> Forever or Never
25. června 2011 v 0:17 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Když jsme se vrátili domů, byla jsem si jistá, že jsem dokonale uzdravená, ale byla jsem hrozně unavená a měla jsem hlad. Vlastně žízeň. Asi si nikdy nezvyknu na to, že když dostanu opravdovou potřebu potravy, musím pít krev. S Damonovou pomocí jsem se vyškrábala po schodech až do svého pokoje. Než jsem zavřela dveře, věnovala jsem ještě pohled Vidě a s němým díky jsem se na ní pokusila usmát. S Damonem mi dneska zachránila život a já jí za to budu navěky vděčná. A doufám, že jí to jednou budu moc oplatit.
Sedla jsem si na matraci a připadala jsem si jako něco, co je nepodstatné. Připadalo mi hloupé, že jsem nedokázala zvládnout smečku prašivých vořechů. Myslela jsem si, že jsem silnější. A místo toho jsem skončila jako něčí voodoo panenka. Už nikdy v životě nechci zažít tu příšernou bolest. Když jsem si dřív vrazila do ruky třísku, která byla ovšem podstatně menší, než ty exempláře dneska, nebylo to tak zlé. A ještě horší bylo dívat se na Stefana. Myslela jsem si, že ho zabili. To by byl konec pro Vidu. Nechtěla by bez něj žít.
Damon si dřepl přede mě a vzal mě za ruce, jeho pohled se ztrácel v prázdnu. V životě jsem u něho neviděla výraz, který měl v obličeji teď. Vypadal… zoufale. V očích měl bolest a strach. Dotkla jsem se opatrně jeho tváře. Upřel na mě oči a zamračil.
"Co se děje?" zeptala jsem se šeptem. Už jsem neměla ani sílu mluvit.
Damon se zadíval na můj krk, který se pomalu hojil. Opatrně se ho dotkl. "Mohl jsem o tebe dneska přijít. Ztratit tě už napořád," promluvil pomalu. "Nedokážu si představit tu věčnost bez tebe. Teď, když už s tebou můžu navěky být."
"Damone, já jsem tady a jsem živá."
16. června 2011 v 23:46 | Bubbly
Vida Fosterová
Když jsem uslyšela Vittoriin výkřik, který neměl nic společného s bolestí, ale se slastí, kterou právě nahoře prožívala, zamračila jsem se na Stefana, který vehementně mlčel a dělal, že neslyší.
"Jak to, že ona může a já ne?!" zeptala jsem se naštvaně.
Stefan se zasmál. "Je starší," odpověděl mi. Zamračila jsem se na něj. "A já, na rozdíl od Damona, jsem džentlmen."
"To není odpověď na moji otázku."
Stefan ke mně přišel a posadil mě na kuchyňskou linku. No jo, slyšeli jsme Vittorii s Damonem až dole v kuchyni. Taky se mohli trochu krotit, ale podle mě je upíří sex něco jako seskok padákem. Nejdřív máte strach do toho jít, protože nevíte, do čeho to vlastně jdete. Pak si užíváte tu jízdu a volný pád a nakonec vás čeká tvrdý náraz, doprovázený silnou euforií. "Chci, abys teď zavřela oči a řekla mi, co cítíš," přikázal mi.
"Kromě tebe?"
Políbil mě.
Seděla jsem tam se zavřenýma očima a myslela jenom na to, že se chci se Stefanem pomilovat, což asi nebylo to, co ode mě chtěl. Cítila jsem, jak se nadechnul a zvedl ruku, aby si promnul obličej a jak se mu látka šoupe po božském těle a taky jsem cítila, jak chci, aby z něj to oblečení zmizelo. Byla jsem plná chtíče.
15. června 2011 v 23:29 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Všechno bylo jiné. Možná, že toho nového bylo najednou až příliš. Na zlomek vteřiny jsem si myslela, že jsem udělala neuvěřitelnou chybu. Že jsem se rozhodla špatně. Navíc jsem si pokoušela vzpomenout, jak se to vlastně stalo. Seběhlo se to tak rychle, že jsem z toho všeho vnímala jen útržky. Ale jednu věc vím jistě - Vida mi zlomila vaz. Vzpomínám si na to nechutné trhnu tí v krku a pak už nic. Jen tma a prázdnota, která mě spolkla.
Teď jsem byla jiná, úplně nová a schopná vydržet všechno, kromě slunce, probodnutí srdce kolíkem a utržení hlavy. Ani jedna z těchle možností smrti se mi nelíbila. To bych si raději zopakovala zlomení vazu. Je to v podstatě ta nejpříjemnější a nejrychlejší smrt.
Podívala jsem se na svoje ruce. Neviděla jsem v podstatě žádný rozdíl, jen moje kůže byla světlejší než dřív. Taky jsem se cítila silnější, schopnější nakopat Damona za jeho drzý kecy, což udělám hned, jak se objeví. Přejela jsem si jazykem po rtech a ucítila špičáky. V prvním okamžiku mě to vyděsilo, ale nakonec jsem se na sebe stejně musela jít podívat do zrcadla. Vycenila jsem svůj dokonalý chrup a nestačila se divit. Byl to zvláštní pocit mít v puse tohle, ale k mému překvapení mi to nijak nepřekáželo. Spíš jsem měla dojem, že je to samozřejmost. Sama na sebe jsem zavrčela.
"Slušné," ozval se za mnou Damon. "Možná, že z tebe jednou začnu mít respekt."
15. června 2011 v 21:52 | Bubbly
Vida Fosterová
Zírala jsem na sestru a v hlavě měla úplně vymeteno. Úplně jsem zapomněla, co že to po mě vlastně chtěla a jenom jsem civěla.
"Bude v pohodě," uslyšela jsem Stefana. "Dejte jí minutu." Vzal mě za ruce a odvedl do koupelny, kde za námi zavřel dveře a posadil mě vedle umyvadla. "Vido?"
Koukla jsem mu přímo do očí, ale přišlo mi, že se dívám skrz. "Co to dělá?" Stefan se díval, jak se mi hromadí slzy a když se mi jedna svezla po obličeji, objal mě. "Proč?"
Pohladil mě po vlasech. "Vitt chce být jenom jako ty. Chce být s Damonem, protože ho miluje."
Chtěla jsem se zeptat, proč by s ním Vitt nemohla být jako člověk, ale bylo mi jasné, jaká by byla odpověď. Protože Damon je psychopat s masochistickými sklony a Vitt by nějaký jeho představení nemusela přežít.
"Je od ní špatné, že to po tobě chce," řekl Stefan. "Nekontroluješ se, mohla bys ji zabít, aniž by došlo k proměně."
Když to řekl, uvědomila jsem si, co mám udělat. Seskočila jsem z umyvadla a rozrazila dveře. Sestra seděla na posteli, na krku zející ránu, která mě chtě nechtě rozptylovala, nohy měla přitažené k tělu a čekala. Damon se opíral o zeď vedle okna.
14. června 2011 v 22:45 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Řekla jsem Vidě narovinu, co chtěl Damon udělat a narovinu se to nevyplatilo, protože, jakmile se vrátila domů, vystartovala po něm jako hladová šelma po kusu krvavého masa. Což se samo sobě docela protiřečí, protože Damon je jako kus betonu. Zajímalo by mě, jestli i upíří tesáky poradí s hroší kůží. A když už jsem u těch upírů, Damon měl pravdu. Vida už není člověk. Přesvědčila mě sama. Někomu zřejmě dlužím omluvu.
Vida je teď vedle u sebe a začíná si užívat svou nekonečnou věčnost se Stefanem. Nemám jí to za zlé, je šťastná, nebo alespoň doufám, a já jí to přeju. Má právo na svoje štěstí, dokonce i jako upírka. A já tohle všechno upírství třeba jednou pochopím. Možná.
"Pořád ti nevadí, že jsi vlastně jediná, kdo je jako z porcelánu?" ozval se za mnou Damon.
Otočila jsem k němu hlavu. Odpustila jsem si hysterický výstup ve stylu, že mě děsí, že by se alespoň kvůli mně mohl chovat jako člověk a upozornit mě na svůj příchod. Jen jsem ho přivítala tichým povzdychnutím a dál jsem se věnovala výhledu z okna. Sledovala jsem okolí skrze tenkou škvíru v závěsech kvůli Damonovi. Doopravdy mě štve, ale já doopravdy nechci vidět, jak se smaží za živa. Pokud jsou upíři vůbec živí. Samotnou mě překvapuje, jak moc teď uvažuju o upírech.
"Vitt?" promluvil na mě znovu. "Haló, teď jsi mě měla odpálkovat nějakou jedovatou poznámkou, jak máš ve zvyku, když tě provokuju."
14. června 2011 v 20:36 | Bubbly
Vida Fosterová
Začínala jsem vnímat. Svištění větru za oknem, lesní zvěř prohánějící se podrostem. Odkapávání vody v trupkách. Sovu, houkající tak dva kilometry daleko. Vrzání schodů, jak šel Stefan nahoru.
Posadila jsem se na posteli. "Pojď dál," vybídla jsem ho, když jsem uslyšela, že se přede dveřmi zastavil.
"Ahoj," pozdravil a obezřetně se na mě podíval. "V pořádku?"
"Nevím," přiznala jsem.
Zavřel za sebou dveře, opatrně šel ke mně a posadil se na postel. V rukou měl dva sáčky s temně rudou kapalinou, která mě lákala, ani jsem nevěděla proč.
"Co to-"
Zvedl sáček v pravé ruce. "Tohle je zvířecí krev." Nadechla jsem se a nakrabatila nos. "Já vím, nevoní tak hezky, ale nemusíš zabít člověka."
"A tahle?"
"Ta je lidská," pozdvihl levou ruku.
Měl pravdu. Lidská voněla líp. Vábila mě k sobě, i když nevyzařovala nic extra. V sáčku vypadala úplně stejně, ale byla jiná.
6. května 2011 v 21:41 | Bubbly Beekay
Vittorie Moorlendová
Byl to vážně divný pocit. V domě bylo ticho, žádné řvoucí rádio z Vidina pokoje, žádné dohadování bratrů Salvatorových, žádné rvačky mezi Damonem a Vidou. Prostě ticho, mrtvo, jako kdybych tu byla úplně sama. Vlastně, možná jsem tu byla sama, protože Damon si zřejmě odskočil na svačinku. Nebo nevím, možná tu bloudil útrobami domu, aniž bych tušila, že tady je. Možná byl přímo za mnou a já o tom nevím. Pro jistotu jsem se ohlédla, možná to byla moje vlastní paranoia, ale Damon tam nestál. To bylo taky jeho jediné štěstí.
Damon ke mně měl omezený přístup. Nebylo to výslovné přání Vidy, ale jsem si jistá, že takhle to bude lepší jak pro ní, tak pro mě. A nejspíš i pro Damona, protože určitě nechce, abych mu ublížila kuchyňským nožem, který ležel pod matrací gauče. Ne, že by ho to nějak zvlášť ranilo, ale lepší něco než nic.
Zvonek u dveří se rozezněl vysokým pronikavým zvukem. Zvedla jsem se z gauče v domnění, že poslíček s pizzou, na kterého čekám už dobrou půlhodinu, už konečně dorazil, ale když jsem otevřela, čekal mě opakovaný šok. Jamison Billoxi si prostě nedá pokoj. Ale to poslední, co bych udělala, že bych ho pozvala dál.
"Znovu se setkáváme, Vittorie," usmál se, jako kdyby se nic nestalo a my dva byly staří známí.
Jenže tohle nebylo naplánované setkání. "Vypadněte," zavrčela jsem naštvaně a měla mu chuť zabouchnout dveřmi před nosem. Ale zarazil mě.
"Tebe ani trochu nezajímá, proč jsme vás opustil? Proč jste zůstaly samy? Každá s jinou matkou?" zvedl obočí, jako kdyby si snad myslel, že teď se mu sesypu k nohám a budu žadonit, aby mi to všechno vysvětlit a já ho mohla pochopit.
2. května 2011 v 19:18 | Bubbly Beekay
Vida Fosterová
Seděli jsme u Stefana v pokoji. Na rameni jsem měla tržnou ránu. Jako nedopečená upírka jsem dostala od dvě stě let starého upíra pěkně na frak.
"Jak to, že se neuzdravuju?" zaklela jsem a zatnula zuby, když mi jehla prošla kůží.
"Protože ještě nejsi upírka," řekl, "kdybych ti teď dal svojí krev, proměníš se."
"No, ale to je přece účel, ne?"
"Samozřejmě," připustil. "Ale nechceme to tady, v tomhle městě."
Přikývla jsem. Měl pravdu. Nechtěla jsem ublížit nikomu v tomhle městě, protože jsem se tady narodila a jsou tady lidé, na kterých mi záleží.
"Takže co? Budeme čekat, až umřu?"
Když jsem mluvila o svojí smrti, byl Stefan vždycky trochu podrážděný, takže vpich byl o něco bolestivější než ty předchozí.
"Au!"
"Vezmu tě někam… Pryč. Tam se proměníš. Chvíli tam zůstaneme, dokud se z toho nevzpamatuješ a pak se vrátíme domů," vysvětlil.
"Dobře," souhlasila jsem.
V tomhle jsem mohla Stefanovi věřit. Udělá cokoliv, abych nikomu neublížila. Budu prostě pár dní malá hodná upírka, schovaná někde v lese. Budu jako princezna zavřená ve věži.
28. února 2011 v 18:54 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Pokoj se položil do ničím nerušeného šera. Venku se pomalu stmívalo a okolí objímala tma. Nevšímala jsem si toho. Už nějakou dobu jsem seděla na posteli s nohama nataženýma před sebou, zády opřená o stěnu, zírala jsem před sebe a rukou jsem si mávala před obličejem. Připadala jsem si jako idiot, který se ztrácí ve vlastním světě. Rozum mi říkal, že to, co se děje, není přece logicky možné, ale ono se to doopravdy dělo, takže něco pravdy na tom nejspíš bude.
Ještě pár vteřin jsem sledovala svojí pohybující se ruku a když jsem začala mít dojem, že sama zhypnotizuju, praštila jsem se dlaní do čela s hlasitou nadávkou. "Idiote!"
"Napadlo mě, že tohle oslovení ti přijde na mysl jako první," odvětil mi povědomý hlas z druhé strany pokoje.
Na pár vteřin jsem ztuhla leknutím, ale jakmile mi došlo, že ten zvuk není jenom v mojí hlavě, podívala jsem se na dveře s jediným jménem na rtech. "Stefa-!" Ani jsem to nedopověděla, když mi došlo, že volat na Stefana je zbytečné. Podívala jsem se zpátky na Damona. "To je jenom tvoje druhé jméno, Damone," zavrčela jsem vztekle. Nenávist mě pořád nepřešla. "Dál bys mohl být taky debil, arogantní pitomec, neuvěřitelný hovado,…"
"Pozor na jazyk, princezno," upozornil mě a zamračil.
Protože moje oči nejsou ve tmě zrovna přizpůsobivé, musela jsem se natáhnout k vypínači stolní lampičky, abych alespoň trochu mohla vnímat jeho rozpoložení dle výrazu jeho obličeje. I když mu ho nejradši upravila basebolovou pálkou, abych mu z něj sundala ten povrchní úsměv. Hm, když nad tím tak přemýšlím… Kde máme paličku na maso?
"Vittorie, alespoň nepřemýšlej tak nahlas," přešlápl, jako kdyby byl nervózní.
22. února 2011 v 21:00 | Bubbly
Vida Fosterová
Myslela jsem, že jsem mrtvá. Věřila jsem tomu, že jsem mrtvá, ale nic tomu nenasvědčovalo. Slyšela jsem tlouct svoje srdce. Prudce jsem otevřela oči.
"Vido?" uslyšela jsem svoje jméno a něčí dotek na tváři.
Vyskočila jsem z postele, cestou rozbila lampu a zastavila se v koutě. Pohyb byl neuvěřitelně rychlý. Cítila jsem, jak se mi ohrnuje horní ret a cením zuby.
Kluk naproti mně mi byl něčím povědomý a dívka, která se objevila ve dveřích také. Rozhlížela jsem se. Chtěla jsem pryč. Hledala jsem únikovou cestu.
"Co je s ní, Stefane?" zeptala se dívka.
Stefan?
"Je zmatené, Vittorie," vysvětlil. "Ne. Nechoď k ní, ještě ne."
Vittorie?
Vážně jsem byla zmatená. Jejich tváře, jména, hlasy, to techno jsem si vybavovala, ale nedokázala jsem říct odkud. Jako bych měla na mozku nějakou neviditelnou clonu. Jako bych znala postup, ale k řešení jsem se nemohla dopracovat.
"Běž k sobě," poručil dívce.
21. února 2011 v 21:40 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Dutý úder něčeho těžkého o stěnu, který otřásl celým pokojem, mě donutil přijít zase k sobě. Začala jsem vnímat realitu a kromě toho taky to, že se semnou celý svět točí jako na kolotoči. Svět byl nepříjemně rozmazaný, ale byl v něm pohyb. Rychlý skoro nepoznatelný, ale něco tu bylo. Nebyla jsem v pokoji sama. Několikrát jsem zamrkala a nutila zrak, aby se přizpůsobil tomu, co chci vidět. Moje uši naplnil až příliš hlasitý zvuk vrčení a cvakání čelistí. V ten okamžik, jako kdyby se mi myšlenky vyjasnily a smysly zbystřily. Uvědomila jsem si, o co tu kráčí a rázem jsem se octla v plné pohotovosti.
Můj pokoj vypadal jako po výbuchu atomové bomby. Nábytek byl rozmlácený, sklo ve vitrínách rozbité, střepy se válely všude po podlaze. Mezi tím vším na sebe zuřivě vrčeli Damon se Stefanem v pevném sevření na život a na smrt. Ale to nebylo to nejhorší, co mě zasáhlo hodně hluboko dovnitř.
Mezi střepy ležela Vida. Nehybná, bledá jako porcelánová panenka. Vypadala, jako když spí, ale hrudník se jí nezvedal v rytmu nádechů a výdechů. Víčka měla pevně sevřená, řasy podobné černým krajkám se netřepotaly pod tíhou snů. Vida doopravdy usnula, ale spánkem, ze kterého už jí nikdy, nikdo a nic nevzbudí.
"Vido!" Sestřino jméno mi vyplynulo z úst. Začala jsem se po podlaze doslova plazi k jejímu bezvládnému tělu a tváře mi skrápěly proudy slz.
21. února 2011 v 19:13 | Bubbly
Vida Fosterová
Stála jsem na schodišti a naslouchala. Doma bylo celkem ticho, až na pár hlasů ozývajících se z obývacího pokoje, to byla televize. Najednou přede mnou stál Damon.
"Co zase chceš?!" štěkla jsem.
Prohlížel si mě šedivýma nebezpečnýma očima. Ukazováčkem si poklepal na bradu, sestoupil o schod níž, obešel mě a pak si zase stoupnul nade mně.
"Jenom se dívám," odpověděl.
"Nebuď perverzní, Damone," řekla jsem znechuceně. "Jsi odpornej." Strčila jsem do něj, ale neustoupil.
"Vážně to chceš takhle?" zajímal se.
"Stefane!" zakřičela jsem, v domnění, že se tam můj princ objeví, aby mě zachránil.
Nic a pak se zamlžilo.
Najednou jsem stála u Vittorie v pokoji. Vittorie a Damon tam byli taky, ale něco nebylo v pořádku. Damon držel Vittorii pod krkem a vrčel na ní. Vitt držela v rukách zkrvavený nůž a Damonovi se začala zacelovat řezná rána na hrudi.
"Damone! Co to děláš?!" rozkřikla jsem se a vyrazila k němu ve snaze ho od sestry odtrhnout. "Běž od ní pryč, hned!"
Vitt začínala modrat, ale nevzdala to. Znova pozdvihla nůž a bodla Damona do srdce.
15. ledna 2011 v 17:31 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Jen stěží jsem se vzpamatovávala z toho, co se stalo. Ne snad, že bych nedokázala překousnout to, že na mojí, teď už sestru, zaútočil upír a chtěl si jí dát jako svačinku. Jasně, že jsem o ní měla strach, ale kdybych Vidu neznala, bála bych se ještě teď, i když je už v bezpečí. Ještě, že Vida je…prostě Vida.
Ovšem, v hlavě mi teď strašil jiný problém. Díky tomu pitomému zranění, které jsem si, ne vlastní vinou, přivodila během záchranné akce, jsem nemohla pokračovat v tréninku roztleskávaček. A děsila mě představa, že to za mě bude dělat někdo jiný.
Seděla jsem ve třídě, zírala jsem na prázdnou zeď, zatímco moje kamarádky z týmu se vesele bavili o módě, o klukovi, který se mnou sdílel třídu a o posledních skvělých drbech, které kolovaly. Ačkoliv se mě snažily do hovoru všemožně začlenit, ignorovala jsem je. Sama jsem měla pocit, že od jistého okamžiku jsem jiná. Najednou mě nezajímalo nic, co se dělo kolem mě. Byla jsem zaměřená na to, co se odehrávalo za zdí, kterou jsem kolem sebe doteď měla postavenou.
15. ledna 2011 v 14:55 | Bubbly
Vida Fosterová
V noci jsem slyšela křičet Vittorii. Když jsem se leknutím posadila, Stefan mě uklidňoval, že se nic neděje, že je u ní Damon.
"A to mě má jako uklidnit?" vystartovala jsem.
"Neublíží jí," ujišťoval mě.
Chvíli jsem se dívala do jeho zelených očí a hledala stopy pochyb. Nebyly tam. Stefan pevně věřil tomu, co říkal. Byl přesvědčený, že by Damon Vitt neublížil, tak fajn.
"Mám špatný sny."
"Zbavím tě jich," řekl a políbil mě na čelo.
A měl pravdu. Nic se mi nezdálo. No, abych to upřesnila, nic špatnýho se mi nezdálo. Zdálo se mi o tom, jak jsem byla se Stefanem na nějakém paloučku, na pikniku. Kolem bzučel potůček, ševelila se zelená tráva a zpívali ptáci. Byl to ten nejklidnější sen, jaký jsem kdy měla.
Probudila jsem se a mžourala. Stefan byl pryč. Tak fajn. Využila jsem chvilkové osamělosti a šla do koupelny, abych se mohla osprchovat, protože jsem potřebovala očistu. Vyhnula jsem se pohledu do zrcadla, neboť jsem netoužila podívat se na svoje zjizvené tělo. Očistu jsem sice prováděla už včera, ale nemohla jsem se zbavit pocitu špíny, kterou na mě ti neřádi zanechali. To bylo všechno tak strašně neuvěřitelný.
7. prosince 2010 v 20:51 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Atmosféra, která vládla po návratu domů, byla těžká a dusivá. Stefan se víc než ochotně staral o Vidu. Já jsem si připadala neviditelná, apatická a frustrovaná. Seděla jsem na gauči, kolem těla jsem měla omotanou teplou deku. Damon chvíli mluvil se Stefanem, nevšímal si mě. Proto jsem měla dojem, že mě nikdo nevidí, jako kdybych v místnosti ani nebyla. V odrazu televizní obrazovky jsem sledovala, jak se bratři baví a jejich hlasy jsem vnímala jako vzdálené bzučení. Slova mi splývala do hromady. V hlavě jsem měla prázdno, celé tělo mě bolelo. Kdyby mě teď někdo odnesl na zahradu a zahrabal mě hluboko pod zem, bylo by mi to jedno.
Bzučení utichlo, Stefan se neslyšeně vzdálil. Damon obešel gauč a zastavil se přede mnou. Možná se na mě díval, možná se díval mimo, ale stál tam, nedýchal, vypadal jako dokonalá socha z mramoru. Chvíli mi trvalo, než jsem k němu zvedla hlavu. Dokonce i tenhle pohyb mě bolel.
Damon se předklonil a odrhnul cíp deky z mého ramene, čímž odhalil krvavou ránu, která mi zářila těsně pod klíční kostí. "Musím ti to ošetřit."
7. prosince 2010 v 17:40 | Bubbly
Vida Fosterová
Akorát jsem stihla schovat telefon, když se v místnosti objevil Hektor. Zírala jsem do jeho tmavých očí a vážně jsem měla strach. Nevěděla jsem, co po mě chce, ani proč mě unesl, ani odkud ví, že se Stefanem chodím, ani odkud ví, jak se jmenuju.
"Myslíš, že tě přijdou zachránit, zlatíčko?" zeptal se mě.
"Nepřijdou," odpověděla jsem.
Sice jsem Vitt poslala zprávu, kde jsem, ale než sem dorazí, bude patrně už dávno po všem. Myslím, že tenhle maník mě chce zabít.
"Správně, protože jsem právě poslal Elliota, aby je zabil."
Vykulila jsem oči. "Ne, prosím, máš mě. Nech je být," žadonila jsem. Je tam Stefan a Damon a k mojí smůle je tam určitě i Vittorie. Aspoň, že jsem se s ní jakž takž rozloučila, když jsem jí napsala, že jí mám ráda.
Slzy mi začaly stékat po tvářích a Hektor mi je chtěl setřít. Odrazila jsem jeho ruku a ohnala se po něm zaťatou pěstí.
Zachytil ji okamžitě. "Už to nikdy nezkoušej nebo nepřežiješ další krmení."
Vzpomínka na to, jak se ze mě živí oba dva mi dodala odvahu. "A co jako? Myslíš, že mám strach? Jseš mi úplně ukradenej, ty ubožáku!" Mohla jsem si dovolit riskovat, už jsem neměla co ztratit.
Chytil mě za vlasy a trhnul. Odhalený a zjizvený krk se mu ukázal jako servírovací podnos. Slyšela jsem, jak začal zrychleně dýchat a častěji polykat, jak se mu tvořily sliny.
4. prosince 2010 v 0:36 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Byla jsem hrozně unavená, když jsem se v sedm hodin doplazila domů. Ze školy jsme totiž šly s několika holkama k Joeymu, jen tak posedět a pokecat. Ačkoliv, poslední dobou mám v plánu zajímavější věci, než probírat, kdo z kluků se nejlíp oblíká, kdo z fotbalistů má nejlepší tělo a podobný kecy. Samozřejmě, že mám na mysli Damona. Damona a jeho arogantní reakce, jeho úsměvy a drsné akce. Chytil mě za srdce, což jsem ovšem ještě nepřiznala.
Včerejší noc, kdy si u nás doma hrál na zdravotní sestru, byla zvláštní a svým způsobem kouzelná. Nepamatuju si, jak jsem usnula. Poslední, co mi utkvělo v paměti, byly vášnivé polibky, které jsem Damonovi dychtivě oplácela.
Sama pro sebe jsem se usmála a vešla jsem do domu. Místnosti byli tiché a prázdné, takže jsem se domnívala, že Vida opět tráví čas se Stefanem. Mohla jsem jí to jenom přát, konečně potkala někoho, s kým je opravdu šťastná, i když ten někdo není tak docela člověk. Nezáleží na tom, já Stefana schvaluju. Nikdo se k Vidě nechoval rak hezky jako právě on. A já nevyjímaje…
"Vittorie?" ozval se za mnou Stefanův hlas.
Klíče mi vypadly z ruky, na stěně jsem nahmatala vypínač. Chodbu zalilo světlo. Damon se Stefanem stáli přímo pod ním a dívali se na mě, jako kdybych provedla něco strašného. A mě chvíli trvalo, než jsem rozdýchala to, že jsem v našem domě, jako kdyby se nechumelilo, jako kdyby to bylo normální. Oba dva mi dali pár vteřin na rozdýchání toho nepříjemného překvapení. Nesnáším překvapení a teď už mám konečně pádný důvod.
"Co tady ksakru děláte. A kde je Vida?" rozhlédla jsem se, protože přítomnost Vidy tu nikde nebyla známá. Měla jsem být rozrušená? Nejspíš ano, protože tohle nebylo pro holku jako ona typické. Nebyla nespolehlivá ani nedochvilná. Nikdy.
3. prosince 2010 v 22:57 | Bubbly
Vida Fosterová
Byla jsem ve svém pokoji, ve své posteli, pod svojí peřinou. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala, do očí mě bodalo sluníčko. Zatraceně, kolik je hodin?
Prohnula jsem se v zádech a protáhla se. Překulila jsem se na záda, takže jsem ležela na kraji postele, slastně jsem mručela, jak se mi napínaly svaly.
"Dobré ráno," ozval se tiše Stefan.
I když mluvil tiše, tak jsem se lekla a přepadla přes okraj. "Zatraceně," zaklela jsem tiše a opřela se o postel, vlasy jsem měla hozené přes obličej. "Tak ale!"
Stefanovi ruce se mě dotkly něžně a hodně opatrně. "Dobrý?" smál se.
"Jo," přikývla jsem. "Vyděsil jsi mě."
"Promiň," omluvil se, pohladil mě po tváři a dal mi pusu.
"Jestli bude každá omluva takováhle, tak to beru."
Cítila jsem, jak se jeho tělo třese od smíchu.
"Musím už vstávat?" zeptala jsem se a zalezla zpátky do pokoje.
Stefan se podíval na budík. "Deset minut," odpověděl.
Odhrnula jsem peřinu, aby ke mně mohl vlézt. Když se uvelebil, přitulila jsem se k němu.
"Na to bych si dokázal rychle zvyknout," poznamenal.
"Můžeš začít," ujistila jsem ho, nadzdvihla jsem se na lokti a podívala se na jeho obličej.
Byl absolutně dokonalý. Ostře řezané rysy byly vyvážené, v dokonalém souladu. Milovala jsem ten soulad, ale ze všeho nejvíc jsem milovala to, jaký byl Stefan uvnitř. To jakým je člověkem, jeho povahu a něžné chování. Zbytek byl jen bonus navíc.
1. prosince 2010 v 21:17 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Vrátili jsme se domů v noci. Byla jsem až příliš unavená, než abych přemítala nad tím, co všechno se stalo nebo nestalo. Padla jsem do postele jako mrtvá a okamžitě jsem usnula. Prvních pár hodin jsem spala klidně, ale pak se mi do myšlenek vloudily nepříjemné vzpomínky na Damona, na Stefana, na Vidu a její zakrvácený krk. Musela jsem se probudit. Usadila jsem se u na matraci a zírala jsem do tmy. Byla jsem pořád oblečená do toho elegantního oblečení, na nohou jsem pořád měla lodičky a pravý kotník ošklivě oteklý. Nechápu, jak jsem vůbec mohla dojít s Vidou domů
Převlékla jsem se do legín a nejtlustšího svetru, který jsem našla. Byla mi zima, ale ne snad proto, že by bylo chladno v domě. Po zádech mi běhal mráz pokaždé, když jsem si vzpomněla na temně černé oči a dlouhé špičáky.
Potichu jsem odpajdala po schodech do kuchyně, kde jsem z mrazáku vyndala led, zamotala ho do utěrky a přiložila si ho ke kotníku. Bolelo to a já jsem jenom doufala, že brzy budu zase běhat. Myslím, že v situaci, která se vyvinula z naprosto nevinného románku, to budu potřebovat.
Seděla jsem na kuchyňské lince a zírala jsem ven do tmy. Snažila jsem se vzpamatovat. Mozek mě přesvědčoval, že to, co se stalo tam v lese a co se stalo před barem, není možné. Takovýhle věci se dějí jenom v pohádkách a scifi filmech. Tohle je realita.
1. prosince 2010 v 19:39 | Bubbly
Vida Fosterová
"Vittorie!" křičela jsem na ni. "Co ti udělal?"
Neodpověděla mi. Jen těkala pohledem mezi Stefanem a Damonem. Co se jí, sakra, stalo? Nechala jsem Vittorii Vittorií a vyrazila k Damonovi.
"Vido, ne!" chytil mě Stefan za ruku.
Pust mě," štěkla jsem. "Varovala jsem ho. Teď překročil únosnou mez!"
Nakráčela jsem před Damona a sežehla ho pohledem. Pozdvihnul skleničku. Vyrazila jsem mu jí z ruky a popadla ho za paži a táhla ho pryč. Věděla jsem, že kdybych nechtěl, tak ho nikdy nezvednu ani z té barové židličky.
Jen jak jsme byli mimo dohled cizích očí, rozpřáhla jsem se a dala mu facku. Ignorantský úsměv zmizel, teď byl naštvaný.
"Nevyjádřila jsem se snad dost jasně?"
"Co přesně myslíš, bloncko? Namluvíš toho hodně."
Znovu jsem se po něm ohnala, ale chytil mi ruku dřív, než jsem ho stihla uhodit. "Tak pozor, kočičko," zavrčel. "Hraješ si s ohněm."
29. listopadu 2010 v 21:24 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Vztekle jsem bušila do Damonových zad, dokud mě v zákulisí nepoložil na zem, nepřitiskl mě na zeď a neopřel se rukama vedle mojí hlavy. Vypadal pobaveně. Na tváři mu pohrával arogantní úsměv, druhou ruku si dal v bok. Nemusela jsem si ho ani prohlížet, abych zjistila, že vypadá dokonale. Kdyby byla situace jiná a já se na něj nezlobila, možná by mě napadlo, že jsme vlastně dokonalý pár.
"Co si myslíš, že děláš?" štěkla jsem na něj, ale ani jsem se nepohnula. Mračila jsem se jako kakabus, ruce jsem si uraženě překřížila na hrudníku.
Pokrčil ramenem. "Jsi moje výhra, mám právo dělat si s tebou, co budu chtít. Teda alespoň pro tenhle večer."
Překvapeně jsem zamrkala. Jeho výmluva zněla tak dvojsmyslně. Kdybych se nevztekala, možná bych se červenala. Ale teď z mých očí šlehaly blesky a měla jsem chuť uštědřit mu další facku. Cítila jsem, jak mi svaly v pravé ruce cukají. Ještě dvě vteřiny a jedna mu přiletí.
"Co kdybychom se vrátili zpátky mezi lidi a dělali, že se máme v podstatě rádi?"
29. listopadu 2010 v 19:43 | Bubbly
Vida Fosterová
Hřejivý pocit, který jsem měla ze včerejška, mi zůstal i dneska ráno. Nedělalo mi problém vstát, což bylo velice šokující, protože to je ta nejhorší část dne.
Když jsem se potkala s Vittorií v koupelně, vypadala taky nějak hřejivě a to znamenalo jenom jedno... A to, že tady včera v noci někdo byl.
Chtěla jsem Vitt postrkovat v koupelně, při oblékání a to, než sešla po schodech dolů do kuchyně na snídani byla snad věčnost. A u snídaně si taky vychutnávala každé sousto.
"Vittorie!" nevydržela jsem to. "Hni kostrou."
"Hele! Na mě tam nikdo nečeká," ohradila se. "Se Stefanem ti to vážně strašně moc přeju, ale…"
"Nehraj si na svatouška," usmála jsem se. "Já moc dobře vím, že tady Damon včera byl." V noci mi přišla sms od Stefana.
Vittorie se nepatrně začervenala.
"A pochybuju, že jste luštili křížovky."
24. listopadu 2010 v 21:25 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Byla jsem doma sama. Vida si spokojeně odkráčela na první opravdové rande se Stefanem a díky mě z ní konečně byla taková holka, jaká by měla v jejím věku být. Ne snad, že by Vida nebyla hezká, to se nesnažím říct, jelikož Vida je jedna z nejhezčích holek na škole, jen ta její přírodní krása potřebovala podtrhnout, což se úspěšně podařilo. A já jsem mohla jen spokojeně sledovat, jak se vzdaluje od domu se svým miláčkem.
Vrátila jsem se do útrob domu, zapnula jsem televizi, abych přerušila otravné ticho a šla jsem si naservírovat nějakou dobrotu k večeři. Měla jsem chuť na pečené kuře, ale zas taková kuchařka jsem nebyla, takže jsme skončila s instantní polévkou do hrnečku. Když jsem jí vyzunkla, zírala jsem na obrazovku, ačkoliv moje myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem.
Myslela jsem na Damona. Na ten víkendový večer, když jsme spolu byli na párty u jezera a potom se mě snažil nějakým nejistým způsobem přesvědčit, že mu Dawn vůbec nepřipadala zábavná. Ta myšlenka mě donutila se usmát. Škoda, že jsem taky nemohla trávit večer se svým princem jako Vida, ačkoliv můj princ byl tak trochu namyšlený, arogantní a někdy trochu mimo realitu.
22. listopadu 2010 v 18:35 | Bubbly
Vida Fosterová
Zírala jsem do stropu a přemýšlela. O Vittorii a co má vlastně s Damonem, o Stefanovi. Bylo toho nějak moc najednou. Nevěděla jsem, na co bych měla myslet dřív. Myšlenky se překřikovali, jak se snažily dožádat se mojí pozornosti.
Jestli Vitt začne randit s Damonem, přijdu o ni úplně. No tak lidi, Damon je moc atraktivní typ, chápete, jak to myslím?! Prostě ten typ, co potřebuje neustálou pozornost… A pane bože! Co když je to ten maniakální typ, který jí pak zakáže stýkat se s ostatními přáteli?
Uslyšela jsem Vitt v koupelně, překulila jsem se na bok. Měla bych už vstát, ale neměla jsem se k tomu. Otevřely se dveře do mého pokoje.
Stála v nich Vittorie, zabalená jenom v osušce, černé vlasy přilepené na ramenou a zádech. "Ty nevstáváš? Nejsi nemocná?"
"Nechce se mi do školy," upřesnila jsem.
17. listopadu 2010 v 16:39 | Bubbly
Vittorie Moorlendová
Další den znovu ožíval. Vlastně, další večer. Samozřejmě, že jsem nekřepčila doma, ale hodlala jsem vyrazit na večerní párty k jezeru. Většinou se každý pátek konaly velké akce někde za městem a já jsem u jejich konání nesměla chybět. Jaké by to asi bylo, kdyby chyběla královna na plese? Poprask. A tady tomu nebylo jinak.
Jediné moje zklamání bylo, že Vida se zase neúčastnila. Upřímně řečeno mě to mrzelo, nechtělo se mi jí nechávat doma samotnou. A navíc, po včerejší debatě, kterou jsem vedla s Damonem a potom s Vidou, u nás bylo malinko dusno. Možná, že jsem za to mohla víceméně já, ale můžu jen doufat, že to napětí zase povolí.
Když jsem postávala v koupelně u umyvadla ve fialovém tílku a bílých kraťáskách, přemýšlela jsem na Vidou, moje myšlenky zaletěly i k Damonovi. Damon Salvatore. Vždycky, když se mi vybavilo to jméno, vybavil se mi i jeho arogantní úsměv. Kruci a to, jak se na mě včera díval… Na chvíli jsem sklopila hlavu a vydechla. Proč se mi klepou kolena už jen při pomyšlení na něj? Před žádným klukem jsem si nesedla na zadek, pokaždé to bylo opačně, ale možná, že důvodem bylo to, že Damon už nebyl kluk, ale muž. Pořádný chlap.
Zde hledá