Člověk se stává vždy zodpovědným za to, co k sobě připoutal. ( Antoine de Saint Exupéry)

Nikdo z nich se ani nepohnul, dokonce se zdálo, že ani jeden z nich nedýchá. Mattie zírala na temnou oblohu a přivírala oči pokaždé, když se děsivě zablýsklo. Jakmile se ozval hromobití, zatínala zuby, aby potlačila chuť zacpat si dlaněmi uši. Zatímco ona byla uvnitř sebe vyděšená, Bill vedle ní klidně seděl a prsty jí přejížděl po hřbetu ruky. Měl zavřené oči a skoro vypadal, že spí. Dýchal mělce a pomalu.

Do pokoje vešla paní Webberová. Dnes měla nejspíš službu ona a když uviděla, jak ti dva posedávají na studené podlaze, vypadala překvapená. "Děje se něco, Mattie?"

Mattie jí ani neslyšela přicházet. Když hlavní sestra promluvila, pomalu se zvedla z podlahy a pomohla na nohy i Billovi, který se okamžitě přesunul na matraci, kde si přitiskl kolena k tělu a zpoza nich pozoroval okolí.

"Nic se neděje, paní Webberová," podívala se Mattie na Billa a úsměvem ho povzbudila. "Jenom jsme odpočívali."

"Na podlaze?" zvedla paní Webberová obočí.

Mattie jen pokrčila ramenem a sklopila oči. Nechtěla přiznat svůj strach. Když se znovu zablýsklo, stáhla ramena k sobě a snažila se vypadat statečně, ačkoliv si připadala jako malá holčička, která se bojí bubáka ve skříni.

Odňat může být trest, vina však trvá dál. (Ovidius Naso Publius)

Paní Webberová postávala ve dveřích Billova pokoje a pozorovala dění, které se v něm odehrávalo. Všechno se to zdálo jako noční můra. To, co se dozvěděla od doktora Richtera snad ani nemohlo být možné. Nikdy by nevěřila, že Billovi rodiče by dokázali být až takhle krutí. Vždycky doufala, že to budou oni, kdo Billovi pomohou z tohoto institutu, ale opak byl pravdou. Pokud se chtěli zbavit nemocného syna, tohle byla nejlepší příležitost, jak toho dosáhnout.

Ale od chvíle, kdy pan a paní Kaulitzovi naštvaně opustili tuto budovu, byla tu Mattie, která se od Billa nehnula ani na vteřinu. Byla prvním člověkem, kterého se Bill nebál dotknout. Teď jí držel za ruku, ležel na matraci své postele a prázdným pohledem se díval do stěny. Mattie mlčela, trpělivě čekala a byla pro něho oporou. Iwonne Webberová musela uznat, že se spletla jak v Billových rodičích, tak v Mattie samotné. Když dívka slíbila, že tu pro Billa bude, myslela svá slova vážně. Její přítomnost byla důkazem toho všeho. Seděla tu, unavenýma očima se dívala na tichou osobu na nemocničním lůžku a neměla potřebu s ním nijak komunikovat. Skoro to vypadalo, že ani jeden z nich nepotřebuje mluvit.

Člověk tak mocně naříká při každé bolesti, a tak málo se raduje, když žádnou nemá. (Georg Christoph Lichtenberg)

Doktor Christopher Richter se zdál příliš mladý na to, aby mohl být tak zkušeným psychiatrem. Přestože se jeho věk pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti lety, se svými světlými, téměř našedivělými vlasy a jemnými vráskami kolem očí připomínal spíše módního idola než lékaře, patřil mezi hvězdy svého oboru. A dával to najevo každému, kdo vkročil do jeho kanceláře pomocí všem ocenění a diplomů, které mu visely na stěně za zády. Mattie vůči němu byla na první pohled skeptická. Připomínal jí egoistického muže, který neumí naslouchat druhým a který si váží víc sebe než zdraví ostatních. Podle Mattiiných myšlenek byl ten zlý. A zlý lidé v jejím světě nesměli mít žádné místo.

Vešla do místnosti jako poslední, hned za Billem a jeho rodiči. Doktor Richter je přivítal potřesením pravé ruky, Billovi pouze přejel dlaní po rameni a ukázal mu místo na pohodlném křesle. Bill už tušil, jak to tu probíhá, poslechl doktora. Mattie od dveří sledovala, jak mezi prsty žmoulá bratrovu fotografii. Poté krátce zabloudila pohledem k doktoru Richterovi. Pozoroval ji šedivýma ledovýma očima.

Jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáváme. (Lessing Gotthold Ephraim)

Noc protekla Mattie mezi prsty jako zlatavý písek. Slunce se vyhouplo nad obzor, jeho teplé paprsky objaly polovinu světa. Ptáci zpívaly za okny a vítr tiše ševelil v korunách stromů. Z města se ozýval štěkot psů. A Mattie bezmyšlenkovitě procházela pokoji se starší sestrou a kontrolovala stav pacientů ve zdravotních kartách, dělala krevní náběry a ty pak odnášela do nemocniční laboratoře. Neměla čas se někde zdržet, nebo s někým ztratit pár slov. Když procházela chodbami, míjela lékaře v bílých pláštích, připadala si neviditelná a ztracená. Jakmile měla malou možnost jít za Billem a popřát mu dobré ráno, našla si ve své hlavě výmluvu, proč se tam nesmí objevit. První důvod byl ten, že měla přísně zakázáno přátelit se s pacientem. Vztah pouze profesionální. Za druhé proto, že po včerejší noci byla zmatená. Ten krátký okamžik, kdy se jí Bill sám dotýkal a kdy k ní mluvil tak vážně, se jí zaryl hluboko do paměti. Nedokázala se na něho dívat stejně, pohled do jeho čokoládových očí jí neustále připomínal těch několik málo vteřin. Chtěla vnímat svoje pocity, ale sama v sobě se nevyznala.

Zbytek dne už Mattie Billa neviděla. Připadala si zmatená. Potřebovala čas na přemýšlení o tom, jestli má paní Webberová pravdu. Srdce jí říkalo, že pravdu nemá, ale rozum pravil pravý opak. Mattie nevěděla, co má udělat dál. Nedokázala si ani představit, že by se s Billem nevídala, že by netrávila dlouhé hodiny na jeho pokoji, že by s ním nemluvila o tom, jak se cítí. Už několik chvil zírala na prázdnou stěnu a uvažovala nad tím, jak se zachovat. Chtěla být spravedlivá k sobě, ale také k Billovi. Jenže co byla správné a spravedlivé? Svědomí jí křičelo uvnitř hlavy. Pokud se zachová profesionálně, bude to pro Billa příliš bolestivé. A pokud se zachová podle svého nejlepšího mínění, roztočí se kolotoč událostí, ze kterých si Mattie ponese následky.

Do místnosti vešla paní Webberová a v ruce držela několik zdravotních karet. "Zítra ráno tě tu budu potřebovat o trochu déle. Musíme do laboratoře poslat náběry všech pacientů," řekla Mattie, aniž by se na ní jen jednou podívala.

Odvaha je strach, který se modlí. (Coelho Paulo)

Mattie seděla u Billa až do chvíle, než se měli objevit jeho rodiče. Celou tu dobu, několik dlouhých hodin, ani jeden z nich nic neřekl. Nebylo potřeba nějakých slov. Atmosféra v pokoji byla nepříjemně napjatá a neustále houstla. Bill si pažemi objal pokrčená kolena, schoval za nimi částečně svůj utrápený obličej a se strachem v očích sledoval dveře. Mattie věděla, že než se objeví Billova návštěva, přijde paní Webberová, aby jí odvedla. Ačkoliv si Mattie moc přála zůstat tu a podpořit Billa vším, čím byla schopná, nemůže přihlížet návštěvám, pokud to není nezbytně nutné. A zrovna v tenhle okamžik to nezbytně nutné nebylo. Billovi nečekalo nic, co by ho mohlo ohrozit a přesto tu byl dojem, že návštěva rodičů je pro něho nebezpečnější, než se zdá. Mattie nechtěla už nechtěla vidět Billa zlomeného realitou. Nechtěla se dívat na jeho slzy, které nedokázala ani osušit, ani zastavit.

Dveře se téměř neslyšně otevřely. Mattie otočila hlavu od Billova těla schouleného do klubíčka a zadívala se na Iwonne Webberovou, která jí gestem naznačila, že je čas na několik okamžiků vyklidit tuhle zónu. Zvedla se ze židle, věnovala ještě jeden krátký pohled Billovi a vyšla z pokoje. Hned za dveřmi se tváří v tvář setkala s jeho rodiči.

Když Mattie otevřela oči, měla dojem, že tohle ráno bylo něčím zvláštní, nebylo tak obyčejné jako každé jiné ráno. V pokoji bylo stále šero, ale za obzorem se už objevovaly první paprsky ranního slunce. Obloha získávala nový nádech jarní modři. Hvězdy se rychle ztrácely ve svitu sílící zlaté hvězdy.

První, co Mattie napadlo poté, co se probrala do nového dne, byl Bill. Netušila proč, neznala jediný důvod, ale měla ho ve svých myšlenkách, jako kdyby se jí tam sám tak hluboko vryl. Myslela na něho, když vstávala, když vcházela do koupelny, aby se osprchovala, myslela na něho, když si připravovala snídani. Svým způsobem se těšila, až ho zase navštíví. Přesto, že s ním prozatím strávila tak málo času, byla ráda v jeho přítomnosti. Spokojeně sledovala chvíle, kdy se usmíval a s bolestí v srdci uhýbala pohledem, když plakal.

Do kuchyně se téměř neslyšně přikradl Alex. Dokonce ani jeho příchod nepřerušil tok Mattiiných myšlenek. Až když promluvil, Mattie se vrátila zpátky do reality.

"Jdeš dneska do práce?" zeptal se, zatímco si do hrnečku naléval kávu.

Mattie přikývla a prstem kroužila po okraji svého hrnečku, ve kterém voněl ovocný čaj. "Mám noční směnu. Vrátím se až zítra ráno," odpověděla a zadívala se z okna, kde už slunce ozařovalo střechy nejbližších domů a zářilo přímo do oken.

Tak hluboko se díval do propasti, až zapomněl na přítomnost roviny. (Daniel Hloušek)

"Mattie, prober se."

Mattie slyšela hlas paní Webberové nad svou hlavou, na rameni cítila stisk její ruky, ale byla příliš unavená, než aby se chtěla probudit. Měla dojem, že nespala celý týden, připadala si polámaná a netoužila po ničem jiném než po dalších několika hodinách spánku.

"Mattie, slyšíš? Vstávej." Paní Webberová byla neodbytná. Jemně dívkou zatřásla a dala jí další krátký okamžik, aby se probudila a vzpamatovala do dalšího dne.

Mattie po několika vteřinách otevřela oči, unaveně se rozhlížela kolem sebe. Seděla na podlaze vedle pracovního stolu, zády opřená o stěnu. Musela tu usnout v noci, ale nevzpomínala si, proč si za své noční bidlo zvolila zrovna tohle místo. Zvedla ospalé oči k paní Webberové, která se na ní dívala velkýma moudrýma očima.

"Dobré ráno," pozdravila ji Mattie a pomalu vstala z podlahy. Zdálo se jí, že při každém pohybu slyší praskat vlastní kosti v těle.

"Dobré ráno," přikývla hlavní sestra. "Vidím, že tě noční pochůzky unavily," dodala se smíchem.

Nemoc je výkřik zraněné duše. (Petr Altenberg)

Mattie otevřela oči. Tvář měla položenou na tvrdé desce stolu, tělo zkroucené v nepřirozené poloze. Netušila kdy a jak, ale usnula. Nad její hlavou zářilo světlo stolní lampy. Přesto, že jí objímalo hrobové ticho, její probuzení mělo svou příčinu. V chodbě, kterou viděla ze dveří, se nic nehýbalo. Všichni pacienti spali ve svých postelích pod působením léků, ale Mattie neopouštěl pocit, že není jediná, kdo je mezi těmito zdmi vzhůru. Narovnala se na židli, promnula si dlaní obličej a vstala.

Chodba byla osvětlená jen temnou zelení zářivek, jež označovaly únikový východ. Dveře do všech pokojů byly zavřené, až na jedny jediné. Dveře pokoje číslo třicet tři se zdály být pootevřené. Mattie udělala několik kroků směrem k nim a všimla si tmavé siluety sedící před pokojem. Bill. Seděl s koleny pod bradou a zády opřenými o zeď. Třásl se jako osika, tiché vzlyky mu škubaly s rameny. Zdálo se, že znovu opustil svůj svět a vrátil se do reality. Do té nepříjemné a rány udělující reality.

Mattie k němu přispěchala. Čím blíž se k němu ocitla, tím byly její pohyby volnější a pomalejší, aby ho nevyděsila. Poklekla vedle něho a opatrně mu položila ruku na rameno. Bill sebou trhl, ale nepodíval se na ní. Několik pramenů tmavých vlasů mu zakrývalo profil tváře, ale lesknoucích se slz by si všiml i slepý člověk. Nejen, že si jich všimla i Mattie. Dokonce zpozorovala i skutečnost, že Bill v žádné ruce nesvírá Tomovu fotografii.

Smutným hodiny se zdají dlouhé. (William Shakespeare)

Bill byl šťastný několik dlouhých minut. Se širokým úsměvem seděl na posteli, v prstech žmoulal bratrovu fotografii a pozoroval dveře. Čekal, až se otevřou a v nich se objeví Tom, jeho bratr a odvede si ho domů. Mattie nikdy neviděla tak nadšeného člověka, jako byl právě Bill, když něco očekával. A jenom ona věděla, že bude nesmírně zklamaný, až se dozví tu nepříjemnou pravdu.

Posadila se na židli ke stolu a zatímco Bill čekal na Toma, prohlížela si jeho zdravotní záznamy. Během pěti měsíců se toto u Billa odehrálo víc, než u kterýchkoliv pacientů. Když vnímal tenhle svět, několikrát se pokusil o útěk a jednou při něm poranil dvě zdravotní sestry a jednoho doktora. Z počátku byl nezvladatelný. Často ho museli uspávat léky a připoutávat k posteli. Postupem času se zdálo, že se smířil s vlastním osudem a vytvořil si v hlavě svůj malý svět, ve kterém jeho bratr žije.

Mattie vyrušilo ze čtení tiché naříkání. Zvedla oči od papírů a zadívala se na Billa. Objímal si rukama kolena, třásl se po celém těle. Z jeho pootevřených rtů vycházely vzlyky a po bledých tvářích se mu kutálely krokodýlí slzy. Tohle byl přesně okamžik, který měl přijít buď dříve a nebo později. Mattie vstala ze židle a pomalu přešla k posteli. Posadila se na její okraj, dál od Billa, aby ho svou blízkostí nevylekala. Věděla přesně, jak se cítí, ale dokud jí to sám nedovolí, nedokázala mu pomoci.

Odňat může být trest, vina však trvá dál. (Ovidius Naso Publius)

Chodby se zdály nekonečně dlouhé. Jejich stěny byly bílé, ale ne natolik bílé, aby ve dne jasně zářily. Tohle byl odstín, který častokrát člověk vídá v nemocnicích a který v něm vyvolává pocit úzkosti. To byla první věc, které si Mattie Feltonová všimla, když procházela institutem. Pomyslnou cestu po zašlých dlaždicích před ní vyšlapávala starší zdravotní sestra. Světlé blond vlasy s náznakem šedin měla svázané do pevného uzlu, rozhlížela se kolem sebe tmavě zelenýma očima. V jejím obličeji byla znát léta, která neúprosně plynula. Na čele, v koutcích očí a kolem úst se jí tvořily jemné vrásky.

Psychiatrická léčebna, tak se jmenovalo tohle místo. Byla to dlouhá budova s jediným patrem a mřížemi na oknech. Na první pohled připomínala věznici. Ve své podstatě to bylo vězení pro ty, kteří proplouvají životem, aniž by o něm měli nejmenší zdání. Mattie byla informovaná o lidech, kteří zde tráví svůj zapomenutý čas. Byly tu věkové kategorie od mladých dívek a chlapců trpících sebepoškozováním až po dospělé s psychickými poruchami. Každý z těch lidí měl svůj příběh, kterému neporozumělo jeho okolí a proto ten dotyčný skončil zde. Někteří jsou tu dobrovolně, protože potřebují pomoc a jiní proto, že se té pomoci brání.