mě naplnil klidem. Ulevilo se mi, když jsem ho slyšela živého a zdravého.
Po chvíli hrobového ticha se ozval Optimus. " Ona ví, že nemůže zemřít," řekl. " Má před sebou ještě dlouhou cestu k cíli a její hrdost jí nedovolí, aby jí klesla kolena a ona se zřítila na zem. Všichni Bee známe a víme, jakého má bojovného ducha."
19. února 2010 v 17:02 | Frogie
Nejistě jsem zamžourala do ostrého světla, které protínalo poměrně hustou mlhu. Na obnažené kůži mě bodaly drobná zrnka písku. Chvíli jsem jen tak ležela a když jsem přišla úplně k sobě, začala jsem se pomalu zvedat na nohy. Bylo mi trochu mdlo a točila se mi hlava, ale když už jsem stála na svých údech, všechno se uklidnilo. Svět se semnou přestal houpat a můj žaludek začal normálně pracovat.
" Kde to jsem?" rozhlédla jsem se kolem sebe.
Nohama jsem se bořila do měkkého písku, vítr si pohrával s mými vlasy, když se prohnal úzkým kanálem mezi několika skalami v místech, kde jsem stála já. Slunce jsem ještě ani neměla nad hlavou a hustá mlha nedovolovala teplu, aby se dostalo až na zem. Nebylo divu, když mi naskočila husí kůže a mráz mi přejel po zádech.
Nebyla jsem si jistá, jestli je mi zima. Rozhlížela jsem se, ale neviděla jsem nic. Udělala jsem několik kroků, ale zdálo se, že okolí kolem mě se nezměnilo ani v tom nejmenším detailu. Jako bych šla na místě. Připomnělo mi to běžící pás. Ať chcete, jak chcete, nikdy se nedostanete z bodu A do bodu B.
Polkla jsem hodně ztěžka, protože jsem v krku měla vyschlo. Roztřásly se mi ruce, ale sebrala jsem se všechnu odvahu a rozběhla jsem se do neprostupné mlhy. Nedívala jsem se kam běžím. Ani jsem pořádně nevěděla, kde se nacházím.
Zastavila jsem se až po několika desítkách metrů. Dívala jsem se na holé skály, které vystupovaly vysoko z mlhy a tyčily se nade mnou jako obři. Otočila jsem se dvakrát dokola a najednou jsem nevěděla, kudy jsem přiběhla. Můj orientační smysl byl zmatený. Docela by mi bodla pomoc.
19. února 2010 v 17:01 | Frogie
Zatínala jsem si nehty do dlaně. Nebolelo to, přes silné obvazy jsem nic necítila, ale vztek ve mně narůstal. Byla jsem připravená udělat cokoliv, abych se udržela naživu a přitom zřídila toho zasranýho Deceptikonskýho zmetka.
Megatron se hrubě zasmál. " Ano, byl jsem to já. Měl jsem veškeré možné informace o tvém otci a věděl jsem, ze má dvojhvězdu. Musel jsem jí získat pro svého pána. Ale když jsme zaútočili, tvůj otec se dokázal jen tak vypařit. Mysleli jsme, že zemřel v poušti. Tři roky jsme ho hledali a pak nás to všechno zavedlo k tobě. Vyřídím tebe a doufám, že jednou budu moci vyřídit i tvého tátu, jak bylo předurčeno!"
Zaťala jsem zuby. " To už asi nepůjde, můj táta je mrtvý! A díky tobě!" zaprskala jsem jako podrážděná kočka.
Megatron udělal krok dopředu a já musela chtě nechtě couvnout. Bylo vidět, že ho velmi těší, že z něj mám respekt, ale to netušil, co hodlám udělat.
Nebe znovu ozářil jasný blesk. Tak jasný, až jsem i já musela přimhouřit oči, ale Megatronův citlivý zrak na ostré světlo musel být na chvíli oslepen a tak jsem využila svojí šance. Se vší mrštností a silou, co jsem v sobě měla, jsem se mi vyhoupla na nohu a začala po všem tom kovu a drátech šplhat nahoru k jeho hlavě.
Bylo to víc, než jen nebezpečné, protože jakmile blesk odezněl a ozval se hrom, Megatron už viděl jako předtím. Chvíli se kolem sebe rozhlížel a hledal mě, snad doufal, že jsem utekla, ale najednou můj přívěsek cinkl o kus jeho kovu a ten zvuk byl neuvěřitelně hlasitý zvuk. Jakmile mě spatřil, jeho obrovské ruce se daly do pohybu.
19. února 2010 v 17:00 | Frogie
" Byla jsem moc malá, abych si mohla pamatovat, kolik jsme toho spolu prožili. Nevzpomínám si. On už od pěti let byl v armádě a když mi bylo sedm, vídala jsem jednou, možná dvakrát do roka. Když jsem si mohla všechno pamatovat, neprožili jsme spolu nic," vylévala jsem Aaronovi svoje srdci, když jsem seděla u spícího táty a tiskla jeho studenou bílou ruku. Aaron postával za mnou, dlaněmi mi třel paže.
Cítila jsem určitou bezmoc. Táta dostal ultimátum. Buď se probere, nebo umře. Polkla jsem vzlyk a otřela si hřbetem ruky slzy.
" Bee, měla jsi pravdu. Je mi líto, že jsem ti nevěřil," zašeptal Aaron provinile.
" Nemám ti to za zlé," odvětila jsem, ale v duchu jsem mu o vyčítala. Nahlas jsem si ale netroufla něco vyjádřit. Měla jsem teď jiné starosti. Můj táta žije, ale na jak dlouho? Ten pocit mi stahoval žaludek, až to bolelo, ale na první pohled jsem na sobě nedala nic znát.
Objevila se u nás Donna. Položila mi ruku na loketní jamku a já se lekla. Vystrašeně jsem se na ní podívala.
" Promiň, nechtěla jsem tě vystrašit. Ale někdo si přeje jít sem k vám," podívala se k velkým dveřím. Podívala jsem se tím směrem a viděla jsem pět autobotů, kteří se tvářili poněkud zkroušeně. Kývla jsem k ni, aby šli dovnitř. I tahle místnost byla dost vysoká, aby se sem vešli. Jen na šířku tu bylo trochu těsně.
Všichni se shlukli kolem tátovi postele.
" Je nám líto, že jsme ti nevěřili," zamručel Optimus.
Mávla jsem nad tím rukou, ale bylo mi to tehdy líto.
19. února 2010 v 16:59 | Frogie
" Korunní klenot? Co tím myslíte?" zeptala jsem se, zatímco jsme vcházeli do základny Sektoru 7.
Základna byla obrovská. Minimálně dvacet metrů na výšku. Kolem nás byla spousta moderní techniky. Plazmové obrazovky velikosti kinového plátna, nejnovější modely počítačů. Rozhlížela jsem se, zatímco na mě mluvil kapitán Lennox.
" Náš korunní klenot je Kostka. Jak říkáte, je to obrovský zdroj energie. Zjistili jsme, že umí oživit elektronické přístroje, jako mobily, přehrávače, televize a stanou se z nich roboti, podobní vám," ukázal na autoboty. " Ale jsou příšerně agresivní." Dodal.
" Kapitáne Lennoxi, Kostka musí být zničena!" řekl Optimus. Šel pomalu vedle mě a když pronesl tu větu, zastavil se.
" Proč?"
" Protože je zdrojem hrubé síly, která může zničit lidstvo do základu. Vaše historie a všechno, co jste vybudovali by bylo zapomenuto," vysvětlit Ratchet.
Kapitán Lennox si promnul bradu. " To asi bude problém. Kostka patří pod velení vlády. Nemůžeme jí zničit dokud nedostaneme povolení od prezidenta!"
" Cože?" ozvala jsem se. " Ale to může trvat příliš dlouho, než dostaneme povolení."
" Já vím!"
Pokračovali jsem užší chodbou do zadních částí budovy. Autoboti se sem vešli jen tak tak. Tedy, dokud jsme nedošli do další místnosti, snad ještě dvakrát větší, než byla ta předchozí.
" Pane Bože!" vydechla jsem.
" Drazí přátelé," řekl slavnostně Lennox. " Představuji vám náš klenot. Tohle je Kostka!"
19. února 2010 v 16:58 | Frogie
Vyrazili jsme na cestu hned, jakmile jsem byla schopná udržet se na nohou. Ztratila jsem hodně krve, ale během půlhodinky už jsem vypadala docela fit. Stála jsem rovně, netočila se mi hlava.
" Víš jistě, že už můžeme vyrazit?" zeptal se mě Aaron. Konečně jsme spolu zase mluvili. Bylo příjemné slyšet jeho hluboký příjemný hlas.
Aarona jsem začínala vidět v jiném světle. Vnímala jsem jinak tóninu jeho hlasu, jinak jsem vnímala jeho olivově zelené jasné oči. Dokonce, když se mě dotknul, bylo mi mnohem lépe, než když stál ode mě, byť jen jeden metr.
" Jasně, jsem v pořádku. Čím dřív, tím líp, ne?" usmála jsem se. Samozřejmě, že jsem nebyla tak úplně v pořádku, ale bylo mi mnohem lépe, než když jsem se válela na zemi za gaučem a pískala bolestí, jako křeček.
" No dobře. Bee, buď opatrná," pohladil mě po tváři.
Usmála jsem se a zčervenaly mi tváře. " To jsem vždycky, ne?"
Aaron se na mě pochybovačně zadíval. " Vážně?"
Dotkla jsem se jeho ramene. " Klid, Aarone. Bude to fajn. Uvidíme se na místě, ano?" otevřela jsem si dveře Camara a nastoupila do něj.
" Tak, mládeži, připravení?" zeptal se Jazz. Jakmile jsem kývla, přetransformoval se na ocelově šedého sporťáka a mohli jsme vyrazit.
" Šťastnou cestu, Bee," ozvalo se autorádio.
" I tobě, Bumblebee," odvětila jsem a zapnula si bezpečností pás.
Když se všechna auta rozjela, dotkl se mě zvláštní pocit.
19. února 2010 v 16:57 | Frogie
To, co se stalo před chvílí, nechalo v každém z nás těžké následky. Ironhide se držel daleko od Bumblebeeho, Jazz už nepronesl ani slovo a Aaron vypadal zničeně potom, co jsem mu řekla, že u mě jako nejlepší přítel skončil.
Nebyla to všechno moje vina. Mrzelo mě, že mi nikdo nevěří, ačkoliv mi řekli, že ano. Musela jsem se nějak bránit a nemohla jsem vědět, že to zajde takhle daleko.
Když jsme zase pokračovali v cestě, Bumblebee mlčel. Motor pod jeho kapotou rozhodně nezněl tak automaticky, jako jindy. Všechno se změnilo.
Seděla jsem natažená na zadním sedadle, týlem opřená o sklo a pozorovala jsem modrou oblohu. Bylo skoro odpoledne, slunce už bylo v jiném úhlu a chýlilo se k západu. Povzdechla jsem si a podívala jsem se za sebe. Kupodivu za námi jel Ironhide s Aaronem na předním sedadle. Díval se na mě. Radši jsem se otočila zpátky dopředu. Před námi se řítil plnou parou Ratchet a vedle levého boku Camara jel Optimus. Hned za ním Jazz.
" Už tam budeme?" zeptala jsem se do ticha.
" Ještě pár minut," odpověděl mi Bumblebee.
Sklonila jsem hlavu do svého klína. " Ty se na mě taky zlobíš, Bumblebee?"
" Proč bych měl?" zeptal se nechápavě.
" Nevím. Ostatní se na mě zlobí."
Chvilku mlčel. " Nezlobí se na tebe všichni ostatní. Jenom Ironhide. On je příliš hrdý, než aby snesl to, co snášíme my. A Aaronovi je líto, že ti ublížil, on se nezlobí."
" Aha."
19. února 2010 v 16:56 | Frogie
" Bee, nemůžu tě vzít do Kataru. Je to příliš nebezpečné!" řekl Bumblebee, když se transformoval na robota. " Nechci tě vystavit nebezpečí jen proto, že ty si myslíš, že tam tvůj otec je. Co kdyby ses mýlila?"
" Já se nikdy nemýlím, Bumblebee," řekla jsem povrchně. Ano, byla jsem až příliš zlá na robota, který mi byl ze všech nejblíž, protože mi rozuměl, ale zrovna teď mi odmítal pomoci. A já nejsem zvyklá, že když něco nutně potřebuju, že mě lidi ignorují. V tomhle případě roboti.
" Co se to tady děje? Proč nepokračujete v cestě?" přidupali k nám ostatní.
" Bee chce, abychom ji vzali do Sektoru 7, Optime."
Po mojí pravé ruce se objevil Aaron. " Co to děláš, Bee? Musíš se dostat do bezpečí!"
" Aarone, promiň, ale tahle část se tě netýká. Takže se nestarej," odbyla jsem ho, ale nenechal se. Aaron byl stejně tak paličatý jako já a nenechal si všechno líbit.
" Co tím myslíš, netýká? Jasně, že se mě to týká! Zatáhla si mě do tohohle podivnýho kruhu událostí, kterou nejdou logicky vysvětlit, takže mě z něj zase nevyhazuj, jasný?"
Nadechla jsem se, abych mu něco odsekla, ale Optimus mě předběhl. Když promluvil, jeho hlas zněl hrubě a nepřístupně.
" Proč tam chceš jet, Bee?"
" Kvůli tátovi," odpověděla jsem. " Je to poslední místo, na které měl být."
" Ale vždyť víš, že na do Sektoru 7 neodjel, protože byl zahájen útok na základnu těsně před tím, než měli odjet!"
" Jo, tohle všechno vím, ale já věřím tomu, že tam je! Proč tomu nevěříte taky?" rozmáchla jsem se rukama kolem sebe.
19. února 2010 v 16:55 | Frogie
Seděla jsem na kraji srázu a klátila jsem nohama ve vzduchu. Do tváře se mi opíralo světlo ze slunce, které bylo stále výš a výš nad obzorem. Pozorovala jsem ho , jak se líně vynáší nad mraky a zahání tmu.
Byla jsem ráda, že ta hrozná noc skončila. Tahle noc se určitě dostala na první místo v mém žebříku pěti nejhorší nocí za celý můj život.
Aaron se s celou to podivnou situací vypořádal poměrně rychle a poměrně rychle i všechno pochopil. Myslím tím, všechno to, co se kolem něj odehrálo. Teď seděl společně s Ironhidem, Jazzem a Optimem v zažloutlé trávě a povídali si. S Ironhidem měl Aaron mnohem větší štěstí, než já, poněvadž si padli do oka a Ironhide slíbil, že bude Aarona chránit, jako mě chrání Bumblebee.
Můj žlutý ochránce přišel za mnou a pak se vedle mě usadil. Nevšímala jsem si ho a pořád jsem se dívala do zlaté sluneční záře. Měla toho v hlavě spoustu, ale byla jsem příliš unavená, abych nad tím uvažovala. Jediná myšlenka, která mě doposud trápila od chvíle, co jsem zachránila Aarona, byla ta, jestli ho dokážu udržet naživu. A když to nedokážu já, dokážou to autoboti? Aaron nesmí umřít. Nesmí platit za moje chyby.
" Jak se cítíš?" zeptal se mě Bumblebee.
Až teď jsem k němu otočila hlavu. Starostlivě mě sledoval. Povzdychla jsem si. " Mám v hlavě spoustu starostí a jsem hrozně unavená," odpověděla jsem.
" Co tě trápí?"
Kývla jsem za sebe k hloučku, kde si ti čtyři povídali. " Mám strach o Aarona. Nebylo správné ho stáhnout sebou do tohohle boje. On sem nepatří."
19. února 2010 v 16:53 | Frogie
Řítili jsme se po dálnici, která rozdělovala naše město na dvě části. Seděla jsem na místě řidiče, aby nebylo moc podezřelý, že za volantem není řidič a auto přitom samo jede. Ale nedávala jsem pozor na cestu před sebou. Měla jsem na klíně tátův notebook a znovu jsem se probírala jeho e-mailovou poštou. Snažila jsem se najít něco, co by mě navedlo k heslu, kterým měl zakódované dokumenty v počítači. Další tajné zprávy? No samozřejmě!
Auto zabočilo prudce doprava, ale já se v sedačce ani nepohnula. Pásy, bezpečnost především. Z dálnice jsme se octli mezi domy, ale auto nezpomalilo. Proč taky. Byly tři hodiny ráno a město bylo mrtvé. Projížděli jsme jižní částí, podél pobřeží. Podívala jsem se z okénka. Nebe bylo jasné, takže moře vzdáleně jen několik set metrů od nás se lesklo jako diamant.
Vjeli jsme do obydlené části. Dívala jsem se na staré bytovky se zašlou omítkou.
" Tady bydlí Aaron," podotkla jsem smutně, spíš sama k sobě.
" Mrzí mě, že jste se pohádali," řekl Bumblebee pomocí autorádia.
Zakroutila jsem hlavou. " To nebyla hádka, Bumblebee. To byla jen výměna názorů."
" Ale stejně je ti to líto."
Tak to jsi odhadl přesně, pomyslela jsem si, ale nahlas už jsem ani nepípla. Opravdu mě mrzelo, že jsme si to řekli tak zostra. S Aaronem jsem se nikdy za život nepohádala, ale co zmizel táta, šlo to se mnou od desíti k pěti.
Přestala jsem myslet na to, co jsem udělal špatně a co ne a vrátila jsem se myšlenkami zpět k notebooku. Nikde ani zmínka o tátových souborech v počítači. K sakru, jak to mám asi otevřít? E-mail jsem zavřela a zaklapla jsem i obrazovku.
19. února 2010 v 16:51 | Frogie
V jedenáct hodin v noci jsem si otevřela dokořán obě okna v pokoji a zalezla jsem si do postele. Byla jsem v posledních dvou dnech unavená. Informace, které mi teď proklouzávaly do hlavy mě nutily stále dokola přemýšlet o mých možnostech a čím víc jsem se snažila vymyslet plán, jakým bych všem mým známým, kteří považují tátu za mrtvého, dokázala, že táta ten tehdejší útok přežil.
Zavřela jsem oči a vypnula jsem. Potřebovala jsem se pořádně vyspat a nebýt přitom rušena, abych mohla zapomenout na všechno, co se kolem mě teď odehrávalo.
Usnula jsem strašně rychle . Snad hned potom, co jsem položila hlavu na polštář, zavřela jsem oči a už jsem spala.
Mohla uběhnout asi hodina, co jsem nerušeně vyspávala, když v tom mi začalo do pokoje svítit ostré světlo. Nechávala jsem oči zavřené, protože jsem si myslela, že je to jeden z autobotů, co mě nenechají ani klidně vyspat, tak jsem to ignorovala. Nechala jsem na dnešní noc otevřenou tátovu garáž, protože máma odjela na pár dní k babičce. Byla jsem doma sama a proto jsem, pro všechny případy, vypustila autoboty.
Dvě minuty a světlo nezeslabovalo. Začínala jsem být naštvaná a tak jsem vystartovala z postele, nabroušená a začala jsem nadávat.
" Kruci, to mě ani nenecháte v klidu vyspat, vy plecháčové?"
Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem se nedívala do obličeje ani jednoho z autobotů. Tohle byl taky robot, ale byl mi cizí.
" Kdo jsi?" zeptala jsem se.
19. února 2010 v 16:50 | Frogie
Cestu domů si nepamatuju. Musela jsem v autě usnout a pak mě jeden z mých nových přátel šoupnul do postele oknem. Sama jsem do postele určitě nedošla, to bych si musela pamatovat.
Když jsem se ráno probudila, bylo teprve něco kolem osmé. Sedla jsem si na posteli a zírala jsem na protější stěnu. Přemýšlela jsem, jestli se to, co se včera událo, opravdu stalo, a nebo to byl jen výplod mojí bujné fantazie. Ale najednou mi do pokoje strčil hlavu Bumblebee. Sotva se protáhl vysokým francouzským oknem.
" Dobré ráno, Bee," pozdravil mě slušně.
Dívala jsem se na něj a několikrát jsem si promnula oči. Když jsem si byla jistá, že jsem doopravdy vzhůru, odpověděla jsem: " Ahoj. Kde jsou ostatní?"
" Ve vaší zahradě," odvětil mi.
Vyskočila jsem zpod peřiny se zděšeným výrazem. " Cože?" a přiskočila jsem k oknu.
Tomu, co jsme právě měli za domem se už nedalo říkat zahrada. Vypadalo to spíš jako zrujnované květinové pole. Máminy záhonky byly celé zničené, rozšlapané a tráva už tam taky nebyla. Místo toho všeho tam byli čtyři roboti, spokojeně sedící mezi tím vším nepořádkem.
" Pane bože, co jste to udělali?" přelezla jsem parapet na Bumblebeeho dlaň a nechala se snést z prvního patra na zem. " Máma zešílí, až tohle uvidí! Do háje s váma všema," nadávala jsem jim a chytala se za hlavu.
Všichni čtyři jako na povel vstali. Pozorovali mě ze své výšky patnácti metrů a já najednou byla jako mraveneček. Ale přesto, jak jsem byla malá, tak jsem měla vzteku za dva.
" Nemáte o sobě dávat vědět, máte být nenápadní a vy uděláte tohle!" mávla jsem rukou k tomu bordelu.
19. února 2010 v 16:48 | Frogie
Dívala jsem se nahoru do modrých světlometů, které měl robot místo očí. Měli azurově modrou barvu, jako moře ve vycházejícím slunci. Byly až příliš živé, než aby patřily deseti metrové hromadě plechu, která se hýbe a samovolně přemýšlí.
" Co jsi zač?" zeptala jsem se.
Robot poklekl na jedno koleno a předklonil se, aby svým obličejem byl u mého. Jeho hlava tvořila tři čtvrtiny mých sto sedmdesáti centimetrů výšky. Po chvíli promluvil: " Jsem jedním z autobotů. Jsem robot chránící lidskou rasu před nebezpečím. Jsem biologicky živá hmota pocházející z jiné planety, než je ta vaše."
" Jedním z autobotů? Je vás tu víc?" tázala jsem se, teď už klidnějším hlasem.
" Celkem je nás pět. Byli jsme pověřeni úkolem chránit tvého otce a jeho rodinu. Tvůj otec byl ten, kdo objevil dvojhvězdu Binary a onyxový kámen a tak nás dokázal oživit."
" Kdy se to stalo?"
" Před deseti lety," podíval se na mě zpříma. Trpělivě jsem jeho pohled snášela.
Deset let. Tak strašně dlouho to přede mnou tajil. A teď, po tak dlouhé době zjišťuji, co doopravdy skrýval. Nedokážu se na něj zlobit, že to zamlčoval. Spíš mám dojem, že ho teprve teď chápu. Když jsem se dívala na tohohle žluťáska, cítila jsem něco jako další jiskřičku naděje, že táta vážně není mrtvý. Tohle by přece nemohl opustit.
" Tvůj otec, Bill, byl mým přítelem. Byl to člověk, na kterém mi opravdu záleželo," pokračoval robot.
" Byl? Snad stále je, ne?" stála jsem si za svým.
19. února 2010 v 16:47 | Frogie
Jako každé dopoledne jsem seděla v tátově pracovně a pročítala jsem si tajné vládní dokumenty a snažila jsem se přijít na hesla , která by odblokovala armádní spisy v jeho počítači. Byla jsem poměrně chytrá a bystrá po tátovi, ale tohle patřilo vládě Spojených států amerických a možná, že to bylo příliš komplikované i na moje schopnosti, ale odmítala jsem se vzdát.
Zatímco jsem si hrála s počítačem, brala jsem do ruky další ze spisů, který na svých deskách měl vytisknuto tučným písmem TOP SECRET! Ostatně jako všechny spisy, které jsem prolistovala.
Je to už tři roky, co se o mém tátovi mluvilo jako o mrtvém, když padl neznámý teroristický útok na americkou vojenskou základnu, ale já jsem nikdy nevěřila tomu, že umřel. Něco tam uvnitř mi říkalo, že přežil a i když jsem si tátu moc nepamatovala, byla jsem si jistá tím, že jednou se jeho rozesmátá tvář zase objeví ve dveřích. Tyhle myšlenky a vzpomínky, které jsem měla, mě nutili dostat se k něčemu, co by mi pomohlo vyvrátit ti možnost.
Otevřela jsem si v notebooku otcův e-mail. Měl několik zpráv od armády, samozřejmě zase byly přísně tajné, ale já už jsem si nedávala pozor na pravidla. Klidně by mě mohli zavřít za to, že si tu listuju armádnímu a vládními, přísně tajnými spisy.
Jedna věc, kterou jsem našla, když jsem nechtěně otevřela složku odeslaných zpráv, mě zaujala na první pohled. Můj táta psal e-mail prezidentovi. Rychle jsem ho otevřela a začala číst. Sakra, tři roky po něčem pátrám, abych dokázala, že můj táta neumřel a až dneska narazím na tohle?
Od koho: Armádní oddíl 6.četa@.yahoo
Komu: Prezident Spojených států amerických@.USA
Předmět:Informace
Zde hledá