Nejdřív jsem se přikrčila a doufala, že mě jeho ruce minou. Nevím, proč ve mně ještě zůstávalo tolik zoufalé naděje, přece jen, on byl stroj, já byla obyčejný člověk. On byl z nás dvou ten, kdo může vyhrát, já se můžu jen marně bránit. A přesto jsem věřila v něco, co bylo prakticky nemožné. Nechtěla jsem se vzdát jen proto, že jsem věděla, jaká je skutečnost. Jen proto, že jsem věděla, že nemám ani tu nejmenší šanci mu utéct a zachránit si život.

Díval se na mě prázdnýma šedýma očima, zatímco jsem se sesouvala k zemi. Byly to oči panenky, mrtvé a bez emocí. Pozoroval mě, v obličeji žádný výraz, ale jeho ruce, které se po mě sápaly, se zastavily ve vzduchu. Přestal se hýbat, jen jeho oči mě pronásledovaly. Nevím, nejsem si jistá, proč už mi dávno nezlomil vaz, proč mě odtud neodtáhl. Nebylo to poprvé, co měl možnost mě zabít a ještě to neudělal. A dokud se nehýbal, poslepu jsem se snažila nahmatat na zemi něco, čím bych se mohla bránit. Za pasem jsem sice měla zbraň, ale nebudu plýtvat náboji, když vím, že mu stejně neublíží. Pod prsty jsem ucítila studený kov.

Věděla jsem, že mě odsoudí, ale nechtěla jsem to slyšet jen z Kevinových úst. Chtěla jsem to slyšet ode všech upřímně a do očí, ačkoliv to tak upřímné a do očí to nebylo. Když jsem se postavila před skupinu lidí z komplexu, všichni se na mě dívali skrz prsty, jako kdybych provedla něco strašlivého. Vlastně ano, provedla jsem něco, co mi nikdy nikdo v životě neodpustí. A čím déle jsem se rozhlížela davem, tím více jsem viděla svojí vinu. Byly jen dva páry očí, které věřily tomu, že to nebyla moje chyba. Oči doktorky Angeliny a Timmyho, Ethanova bratra, což mě překvapovalo. Ale to, co mě překvapovalo ještě víc, byl fakt, že v očích Ronnie, dívky, která mě obdivovala pro moje hloupé a neuvážené chování a toužila být jako já, v čemž jsem se jí snažila zabránit všemi silami, jsem klesla. Nebyl čas se tím teď zabývat, nad hlavou se mi nebezpečně kýval kámen na hraně srázu a čekal jen na to, až udělám další špatný a zároveň poslední krok. Potom spadne a já zůstanu pod ním.

"Vy všichni víte, co udělala!" zařval Kevin na celý komplex a vytrhnul mě tím z přemýšlení o tom, koho jsem zklamala a komu připadám jako hrdina. "Nezaslouží si žít mezi námi! Přivede je mezi nás a všechny nás zabije!"

Minuty utíkaly, měnily se v hodiny. Čas najednou přestal mít jakýkoliv smysl. Vlastně, od počátku války ho neměl, ale teď jsem to vnímala víc, než kdy jindy. Už nezáleželo na tom, jak je kdo starý, nebo kolik času bychom ještě měli prožít. Každý prožije tolik, o kolik bojuje. Pokud nebojujete, nepřežijete jediný den. Já jsem bojovala. A pořád jsem byla naživu. Ale i Ethan bojoval. A kdo vrátí jemu ten ztracený čas? Tohle nebylo správné. Umírat neměli ti, kteří dělali všechno proto, aby se dožili dalšího východu slunce. Kteří se obětovali pro jiné. Kteří brali těm, kdo si to zasloužili a dávali ostatním, kteří potřebovali. Kde je spravedlnost? Kde jsou ty dny, kdy jsme si byli všichni rovni? Proč najednou bojujeme úplně o všechno, co nám patří? A nejen se stroji, ale i sami se sebou.

Zůstala jsem na ošetřovně úplně sama. Nedokázala jsem se hýbat, jen jsem seděla a snažila se dýchat. Ethanovo tělo bylo pryč, zůstalo po něm jen bílé prostěradlo s krvavými skvrnami. Zůstal po něm Timmy. A spoustě jeho přátel zůstane v srdci prázdné místo, které už nikdo jiný nedokáže zaplnit. Ethan byl pro spoustu lidí vzorem, na rozdíl ode mě. Pro mě byl nejlepší přítel a někdo, kdo mi stál za zády i ve chvíli, kdy byli ostatní proti mně. A je moje vina, že umřel.

Nejsem si tak úplně jistá, co se dělo potom. Měla jsem strach zavřít oči, když se náklaďák neřízeně řítil vpřed. Nevím, co se stalo s Ethanem, jestli ještě vůbec žil a nevím, co se stalo se strojem, po kterém jsem vystřelila a který se na mě neustále díval, i když jsem se na něj nedokázala dívat já. Moje zbraň skončila někde na podlaze vozidla, ani jsem se nenamáhala jí hledat. Chtělo se mi křičet, vyskočit z auta a utíkat, dokud neupadnu. Chtěla jsem se dostat co nejdál od tohohle místa. Skrčila jsem se ke křičícím dívkám, obě je stiskla rukama a hlavu si schovala do jejich vlasů. V duchu jsem se modlila, aby tohle peklo už skončilo.

Nepočítala jsem minuty, ani hodiny. Netuším, jak dlouho jsem tam seděla přikrčená holčiček a netuším, co všechno se odehrálo. Trvalo mi, než jsem znovu našla odvahu otevřít oči a rozhlédnout se po tom, co zbylo ze samotného světa.

Pořád jsem nedokázala vstřebat to, co se před chvílí stalo. Podívala jsem se na Ethana, který se nás snažil dostat zpátky do bezpečí. Neustále se díval do zpětných zrcátek, aby si byl jistý, že nás nikdo nepronásleduje. Žádné stroje, žádný strach z nepřátel. Vypadal tak klidně, jako kdyby před chvílí nezabil člověka. To bylo přesně to, co jsem nedokázala pochopit.

Mezi námi se krčily dvě holčičky, obě dvě potichu vzlykaly, jako kdyby nás tím mohly rušit. Nesnažila jsem se je utišit, protože na takové věci nejsem zrovna odborník. Nepatřím mezi typy, co říkají druhým, že bude všechno dobré, protože sama moc dobře vím, že teď, v téhle době nic dobré nebude. Nejbližší minuty, hodiny, dny, týdny a možná celé roky se nic nezmění k lepšímu. Pořád bude trvat válka a pořád bude jasné, kdo v ní předem prohrál. Byli jsme to my, lidé, kteří ztratili úplně všechno, zatímco stroje hodovaly na našem utrpení a dál nás mučily. Vidíte? Nic nebude dobré, protože nemá žádný smysl to říkat. Je to jako lít olej do ohně.

Byli tam a byli opravdoví. Žádní stroje, na to se pohybovaly příliš lidsky a s nejistotou. Nechtělo se mi ani věřit, že je to možné. Že je možné, že někde existuje další skupina, je jedno jak velká, která dál bojuje o přežití. Po tolika letech jsem viděla i jiné tváře, než tváře z jeskynního komplexu. Po tolika letech, co jsem věřila, že jsme zůstali sami, mou domněnku vyvrátila realita.

"Ethane, že se mi to nezdá," řekla jsem jako ve snu.

Ethanovi trvalo pár sekund, než se ozval. "Nejsou dost opatrní," podotkl, jako kdyby mou poznámku předtím přeslechl. "Ani se nesnaží skrývat, pohybují se pomalu," pozoroval je. "Copak nevědí, co jim hrozí?" To byla řečnická otázka.

Zadívala jsem se na skupinku pátravěji. Ačkoliv všechno kolem nich naznačovalo, že zuří válka, oni šli pomalu, váhali nad každým krokem. Zdálo se, že si vyrazili na procházku, aniž by si všimli, že svět kolem nich není takový, jaký by měl být. Na druhý pohled jsem si všimla, že skupinu tvoří dospělý muž a dvě děti.

Můj vztek měl jednu jednoduchou zásadu, která fungovala vždycky a vždycky mi dělala problémy. Když jsem byla naštvaná, dělala jsem hlouposti. Nikdy jsem toho nelitovala, protože většinou to nosilo víc užitku než smůly, ale lidé kolem mě to nikdy nedokázali pochopit. Mysleli si, že je ohrožuju na zdraví, někdy i na životě a nikdy si nevšimli toho, že jim podávám pomocnou ruku. Stejně jako jsem se to rozhodla udělat teď.

Věděla jsem, že zásoby jídla nevydrží navždycky a co se vody týče, tak ta byla nedostatkovým zbožím. A teď víc, než kdy jindy, protože kvůli mému malému napadení v centru nedokázal Kevin přinést dost vody, abychom z ní přežili alespoň týden. A to už vůbec nemluvím o lécích pro ty, co jsou nemocní, nebo co by se nemocnými mohli stát. Měli jsme víc štěstí než rozumu, když se v naší skupině objevila doktorka Angelina. Ale ani ona neumí zázraky a ne všechno jde vyléčit bez léků.

Byla jsem příliš unavená, než abych přemýšlela nad tím, co všechno se dneska stalo. Nebo jsem si alespoň myslela, že jsem tolik unavená. Sotva jsem se dovlekla do postele, ale jakmile se moje hlava dotkla polštáře, nedokázala jsem spánek dohnat. V mojí hlavě začaly vířit myšlenky jedna přes druhou ve chvíli, kdy jsem chtěla nejméně uvažovat. Nechtěla jsem se vracet k tomu všemu, co se stalo, protože jsem si nepřála budit se celou noc s nočními můrami. Ale můj mozek mi nedal na vybranou. Zesílila jsem v pokoji světlo a posadila se na staré matraci, která začínala být cítit zatuchlinou. V místnosti nebylo o moc větší teplo, než jaké bylo venku, kde padal sníh. Zabalila jsem se do měkké deky a opřela se zády o kamennou vlhkou stěnu.

Očima jsem se zaměřila na namodralý otisk prstů na zápěstí. Možná, že se mi to jenom zdálo, ale měla jsem pocit, že pálí. Objala jsem si zápěstí prsty a několikrát si jimi přejela po kůži. Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že ten nepříjemně ledový dotyk pořád cítím.

Nejsem si jistá, co se stalo potom.

Poslední, co jsem vnímala, byl studený dotyk. Přestože byl stroj v lidské kůži, když se mě dotkl, měla jsem dojem, že jsem strčila ruku do ledové vody. Moje pokožka začínala modrat. A křičela jsem, dokud moje plíce měly dostatek vzduchu. Pak jsem musela omdlít, protože mám v myšlenkách jenom tmu.

Nevím, kolik času uteklo. Jak dlouho jsem ležela na studené peřině ze sněhu a prachu? Možná pár minut, možná pár hodin, ale po nějaké chvíli jsem nad sebou zaslechla dva hlasy. Zase jsem byla při vědomí, ale bála jsem se otevřít oči. Co když jsou to oni a přišli pro mě? Co když se stanu jednou z nich? Neměla jsem sílu se bránit. Ostrá bolest, která začínala v kotníku, mi vystřelovala do celé nohy.

Město, nebo spíše to, co z něho dnes zbylo, bývalo dřív obehnáno vysokou zdí, jejíž vrchol zdobil elektrický ostnatý drát. Mysleli jsme si, že to bude stačit jako ochrana proti strojům. Mýlili jsme se. Pořád se mýlíme, ale ti z nás, kteří přežívají, se z chyb dokáží ponaučit.

Z vysoké betonové zdi zbyly jen trosky, stejně jako ze zbytku našeho města. V místech, kde byla rozpadlá a kde sutě vytvořily provizorní úkryty, jsme zaparkovali nákladní vůz. Jen tři kilometry odtud je zdroj pitné vody. A na každém rohu je možné narazit na obchody s potravinami. Je pravdou, že ty obchody připomínají spíše zříceniny, ale stále se v nich dá najít dostatek potravin pro naší kolonii. Stroje nepotřebují jíst, ani pít, dokonce ani spát. Veškeré zdroje, která nás lidi udržují naživu, jsou pro ně bezcenné. Nechávají je bez povšimnutí, což neznamená, že na ně nenarazíme. Ve městě jsou neustále hlídky; skupiny strojů, které, pokud nás zahlédnout, nás mohou dostat a popřípadě zabít.

Píše se rok 2065.

Od počátku války uběhlo více než padesát let. Od počátku války, kterou vyvolal sám člověk. Od počátku války mezi lidmi a stroji. V okamžiku, kdy lidstvo vytvořilo první stroj, podepsalo samo nad sebou ortel smrti. Stačil jeden jediný čip s umělou inteligencí a kovové mechanismy s lidskou tváří se obrátily proti vlastním otcům.