> I can not be faint
14. července 2011 v 12:09 | Bubbly
Tak Vážení, už jsme u konce...
Jsem strašně moc ráda, že tahle povídka měla takový ohlas. Všechny vaše komentáře mi dávaly dost k tomu, abych psala další a další díly. Dokonce i já sama jsem se zamilovala do tohohle psaní. Jasně, měla jsem slabší chvilky, kdy jsem měla chuť s tím praštit, ale jinak se tahle povídka psala sama.
No, už se nebudu vykecávat a nechám vás užít si poslední díl. Ještě jednou díky moc, Vaše B.
Za dvacáté čtvrté - Každá princezna si zaslouží svůj šťastný konec…
"Proč jsi to udělala?" vzal mě za zápěstí a stisknul dřív, než jsem mu stihla vrazit další. V ten samý okamžik vedle mě stál Tom a držel za ruku Billa, výhružně se mračil a když promluvil, hlas se mu cedil mezi zaťatými zuby.
"Jestli nechceš přijít o ruku, tak bys jí měl pustit, Kaulitzi."
"Ty mi nemáš co rozkazovat, Trümpere."
Vypadali jsme nejspíš komicky, něco ve stylu zamilovaného trojúhelníku, ve kterém jsem já byla v menšině, což se mi nezamlouvalo. Stáli jsme uprostřed místnosti, až příliš blízko sami sobě. Škubla jsem rukou, ale Bill mě nepustil, stejně tak jako jeho zápěstí nepustil Tom. Uběhla minuta a začínalo to být značně nepříjemné. Přestával jsem cítit prsty.
"Bille, pusť mě. A ty, Tome, pusť jeho."
Tom se na mě ani nepodíval, když jeho sevření povolilo. Stejně tak Billovo a já jsem si chtě nechtě musela promnout zápěstí. Chvilku trvalo, než se mi cit do prstů zase vrátil. Zvedla jsem oči. Ti dva si prostě nedali pokoj.
"Jak ses sem dostal, frajere?" postavil se Bill do útoku.
Tom se ušklíbnul. "Spadnul jsem z kouzelného obláčku. Chceš mi to snad vyčítat?"
13. července 2011 v 23:58 | Bubbly
Za dvacáté třetí - Život je někdy jako tragédie Romea a Julie
Odstrčila jsem ho hned, jakmile jsem si uvědomila, kdo je, jak se sem dostal a co tady nejspíš chce dělat. Tom se skácel na podlahu, zatímco jsem se zvedala na nohy a bůhví proč zavírala okno. Pak jsem se k němu otočila a nevěděla jsem, jestli se mám vztekat, nadávat mu, nebo ho rovnou vyhodit. Ale podle toho, jak se tvářil, bych ho snad mohla vyslechnout, předstírat nezájem a nakonec ho vykopat ze dveří, jako kdyby se nechumelilo.
"Co tady sakra děláš?" vyjela jsem. "Bill ti to snad vysvětlil jasně, ne? Chceš, aby ti někdo zlámal ruce a nohy a poslal tě domů v krabičce od sirek?"
Zasmál se a vstal z podlahy. "Billův názor mě nezajímá. Chtěl jsem mluvit s tebou. Ty mi řekni, jestli ti můžu něco říct, nebo mě radši vyhodíš."
"Co když tě vyhodím?" zvedla jsem obočí.
"Tak nebudeš o nic lepší než Bill," odpověděl bez váhání.
Zamračila jsem se. "Hele, kdo si myslíš, že jsi, že mě můžeš soudit?" zavrčela jsem naštvaně. Jestli sem přijel proto, aby mi udílel rady do mého chování, tak ho bez milosti zase vyprovodím ven. A jestli se mu tak líbí moje okno, může odejít stejnou cestou, jak přišel.
Zvedl ruce na svojí obranu. "Nechci tě naštvat, Nesso. Ani provokovat. Jen s tebou chci mluvit."
"Taky bych ti nedoporučovala mě naštvat," ušklíbla jsem se. "Jinak bys odešel cestou, kterou sis sem nakráčel. Jen bys to vzal volným pádem, je to rychlejší," dodala jsem.
Zasmál se.
13. července 2011 v 15:37 | Bubbly
Za dvacáté druhé - Když chcete, můžete být neviditelní…
Bill mě odvezl do bezpečí garsonky, kterou jsem dál odmítla sdílet s ním. Chtěla jsem být sama, nezávislá na něm. Další důvod mojí chtěné samoty byl ten, že jsem si nepřála, aby mě slyšel brečet vzteky, až si budu nadávat, jak jsem hloupá. Samozřejmě, že jsem se pořád nepřestala užírat kvůli Tomovi. Mělo mě hned napadnout, že v tom bude nějaký háček. Kdybych nebyla tak zaslepená tou jeho maskou dokonalosti a vřelosti, mohla jsem si všimnout, že je to ve skutečnosti hajzl. Kdyby to všechno, nemusela jsem se tady teď hryzat vlastní pitomostí.
Připadala jsem si jako panenka, kterou si někdo koupil, hrál si s ní, dokud byla krásná, nová a jakmile byla ohraná, zahodil jí. Kdybych byla z porcelánu, rozsypala bych se na střepy a už by mě nikdo nesložil. Takhle jsem dost tvrdá na to, abych se s tím sama vypořádala. Pro všechny případy jsem zamkla dveře i okna, kdyby moje pevné sebeovládání náhodou povolilo. Což se klidně mohlo stát navzdory mojí oslabené psychické stránce. Příště alespoň vím, že mám věřit svému bratrovi, protože starší bratr má vždycky pravdu.
10. července 2011 v 17:08 | Bubbly
Za dvacáté první - Vztek je nejlepší motivace pro vraždu…
Pořád seděl na mojí posteli, nepohnul se ani o půl metru, což mě vytáčelo ještě víc než to, co mi řekl. Na jednu stranu mě to vlastně nemělo překvapit, ale bohužel - překvapilo. A vůbec se mi nelíbilo, že jsem byla zaskočená. Měla jsem být připravená na všechno. Když se nad tím zamyslím, tak se mě ani nedotklo to, jako to řekl, ale jakým způsobem to řekl. To mi mohl rovnou říct, že je masový násilník a bez ptaní si bere každou holku, kterou chce. Jo, mohlo mě to napadnout. Jsem pitomá.
"Můžu ti to vysvětlit?" zeptal se mě potichu, jako kdyby si myslel, že mě vyděsí.
Zamračila jsem se. "Můžeš to vysvětlit Billovi, co ti na to řekne, nebo mojí baseballový pálce!" procedila jsem skrze zuby. "A vůbec, už jsi měl dávno vypadnout, takže nechápu, proč tady sedíš pořád jako blbeček. Nebo ti to mám říct ještě jednou?"
Díval se na mě, očima neuhnul, jako kdyby se mě snažil přesvědčit pohledem. "Co kdybys přestala být tak paličatá a poslouchala mě? Třeba bys to pochopila!" snažil se dál.
"A co kdybys vypadnul, než se zvednu a uškrtím tě na hadičce od kapačky?"
"Hele, já se ti snažím pomoct."
"A já se ti snažím ublížit," zaťala jsem ruce v pěst. "Máš pět vteřin na to, abys odtud zmizel."
"Jinak co?"
"Jedna."
"Nesso, poslouchej mě."
"Dvě."
10. července 2011 v 2:09 | Bubbly
Tak, zlatíčka, vy všichni, kdo čtet tuhle povídku, máme tu kulatou, dvacátou a snad i zlomovou kapitolu. Pevně doufám, že ještě vymyslím nějakou pecku, aby to tak rychle neskončilo, když tu povídku tak milujete :). Určitě čekejte ještě nějaký to napětí, abych uspokojila vaše potřeby a teď už hurá do toho, vaše B.
Za dvacáté - Dělení se je nesobecká vlastnost
Uběhly čtyři týdny a můj stav se rapidně zlepšoval. S ne zrovna nadšeným svolením doktora jsem začala chodit po pokoji, abych nezapomněla, jak se vlastně používají nohy. Zlomenou spánkovou kost jsem měla, jak jsem později zjistila, nahrazenou umělou destičkou, ale díky bohu, moje hlava nezněla dutě. Zápěstí jsem pořád měla omotané sádrou, protože zrovna to se hojilo pomalu. Modřiny změnily barvu z modré na ošklivě oranžovou, škrábance rychle mizely, ale po některých zůstávaly jizvy. A můj mozek si pomalu vzpomínal na všechno, co mělo být zapomenuto. Bez problému jsem poznávala Billa. Co se Toma týkalo, ten se mi z hlavy pořád ještě vykuřoval, ale to chtělo čas. Taky jsem si pamatovala další lidi, kteří patřili do mého života. Derek, Felicity. Taky jsem měla v hlavě nějakého Alexe, kterého jsem nemohla nikam zařadit. Zřejmě nebyl nijak důležitý. Samozřejmě, že už jsem též oplakala červené Chevy, které jsem odrovnala. Jediná věc, která mě žrala nejvíc, že si nevzpomínám na nic o Tomovi a jeho údajné sestře Miriam. Podle Billa jsou to oba hajzlíci, ale podle toho, jak se ke mně Tom chová, když za mnou přijde, bych na jeho bratrova slova moc nedala.
Nemocniční pokoj pro mě byl každým dnem míň a míň prostornější. Chodit už jsem mohla normálně, poslední, co mě při chůzi bolelo, bylo pár naražených žeber. Smradlavé desinfekce už jsem taky začínala mít tak akorát po krk. Toužila jsem jenom po tom, abych se mohla vrátit domů a do normálního života, jinak mě odtud odvezou rovnou vedle do blázince.
"Doktore, kdy mě konečně pustíte domů?" zeptala jsem se odvážně, když jsem se vrátila z kompletního rentgenu. Doktor Lutz, který se o mě pečlivě staral a já jsem mu to zrovna moc neulehčovala, držel snímky mých dokonale pomlácených, ale celých kostí. Jakmile jsem na něj promluvila, přestal si je prohlížet, zaklapl papírové desky a pozdravil jiného doktora, který nás míjel. Až pak se podíval na mě, jako kdybych se vedle něj najednou zjevila.
8. července 2011 v 21:07 | Bubbly
Za devatenácté - Nevědomost doopravdy téměř zabíjí…
Hodně lidí popisuje konec tak, že vidí bílé světlo na konci černého tunelu. Já asi nepatřím mezi většinu lidí, protože kolem mě byla pořád tma. A byla jsem zmatená, protože v té tmě byly slyšet hlasy, přestože tváře mi unikaly v temnotě. Nebo jsem tu doopravdy byla sama a to, co jsem slyšela, bylo jenom v mojí hlavě? I to je možné. Možná, že jsem se zbláznila.
Co když v téhle tmě zůstanu napořád sama? Trochu mě to děsilo a zároveň uklidňovalo. Nebudu muset mít žádné problémy. Ale měla jsem snad nějaké problémy? Nevím, Nevzpomínám si. Je vůbec na co si vzpomínat? V hlavě jsem měla prázdno, úplně vymeteno. Nebyla jsem si ani jistá tím, kdo jsem. A proč jsem vlastně v téhle tmě? Co se mi stalo. Tenhle okamžik, kdy jsem měla tmu před očima i uvnitř mysli, mě donutil se probrat z toho nepříjemného nevidoucího transu.
Otevřela jsem oči příliš prudce. Svět kolem mě byl rozmazaný, pokud to byl pořád ten svět, který jsem znala. Kolem mě bylo nemožně bílo a ta bílá mě bila bolestivě do očí. Sakra, kde to jsem? Jsem mrtvá? Čekám, kdy se kolem mě rozlétají andělíčci s malými křidýlky a holýma prdelkama. To vytáhnu ze záhybu pláště brokovnici a začnu je střílet.
Barvy se začaly vyjasňovat a tvary se vracely do normálu. Už jsem neviděla jen jednu bílou skvrnu. Teď kolem mě jasně zářila vyblitá zelená a hnusná žlutá. Jak jsem se dostala sem? Do nemocnice? Jo, jsem v nemocnici napojená na kapačky a za hlavou mi otravně píská kardiogram. Ale proč si do prdele nemůžu vzpomenout, jak jsem se sem dostala?
8. července 2011 v 16:50 | Bubbly
Za osmnácté - Některým lidem se prostě nemůžete zavděčit...
"Uhni se, Nesso, ať si to můžem jednou provždy vyříkat," zavrčel na mě Bill, zatímco Tom se tentokrát zdržel komentářů,čímž by podpořil Billa. A myslím tím jenom komentáře typu, abych mu šla z cesty, protože chce mýmu bráchovi upravit fasádu na obličeji.
"Mohl by sis ublížit, Bille. Zlomil by sis ručičku a maminka by tě musela odvézt do nemocnice," zacukroval nevinně.
Podívala jsem se na něj a zamračila. Ať naráží na cokoliv, ale mohl by být tak hodný a vynechat lidi, kterých se to netýká, jako například větší okruh mojí rodiny, než je Bill. A jestli hodlá začít, prosím. Bude to poslední kapka k tomu, aby mě začal srát a já mu to začnu vracet stejnou mincí.
Zdálo se, že můj nespokojený pohled pochopil. Nepohnul se z místa, neuvolnil ten napjatý postoj, ale pro svoje vlastní dobro už mlčel. Aspoň, že má dost vysoké IQ, ačkoliv i o tom se dá někdy pochybovat. Teď zrovna má víc štěstí než rozumu.
Bill stáhl ramena. "Myslíš si, že když sis mě podřídil rovnou, že ti teď budu líbat nohy, ne? Tak to se pleteš, kamaráde, já z tebe nadělám čtyři malý do krabičky od sirek!" zařval naštvaně, až jsme nadskočila. "A jestli se ještě jednou dotkneš Nessy, tak ti osobně zlámu ruce i nohy, je to jasný!"
Tom se zašklebil. "Tak to je snad věc někoho jinýho a ne tvoje, nemyslíš? Nessa je podle mě dospělá a může si dělat, co chce a s kým chce."
8. července 2011 v 8:05 | Bubbly
Za sedmnácté - Pod tvrdou slupkou je vždycky měkké jádro...
Zkřížila jsem nohy do tureckého sedu a s pohledem upřeným na jeho obličej jsem čekala. Vypadalo to, že potřebuje čas na to, aby si promyslel, co mi chce a dokáže říct. Připadalo mi to zvláštní. Ani jednou za dobu, co ho znám, by mě nenapadlo, že dostanu možnost dozvědět se o něm něco, co v podstatě ví jen on sám. Mělo to být jeho tajemství.
"Tome?" položila jsem mu ruku na rameno.
Nepodíval se na mě, jen si povzdychl. "Nevím, co ti mám říct, Nesso."
"Co třeba všechno, co mi dovolí tě víc poznat?"
Tentokrát se na mě podíval. "A proč si myslíš, že to chci?"
Usmála jsem se. "Protože jsem se ti dostala pod kůži. Jinak bys mi pořád tak nenadbíhal," mrknu na něj. Snažila jsem se jen trochu uvolnit tu napjatou atmosféru.
Tom se tlumeně zasmál a několikrát kývl hlavou. "Asi máš pravdu."
"Tak mi věř i v týhle chvilce. Navíc," naklonila jsem hlavu na stranu. "Asi už ti nic jinýho nezbude."
Tomův úsměv se vytratil stejně rychle, jako se objevil. Možná, že teď konečně přijde ten okamžik, kdy řekne světu pravdu. Nebo alespoň mě. Protože já bych ráda poznala toho Toma, který se pořád ukrývá tam uvnitř a navenek se chová jako šílená bestie.
6. července 2011 v 0:30 | Bubbly
Za šestnácté - Naslouchat je důležitější, než slyšet...
Chtěla jsem se tím nechat unést, podvolit se mu a absolutně mu patřit, ale moje svědomí a hrdost mi v tom bránily. Já jsem nebyla nic, co by pro něj mělo něco znamenat. Patřila jsem mezi jeho hadrové panenky na hraní. Tím, že bych se nebránila, bych mu dokázala, že je jednoduché mě dostat přesně tam, kde mě chce mít. Jenomže, to se chlapec přepočítal, protože já jsem nebyla jako holky, které naletí na jeho rozkošný úsměv. Takže, odkud jsem zůstávala při zdravém vědomí, odstrčila jsem ho. Ačkoliv bych ráda nechala svoje tělo, aby dělalo přesně to, po čem toužilo.
Podíval se na mě. Jeho oči v tom přítmí vypadaly skoro černé. Ale nic neříkal, jen mlčel a nepřestával mě pozorovat. Přesvědčoval mě pohledem a možná doufal, že mu na to doopravdy skočím. A já jsem hned odmítla tuhle hru hrát podle jeho pravidel.
Zvedla jsem se z matrace, přestože mi pořád nebylo dost dobře, ale teď jsem si nebyla jistá, z čeho se mi vlastně motá hlava. Tom se postavil taky a zastoupil mi cestu. Hm, v čemu jsem věřila, že mě snad nechá normálně jít, aniž by se mě snažil zastavit? Možná, že jsem opravdu tak naivní, jakou mě on vidí, ale to je mi zrovna teď jedno. Chci se odtud dostat dřív, než se přestanu ovládat. Nebo než svolím k něčemu, čeho bych mohla litovat.
Vzal mě pomalu za zápěstí a stisknul, ale tentokrát to nijak nebolelo, právě naopak. Když jsem k tomu přidala jeho hluboký pohled přímo do mojí tváře, skoro by to vypadalo, že jsme my dva něco víc, než nepřátelé. Jasně, ale to zase pracuje moje bujná fantazie, ovlivněná tím, jak se ke mně snaží chovat mile. Jo, jsem nevděčná, protože vím, že tohle není jeho pravé já. Za chvíli to bude nezkrotná bestie, který jde jenom o sex. Znám Toma Trümpera víc, než on kdy poznal sám sebe. A proto vím, jak se v následující chvíli začne chovat. Když mu začnu odporovat, skočí po mě.
5. července 2011 v 0:33 | Bubbly
Za patnácté - Kočka a myš nemusí být vždycky nepřátelé...
Když se poklop od kufru auta zase zvedl, do očí mě praštilo ostré světlo zářivek. Musela jsem přimhouřit oči, zatímco mě někdo násilím tahal ze stísněného prostoru. Kufr se za mnou zabouchl, a pak jsem zády tvrdě dopadla na plech auta. Ještě vteřinu si moje zúžené zorničky zvykaly na přílišné osvětlení, než jsem zase viděla Toma a jeho podělanou partičku.
"Jaká byla cesta?" zeptal se mě Tom.
Ušklíbla jsem se. "Mezi moje favority rozhodně patřit nebude," odsekla jsem a rozhlédla se. Tomova garáž, jak originální. "A co teď? Přivážeš mě k tý svý plechovce a budeš mě za sebou vláčet?"
"Moc vtipný," odfrknul si. "Jdeme." Vzal mě nad loktem a táhnul mě k sobě. Nepřekvapilo mě to, je mi jasné, jak tohle opět skončí.
"Hej, Tome!" zařval někdo. Tom se po hlase otočil a kývl hlavou. "To nám jí ani nepůjčíš na hraní?"dokončil dotyčný načatou větu.
Tom neodpověděl, jenom stáhnul obočí a prásknul za námi dveřmi. Nevěděla jsem, co si mám v tu chvíli myslet. Napadaly mě jen dvě možnosti - buď je sobecký a odmítá se dělit, nebo jen prostě rád trestá svoje oběti sám. Asi mi nehodlá dát lekci od svých chlapečků. Hm, jak milosrdné, hned je z něj hotový světec. Měla bych mu zatleskat, kdybych ovšem nebyla chycená jako zajíc v kleci.
Nijak příjemným způsobem mi z ruky stáhnul lepící pásku a zahodil jí. Pomalu jsem si promnula zápěstí, zatímco on vytahoval z ledničky plechovku piva, která se s tichým syčením otevřela. Ruku s pivem natáhl ke mně. Zvedla jsem překvapeně obočí.
26. června 2011 v 0:09 | Bubbly
Za čtvrnácté - Vítězství je jako pocit uspokojení...
Podzemní garáže byly jako bludiště, které se točilo dokola jako had, stoupalo až připomínalo šnečí ulitu, která končila v nejvyšším možném bodě a to několik pater nad zemí. Tam byl samozřejmě cíl. Celá trasa vedla od hlavy hada až do šnečího domečku, jak jsem to trefně nazvala. Ale jenom ve svojí hlavě. K roli drsňačky, jakou jsem se teď stala, se nehodí říkat něco jako šnečí domeček. Zní to až moc…dětinsky a mazlivě. A já odmítám být mazlivá.
Tom vypadal sebevědomě, ostatně jako vždycky, když bylo před závodem. Tentokrát jsem si kryla vlastní záda i vlastní auto. Tady bych se docela nerada vysekala, protože tohle bych taky nemusela přežít, na rozdíl od pana Natvrdlého. Od Chevyho jsem se nehnula, kontrolovala jsem ho každých pět minut. Když jsem to dělala sama, byla jsem jistější. Navíc, nebyl nikdo, kdo by to udělal za mě. Teď jsem byla sama, jenom já. Bill se držel v pozadí a Felicity pro jistotu taky. Mám takový dojem, že měla podobné pletky s Tomem jako já, ačkoliv na rozdíl ode mě, ona nebyla tak rázná. Její smůla.
Tom se ke mně naklonil, protože zrovna stál jen metr ode mě. "Připravená, zlatíčko? Zase dostaneš nakládačku. Jen doufám, že se ti v tomhle terénu nic nestane," zasmál se a plácnul si otevřenou dlaní s někým, koho jsem neznala, ani nepamatovala.
Ušklíbla jsem se. "Starej se o sebe. Tentokrát tě z tý plechovky vytahovat nebudu." Co se týče jeho auta, bylo opravené dřív, než jsem já změnila svůj vnější design. Tomovy "odborníci" na auta byly rychlí jako splašené větry.
"Abych netahal ven já tebe," procedil skrze zuby a nastoupil do auta. Následovala jsem jeho příkladu. Zpětnými zrcátky jsem kontrolovala, zda se kolem mého vozítka někdo nemotá. Nerada bych si nechala popíchnout gumu těsně před tím, než šlápnu na plyna a první zatáčka mě vyhodí jako kdybych nevážila ani gram společně s autem.
25. června 2011 v 15:33 | Bubbly
Za třinácté - Svoboda je pomíjivá...
Tři měsíce jsem byla volná, svobodná. Tři měsíce jsem se rozhodovala tak, jak jsem sama uznala za vhodné. Tři měsíce jsem stála mezi dvěma břehy a odmítala jsem na jeden z nich vstoupit. Proč? Protože jsem jeden zklamala a druhý podvedla. Bylo lepší, dokud jsem byla tam, kde jsem byla právě teď. Nemusím ničeho litovat, ani se někomu zpovídat. Nemusím se dožadovat něčí pozornosti nebo žádat o svolení k vlastním činům.
Myslela jsem si, že se budu bát, když budu sama, ale bylo to lepší, než mě kdy mohlo napadnout. Za tu dobu několika týdnů jsem se změnila. Z šedé myši Vanessy Kaulitzové se stala Vanessa Kaulitzová, provokatérka a mrcha. Noci jsem trávila v pochybných buticích, popíjela alkohol s cizími lidmi, bavila se a užívala si život tím nejhorším způsobem. A ve dne jsem brouzdala silnicemi, které jsem viděla poprvé v životě. Ani jednou mě nenapadlo, že by se mi mohlo stýskat po domově a po lidech, kteří v něm žili. Samozřejmě, párkrát jsem si vzpomněla na Billa, Toma a Miriam. Zajímalo by mě, jak se jim teď vede a jestli jsou na mě naštvaní, že jsem jim, svým způsobem, vrazila kudlu do zad. Když ve mně třímala ta stará holka, litovala by toho všeho, vrátila se a odpykala si všechny tresty, které jí tehdy měly čekat. Ale já, myslím doopravdy já, jsem ignorovala veškeré zanícení proti sobě samé. Dokud mě nikdo nesrážel, šla jsem nahoru. A bylo mi dobře.
25. června 2011 v 0:02 | Bubbly
Za dvanácté - Pravidla jsou od toho, aby se porušovala...
To, jak se na mě Miriam podívala, stálo doopravdy za to. Jedním jediným pohledem mi naznačila, co všechno si o mě myslí. Mám dojem, že to bylo něco ve stylu, že jsem opravdová chudinka a teprve teď mě srazí až na dno. Nevím proč, kromě toho, že jsem jí nesnášela, jsem jí vlastně nic neprovedla. Dokonce ani s tím, co se stalo Tomovi, nemám nic společného, tak proč tohle musím dostat sežrat jenom já? Ať vytáhnout z vězení Billa a prosím, nakopají mu třeba zadek, že si týden nesedne!
Bezva, pomyslela jsem si. Zase vymýšlím hlouposti. No co, tomuhle se holt musím postavit sama. A navíc - Miriam je holka. Kdyby šlo o Toma, tak neceknu, ale v tomhle případě jsou moje šance vyrovnané s mojí nadějí. Bez ohledu na to, jaká je to bestie.
Mluvili spolu příliš potichu a já jsem byla příliš zaměstnaná svými myšlenkovými pochody, než abych si jich všímala. Najednou jsem měla strašnou chuť se smát, protože tohle bylo jako z blbýho filmu. Bezduchej sitcom, kde se pořád děje jedno a to samý. Vážně, tohle jsem znala moc dobře z obrazovky televize. Až se dostanu na Tomovo místečko lásky, tak si nikdo neodpustí kopanec do mě. Chvíli budu černá ovce a pak se všechno uklidní a oni mě nakonec vezmou mezi sebe. Hm, to už si maluju moc růžově.
Miriam mě vzala za ruku a rozvázala mi ty pitomý kožený pásky. Konečně jsem byla volná a první, co mě napadlo, že jemu vyškrábu oči a já zmlátím do němoty, jen abych odtud vypadla. Ale udržela jsem se na uzdě a slezla jsem z postele. Tomova sestra byla vyloženě nadšená z toho, že mě má na krku. Obě dvě jsme se na Toma podívali jako na toho nejhoršího pod sluncem.
24. června 2011 v 20:12 | Bubbly
Za jedenácté - Parchanti se prostě nezmění...
Seděla jsem vedle Tomovi postele, mlčela jako zařezaná, neodvážila jsem se ani pohnout. Jen jsem poslouchala, jak Tom mluví se svojí sestrou a vysvětluje jí všechno, co se stalo, se všemi okolnostmi. Připadala jsem si hrozně, když se na mě podíval a už jen pohledem mi dával najevo, že mě nenávidí víc, než kdy předtím. A mnohem víc nenávidí Billa, na kterém si hodlá všechen svůj vztek vybít. Já budu muset stát v pozadí a jen se dívat, jak se Bill nechá lynčovat.
Najednou, jako kdyby mi teprve teď doopravdy došlo, co se vlastně stalo, jsem si uvědomila, co jsem způsobila tím, že jsem řekla pravdu. Neodsoudila jsem jenom Billa, ale i sama sebe. Je mi jasné, že teď mi Tom udělá ze života peklo, ačkoliv já jsem nezpůsobila újmu na jeho fyzickém zdraví. To psychické není moje vina, s tím se narodil. Jenomže, tohle není vtip, ale realita. Krutá skutečnost, za kterou si můžu sama. Teď aspoň poznám, jaké to je, když člověk doopravdy trpí. A věřím tomu, že na druhé straně budu trpět víc, než Bill někde ve vězení.
Kolik lidí mi může ublížit? Celá jeho parta, včetně jeho sestry. Budu tam jako černá ovce mezi vlky. Tom mě nechá, ať mě sežerou a až se vrátí, nezbude ze mě nic, s čím by se musel trápit. V lepším případě skončím zavřená v jeho ložnici, dokud nebude tak zdraví, aby mi mohl všechny moje chyby vrátit po svém. A teď si doopravdy nejsem jistá, co bych podstoupila radši, jestli sežrání zaživa nebo se nechat umučit k smrti jeho hrami.
22. června 2011 v 22:54 | Bubbly
Za desáté - Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř...
"Slečno?"
Když na mě promluvil někdo z doktorů po nekonečných dvou hodinách, připadalo mi to jako vysvobození z toho bloudění po nemocničních chodbách. Konečně nebudu muset poslouchat to monotónní dunění vlastních podrážek na dlaždicích, nebudu tupě zírat z oken a přemýšlet, co všechno se teď můžeš stát. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak beznadějně jako právě teď.
"Už za ním můžu?" zeptala jsem se rychle, aniž bych čekala, že mi doktor řekne něco víc.
Usmál se nad mou nedočkavostí a kývl. "Samozřejmě." Sdělil mi číslo pokoje a dodal: "Ale prosím, musí být v klidu, ano?"
"Spolehněte se," ujistila jsem ho, ačkoliv jsem tak trochu lhala. Tom nezůstane klidný ani trochu, až se dozví, proč doopravdy boural a skončil tady.
Pomalu jsem došla před pokoj, kde ležel Tom. Váhala jsem, jestli zaklepat, nebo prostě vejít dovnitř a nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnosti. Potichu jsem vešla do místnosti. Tom ležel na bílé posteli a spal. Všechny rány měl pečlivě ošetřené a schované pod silnou vrstvou bílých obvazů. Z pravé ruky mu vedla silná jehla s kapačkou. Ale už vypadal mnohem líp, jeho obličej měl alespoň normální barvu, pokud nepočítám odřeninu a modřinu, která začínala jen na krku, teď se táhla přes hranu jeho čelisti až k lícní kosti.
21. června 2011 v 23:16 | Bubbly
Za deváté - Méně je někdy více...
Chvíli jsem jenom zírala na předmět, který si Bill otáčel v prstech a nevěřila jsem tomu, co vlastně vidím. Několikrát jsem polkla, ale dojem, že mám v krku knedlík, jako když spolknete velkou tabletu, mě neopustil, právě naopak, zdál se horší a reálnější. Nedokázala jsem si v hlavě najednou porovnat myšlenky, bylo toho příliš. Divoká noc s Tomem. Moje a Billovo razantní vystupování proti němu. Hádka s Billem a Billova pomsta za mě. A teď… Co se teď vlastně stane? Měla bych snad něco udělat? Bill mnou musel zatřást, abych se vůbec vzpamatovala.
"Nesso, jsi v pořádku? Jsi bílá jako stěna," podotknul Bill, když mě pozoroval.
Konečně jsem začala přemýšlet. "Ty ses snad úplně zbláznil, Bille!" zvýšila jsem hlas, který už takhle zněl nepříjemně pisklavě. Nekřičela jsem, přímo jsem ječela. "Co když se zabije! Chceš mít na triku jeho vraždu? Přeskočilo ti!" Cítila jsem na sobě pohled všech přítomných a bylo mi to upřímně jedno. "Bille, jestli Tom umře, tak si hodně dlouho posedím v chládku! Copak tě to do prdele nenapadlo!" Sebrala jsem mu z ruky hadičku.
Bill se zamračil. "Nesso, za to, co ti udělal, si nic jinýho nezaslouží!" řekl potichu, jako kdyby se bál, že to může někdo slyšet.
20. června 2011 v 23:03 | Bubbly
Za osmé - Slovo pomoc mívá vždycky dvojí význam…
Probudila jsem se ještě v přítmí, slunce se sotva začalo škrábat nad obzor. Chvíli jsem jenom ležela a doufala, že mě zase přemůže spánek, protože jsem si připadala dost unavená, když v tom mi došlo, kde to vlastně jsem a co se vůbec stalo. Co se dělo celou noc. Prudce jsem se otočila a málem vrazila do Toma, který klidně spal vedle mě. No jistě, jako kdyby se nic nestalo.
Napadly mě hned dvě věci. Buď ho teď svážu a budu ho mučit tím nejhorším způsobem a tím myslím hřebíky pod nehty a řezání do kůže nebo něco obdobného, nebo se nenápadně vypařím. A jelikož jsem po ruce zrovna neměla mučící nástroje, rozhodla jsem se pro druhou možnost. Posbírala jsem si oblečení, které se válelo rozházené po posteli, podlaze a všude možně po místnosti a nenápadně jsem zmizela, dokud všichni spali. Oblékla jsem se až v chodbě a pak jsem se prostě vypařila. Cesta domů by sice bude trvat déle, ale aspoň budu moc přemýšlet.
A že jsem měla o čem uvažovat. Několik podnětů, z nichž jeden mi připadal naprosto zvrácený. A nesl název Tom. Jo, přesně tak, nevím proč, ale nemohla jsem toho bastarda dostat z hlavy. A mělo to hned několik důvod; za prvé - podváděl a přesto dostalo to, co chtěl. Za druhé - odporně mě zneužil pro svoje potěšení a ne jenom jednou. A za třetí - nemůžu vypudit z hlavy myšlenky na celou tu noc a na všechno, co jsem kdy dělali. Měla bych ho nenávidět za to, co mi udělal poprvé, měla bych spřádat tu nejhorší pomstu a já, místo toho, myslím na to, jak se mi sex s ním líbil. Líbilo se mi jeho divoké a nezkrotné já, kterému musely podlehnout všechny holky.
17. června 2011 v 22:44 | Bubbly
Za sedmé - Pravda prostě bolí…
Nejistě jsem vešla do známé místnosti a s mělkým nádechem vnímala, jak Tom zabouchla a zamknul dveře. Udělala jsem několik kroků dovnitř a zastavila se. Nevěděla jsem, jak se zrovna cítím, ale bylo toho dost. Nejistota, odvaha, vztek… Pocity se střídaly po vteřinách, dokud se neustálily na vzteku. Jo, byla jsem naštvaná, že tady vůbec musím být. A pořád jsem mu neodpustila to, že vyhrál, ačkoliv to nebyla jeho chyba. Ale to ani moje ne.
Tom mě obešel. "Koukám, že ses na to vystrojila. Říkáš si o to už od začátku," přejel mi prsty po boku a pozoroval mě tmavýma očima. Bylo jasné, že celou dobu do chvíle, co projel cílem jako první, nemyslí na nic jiného než na to, jak si to semnou rozdá.
Sundala jsem si bundu a hodila ji na zem. "Dáme se do toho, ať už to máme za sebou," promluvila jsem nevrle.
On se jen pobaveně zasmál. "Čas neurychlíš, lásko. Pamatuješ? Jsi moje celou noc, tak zněla sázka. Takže to nebudeš mít za sebou hned tak. Chci si s tebou pohrát, když k tomu mám takovou příležitost. Vymyslel jsem si přesně to, co chci."
Otráveně jsem vydechla. "Tak to vyklop - co chceš?"
15. června 2011 v 23:55 | Bubbly
Za šesté - Přílišní jistota je zdraví škodlivá...
Chvíli jsem se vzpamatovávala. Dívala jsem se před sebe a přemýšlela. Viděla jsem všechno, co se odehrávalo v realitě. Běželo ke mně několik lidí. Když jsem si byla jistá, že dobře vidím, začala jsem přemýšlet o tom, jestli se můžu hýbat. Zkusila jsem nohy, ačkoliv vzhůru nohama se špatně ovládaly. Ale fungovaly. Stejně tak ruce. Nevěděla jsem, kolik síly mi zbývá, ale začala jsem se hrabat z auta. Odepnula jsem si pás, násilím otevřela dveře a ven už mi pomáhalo několik dalších paží. Když jsem stála zase na pevné zemi s nebem nad hlavou a pevnou půdou pod nohama, rozhlédla jsem se.
"Nesso, není ti nic?" zeptal se mě Bill zděšeně, zatímco několik dalších lidí z naší dílny se nažilo obrátit auto zpátky na pneumatiky.
Neposlouchala jsem ho a dívala jsem se k cíly. Byla jsem si tak jistá, že to mám v kapse, že vyhraju a pak se stalo tohle. Teď se Trümper radoval za cílovou čárou, bavil se na můj účet. A já jsem začínala pěnit vzteky. Bolela mě hlava a klepaly se mi ruce.
"Krvácíš," promluvila na mě dívka s lékárničkou v ruce. Taky patřila k nám. Felicity. Normálně ani nevím, že existuje, ale teď, jak jsem byla naštvaná, jsem měla chuť jí poslat někam s její srdceryvnou péči. Společně s Billem mě donutila sednou si na kapotu teď už převráceného auta a začala se přehrabovat v lékárničce. Nevnímala jsem, jak si na kousek vaty vylila kysličník a přiložila mi ho k čelu, dokud to nezaštípalo.
14. června 2011 v 23:44 | Bubbly
Za páté - Neříkej hop, ačkolliv už máš překážky za sebou...
Byla jsem připravená jako snad ještě nikdy v životě. Stála jsem na startovní čáře a dýchala jsem těžký prašný vzduch, zatímco kolem dráhy se shromažďoval dav lidí. Moje červené Chevy jen zářilo mezi ostatními auty. Na Black Line si troufl málokdo, ale i tak nás tu bylo celkem sedm, co se rozhodli závodit. Nikdo z nich mi nenaháněl strach. Dokonce ani Trümper, když se objevil s tím svým autíčkem, které vypadalo jako na baterky. Zastavil těsně vedle mě a vystoupil. Opírala jsem se zrovna o bok Chevyho, Bill dělal poslední kontrolu, když se ke mně Tom přiblížil, podle mě až příliš blízko.
"Tak co, maličká," zavrněl a prohlédl si můj stroj. "Koukám, že ti auto dali dohromady. To je štěstí, viď? Jinak bys prohrála."
Ušklíbla jsem se na něj. "Ty by ses měl začít klepat strach,y Trümpere, protože já nejsem ten, kdo by e měl být prohry. Jak se asi bude tvářit tvoje milá sestřička, až zjistí, žes prohrál i její svobodu?"
Obešel mě a zastavil se po mm druhém boku. "Moc si věříš, koťátko." Naklonil se ke mně ještě blíž, takže, když promluvil, jeho hlas mi zněl přímo do ucha. "Já nebudu v noci křičet slastí a hlasitě vzdychat svoje jméno."
Dřív, než jsem ho stihla odstrčit, udělal to Bill. "Bacha na pusu a ruce, kamaráde, nebo bys o tyhle věci taky mohl přijít," zavrčel naštvaně. "Drž se dál od mojí sestry, nebo ti srovnám úsměv."
13. června 2011 v 17:12 | Bubbly
Za čtvrté - Člověk musí několikrát překrotič meze, aby našel tu pravou hranici...
Black Line bude odstartována už zítra. Procházela jsem si trasu ve starém dolu. Byla tu docela drsná prašná cesta kolem útesů. Pneumatiky tu klouzaly, takže stačil neopatrný pohyb a skončili jste na střeše, v lepším případě. V tom horší byste to nepřežili.
Procházela jsem trasu. Přišla jsem sem pěšky, ačkoliv mi cesta zabrala přes dvě hodiny. Teď jsem nakopávala hromádky prachu. Měla bych se soustředit na každou samotnou zatáčku, ale moje myšlenky se vracely pořád a pořád k tomu, co se stalo poté, když jsem rozmlátila Tomovo auto. Jedna moje část chtěla, abych se mu pomstila tím nejhorším způsobem, který najdu, ale ta druhá, ta zvrhlá část mojí osoby toužila po tom, abych e za ním vrátila a znovu ho vyprovokovala.
Jen tahle zvrhlá myšlenka odezněla, ozval se za mnou motor. Prudce jsem se otočila a uviděla černé Gallardo, které zastavilo smykem jen kousek ode mě. Nestačila jsem valit oči z důlku. Tomovo auto vypadalo jako nové, bez jakýchkoliv známek násilí, které jsem na něm já zanechala. Vždyť to bylo teprve včera, co jsem tomu vozíku dala na frak!
Chtěla jsem zmizet za nejbližší hromadou šrotu, která se tu válela a pak nenápadně zmizet, ale vsadím se, že si mě všiml. Zacouvala jsem ke kmenné zídce, která vedla kolem dráhy na tomhle úseku a zamračila se. Tom suverénně vylezl z auta a rozhlédl se. Jakmile mě zbystřil, tak se zasmál a nakráčel ke mně.
13. června 2011 v 12:53 | Bubbly Kay
Za třetí - Pro každého je pomsta vždycky sladká, sladší a nejsladší...
Kolem zápěstí mě škrtila kůže. Tomův pásek. Za obě ruce mě připoutal k čelu postele. Pravda, v jeho případě to byl dobrý nápad, protože jsem mu chtěla vyškrábat oči za to, že se ke mně choval jako k laciné holce. Takže, zatímco jsem se snažila vykroutit z jeho vězení, abych e mohla nenápadně vypařit oknem a zdrhnout domů, on si klábosil se svou sestřičkou.
"Tak co auto?" zeptal se jí.
Mávla rukou. "Buď v klidu. Do dvou dnů bude jako nový, máme dost náhradních dílů, abychom ho dali do kupy."
"Díky."
"To je samozřejmost. A co uděláš s ní?"
Tom se na mě podíval a ušklíbl se. "Až s ní skončím, bude se plazit po čtyřech. Vyšukám z ní tu její drzost. A ještě se ráda vrátí."
"Tomu nevěř!" zasyčela jsem na něj.
11. června 2011 v 14:34 | Bubbly Kay
Za druhé - Brát věci do vlastních rukou a myslet si, že tak je to správně, je chyba...
Probudily mě řvoucí hlasy, které se nesly z dílny. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, nebo že to není tak podstatné, ale jakmile padlo slovo Chevrolet, tak jsem vystartovala z postele a bylo mi jedno, že mám na sobě jenom pyžamo s malinkými roztomilými medvídky. Přeběhla jsem prostor mezi dílnou a garsonkami a ocitla jsem se přímo mezi auty. Celá naše parta stále jen kolem jedno a o něčem divoce a hlasitě diskutovali. To nebylo dobrý.
"Co se tady děje?" štěkla jsem na celou garáž a všichni se na mě podívali. V očích měli něco jako strach a možná lítost? Přišla jsem kruci o něco?
Bill na mě promluvil. "Hele, Nesso, je mi to vážně líto s tím něco uděláme a zase budeš jezdit."
Zvedla jsem jedno obočí a v duchu jsem se připravovala na nejhorší. "Co tím chceš říct, něco s tím uděláme a budeš zase jezdit?" Hlas mi znatelně klesl vzteky.
Hlouček lidí se rozestoupil a já jsem uviděla svoje Chevy. Jasně, na tom by nic nebylo, protože jsem ho na tomhle místě v noci zaparkovala, ale rozhodně nemělo na kapotě sedřený lak, nemělo propíchané pneumatiky a rozmlácené přední sklo.
9. června 2011 v 16:19 | Bubbly Kay
A ještě jedna nová povídka do zásoby, která už se netýká TWC, ale je úplně normální v rámci možností, jak jen něco s TH normální být může :DD. Rozhodla jsem se zase po nějaké době napsat něco žhavějšího, tak myslím, že nějaké příznivce tahle povídka najde a budu moc ráda, když budete nechávat komenty. Přece jenom, tuhle povídky píšu nejen proto, že mě to baví, ale taky proto, že někdo bude mít názor na moje "umění" :) Takže, tady to máte naservírované. B.
Za prvné - být královnou je těžké, protože konkurence je veliká...
Seděla jsem v červeném Chevy a dívala se na zvednutou kapotu. Bill, můj starší bratr, se zatím hrabal v motoru. Ruce měl až po lokty flekaté od oleje a byl z něj cítit benzín. Ale o mého broučka na čtyřech pneumatikách se staral dokonale, takže jsem ten jeho odér přešla bez komentářů, dokud se nevydrbal ve sprše kartáčem na boty.
"Můžeš nastartovat, Nesso," houkl na mě.
Otočila jsem klíčkem v zapalování a motor zařval. Chvíli to vypadalo, že zabublá a dá zase sbohem, ale potom začal vrnět jako kotě. Vypadalo to, že je všechno jak má být. Vylezla jsem z nastartovaného auta a postavila se vedle Billa.
"Vypadá to dobře. Můžu zase normálně jezdit?" zvedla jsem obočí.
"Jasně, nemělo by to už dělat žádné-"
Ani to nedořekl, když nám do obličeje vystříkl olej. Nejen, že jsem ho měla všude po obličeji, na rukách a ve vlasech, ale taky jsem jeho nechutnou pachuť měla na jazyku. Začala jsem kolem sebe plivat a nadávat. Bill se to snažil bílým hadrem zachránit, ale auto znovu ztichlo. Začínala jsem být pekelně naštvaná.
Zde hledá