> Guy with a Gun
1. srpna 2010 v 16:21 | Bubbly
Z nemocnice mě pustili po dvou dnech. Když jsem se znovu vrátila do prázdného domu, neměla jsem z toho moc dobrý pocit, ale byla jsem si jistá, že mi tady už nic nehrozí. Jen samota. Máma tu už nebydlela, odstěhovala se na druhý konec Miami k babičce. Asi jsem jí to nemohla mít za zlé, ale mě se nechtělo tohle místo opustit. Prožila jsem tu celý svůj život a zabouchnout dveře bylo jako zavřít nedočtenou knížku, která se nemusí končit špatně.
Vstoupila jsem dovnitř a ocitla se v prostorném obýváku spojeném s kuchyní. Rozhlížela jsem se po vyklizené místnosti. Strach z něčeho neznámého byl pryč, obklopovalo mě jenom poklidné bezpečí. Teď už se mi tu nemohlo nic stát. Pomalu jsem procházela a dřevěná podlaha odrážela moje kroky. Došla jsem až ke schodišti a vnímala svoje myšlenky, jako kdybych znovu prožívala každou vteřinu, která se tu odehrála od chvíle, co se v mém životě objevil Eric, týpek s pistolí. Hodně se toho změnilo. Ne hodně, všechno. Nic už nebude jako dřív.
Vyšla jsem po schodech nahoru a zůstala zírat do chodby, na jejímž konci bylo okno. Chodba byla lemovaná čtyřmi dveřmi. Můj pokoj, ložnice, koupelna a pokoj mého bratra. Nadechla jsem se, abych udržela ten nápor emocí za bariérou, kterou jsem v sobě měla. Cítila jsem zoufalství, smutek, stesk a bolest. Bylo to jako závoj ze všeho špatného, co jsem si v sobě nastřádala a teď to chtělo ven. Hrála jsem si na tvrdou holku, která vydrží všechno? Dobře, ale to teď musí jít stranou. Po tváři se mi svezla jediná zbloudilá slza. Ani jsem se nenamáhala jí setřít. Jen jsem zamrkala a otevřela dveře do svého pokoje. Byl vyklizený. Všechny moje věci byli už dávno přestěhované k babičce, kde jsem měla zůstat s mámou. V otevřeném okně povlávala zažloutlá záclona, která tu zůstala. Naposledy jsem se podívala na prázdné zdi svého pokoje a zabouchla dveře. Postoupila jsem dál, minula jsem dveře koupelny a vešla do ložnice.
29. července 2010 v 10:47 | Bubbly
Bylo pro mě překvapení, když jsme se najednou ocitli v národní bance. Překvapeně jsem se rozhlížela. Ochranka stála snad všude a zvláštně se na mě dívala. Já jsem nevěděla, kam mě Collier se Sethem táhnou, ale možná mi to došlo hne potom, co mě ostatní tak sledovali. Pokud mám pravdu, za chvíli budu v bezpečí. A pokud ne, zastřelí mě. Podívala jsem se na sebe. Potrhané tričko a jsem měla pořád, jen jsem přes něj měla hozenou koženou bundu. Šla jsem mlčky mezi Collierem a Sethem a snažila jsem se nevnímat tu palčivou bolest v pravé ruce, kterou jsem měla z poloviny pod hordou obvazů.
"Kam jdeme?" zeptala jsem se potichu.
"Mlč a za chvíli to zjistíš," odbyl mě Collier.
Nelíbilo se mi, jak se mnou zacházejí, ale stejně tak jsem neměla sílu odporovat, nebo vzdorovat. Byla jsem unavená, zraněná a téměř zoufalá. Bylo mi mizerně a hrozilo, že se pode mnou podlomí nohy.
Nikým nepozorování jsme vlezli na požární schodiště. Seth za námi nenápadně zavřel dveře a pak jsme se vydali nahoru. Musí to být minimálně dvacet pater, ale výtahem jsme jet nemohli, co? Chtěla jsem něco drzého odseknout, ale při pohledu na Setha jsem si radši zavřela pusu na zámek a sklopila oči. Moje jediné přání bylo mít to všechno už za sebou.
Schody ubývaly pomalu a bylo to mojí vinou, protože jsem se sotva vlekla. Seth mě musel doslova táhnout do dalšího patra, dokud jsem se skoro nesložila v polovině budovy.
"Už nemůžu," vydechla jsem a opřela se o kovové zábradlí zdravou rukou.
Collier se na mě mile podíval. "Ale no tak, Lenno, taková silná holka. Pokud to dokážeš, vyjít až nahoru, budeš zase volná."
29. července 2010 v 9:17 | Bubbly
Bylo to jako rána pěstí přímo do břicha. Když jsem viděl obsah toho balíčku, který bych nepochybně od Colliera, můj žaludek udělal doslova salto. A další salto přišlo ve chvíli, kdy mi Calleigh oznámila, že DNA z odříznuté kůže, která nám byla expresně zaslána, opravdu patří Lenně. Cítil jsem, jak se mi zatmívá před očima a jak na chvíli ztrácím kontrolu nad sebou samým. Nejsem si přesně jistý, co se stalo, ale probralo mě až hlasité prásknutí něčeho skleněného o podlahu. Když jsem zase přišel k sobě, stál jsem v laboratoři vedle Ryana a Calleigh a pod nohama jsem měl střepy z jedné skleněné kádinky. Hlasitě jsem vydechl.
"V pořádku, Delko?" zeptal se mě Ryan.
Podíval jsem se na něho z pod staženého obočí. "Ne."
"Chceš podat ještě něco, co bys mohl rozflákat?"
"Ne," zopakoval jsem. "Ale můžu ještě švihnout s tebou."
Ryan udělal krok dozadu a zatvářil se tak nějak nemístně. Jako kdyby se snažil splynout s okolím.
"Klid, Eriku," ozval se za mnou Horatiův hlas.
Ani jsem se neotočil, dokud se Horatio nepostavil vedle mě. Pořád jsem byl vzteklý, ale v jeho přítomnosti už jsem si nedovolil ničím, ani nikým házet. Opřel jsem se zády o zeď a zaklonil hlavu.
Horatio se postavil vedle Calleigh a podíval se jí přes rameno do počítače. "Víš jistě, že to DNA je Lenny?"
Calleigh kývla. "Pro jistotu jsem ten test udělala dvakrát. A pokaždé vyšel stejně. Stoprocentně je to Lennina kůže. Podle všech vzorků si myslím, že je odřezaná z předloktí."
Zasyčel jsem a znělo to opravdu naštvaně i mě samotnému. "Chceš mi říct, že jí prostě odřezali kus kůže?" zvedl jsem obočí a zůstal jsem na ní civět. V posledních několika minutách mi souvislosti docházely pomaleji.
7. května 2010 v 18:39 | Bubbly
Na pár vteřin jsem slyšela jeho hlas. Slyšela jsem ho, jak řekl moje jméno a nahnalo mi to do očí slzy. Mohla jsem k němu promluvit a málem jsem spolkla vlastní hlas. Bolelo mě slyšet, že vnímá mojí ztrátu víc, než jsem si myslela.
Mark Collier zastrčil svůj mobil do kapsy a podíval se na mě, zatímco jsem se snažila nevnímat jeho pohled, nebo mu neplivnout do obličeje. Byla jsem zoufalá a přitom tak šíleně naštvaná, že bych si tím akorát vysloužila pár facek. Nehodlala jsem se tady nechat mlátit do krve, ale ani jsem tu nechtěla zůstat, nebo se tady nechat zabít. Chtěla jsem pryč, chtěla jsem utýct, chtěla jsem k Erikovi. Polkla jsem několik vzlyků a zaťala zuby.
"Tvař se šťastně, Lenno, za chvíli se shledáš se svým čokoládovým přítelem. Tedy, pokud bude ochoten za tebe zaplatit," usmíval se Collier.
"Byla bych radši, kdyby to nedělal," zasyčela jsem naštvaně.
"Snad si nemyslíš, že by tě v tom nechal. Ne, na to je do tebe až moc blázen."
Věděla jsem to, ale slyšet to od někoho jiného bylo mnohem silnější, než když jsem si to opakovala v myšlenkách. Hryzla jsem se do rtu a sklonila hlavu. Znovu se objevil ten nával slz. Věděla jsem, že jim nepůjde jen o peníze. A byla bych raději, kdyby to Eric neudělal. Nechci, aby zaplatil, nechci, aby jim cokoliv dal. Ať mě raději zabijí, než aby ublížili někomu jinému.
29. dubna 2010 v 20:07 | Bubbly
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že výkřik, který se ozval z telefonu, nepatřil Lenně. Ale i přes to moje srdce nepřiměřeně bušilo a ruce se mi třásly. Mobil, který jsem pořád držel u svého obličeje, jsem prudce zaklapl a mrštil s ním přes celou místnost. S ohlušujícím zaduněním narazil do zdi a potom dopadl na měkký koberec.
Horatio si klidně položil ruce v bok a podíval se na mě se skloněnou hlavou. "Eriku, co se stalo?"
Promnul jsem si obličej a měl jsem chuť do něčeho praštit. "Dostali Lennu. Sakra!" kopnul jsem do kovového odpadkového koše, který se převrátil, chvíli se kutálel a nechával za sebou hromadu bílých papírů.
"Kdo oni?" zeptal se Horatio.
"Jak to mám vědět?" zařval sem na něj. "Ten vrah!"
"Uklidni se."
Zamračil jsem se. "Jak se mám sakra uklidnit! Mě na tý holce záleží a přísahám bohu, že jestli jí ten někdo jenom zkřiví vlas na hlavě, osobně mu mozek provrtám kulkou!"odsekával jsem každé slovo. Když jsem domluvil, odešel jsem z Horatiovi kanceláře přímo do garáže, kde čekal zaparkovaný měděný hummer. Pojedu k Lenně domů. Snad tam tentokrát něco najdu.
Společně s Calleigh, Horatiem a Ryanem, jsem vystoupil z hummeru a rychlými kroky jsem se blížil k domu. Venku se teprve rozednívalo.
16. března 2010 v 17:37 | Frogie
Když jsem znovu přišla k sobě, kolem mě se rozpínala nepříjemně děsivá a černá tma. Nejdřív mě napadlo, že pořád nejsem dost při smyslech, ale po pár sekundách mi došlo, že to vrčení se nerozléhá v mojí hlavě, ale kolem mě. A že ten stísněný pocit není jen pocit, ale skutečnost. Byla jsem zavřená v kufru cizího auta.
Nezpanikařila jsem hned. Moje oči se snažily vidět něco v té temnotě, ale bezvýsledně. Nehýbala jsem se. Až když si moje hlava uvědomila, co se všechno stalo od chvíle, co jsem se ocitla tady, jsem mohla začít šílet. A taky, že jsem začala.
Koleny a pěstmi jsem začala tlouct do víka kufru a ječet co nejvíc moje hrdlo dokázalo. Čím víc jsem se snažila dostat ven, tím menší šance byla na to, abych to doopravdy dokázala. Po pár minutách jsem to vzdala, protože na rukou jsem cítila podlitiny a stejně tak na kolenou. A v krku mě pálil vdechovaný vzduch. Nechala jsem svoje tělo volně ležet na hrubé podložce kufru auta a se zavřenýma očima plnýma slz strachu jsem vnímala sílu motoru, díky jehož pomoci jsem se vzdalovala od domova. A to jenom kvůli svojí tvrdohlavosti.
Bolest hlavy se začala stupňovat. Nevím, jestli to bylo od toho, jak jsem vnímala vlastní křik v uzavřeném prostoru, nebo z toho, že jsem měla dojem, jako kdyby mě někdo mlátil něčím těžkým do jednoho místa na čele. Ve tmě jsem zašmátrala rukou a dotkla se bolavého místa. Po prsty jsem cítila něco mokrého. Napadla mě jenom jediná možnost. Krev.
Auto trhnutím zastavilo. Neměla jsem pojem o čase, nejspíš jsem usnula, ale jakmile zaskřípaly brzdy, moje oči se prudce otevřely a vyděšeně hleděly do míst, kde očekávaly světlo, nebo obrys cizí postavy. Ruce se mi roztřásly.
11. března 2010 v 18:53 | Frogie
Když jsem se znovu dostala do bezpečí domova, přišla jsem si v něm tentokrát úplně sama. Nikde jsem neslyšela žádný hlas, který by mě ujistil, že je tu ještě někdo, komu se dá důvěřovat a u koho se můžu schovat, když bude nejhůř. Jediný zvuk, který tu bylo slyšet, bylo tiché vrnění klimatizace.
Hodila jsem kabelku za gauč a vyběhla schody do koupelny. Shodila jsem ze sebe všechno oblečení, košili, sukni a sáčko a vlezla jsem do sprchy, abych ze sebe smyla události posledních několika hodin. Když jsem si byla jistá, že jsem čistá jak na těle, tak na duši, zabalila jsem se do ručníku a šla jsem do pokoje.
Nepřemýšlela jsem, když jsem se oblékala, takže nemohlo být divné, když jsem na sebe oblékla bílé tílko se širokými ramínky a černé široké tepláky. Pak jsem se vrátila do obýváku, zapnula si televizi a v ledničce jsem našla kus čokolády a v kredenci osaměle ležel pytlík chipsů. Rychle jsem to sbalila a zamířila k televizi na gauč, abych si užila zbytek večera v klidu s nějakým fajn filmem, nejlíp hororem, abych měla o to větší důvod se v noci sama bát.
Neuběhlo ani půl hodiny a já jsem byla znuděná vlastním životem. Seděla jsem u televize, nepřítomně jsem zírala na prázdnou obrazovku a přemýšlela, co asi dělá Eric a jestli dostal od Horatia pár facek za to, že mě nechal samotnou doma. Ale pochybuju, protože kdyby to tak bylo, jeden z nich už byl stál před domem v hummeru a hlídal mě jako oko v hlavě.
Posadila jsem se a podívala se z okna. Před domem nestálo žádné auto, ani policejní. V tom případě Eric věří tomu, že jsem v bezpečí.
Já tomu nevěřím. Já už totiž nevěřím ničemu.
10. března 2010 v 16:41 | Frogie
Jakmile se řeklo, že líčení bude pokračovat za hodinu, vyrazila jsem ze soudní místnosti jako první. Měla jsem dojem, že se mi kolem krku sevřela oprátka a nemohla jsem dýchat. Rozrazila jsem dveře a vyběhla do prosklené chodby. V zádech jsem měla Erika s Horatiem. K mému překvapení kousek ode mě stála Marisol a zvláštně ustaranýma očima se rozhlížela. A když mě uviděla, skoro ke mně přiběhla a objala mě. S němým díkem jsem jí objetí vrátila. Byla jsem ráda, že je tady. Byla jako kamarádka, která mě podrží.
"Jak se cítíš?" zeptala se, když si mě prohlížela.
"Mám dojem, že omdlím."
Pohladila mě po vlasech jako malou holku. "Bude to dobrý, uvidíš."
"Ne, nebude," řekla jsem a hlas se mi zdál nějak cizí. "Svedli tu vraždu na mě. Že je to moje vina."
"Co?" zamračila se, ačkoliv její obličej vůbec nevypadal rozzlobeně.
Eric mi položil ruce na ramena, zatímco Horatio se postavil po mém a Marisolině boku. Sklonil hlavu a potichu promluvil.
"Nikdo na tebe nesvaluje vinu, Lenno. Ten obhájce se tě snaží jenom postrašit, zatlačit do kouta. Chce vědět, jestli se sama necháš předhodit vlkům."
Erikovy prsty mi přejely po krční páteři a já jsem naklonila hlavu na stranu. Potom jsem se podívala na Horatia. "A co když je to pravda?"
Mezi námi všemi nastala chvíle ticha. Nadechla jsem se, abych ještě něco podotkla, když v tom se k nám přiblížil Mark Collier v tom svém úhledně vyžehleném saku a s úsměvem na tváři.
6. března 2010 v 19:27 | Frogie
Ráno v Miami bylo skoro jako každé jiné. Slunce stálo vysoko na obloze a hřálo. Už od deseti hodin bylo venku skoro třicet stupňů. Venku foukal mírný teplý vítr a pohrával si se záclonou v okně mého pokoje.
Z postele jsem nespěchala. Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem se donutil z ní vylézt, dalších patnáct minut mi zabralo oblékání a ranní hygiena. Takže, když jsem se dostala do kuchyně, bylo skoro jedenáct. Erik seděl ve vchodu na terasu a díval se vlnící se hladinu bazénu. Potichu jsem přišla k němu a chvíli jsem ho sledovala z vrchu. Neviděl mě, ani když jsem se chytila futer a sklonila se nad ním. Až když se moje dlouhé vlasy dotkly jeho hlavy, zvedl ke mně obličej a usmál se.
"Dobré poledne."
"Ahoj," odvětila jsem a posadila se vedle něj. Do dnes nepochopím, proč je vchod na terasu tak obrovský.
"Jak ses vyspala?"
Úkosem jsem se na něj podívala a zasmála se. "Tak tohle znělo jako otázka novomanžela, který se ptá svojí novomanželky, jak se vyspala," podotkla jsem.
Taky se zasmál. "Díváš se na to ze špatného úhlu."
"Aha."
Chvíli mě sledoval, zatímco já jsem e dívala před sebe. Když jsem se na něj podívala, vypadal tak nějak ustaraně.
"Děje se něco, Eriku?" zeptala jsem se pomalu, jako kdybych se ptala malého kluka, co provedl.
27. února 2010 v 20:02 | Frogie
Uběhli další tři dny. Nebo možná i víc. Nevěděla jsem, jestli je den, nebo noc. Prospala jsem skoro každých dvacet čtyři hodin. V nemocnici to nebylo tak zlé, protože jsem měla čas se vzpamatovat a zotavit ze všeho, co se mi přihodilo a nebylo to zrovna příjemné. Chtěla jsem se do normálního života vrátit s trochou elánu a ne jako chcípáček, který si schovává obličej do dlaní a snaží se být neviditelný, aby unikl všemu, co je zlé a špatné.
Doktor mě konečně propustil domů. Na jednu stranu se mi nechtělo ven, do nebezpečí světa, ale na druhou jsem se těšila někam, kde pro mě slovo domov má opravdový význam.
Seděla jsem na posteli, klátila nohama a čekala, až si pro mě někdo přijde. Ten někdo měl být Eric. Od té nehody s rohypnolem se rozhodl, že se ode mě nehne ani na krok. Nevadilo mi to. Aspoň budu mít jistotu, že budu v bezpečí.
Za tu dobu, co jsem strávila v nemocnici, jsem si uvědomila, že to, co se odehrává mezi mnou a jím, je něco zvláštního. Nemůžu říct, že to není nic vážného, protože potom, co se ode mě pět dní nehnul, zatímco jsem ležela v nemocnici ve skoro jistém kómatu, se toho dost změnilo. Nevím, jak přesně to popsat, ale bylo to něco jiného, než když jsme se poznali.
Vešel do pokoje a krátce se rozhlédl. Jeho první pohled zalétl k oknu, nechápu proč, ale potom se podíval na mě. V jeho postoji se cosi uvolnilo. Jemně mu zacukaly koutky v náznaku úsměvu a jeho hnědé oči jako kdyby roztály. Z tvrdého poldy se stal obyčejný člověk s pocity.
Seskočila jsem z postele, ale zůstala jsem stát. Zavřel za sebou dveře a pomalu přešel ke mně. Zastavil se těsně přede mnou. Díval se na mě, o hlavu větší a usmíval se.
"Ahoj," promluvila jsem jako první.
24. února 2010 v 0:03 | Frogie
Měla jsem dojem, že už mi v životě nemohlo být líp. Cítila jsem se tak podivně lehká a vláčná, jako kdyby mě v životě nikdy nic netrápilo a měla jsem všechno, co jsem měla mít. Bylo to jako světlo, které hlídá můj život, aby zůstal tak nádherný, jako je doposud.
Dokonalou představu najednou vystřídala bolest hlavy a zvláštní otupělost. Chtělo se mi brečet z té bolesti, snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Zkusila jsem pohnout tělem. Nešlo to. Jako kdybych byla přivázaná, nebo na mě ležel balvan, abych se nemohla hýbat. Někdo mě dostal. Vrah.
Všechno se mi začínalo rozjasňovat. Byla jsem u Marisol v pokoji, spala jsem a když jsem se probudila byl tam. Přišel, aby mě zabil. Jediné, co mě překvapovalo bylo to, že se mě snažil zabít tak jednodušše. Prostě mi něco píchnul a bylo to. Nic, žádná bolest. Pokud ovšem nepočítám tu příšernou bodavou bolest, která přichází teď a vyplňuje celou mojí hlavu.
Sakra, jsem mrtvá? Asi ne, protože v nebi by určitě nebylo tak nepříjemně. Znovu jsem se pokusila zvednout víčka a rozhlédnout se kolem sebe. Tentokrát už to šlo mnohem jednodušeji. Otevřela jsem oči a nejdřív jsem neviděla nic, jenom bílo. Jako kdyby kolem mě byla rozmazaná mlha. Vydechla jsem vzduch, který jsem držela v plicích a zamrkala, doufaje, že se ten svět zostří a já uvidím všechno jasněji.
Moje smysly začaly vnímat. Hlava mě rozbolela snad ještě víc, ale konečně jsem viděla. Do nosu mě štípal ostrý pach desinfekce, skoro jako v nemocnici. A mojí pravou dlaň hřálo něco hebkého a horkého. Sklopila jsem oči a viděla, že jsem opravdu v nemocnici. Vedle mojí hlavy pípal nějaký přístroj a v ruce jsem měla zapíchnutou jehlu s tekutou výživou.
20. února 2010 v 23:44 | Frogie
Eric s Horatiem mě dovezli do Erikova domu, kde na mě čekala Marisol. Jak se zdálo, byla obeznáme s naší situací a vrhla se do toho po hlavě, jako kdyby snad nevěděla, co všechno se jí může stát. Možná, že byla tak hloupá, jako jsem byla já. Anebo jsem ji jenom jako hloupou viděla. I když na první pohled to byla moc milá holka. A jiných okolností bysme mohly být skvělé kamarádky, ale dokud se nedostanu z toho, co jsem prožila, nehodlám si nikoho dalšího pustit k tělu. Nechci prožívat další zklamání.
Zatímco jsem seděla na zelné měkké sedačce v útulně zařízeném obýváku, slyšela jsem Erika, Marisol a Horatia, jak spolu mluví. Většinu času měl slovo Eric. A co se jeho týče, od té nehody jsem s ním nepromluvila. Ne snad, že bych mu něco vyčítala, to vůbec ne. Prostě jsem radši spolkla jazyk, protože jakékoliv další slovo mi hnalo slzy do očí bez ohledu na to, čeho se týkalo.
"Marisol," zaslechla jsem jeho hlas. "Prosím tě, dej mi na ní pozor."
"Bude tady v bezpečí, Eriku," uklidnila ho Marisol něžným hlasem. Dokázal uklidnit stejně dobře, jako hlas Erika. Oni dva prostě museli být sourozenci, i kdyby nechtěli. Tolik byli podobní jeden druhému. Skoro jako vejce vejci a to nemluvím jen o vzhledu.
"Hlavně," řekl Horatio. "Abyste tu byli v bezpečí obě. Na blízku tu vždycky bude policista, Marisol."
Nikdo nepromluvil, takže Marisol nejspíš jenom přikývla. Neotočila jsem se, abych se podívala. Jen jsem zničeně seděla na gauči, stále v oblečení, které jsem měla na noční párty. Neobtěžovala jsem se převléknout.
Možná, že ještě někdo něco řekl, ale už jsem nevnímala. Snažila jsem se nepoužívat jakýkoliv smysl, kterým bych ještě něco viděla, slyšela, nebo cítila. Cítila jsem, že mě v očích pálí slzy.
12. února 2010 v 19:46 | Frogie
Dívala jsem se do bezvýrazné tváře Horatia Caina. Cítila jsem, jak mi z obličeje vyprchala všechna barva a oči mi lezly z důlku. Dech se mi zadrhl v krku a srdce se mi freneticky rozkmitalo. Eric se zastavil vedle mě a podíval se do otevřených hlavních dveří. Už chtěl udělat krok dovnitř, ale chytla jsem ho za zápěstí, aniž bych se na něj nepodívala. Zastavil se a stiskl mi ruku.
"Byla tady zase?" zeptala jsem se a můj hlas zněl tak nějak divně, přiškrceně a cize. Nechtěla jsem to vědět, ale ta otázka vyplynula úplně sama. Nezajímá mě, koho mi vzal teď. Jestli mámu, nebo brášku. Nechci, aby to byl někdo z nich.
Z hlavních dveří domu vyšli dva saniťáci a tlačili vozítka s černým igelitovým pytlem, kterému chyběl tvar, jako kdyby v něm nic nebylo. Ale byl poměrně velký.
Za těmihle nosítky vyjely z domu další s dalšími dvěma saniťáky. Na nich ležela moje máma v bezvědomí s kyslíkovou maskou a s kapačkou. Její tvář vypadala strhaně a zničeně, jako kdyby prožila šílený trauma.
První nosítka projela kolem nás a zastavila se u jednoho z aut, co tady stála. Několik vteřin jsem sledovala, jak mámu nakládají do sanitky a ta mizí v zatáčce s hlasitým houkáním. Potom se moje oči obrátily k tomu obrovskému pytli.
Horatio se postavil přede mě, čímž mi z části zastínil pohled na nosítka. Mírně naklonil hlavu a pozoroval mě. Měla jsem dojem, že v jeho obličeji nejsou žádné emoce, zatímco Eric zřejmě pochopil, k čemu tu vlastně došlo a tvářil se zoufale, jako kdyby věděl, co bude následovat. A přitom nechápal vůbec nic.
Začínala jsem se cítit tak nějak prázdná.
9. února 2010 v 18:53 | Frogie
Během několika dní, kdy mě nikdo neohrožoval na životě, ani mě netrápil duševně, se vrátila máma s bráchou od babičky. Vypadala mnohem líp, než když odjížděla. Konečně jí zmizeli kruhy pod očima a trochu se usmívala. A Thomas byl pořád to vysmáté sluníčko, které nechápe, co se kolem něho odehrává. Díky bohu za dětskou a čistou nevědomost.
Co se týče vraha mýho táty, policie se nikam nepohnula. Dokonce nemají ani žádné podezřelé. Vyslechli všechny, kteří mají problémy s drogami a znali mého otce, ale nikdo z nich jim nepřijde nebezpečný, nebo dost divný na to, aby byl vrah. Ale jediný, koho ještě nevyslechli, byl Seth. A podle mého mínění je to jeden z těch, co v tom má prsty.
"Někam se chystáš?" zeptal se Eric a opřel se o futra dveří mého pokoje, zatímco jsem se prohlížela v zrcadle v novém stříbrném topu a bílých džínech.
Přikývla jsem a uhladila si kalhoty. "Dneska je celonoční beach párty. Chodím každý rok a nehodlám to nijak měnit."
"Lenno, dovol abych tě upozornil, že venku běhá vrah a čeká na to, až uděláš chybu," snažil se, abych změnila názor. Ale to netuší, že já názor nezmění, ať se stane cokoliv, ať na mě čeká kdekoliv kdokoliv.
"Eriku," svěsila jsem ramena a otočila se k němu. "Kdybych měla sedět doma a čekat, až si pro mě přijde, zbláznila bych se. Potřebuju žít."
Díval se na mě. Nebyla jsem si jistá, jestli si mě prohlíží, nebo se na mě jenom dívá. Vytrvale jsem čekala, jestli něco řekne, nebo se naštve a odejde. A nebo mi zakáže někam jít. Ne, že by na to měl právo, ale klidně by mě mohl zamknout v pokoji. Pro moje dobro.
6. února 2010 v 17:14 | Frogie
Hned další den brzo ráno odjela máma s Thomasem na pár dní k babičce. Říkala, že potřebuje jet někam, kde ji každé msto nepřipomíná krvavou vraždu. V tom jsem s ní docela souhlasila, ale odmítla jsem opustit náš domov i potom, co se mě k tomu Thomas snažil přemluvit. Nemilosrdně jsem řekla ne a zabouchla za nimi dveře.
V domě jsem zůstala jen já a k mojí smůle i Eric. Pořád jsem na něj byla naštvaná za tu "chybu", kterou udělal, ale můj vztek každou minutou polevoval při pomyšlení na to, co se doopravdy stalo. Kdybych to nechtěla, tak k tomu nedošlo, ale na něm mi záleží a něco mě k němu táhne, nemohla jsem říct ne, když jsem získala takovou šanci. Ale dokud se mi neomluví, budu nelítostná.
Když máma s bráškou odjeli, potřebovala jsem dělat něco, u čeho bych zabavila mozek i ruce. Úklid v kuchyni, nebo kdekoliv jinde v domě by ale zaměstnal jen moje paže a můj mozek by se vesele vařil na plné obrátky. Rozhodla jsem se vzít si nejtlustší knížku, z mrazáku vyndat mražené třešně a uložit se za domem u bazénu. Netušila jsem ovšem, že Eric si zrovna bude užívat volné plavání. Všimla jsem si ho až ve chvíli, kdy jsem si sedla na lehátko a otevřela knížku. Když se mi dostal do zorného pole, neodpustila jsem si kousavou poznámku.
"Co kdyby mě někdo uvnitř porcoval, zatímco ty si tady užíváš?"
Doplaval ke kraji a postavil se, čímž hladina vody klesla k jeho pasu a odhalila jeho dokonalý snědý hrudník. Dlaněmi si projel krátké vlasy a opřel se o okraj z červených pálených cihel. "Lenno, tomu sama nevěříš."
"Ale, co kdyby?" zeptala jsem se znovu a ostřeji.
31. ledna 2010 v 15:44 | Frogie
Chvíli mi to dalo, než jsem si všechno srovnala v hlavě a uklidnila se, ale nakonec jsem se stejně vrátila zády do písku a odolávala jsem silné chuti si zahrabat hlavu, aby mě nebylo ani vidět, ani slyšet, ani poznat jakýmkoliv způsobem. Potom, co se mnou Eric mluvit tak, jak se mnou mluvil, jsem mu chtěla říct, ať jde do háje, ale neudělala jsem to. Zůstal se mnou na pláži až do setmění a ani jednomu z nás se nechtělo pryč.
Leželi jsme v horkém písku a dívali se na hvězdy. Možná, že to mělo být uklidňující, ale mě to spíš deprimovalo a vysávalo mi to všechen optimismus. Pohled na svět jsem stejně měla zkažený, takže jsem zas o tolik nepřišla.
"Tohle jsem už dlouho nedělal," řekl potichu, jako by se bál, aby nenarušil tuhle příjemnou chvilku.
Usmála jsem se. "Já to s tátou dělávala skoro každý víkend. Vždycky jsme si přitom povídali. Neměli jsme před sebou žádná tajemství."
Podíval se na mě. "Vůbec žádná?"
Odpověděla jsem s pohledem upřeným na nebe. "Vůbec žádná. Nebyli jsme jako otec a dcera, ale spíš jako nejlepší kamarádi."
"Muselo to být hrozně fajn, co?"
Sklopila jsem oči a zavřela je. "To bylo. Jenže už není a nikdy nebude," sedla jsem si a měla jsem dojem, že jsem víc naštvaná, než zklamaná tím, co se stalo. Chtělo se mi křičet nadávat a kopat do všeho, co jsem měla po ruce. V tomhle stavu bych byla schopná nakopat Erika i za to, kdyby mi řekl, že je čas jít domů.
31. ledna 2010 v 13:26 | Frogie
Prospala jsem zbytek noci, protože Eric chtěl, abych se pořádně vyspala. Nesnažila jsem se vzdorovat a nechala jsem se zachumlat do teplé deky a uložit do postele. Náhlý spánek mě jenom utvrdil v tom, jak moc jsem byla unavená a nechtěla jsem si to připustit. Zavřela jsem oči hned, co se moje hlava dotkla polštáře. Díky bohu se celou noc neobjevili žádné zlé sny, ani noční můry, ani bezdůvodné buzení. Možná to bylo tím, že kousek ode mě seděl ten nejlepší policajt, kterýmu jsem mohla padnout pod ochranu.
Ráno jsem se probudila poměrně brzy. Přímo do oken mi pronikaly horké paprsky slunce. Otočila jsem se na bok a podívala se na žlutý budík na svém nočním stolku. Ručičky ukazovaly půl deváté ráno. Vydechla jsem a posadila se. K mému překvapení v domě nebylo vůbec žádné ticho, jako obvykle. Z přízemí domu až sem doléhal dětský smích.
Vstala jsem, natáhla na sebe měkký župan a rychle jsem seběhla schody do obýváku. To, co na mě dole čekalo, byl vážně nejhezčí pohled v mém životě. Thomas se válel po světlém koberci u konferenčního stolku a hlasitě smál pokaždé, když ho Eric polechtal na břiše. Máma stála v kuchyni a sledovala je s hrnkem kafe s úsměvem. To bylo poprvé od té vraždy, co se usmála. Bylo příjemné vědět, že se pořád umí smát.
"Lenno!" zakřičel Thomas typickým hláskem čtyřletého rošťáka a hnal se ke mně jako stádo koní. Popadla jsem ho do náručí a zvedla.
"Co tady vyvádíš, ty strašidlo?" pocuchala jsem mu tmavé vlasy. Je to zvláštní, že mi dva jsme doopravdy sourozenci. Já jsem světlý typ, zatímco on je snědý. Mohl by být spíš bratr Erika, než můj. Ale to je tím, že on se potatil, zatímco já jsem spíš na mamku.
28. ledna 2010 v 17:27 | Frogie
Nebylo mi líp ani potom, co jsem u něj seděla skoro půl hodiny. Hladil mě po zádech, zatímco jsem brečela jako malá holka. Slyšela jsem, jak na mě mluví, ale přes vzlyky jsem neslyšela jednotlivé hlásky. Docela mi to trvalo, než jsem se zase uklidnila.
"Chápu, že jsi teď rozrušená, ale vím, že uvnitř sebe jsi silnější, než vypadáš." Konečně jsem slyšela melodický rytmus hlasu.
Zvedla jsem k němu uslzené oči. "Jak tohle můžeš vědět? Znáš mě jenom dva, nebo tři dny," odsekla jsem naštvaně. Dokonce jsem neměla ani pojem o čase. Mohl by uběhnout týden a já to nemusela vědět.
Pousmál se. "Viděl jsem tě ten první den. Byla jsi se mnou na místě činu a chovala ses přirozeně, klidně. To se málokdy vidí u holky tvýho věku. Dalo se očekávat, že tě to časem zlomí."
"Tohle není fér," zamračila jsem se. "Chtěla jsem být silná co nejdýl, kvůli mámě a Thomasovi, ale nejde to. Je to silnější než já."
"Časem bude všechno lepší a lepší. Slibuju."
Sedla jsem si vzpřímeně vedle něj. "To je jedno. Já se dokážu zase postavit na nohy. Thomas nic nechápe. S mámou to bude nejtěžší. Ta se přes tu vraždu nepřenese," koukala jsem si do klína a pohrávala jsem si s vlastními prsty. Pak jsem se natáhla pro flašku alkoholu a hodlala jsem se z ní pořádně napít. Jenomže Eric byl rychlejší. Sebral mi jí z ruky a natáhl se, aby byla daleko ode mě. Samozřejmě, že jsem se po ní vrhla, ale už jsem v sobě něco měla, takže jsem ho jenom stáhla na koberec a zůstala ležet pod vahou jeho těla.
Najednou jsem se mu dívala do čokoládových očí z několika centimetrů a srdce se mi šíleně rozbušilo.
22. ledna 2010 v 0:23 | Frogie
Horatio u nás zůstal skoro do večera, jako kdyby tam měl pořád co dělat. Chvíli se motal kolem domu, potom zase uvnitř domu, pak mluvil s mojí matkou, se mnou a až v deset večer se rozhodl nastartovat ten svůj malej bourák a odfrčet pryč. V domě opět zůstal jen Eric, se kterým jsem si začala tykat. Když prý spolu začneme trávit tolik času. Vlastně nevím, jestli byl v domě kvůli mému bezpečí, nebo aby nemusel mluvit s Horatiem. Podle všeho byl Horatio trochu moc zaujatý a hádal se o věcech, do kterých mu nic není. Ale dokud neotravuje mě, je mi to jedno.
Máma s Thomasem šli spát zase příliš brzo, zatímco já jsem zůstala v obýváku. Seděla jsem u terasy a zírala jsem ven do tmy. Eric procházel kolem mě s hlavou sklopenou. Přemýšlel. Dneska totiž dostal od Calleigh protokoly o důkazech a četl je celé odpoledne. Zvláštní bylo, že vlas, který našel nepatřil nikomu z těch, které jsem znala. Cizí krev byla jen mého táty a ta tkáň taky. Všechno se to zdálo hrozně zamotané, skoro až nereálné. A mě z toho všeho běhal mráz po zádech. Ve hře je někdo další, o kom nemám ani tušení.
"Jak se jmenoval ten chlap, co mu patřil ten vlas?" zeptala jsem se. Už zase, minimálně po sté.
Eric mi ochotně odpověděl. "Mark Collier. Říká ti to něco?"
Zakroutila jsem hlavou a zahleděla se do tmy u bazénu. Zdálo se, že je to všechno čím dál horší. Někdo, kdo bude ochotný zabít celou mojí rodinu, včetně mě. Pak je tu ještě Seth, který je stále k vidění u domu, ale nikdy jsem neřekla ani písmenko, když jsem ho viděla a byl poblíž někdo z policistů. Není to tím, že mě k němu něco táhne, ale bylo to kvůli bezpečí.
Sakra, pořád mám v hlavě nebezpečí. Stále čekám, kdy na mě vyskočí zpoza rohu někdo s nožem, pevně odhodlaný mě zlikvidovat, dokud budu bezbranná.
21. ledna 2010 v 14:08 | Frogie
Nevím jistě, jak dlouho jsem seděla u dveří, ale byla to minimálně hodina. Když jsem se podívala na hodinky na svém zápěstí, ručičky ukazovaly čtvrt na dvě ráno. Necítila jsem únavu, jen strach a úzkost. V celém přízemí jsem měla rozsvícená světla, aby mě nikde neděsily stíny. Sakra, je mi devatenáct a bojím se jako malá holka. Ale řekněte, kdo by se nebál, když po okolí běhá šílený vrah?
Před domem zařval motor. Vůbec to neznělo jako tiché policejní auto, ale spíš jako velký traktor. Skrze záclonu jsem se podívala ven. Přijel velký měděný hummer. Podobal se spíš velkému kvádru, než autu. A k mojí smůle v něm přijel jenom Eric Delko s jedinou malou pistolí pro děti.
Otevřela jsem mu dřív, než stihl zazvonit. Vešel dovnitř, zatímco jsem stála za dveřmi s bassebolovou pálkou, připravená mu jednu ubalit, pokud to bude nějaký převlečený vrah. Zase ta moje paranoia.
"Lenno?" zakřičel na celý dům.
Zavřela jsem za ním dveře. "Nekřičte tady, máma s Thomasem už spí."
Otočil se ke mně čelem, když jsem zamykala dveře. Potom jsem se na něj podívala. "Tak, co přesně se tu stalo? Horatio mě sem poslal, protože tady byl někdo z podezřelých."
Kývla jsem a šla jsem do kuchyně. "Dáte si kafe?"
"Ne, díky."
"Byl tady Seth Adkins. Nejdřív byl strašně zdrcený tím, že můj táta umřel a pak mi začal vyhrožovat, že se nevidíme naposledy."
"A ty si myslíš, že by to mohl být vrah?" zeptal se mě.
21. ledna 2010 v 12:37 | Frogie
Seděla jsem na gauči, zatímco mi nějaký mladý zdravotník ošetřoval rameno. Nevnímala jsem vůbec nic kolem sebe. Jenom jsem seděla, zírala tupě před sebe a v hlavě jsem měla krvavé a hororové obrázky z tátovi smrti.
Bylo to hrozné. Krev jsem vždycky viděla jen v televizi a zdála se tmavá a příliš hustá, ale na zářivě bílém prostěradle byla jasně červená a stékala v drobných kapkách na koberec. Ten muž, co mě zranil, tátu nejspíš zabil. Rozerval mu nožem krk, jako kdyby byl hadrová panenka.
Máma vyplakala hodně slz strachu a bolesti. Já ještě ani jednu. A Thomas taky ne, protože je ještě malý a nechápe, co se stalo. Díky bohu, že dětskou nechápavost. Otočila jsem hlavu a podívala se na mladšího brášku, který seděl na koberci a vykuleně sledoval, co se kolem něj děje. Zdravotník, který mi pevně obvázal ránu, už byl taky pryč.
Venku byl hluk. Jako robot jsem se podívala skrze francouzské okno na dřevěnou terasu a uviděla jsem tam stát dva muže a jednu ženu. Žena na sobě měla příliš formální kostým s kalhotami v elegantní šedé barvě. Dlouhé blond vlasy, stažené gumičkou, se jí leskly ve slunečních paprscích. První muž s rezatými vlasy, svíral v ruce brýle a rozhlížel se kolem sebe. Vypadal až příliš společensky v obleku vedle druhého muže v bílé košili a džínech. Ten držel v ruce široký kufřík. Pleť měl snědou, krátké vlasy černé, mírně zarostlou tvář třídenním strništěm a čokoládově hnědé oči. Jako kdyby se dohodli, vešli všichni tři dovnitř. Slyšela jsem, jak ten zrzavý pán promluvil na mojí matku.
"Paní Adamsová, jsem detektiv Horatio Caine. Tohle je slečna Calleigh Duquesneová a pan Eric Delko. Přijeli jsme vyšetřovat vraždu vašeho muže a potřebovali bychom se vás zeptat na pár otázek."
21. ledna 2010 v 11:16 | Frogie
Prudce jsem otevřela oči. Nejsem si jistá, co mě přesně probudilo, možná, že se mi jenom něco zdálo, ale najednou jsem se necítila bezpečně mezi čtyřmi stěnami svého barevného pokoje. V domě bylo nepříjemné ticho a hustá neprostupná tma. Jediné, co slabě narušovalo mrtvolný klid, byla tiše vrnící klimatizace.
Shodila jsem přes pelest a zvedla se z matrace. Okno jsem měla otevřené dokořán, ale záclona se ani nepohnula. Letos je léto v Miami snad nejhorší, co si pamatuju za posledních pět let svého života. Ale pochybuju, že mě probudilo to téměř neúnosné vedro.
Potichu jsem otevřela dveře a nakoukla do chodby. Jediné, co v téhle části našeho domu zářilo, byla světla z ulice, které prostupovala přes širokého okno. Někde venku v dálce štěkal pes. Slyšela jsem tiché chrápání z ložnice rodičů a mumlání o čemsi z pokoje svého bratra. Nikdy nepochopím, proč lidi chrápou, nebo mluví ze spaní. Já nedělám ani jedno, spím jako andílek.
Napravo do mého pokoje je dřevěné schodiště, které vede do obývacího pokoje. Z druhé strany chodba končí tím velkým oknem. Ať jsem se snažila sebevíc, nikoho ani nic jsem tady neviděla, ale pořád jsem měla dojem, že v domě nejsem jen já, můj bratr a moji rodiče. Byl tu ještě někdo. Někdo nezvaný.
Přešla jsem k oknu a podívala se do ulice. Jelikož byly tři hodiny ráno, nikde se nic nehýbalo, jen v dálce jsem viděla, jak se v záři měsíce třpytí oceán.
Vydechla jsem. Dobře, možná začínám být paranoidní. Vrátila jsem se do svého pokoje a zalehla jsem do postele. Už jsem zavírala oči, když se ozval zvuk. Zavrzání schodiště.
Rychle jsem se zvedla z postele, ale nenašla jsem dost odvahy, abych šla na chodbu a zjistila příčinu toho hluku.
Zde hledá