> Directly in the Eyes
23. srpna 2010 v 15:53 | Bubbly
Ze všech vášní duše škodí tělu nejvíce smutek.
Sv. Tomáš Akvinský
V šest hodin ráno už jsem byla na nohou. Nemohla jsem spát, bylo mi mizerně a chtěla jsem být chvíli sama. Potřebovala jsem zaměstnat mozek i ruce, abych se nemohla soustředit na to, co mě čeká večer. Musela jsem se odreagovat. Věděla jsem, jak zaměstnám ruce, ale s mozkem to bude horší. Budu muset vnímat jenom to, co právě dělám.
Po včerejší noční párty zůstal na zahradě nepořádek a všechno nádobí, což mě docela překvapilo. Máma byla na bordel doslova alergická a že by zrovna tady, venku, kde to uvidí všichni sousedi, nechala všechno nedotčené? Zřejmě museli jít spát hodně pozdě, když tu všechno zůstalo tak, jak to opustili. Můžu jenom doufat, že když usnuli pozdě, budou i pozdě vstávat. Neměla jsem na nikoho chuť, nechtěla jsem nikoho vidět minimálně do odpoledne.
Ve snaze dělat co nejmíň rámusu, jsem začala sklízet. Talíře, hrnečky, pár sklenic a talíře. Co se šlo, tak to jsem nastrkala do myčky a co zůstalo venku jsem umyla v ruce. Všechny svoje myšlenky jsem soustředila na mytí talířů a příborů. Ve snaze pořád něco dělat jsem vydrhla stůl a dokonce jsem se pustila do čištění grilu. Seděla jsem u něj minimálně hodinu, než se mi podařilo ho vyčistit tak, že se skoro třpytil. Pak jsem se pustila do úklidu kuchyně. Přišla jsem si, jak kdybych měla uklízecí mánii. Ale dokázala jsem se soustředit jenom na to, co dělám, což značně ulevilo mému psychickému cítění. Jenže po necelých třech hodinách už jsem neměla do čeho píchnout.
23. srpna 2010 v 0:41 | Bubbly
Ženy svádějí k polibkům nejen ústy, ale celým tělem.
Giovanni Battista Basile-conte
Když jsem se dostatečně vybrečela Gustavovi na rameni, vrátili jsme se společně na terasu. Díky bohu, byla dostatečně tma a světlo u vchodu nebylo tak silné, aby v něm bylo vidět všechno, takže moje ubrečené oči zanikly v přítmí. Sedla jsem si zpátky vedle Billa a on si zřejmě všimnul, že mi chybí elán, v mém pohybu není tak pružnost a v očích nemám jiskru. Starostlivě se na mě zadíval, když jsem si sedla vedle něj, nohy jsem si přitáhla k sobě a opřela se o něj. Najednou jsem byla tím vším strašně unavená a netoužila jsem po ničem jiném, než potom, abych mohla klidně usnout v jeho náruči.
Dotkl se mojí tváře ve chvíli, kdy všichni nejmíň poslouchali. "Jsi v pořádku?"
Neodpověděla jsem hned, ale nejdřív jsem se nadechla, abych si byla jistá, že můj hlas nebude znít zničeně. "Jo, je mi dobře."
"Vážně?" upřel na mě tíhu svých čokoládových očí.
Pohled jsem mu oplatila a upřímně jsem zavrtěla hlavou. "Ne."
Stáhl obočí. Nevypadal naštvaně, ale starostlivě. "Nechceš si jít lehnout? Půjdu s tebou," nabídl se ochotně.
Odmítla jsem ho zavrtěním hlavy, ačkoliv ta nabídka byla lákavá. "Užij si ten poslední večer s nima se všema. Protože od zítřka budeš mít na krku jen tyhle tři," kývla jsem bradou směrem ke Georgovi, který přežvykoval salát. Vypadal jako špatně zmutovaný králík. Musela jsem se zasmát, ale nebyl to veselý smích. Byl v něm náznak nějakého zoufalství.
Gustav si k nám přisedl. Najednou jsem měla po boku dva kluky, které bych už za nic na světě nevyměnila a kteří pro mě byli jistým způsobem důležitý. Zatímco mě Bill objímal kolem ramen, chytla jsem Gustava za ruku. Oba dva se podívali na sebe a pak zase na mě.
22. srpna 2010 v 23:24 | Bubbly
Tak jako se střídá den s nocí, střídá se úspěch s neúspěchem, radost se smutkem a láska s nenávistí.
Anonym
Opatrně mě stáhnul k sobě do bazénu. Vklouzla jsem přímo do jeho náruče. Jeho ruce se mi omotaly kolem pasu a přitiskly mě k němu. Automaticky jsem mu položila ruce na krk a opřela se čelem o jeho. Zavřela jsem oči a chvíli jsem si jen vychutnávala ten okamžik, kdy jsem byla tak blízko u něj. Bylo příjemné ve studené vodě cítit horkost jeho kůže na svém těle. Jednou rukou jsem opustila jeho krk a přejela bříšky prstů po jeho tváři. Cítila jsem každá záhyb krajiny jeho obličeje. Měl vystouplé lícní kosti, ostrou bradu a hrany čelisti. Naklonila jsem hlavu a políbila ho do důlku za uchem. Nosem jsem se přitom otřela o jeho ušní lalůček. Slyšela jsem, jak se trhaně nadechl. Odtáhla jsem se natolik, abych mu viděla do obličeje. S přimhouřenýma očima se na mě usmál.
"Snad jsem nenarazila na tvoje citlivý místečko," zavrním a nosem mu přejedu po tváři.
"Učíš se, rychle," odpověděl mi, ačkoliv ne zrovna přímo, ale dostatečně na to, abych pochopila, že mám pravdu. První bod pro mě. Ty předtím se nepočítají, protože to jsme měli úplně jiný vztah. Je to poměrně zvláštní, jak rychle se z nenávisti může stát zamilovanost, potom zase nenávist a nakonec láska. Zajímalo by mě, jak tohle povede dál. Doufám, že tímhle to končí, protože jestli ne, viděla bych to na nenávist, pokus o přátelství a zase nenávist a to by byl definitivní konec.
Bill se na mě díval, zatímco jsem uvažovala nad možnostmi konce toho všeho. Ale nebylo to, jako díval, jako, že by mě jen pozoroval, ale díval, jakože o mě přemýšlel.
22. srpna 2010 v 19:13 | Bubbly
Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.
Leonardo da Vinci
Scházela jsem schody zpátky do jídelny, když se proti mně objevil Bill. Hodlala jsem projít kolem něj a jít se někam vyvztekat, vynadávat a vykřičet, ale on mě chňapnul nad loktem a zastavil. Zvedla jsem k němu oči. Stál minimálně o dva schody výš, tudíž jsem musela zvednout hlavu skoro kolmo nahoru. A stejně tak jsem mohla škubnout rukou a sundat ho ze schodů dolů.
"Co se stalo?" zeptal se mě a sešel níž, aby se mi mohl dívat zpříma do očí. Dychtivě mě sledoval, pohled plný očekávání.
Pokrčila jsem ramenem a snažila se co nejrychleji uklidnit, abych nekřičela ještě na něj. "Skoro nic, až na to, že tvůj brácha je debil!" Na poslední slovo jsem dala zvláštní důraz a řekla ho dostatečně nahlas. Nemusela jsem se tolik snažit, Tom to určitě slyšel. Přece jenom jsem neslyšela bouchnout dveře od jeho pokoje, takže pořád stál v chodbě.
Bill přikývl. "To není novinka," ušklíbl se, ale věděla jsem, že to nemyslí vážně. Mohl Tomovi nadávat do aleluja a nemyslel by to vážně. Ať už to bylo jakkoliv, Tom byl Billovo dvojče a to už přece jenom něco znamená. Takže na jednu stranu měl Tom pravdu; Billa z tohohle můžu vynechat. Ale na druhou stranu, Bill slyšel Zoe, co řekla a řekla to dost jasně, aby z toho pochopil, že jsem to nebyla já, takže, kdo vyhrává a kdo prohrává?
"To je fajn, že to víš," ušklíbla jsem se. "Jenže to mi moc nepomůže," zavrčela jsem.
"Tak řekneš mi, co přesně se stalo? Řekl ti něco?" pohladil mě po ramenou, jako kdyby se mě snažil uklidnit a zároveň donutit k tomu, abych mluvila nějak souvisle.
Nevděčně jsem si jeho ruce z ramen setřásla a zamračila se. "Jo, řekl, ale myslím, že by bylo lepší, kdyby ti to řekl sám."
Bill pokrčil jedním ramenem. "Hm, to máš asi pravdu, ale pochybuju, že tobě řekl stejnou verzi jako mě. Pokud je na tebe pořád naštvanej a jakože nejspíš pořád je, nedá se s ním mluvit."
21. srpna 2010 v 12:19 | Bubbly
Miluj své nepřátele, protože ti připomínají tvé chyby.
Benjamin Franklin
Pomalu jsem otevřela oči. Slunce se pomalu škrábalo nad obzor a jeho paprsky mě polechtaly na tváři. Nebe bylo jasné a modré, což znamenalo další neúnosné vedro tam venku. Chtěla jsem se pomalu zvednou a sednout si, ale bránila mi v tom čísi ruka, která, mě pevně svírala kolem pasu a tiskla mě tak k osobě ležící za mnou. S trochou námahy se mi podařilo otočit a pak už jsem se jenom dívala do spokojeně snící tváře Billa. Řasy, které připomínaly krajky kolem jeho očí se nepatrně chvěly. Něco se mu zdálo. Rty měl pootevřené a skoro vyzývaly k polibku. Jednou rukou mě objímal a druhou měl pod hlavou.
Dívala jsem se na něj a uvědomovala si, že měknu. Vážně láska takhle mění pohled na svět? Jo, přiznávám to, byla jsem zamilovaná. A po včerejší noci ještě víc. Upřímně řečeno, teď jsem byla ráda, že mě Bill nenechal upravit Zoe fasádu. Akorát bych byla zodpovědná za plastiku jejího nosu. Alespoň by o sobě už netvrdila, že takhle krásná se narodila.
Přejela jsem opatrně konečky prstů po hraně jeho čelisti. Měl v obličeji ostré rysy, které zároveň zjemňovaly plné rty a velké oči. Když jsem ho tak sledovala, měla jsem dojem, že snad přišel z jiného světa, protože pochybuju, že člověk se může narodit takhle hezký. Ne snad, že bych o sobě chtěla tvrdit, že jsem škaredá, ale taky nikdy nebudu na titulních stránkách módních časopisů. Na rozdíl od Billa, já nikdy nebudu ikona. A nikdy mě to nijak netrápilo. Nedělala jsem si hlavu s tím, kolik make-upu použít a jak se nalíčit. Tyhle problémy šly mimo mě.
Jemně jsem se dotkla palcem jeho rtů. Bill potichu a vydechl a pak otevřel oči. Několikrát zamrkal a pak se na mě usmál. Byl to přesně ten úsměv, jaký jsem chtěla vidět každé ráno, ale nikdo mi ho nebyl schopen dát. Až on.
20. srpna 2010 v 1:07 | Bubbly
Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní.
Anonym
Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky domů. Celou cestu jsem byla zamyšlená a nemluvila jsem. Billa jsem si nevšímala. A až když jsem seděla na svojí posteli, jsem se probrala a vrátila do reality. Měla jsem dojem, že jsem se probudila z nějakého snu a nebyla jsem si jistá, jestli to, co se stalo, byla pravda.
Bill mě nenechal zmlátit Zoe do bezvědomí a na jednu stranu jsem mu za to děkovala. Nechtěla jsem zase našim vysvětlovat proč jsem někoho zbila, když jsem holka. Vždycky jsem si u rodičovského výslechu přišla trapně. Navíc, dneska už mi nebylo patnáct let. A na druhou stranu jsem mu to chtěla vyčítat, že mi to nedovolil. Tolik bych si to užila a mlátila bych jí tak dlouho, dokud bych jí minimálně dvakrát nezlomila nos. Když už nic jinýho, aspoň bych bavila lidi kolem sebe.
Seděla jsem na matraci a podívala jsem se na hodinky na pravém zápěstí. Byla jedna hodina po půlnoci. Nedivila jsem se, do klubu jsem odešla před půlnocí. Ale ani teď jsem nebyla unavená, i když bych nejspíš měla. Nedivte se, adrenalin a rozhodnutí, které určí další etapu vašeho života, vám vlijí krev do žil. A myslím, že nejen za dnešek jsem toho měla dost.
Opřela jsem si hlavu o zeď. V pokoji byla tma, ani jsem se neobtěžovala rozsvítit. Byla bych radši, kdybych si mohla jít lehnout a spát, ale na spánek jsem neměla ani pomyšlení. Musela jsem přemýšlet. Neřekla jsem Billovi, jestli mu to odpustím, ale ani jsem neřekla, že mu to neodpustím. Musím se co nejdřív rozmyslet, co udělám. A nehodlám do toho skočit po hlavě. Vlezu do toho pomalu, abych si byla jistá tím, co dělám.
19. srpna 2010 v 23:40 | Bubbly
Největším vítězstvím je nepotřebovat žádné vítězství...
John Lennon
Počkala jsem si na večer a prostě jsem se nenápadně vypařila z domu. Rodičům jsem nechala vzkaz, že nevím, kdy se vrátím, ale jim to určitě bude jedno. Většinou mi nechávali až přílišnou volnost. Možná to bylo tím, že jsem z nich nikdy neměla respekt a už v deseti letech jsem si dělala, co jsem chtěla já. Stejně tomu byla dneska a pochybuju, že se to někdy změní.
Když jsem se v chodbě obouvala do kecek, vedle mě se objevily další nohy v úzkých džínech a bez ponožek. Zvedla jsem hlavou a koukala jsem se přímo do Billova obličeje. Sklopila jsem hlavu a pokračovala jsem ve vázání tkaniček. Snažila jsem se ho nevnímat. Vsadím se, že být to Tom nebo Georg, dostala bych ránu po prdeli. A oni by pak dostali přes čumák. Na každou akci náležitá reakce. Narovnala jsem se a natáhla si na sebe tenkou koženou bundu. Kolem krku jsem si uvázala velký šátek a byla jsem připravená odejít, ale ten pitomec mi bránil odejít dveřma.
"Kampak asi jdeš takhle v noci?" podíval se na hodinky.
Byla jsem překvapená, že na mě vůbec mluví, potom, co jsem mu provedla dopoledne. Ale jeho smůla, zřejmě to jeho tričko přežilo. To zas byla moje smůla. "Jdu do lesa za dvanácti měsíčkama, protože mě macecha popsala pro jahody."
Bill se ušklíbl. "Moc vtipný," ucedil.
Pokrčila jsem klidně ramenem. "Ty sis začal."
"Ty sis začal," napodobil mě. "Je ti pět nebo co?"
Zamračila jsem se na něj. Urážel mě a já jsem si to vůbec nehodlala nechat líbit a už vůbec ne od něho. "Tobě je kulový do toho, kam já jdu. Takže se uhni."
Rukou se opřel o futra a zakroutil hlavou. Stála jsem přímo před ním a vážně jsem neměla chuť na jeho vtipy. Mohla jsem toho udělat hodně; dupnout mu na nohu, plivnout mu do obličeje, ale to všechno mi přišlo dost dětinský.
19. srpna 2010 v 22:21 | Bubbly
Kdykoli nás nenávist strhne příliš, pak vždycky pod úroveň toho, koho nenávidíme.
François de La Rochefoucauld
Seděla jsem na terase do oběda a nikoho jsem neposlouchala. Gustav za mnou přišel ještě dvakrát. Ignorovala jsem ho. Přišli za mnou dokonce i oba rodiče, ignorovala jsem je. Čekala jsem jen na to, kdy se u mě nevystřídá celá kapela. Díky bohu, všichni pochopili, že s nikým nemluvím a když už něco řeknu, nebude to nic příjemného.
Zase mi někdo zaťukal na rameno. Jen jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kdo otravuje tentokrát. Tentokrát to byla Tess. Dobře, proti Tess jsem neměla nic, ale nehodlala jsem porušit svoje pravidlo ignorace. Takže, jsem jenom dál seděla a zírala před sebe. Tess si sedla na lehátko k mým nohám a podívala se na mě, trochu víc, než jenom vážně. Pohled jsem jí skepticky oplatila. Ona se jenom natáhla a vytrhla mi sluchátka z uší, abych jí poslouchala.
"Hej!" vyjekla jsem, protože na tohle jsem byla vysoce alergická. A ona to věděla, přesto to pořád dělala.
"Poslouchej mě, když s tebou chci mluvit," zavrčela a vypadala trošku uraženě.
Zkřížila jsem si ruce na hrudi a zamračila jsem se. "Tak co chceš?"
"Chci si promluvit."
"Mluv," vybídla jsem jí gestem ruky.
Nadechla se. "Hele, já vím, že jsi naštvaná, ale nemyslíš si, žes to ráno přehnala?"
"Ne," ušklíbla jsem se.
17. srpna 2010 v 21:21 | Bubbly
Raději chci trpět pro to, že říkám pravdu, než aby měla pravda trpět pro mé mlčení.
Ralph Waldo Emerson
Dívala jsem se mu přímo do obličeje a pohledem jsem mu naznačovala, jestli se náhodou nezbláznil. Odolávala jsem chuti zaťukat si na čelo a říct, že je pitomec. Ramena jsem měla ztuhlá a ruce se mi třásly. Stála jsem přímo proti němu a kdybych chtěla, mohla bych ho kopnout pod koleno a ani bych mu nemusela zvednout nohou. A ještě lepší, vsadím se, že bych se trefila i výš.
"Zavolala jsi ty novináře!" vyjel na mě.
Překvapeně jsem zamrkala. "Co to tu meleš, jak bych je asi mohla zavolat? Byla jsem celý večer s tebou!"
Ani nemrknul, když na mě házel špínu. Měla jsem pocit, že snad ani nepřemýšlí, když to říká. Prostě na mě vyvalil, že je to všechno moje vina a bylo mu jedno, co jsem udělala nebo neudělala. I kdyby to byl třeba někdo jiný, například někdo z kluků, bylo by mu to fuk, prostě by to hodil na mě.
"Je mi to jasný, Wee. Ty se prostě nezměníš, že jo?"
"O čem to krucinál mluvíš, Bille," pohodila jsem bezmocně rukama. "Proč bych se nemohla změnit?"
Zamračil. "Ty mě pořád nesnáším a tohle byla jenom přetvářka. Plánovala sis to od chvíle, co jsme sem dorazili, viď? Hele, já vím, že mě a Toma nesnášíš, ale mohla si z toho vynechat aspoň svýho bráchu a Georga!"
Cítila jsem, jak se na mě všichni dívali. Možná, že se dívali i na Billa, ale podle mě se víc dívali na mě, jako kdybych s tím vážně měla něco společného. Jenže jsem neměla, ani jsem nevěděla, kde se tady všichni reportéři vzali. A nehodlala jsem si to nechat líbit.
17. srpna 2010 v 18:19 | Bubbly
Půjdeš pomalu, neštěstí tě dohoní - půjdeš rychle, dohoníš neštěstí.
Anonym.
Dalším důvodem, proč jsem nenáviděla plesy byla dochvilnost a ceremoniály. Dochvilnost proto, že jsem byla zvyklá chodit všude pozdě, abych pokaždé někoho vytočilo a ceremoniály proto, že jsem musela strašně dlouho stát na jednom místě a zírat na trapně oblečeného ředitele, jak pronáší neúnavně dlouhou řeč, zatímco všichni ostatní už dávno usínali. Je to tak vždycky a všude. Ve škole, v parlamentu, v normálním rozhovoru. Když prostě mluvíte moc dlouho, člověka to začne unavovat a nebude vás poslouchat. Stejná reakce teď nastávala u všech přítomných. Rodiče seděli u stolů, hlavy podepřené, jako kdyby seděli v hospodě a my, absolventi plesu jsme nervózně přešlapovali. Dvaceti minutový proslov se nedal vydržet už po prvních dvou minutách. Myslela jsem, že po patnácti si ulomím podpatek a hodím ho po řediteli v zoufalé snaze ho trefit do hlavy a umlčet. Naštěstí jsem to neudělala a tak pro nikoho nemusela jezdit sanitka a nikdo na nikoho nenadával.
Při předávání šerp jsem stála rovně, jako kdybych spolkla pravítko. Jelikož jsem vysoká a ředitel prcek, připadala jsem si pitomě, když jsem se k němu krčila, aby mi mohl dát šerpu přes hlavu. Navíc, podpatky mi to moc neulehčovaly. Po předávání přišla ještě řeč celého zástupce třídy. Tess. Stála na stupínku, mluvila a nevypadala nervózně, spíš si to užívala. Samozřejmě, že za svůj pětiminutový proslov sklidila nezvyklé ovace. Nejsem si jistá, jestli to bylo za stručný nebo výstižný obsah. A po Tessině výstupu přišla zábava.
Šla jsem si sednout ke stolu, kde byli naši, Bill s Tomem, Georg, Gustav a Tessina maminka. Posadila jsem se vedle Billa a opřela si hlavu o ruku. Vypadala jsem unaveně? Možná. Tess se posadila Tomovi na klín a vypadala nad míru spokojeně.
17. srpna 2010 v 0:31 | Bubbly
Láska je ze všech vášní nejsilnější, neboť útočí současně na hlavu, srdce i tělo.
Voltaire
Když do mého pokoje kolem druhé odpoledne vrazila moje máma, Tessina máma a jejich známá Sue, coby kadeřnice a vizážistka, nebyla jsem z toho vůbec nadšená. Nenáviděla jsem holčičí večírky, natož parádění ve velkém stylu. To byl další důvod, proč jsem nejdřív tvrdě odmítala jít na ples. Protože bych musela přetrpět tahání za vlasy, nánosy make-upu a strašný voňavky.
Tess byla ale jiného názoru, jako vždycky od chvíle, kdy poznala osobně Toma. Hodně se toho na ní změnilo, ale věděla jsem, že mezi námi to nemění nic. Jen teď byla víc holka. Dobře, uznávám, Tom na ní měl špatný vliv. Takže, když dospělé dámy vstoupily do mého království, Tess začala pištět a tleskat a už si vymýšlela, jak přesně chce vypadat. Její maminka přinesla černý pytel, v němž byly Tessiny šaty. Ty moje byly schované ve skříni.
Seděla jsem na posteli, dívala jsem se, jak si moje kamarádka nechává na obličej sypat hromady pudru, mazat silné vrstvy lesku na rty a na hlavě se jí pomalu vytvářel složitý účes. Nedokázala jsem pochopit, co je na tomhle skvělého. Já bych šla nenalíčená, neučesaná a v džínech.
"Doufám, že mi na hlavě nevytvoříš něco takového, Sue," zeptala jsem se, když jsem se dívala na složitě zamotaný drdol se spoustou perličkových sponek, který měla vzadu na hlavě.
Sue zavrtěl hlavou. "Ne, protože k tvému stylu šatů by se nehodil. Pro tebe mám něco jiného," usmála se na mě.
5. srpna 2010 v 20:18 | Bubbly
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.
Kurt Cobain
Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Bylo mi zvláštně příjemně. Možná, že to bylo tím, že jsem Billovi všechno řekla. Uklidnilo mě to. A možná mě spolu s tím uklidnil i fakt, že se na mě teď bude dívat jinak. A možná taky ne. Možná to ze mě vypáčil jen tak, aby si potom ze mě mohl s Tomem dělat legraci. A nebo to prostě chtěl jenom vědět a teď bude všechno jako předtím. Budeme se nesnášet, ignorovat a přehlížet jak to jen půjde.
Zakroutila jsem hlavou. Ne, tohle nebude ono. Třeba se něco změní. A třeba taky ne. Ach jo, mám dojem, že nevím, co jsem právě udělala. Praštím se do čela a zatnu zuby. Dobře, nechám to do rána vyplynout a uvidíme. Buď si budu nadávat, jak jsem naivní, nebo se všechno změní.
Podívala jsem se na hodiny na stěně. Ukazovaly něco málo před půlnocí. Tess ještě nebyla doma a já jsem ještě ani nebyla unavená. Měla jsem chuť něco podniknout, nebo se jen tak procházet, prostě něco dělat a ne ležet v posteli a zírat na strop. Potichu jsem vyšla z pokoje a šla do kuchyně. Sklenice teplého mléka mě třeba uspí. K mému překvapení jsem nebyla jediná, kdo měl stejný nápad. Bill stál u kuchyňské linky a dlouhými nehty zápasil s krabicí mléka.
"Nepotřebuješ pomoc?" zeptala jsem se opřená o ledničku.
Podíval se na mě a potom na krabici. "No, možná trochu," usmál se a ustoupil. Postavila jsem se na jeho místo a rozdělala jsem krabici. Usmála jsem se přitom. Tohle bylo úplně obráceně. Já jsem byla chlap domácnosti a Bill byl tak roztomilá bohatá ženuška. Pane bože, co to kecám? Vrazila jsem si pomyslnou facku a zakroutila hlavou.
29. července 2010 v 1:30 | Bubbly
Člověk není vždycky tak odolný vůči slovům, jak by si přál a jak by bylo pro život zapotřebí.
Karl Kraus
Den se přehoupl ve večer. Za celý den jsem nedělala absolutně nic. Zůstala jsem zavřená v pokoji a přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl Bill. Neměla jsem mindrák z toho, že si myslí, že spolkl všechnu moudrost světa. Šlo o to, že měl pravdu, ačkoliv jsem to nepřiznala. Bylo mi líto to přiznat, protože to byla ta jediná chyba v životě, která ze mě udělala takovouhle nesnášenlivou potvoru. Nikdo mě už nechápal, dokonce ani Tess a ta to všechno věděla.
Někdo mi zaklepal na rameno. Měla jsem v uších sluchátka a tak jsem málem vypadla z okna leknutím. Je to hodně blbej zvyk, vysedávat v okně v prvním patře. Leknete se a skončíte dole, v máminejch záhonech bílejch růží. Kdybych se jenom přizabila, moje milovaná maminka by mě kvůli kytkám dodělala. A to je důvod, proč nesnáším kytky.
Otočila jsem hlavu. Vedle mě stála Tess. Počkala, až si sundám sluchátka, než na mě promluvila.
"Jdeme do kina. Nechceš jít s námi?"
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Ne, ale díky za pozvání."
Tess si povzdychla. "Wee, sedíš tu takhle celej den. Co ti je?"
"Nic, jen řeším dávnou minulost," podotkla jsem víc otráveně než posmutněle.
Chvíli se na mě dívala. "Myslíš ty patnáctý narozeniny? Já myslela, že už to máš za sebou."
Rozhodila jsem rukama. "Kdybych měla, nechovala bych se takhle."
Tess se usmála. "Takže to tvoje pitomý chování vězí v tomhle?"
"Přesně."
Chápavě naklonila hlavu. "Udělej jednu věc."
"Jakou?" zvedla jsem obočí.
26. července 2010 v 9:36 | Bubbly
Když ze svého života vytrhnete někoho, kdo pro vás hodně znamenal, jste to vy, kdo prohrál. Aaron Hass
Upřímně, když jsem se ráno probudila, bylo mi mizerně. A nebylo proč se divit, přece jenom to, co jsem řekla, nebylo od srdce. Vlastně bylo, ale jenom z části. Přiznávám se - trochu jsem žárlila. Ale vážně jenom trochu, zbytek toho, co mě donutilo říct to všechno, byl vztek. Jo, byla jsem vzteklá, protože na mě moje kamarádka kašle kvůli nějakýmu nafoukanýmu, copatýmu a dokonalýmu klukovi. Zapomeňte. To dokonalýmu by řekla ona. Já jen doplňuju svoje slova jejími. Neříkám, že se mi Tom líbí. Nelíbí. Není to zrovna ošklivej kluk, ale není můj typ. Neptejte se mě, kdo je. Stejně to neřeknu, protože ten můj vysněnej idol snad ani neexistuje. Musel by být perfektní, bez chybičky a to nikdo není, takže u mě je problém se zamilovat. A nezamiluju se jen tak do někoho. Rozhodně ne do někoho z nich. Ani jeden pro mě není dost dobrý. A to, že jsem podotkla, že Tom není dobrý pro Tess, byla chyba. Ona sama musí vědět, co je pro ní nejlepší a ode mě bylo nefér to říct.
Co se týče Billa, trochu mě mrzelo, co mi řekl, ale na jednu stranu si za to můžu sama. Ačkoliv, na druhou stranu - to má za ten bazén. Vlastně je to jedno, skončil v něm se mnou. Byl to vážně trapas a nikdo od toho nebude nic odvozovat, protože to byl pitomej nápad padat do vody a ještě ho vzít sebou. Jeho problém, stál příliš blízko. Nebo jsem to možná přehnala. Ne, co to kecám. Jsem až moc hrdá, abych přiznala, že mě jeho blízkost rozhodila. Ale to přece vůbec, ale vůbec nic neznamená!
21. července 2010 v 13:09 | Bubbly
Na životě miluju zejména tu rozmanitost - každý den mne nasere někdo jiný.
Anonym
"Už jen dva dny do plesu, už jen dva dny do plesu!" hulákala nadšeně Tess v mým pokoji a poskakovala, jak kdyby měla v kalhotách vosu. Vypadala až nezdravě nadšeně. Měla jsem chuť mrsknout po ní tou tlustou knížkou, kterou jsem držela v ruce a kterou jsem se snažila číst. Jenže to její švitoření a pištění mi absolutně bránilo vnímat písmenka na stránkách.
Zaklapla jsem knihu a lehla si na bok. Hlavu jsem si podepřela plyšovým medvědem. "Na co se tak těšíš, já myslela, že to nesnášíš stejně jako já."
Sedla si ke mně na matraci. "Víš," podotkla potichu. "Kluk úplně změní tvůj pohled na svět."
Ušklíbla jsem se. "Jo, jasně. A nebo tě změní tak, že kašleš na celý okolí."
"Myslíš, že na tebe kašlu?" odsekla a významně se na mě podívala.
Nadechla jsem se, abych jí vyčetla všechno, co se stalo během těch pár dní, co jsou kluci tady, když v tom se otevřely dveře a jako na potvoru celá parta nakráčela dovnitř. Jen jsem sledovala, jak se Tom uvelebil na Tessině posteli, Tess neváhala a skočila k němu. Georg s Gustavem zapadli na malý gauč a Bill se posadil na desku mého psacího stolu.
Sedla jsem si a nohy zkřížila do tureckého sedu. "Přišli jste jenom tak otravovat můj klidný život, nebo máte všichni něco na srdci?"
7. července 2010 v 16:23 | Bubbly
Ze života se nikdo nedostane živý.
Jim Morrison
Po třech hodinách, během kterých jsem na sobě měla snad všechny šaty z té obrovské luxusní půjčovny, jsem toho měla tak akorát dost. Stála jsem v prostorné kabince a zírala na sebe do zrcadla, které se táhlo přes tři stěny. Na sobě jsem měla jen spodní prádlo a otráveně jsem čekala, kdy přede mnou přistane další várka mašliček, volánku, spodniček a já nevím čeho všeho ještě.
Za dveřmi kabinky jsem slyšela Tessin a Tomův hlas, když si prohlížely doplňky k šatům a skvěle se u toho bavily. Bill tam byl nejspíš s nimi, ale neúčastnil se jejich zábavy. Taky se mu nedivím, protože nechápu, co je tak vtipného na korunkách, sponkách ve tvarů růžiček a lodiček. Už jenom tam představa, že se budu muset vybrat tyhle blbosti k šatům, mi nahání husí kůži.
Máma mi šoupla do kabinky další šaty. Spěšně jsem si prohlédla lehoučkou hedvábnou látku v barvě půlnoční modři.
"Prosím, řekněte, že jsou poslední," zabručela jsem otráveně a zatáhla vzadu na stuze zip. Potom jsem se otočila k zrcadlu. Šaty padly přesně, jako kdyby na mě byly přesně šité. Hodně se podobal těm v katalogu, které mi máma vybrala. Antický styl, modré s širokou stříbrnou stuhou pod prsy. Sukně byla od stuhy až na zem volná a lehká jako pára.
Dveře od kabinky se otevřely, aby si mě všichni včetně prodavačky mohli prohlédnout. Nevypadala jsem nijak strašně, spíš naopak, ale to nic nemění na tom, že šaty prostě nebudou mojí zálibou. Stejně tak podpatky, kadeřníci a kosmetika.
3. července 2010 v 23:29 | Bubbly
Někdy i žít je statečným činem.
Seneca
"Wee, tyhle šaty nezdůrazní tvoje přednosti. Měla by ses trochu víc ukázat. Nesnaž se schovat dekolt a ramena. To musí vyniknout!" ryla do mě máma, zatímco jsem se snažila se v klidu nasnídat. Prvních deset minut jejího štěbetání o tom, co bych měla zdůraznit a co naopak skrýt, jsem docela dobře ignorovala, ale jakmile přede mě položila další katalog, který jsem se předtím ani nesnažila otevřít, byla ignorace jejího sopránu o dost složitější.
"Mami," zvedla jsem hlavu od misky s cereáliemi. "Proč myslíš, že jsem si vybrala tyhle šaty? Abych se neukazovala! Nepotřebuju se někde předvádět. Stejně je na sobě budu mít jenom při úvodním ceremoniálu a pak je sundám. Nehodlám se v tom promenádovat celou noc."
Máma zakroutila hlavou. "Opravdu by mě zajímalo, čí jsi dcera," povzdechla si a pak poklepala dlouhým pěstěným nehtem na stránku, kterou přede mnou otevřela. "Tohle je ono."
Podívala jsem se do katalogu a obličej se mi bolestně stáhl. "Tak to ani náhodou. Tohle si na sebe nevezmu!" Zírala jsem na sněhově bílé šaty antického střihu, které byly pod prsy stažené širokou zlatou stuhou. Neměly žádná ramínka ani gumu, prostě něco, co by drželo šaty na těle. Ne, ani náhodou.
20. června 2010 v 0:10 | Bubbly
Všechny živé bytosti, kromě člověka vědí, že smyslem života je radovat se z něj. Samuel Butler
Večeře měla být nejhorší událostí dne, protože většinou večeříme všichni spolu. A ani tentokrát jsem se tomu nevyhnula. A co bylo horší, po nějaké době tu zase bude o někoho víc. Tentokrát o pět lidí, protože Tess mě přemluvila, aby tu mohla zůstat. Věřím tomu, že teď jsem udělala největší chybu ve svým životě. Dneska totiž nepůjdu spát, ale budu poslouchat ty kecy o tom, jak je úplně paf z Toma Kaulitze, největšího blbečka pod sluncem. O můj bože, za co mě tak trestáš.
Pomáhala jsem mámě rozkládat a prostřít stůl. Nezapomněla jsem se přitom tvářit dost uraženě. Gustav s ostatními byl nahoře. A Tess tam samozřejmě nesměla chybět, takže jsem trpěla jenom já. Ostatní byli z příjezdu slavné kapely doslova unešení.
"Nemohla by ses tvářit trošku veseleji? Udělají se ti vrásky, když se budeš pořád mračit," prohlížela si mě máma už dobrých deset minut. Najednou jí zajímalo, jak se cítím? Hm, ne, spíš jí jenom šlo o to, aby její dcera v osmnácti nevypadala jako šedesátiletá stařenka.
"Ne, to bych nemohla," odsekla jsem, zatímco jsem rovnala ubrus.
Máma si povzdechla. "Wee, můžeš mi prosím tě, vysvětlit, co máš teď za problém?"
Ušklíbla jsem se na talíř, který jsem zrovna dávala na korkový podtácek. "Můj problém jsou oni. A další můj problém je pitomej školní ples.
19. června 2010 v 17:01 | Bubbly
Kniha života je plná otazníků a vykřičníků. Josef Čapek
"Co si má člověk vzít na školní ples? Nafukovací šaty?" mračila jsem se na hromadu katalogů se společenskými šaty, které ležely přede mnou a před Tess na stole. Máma se totiž rozhodla, že školní ples je jen jednou za život a je to neskutečně úžasná událost a proto musím vypadat jako princezna. Chudák Tess tady byla proto, aby mi pomohla se tímhle peklem prokousat.
Upřímně řečeno - nenáviděla jsem to. Myslím ty plesy a společenské akce. Znamenalo to totiž, že jsem se musela načesat, silně nalíčit a vzít si něco krásného a drahého na sebe. Navíc, na těchhle akcích jsem se nikdy nemohla chovat jako já, ale jako slušně vychovaná holka. A to jsem rozhodně nebyla. Takže, zatímco rodiče si užívali tím, jak jsou známi a jak se mají dobře, já jsem se užírala za to, že se nemůžu bavit po svém.
Tess hrábla po dalším katalogu a otráveně ho otevřela. Ples je už za týden a ona, narozdíl ode mě, už měla šaty vybrané a dokonce je měla i doma. A rozhodně z nich byla nadšená asi jako já. Takže vůbec.
Někdy mě napadá, že já a Tess jsme se měli narodit jako kluci. Protože už od doby, co se známe, a to od školky, si nevzpomínám, že bysme si někdy hrály s panenkami, nebo se oblékaly jako princezny. My jsme radši celé dny dělaly neplechu s klukama a braly jim autíčka.
Zde hledá