> Blood like Chocolate
10. září 2011 v 13:05 | Bubbly
Takže, máme tu konec téhle krvelačné a vraždedné povídky.
Doufám, že se Vám líbila, protože mě se psala moc dobře a jsem ráda, že mě něco takového vůbec napadlo. Určitě piště do komentářů vaše názory a hlasujte v anketě, ať vím, jak moc se vám tahle fiction zamlouvala, vaše B.
Ta chvíle, která nastala, byla sama o sobě dost napjatá. Všechny nás objímalo ticho jen do chvíle, než do místnosti vešli ještě David s jedním mužem z ochranky. Najednou se místnost zdála příliš malá pro tolik lidí. David s Tomem stáli u dveří, já s Billem u okna a TJ mezi námi. Mlčel jako ryba a tvářil se poněkud zvláštně. Soudě podle výrazu v jeho očích bylo poznat, že pochopil, že nad ním sklapla klec. Prohrál a kdyby ho mohl vidět Silas, nebyl by zrovna šťastný. Kdyby to Silas mohl vědět, TJ by neskončil jen se zmrzačenou nohou.
"Co se tady děje?" prolomil hrobové ticho David jako první.
Bill se významně podíval na TJe. "Nechtěl bys náhodou něco říct?"
TJ se na něj podíval a pak jeho pohled sklouznul na mě. Viděla jsem mu na očích, jak strašně mě najednou nenávidí. A to jsem vlastně nic neudělala. Byla to jenom jeho chyba. Vsadím se, že kdyby šlo zabíjet očima, byla bych už minimálně desetkrát mrtvá. Nevěděla jsem, proč jsem to udělala, ale couvla jsem a z části se schovala za Billova záda. Nebylo to zrovna hrdinské gesto, ale já už jsem odmítala být hrdinka poté, co mě málem uškrtil.
9. září 2011 v 15:43 | Bubbly
Poté, co jsem si byla úplně jistá, že mi Bill nevěří, začínala jsem se stranit všech, které jsem mívala ráda. Vlastně, pořád jsem je měla ráda, jen jsem neměla potřebu být v jejich blízkosti. Snažila jsem se jim všem vyhýbat, abych nemusela odpovídat na jejich otázky ohledně toho, jak se cítím. Chtěla jsem být sama. Přemýšlet o tom, co všechno bude následovat. Potřebovala jsem přemýšlet o tom, jak donutím TJe, aby se přiznal k tomu, co spáchal. Zdálo se mi to skoro nemožné, protože všichni v domě věřili v TJovu nevinu. Ano, samozřejmě, že tomu nahrával fakt, že ho našli s prostřeleným kolenem v kaluži krve a nadosmrti z něho bude mrzák. Silas ho sice nezabil, ale poznamenal ho slušně. Ale to mi nestačilo. Netoužila jsem po pomstě, ale po tom, aby se všichni dozvěděli, jak do doopravdy bylo.
Seděla jsem vzadu u bazénu, kam poslední dobou chodilo jen pár mužů z ochranky na obhlídku domu a psi dvojčat. Venku nebylo zrovna počasí na koupání, tak se v zahradě nikdo nezdržoval. Byla jsem tu jen já, šumějící vítr ve větvích stromů a svítící slunce, jehož paprsky neměly dost síly, aby hřály jako před měsícem. Jeden ze psů ležel na kamenných dlaždicích a velkýma hnědýma očima si mě prohlížel, zatímco já se pohledem soustředila a drobné vlnky na hladině bazénu. Převalovaly se líně jedna přes druhou, ztrácely se a znovu tvořily. Mělo by to být uklidňující, ale jenom proto, že jsem měla v hlavě zmatek a připadala si zbytečná, mě to rozčilovalo.
5. září 2011 v 18:54 | Bubbly
Otevřela jsem oči. Budík na nočním stolku ukazoval jednu hodinu po půlnoci. Kolem pasu mě tiskla Billova paže, ale kupodivu mi nedodávala pocit jistoty a bezpečí. I v jeho přítomnosti, když už mi nic nehrozilo, jsem si připadala nervózní. Navíc jsem byla naštvaná, protože mi Bill odmítal věřit. Jako kdybych ještě měla potřebu si něco vymýšlet. Opatrně, abych ho nevzbudila, jsem si sundala jeho ruku z těla a vylezla z postele. Nemohla jsem spát, děsilo mě, kolik nočních můr by mě mohlo ve spánku potkat. Přešla jsem pokoj ke dveřím, kde jsem se otočila. Bill spadl klidně jako malé dítě. Samozřejmě, jeho ve snech nedoprovází krev. Nebo bolest.
Vyšla jsem na chodbu. V domě bylo ticho, jako bych tu byla sama. Někde z dálky sem doléhal tlumený neklid ze silnice, po níž auta jezdila ve dne i v noci. Krátce jsem se podívala z okna a vstoupila do kuchyně. Ze skříňky jsem vyndala sklenici. Neměla jsem pocit žízně, ale nedokázala bych tu jen tak stát a tupě zírat do stěny. Potřebovala jsem zaměstnat alespoň ruce. Pozorovala jsem, jak se sklo plní čirou vodou a přála si jen jedno. Abych v hlavě měla prázdno. Nad dřezem bylo okno do zahrady. Zatímco jsem pomalu upíjela ze skleničky vodu, pozorovala jsem tlumeně osvětlený a pečlivě opečovávaný trávník, jehož dominantou byl záhon všech možných květin. Nevzpomínám si, že bych kdy viděla někoho se o ty květiny starat.
31. srpna 2011 v 22:50 | Bubbly
Uběhlo pár dní a já už jsem se neděsila při pohledu na vlastní odraz v zrcadle. Doktor, který prováděl mou operaci, si dal velmi záležet na tom, abych já sama neviděla ani známku po jizvě, kterou mi nožem způsobil Silas. Zachránil mě, ale jenom můj zevnějšek. Ta vnitřní část bude pořád zraněná, zlomená, poznamenaná. Když jsem se na sebe podívala, vypadala jsem jako ta dívka, kterou jsem znala před tím, než se seběhl kolotoč nevysvětlitelných událostí. Ale jakmile jsem sama sobě pohlédla do očí, viděla jsem zoufalství, které v sobě zanechaly události posledních hodin a dní.
Byl čas vrátit se domů. Zpátky do normálního světa. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli se dokážu vrátit tak, jak ode mě ostatní očekávají. Samozřejmě, že to nebude okamžitě. Zítra si nevyrazím s přáteli na drink do baru, ani nebudu mít chuť jít na večeři. Budu se schovávat pod dekou v posteli a přát si, aby ten bubák, který se mi zahryzl do myšlenek, zmizel.
Bill mě doprovodil od nemocnice k autu. Dokonce ani tentokrát jsem se nemusela prodírat davem fanynek a ptajících se novinářů s fotoaparáty. Mátlo mě to a zajímala mě příčina. Tázavě jsem se podívala, na Billa, zatímco jsme pomalu šli k autu, kde na nás čekal Tom s Georgem a Gustavem. Uvnitř sebe jsem cítila něco příjemného. Něco, co mi říkalo, že je ráda vidím, ale nedokázala jsem jim oplatit jejich úsměvy. Dokážu ještě někdy někomu oplatit jeho úsměv?
29. srpna 2011 v 22:33 | Bubbly
Byla noc, když jsem se odhodlala otevřít oči. Místnosti byla položená v sametové objímající tmě, jíž narušoval jen stříbrný svit měsíce. Byl úplněk. Kolem mě se rozprostíralo hrobové ticho. Jediné, co bylo slyšet, byl můj dech. Chvíli jsem se soustředila jenom na vlastní tělo a vnímala, že ta bolest, kterou jsem pociťovala předtím, byla pryč. V hlavě jsem měla neustále opakující se slova doktora a Billa s Tomem, když o mě mluvili a mysleli si, že spím. Nemohla jsem z myšlenek dostat, že Billa teď děsím. Jenom proto, že jsem mu zachránila život a málem se kvůli němu nechala zabít. Ale nemůžu mu to vyčítat. Kdybych byla na jeho místě, prožila a viděla to, co on, snad bych z něho měla taky strach.
Podívala jsem se k oknu. V mém zorném poli seděla osoba, jejíž silueta byla ostře černá proti jasné záři měsíce. Nemusela jsem vidět ve tmě, abych poznala Billa. Seděl tak zvláštně zkroucený na židli blízko mojí postele a podle toho, jak si ztěžka povzdychl, jsem usoudila, že je nejspíš vzhůru, ale nebyla jsem si jistá, jestli na něj mohu promluvit.
Přesto, že jsem mu neviděla do obličeje, jsem si byla jistá, že o něčem přemýšlí. Seděl až příliš strnule. Teď byla chvíle, kdy jse si přála, abych slyšela jeho myšlenky. Vsadím se o cokoliv, že patřily tomu, co viděl tam venku, když jsem zabila Silase. Ne, já mu to opravdu nevyčítám. Jen mě mrzí, že se na to dívá takhle. Vím, že někde hluboko uvnitř sebe je mi vděčný za to, co jsem kvůli němu udělala a co jsem kvůli němu vytrpěla. Ale mohl by mi to dát najevo.
28. srpna 2011 v 19:34 | Bubbly
Už necítím bolest, kterou jsem cítila. Připadám si lehčí, jako kdybych se zbavila pocitu viny. Už mě netíží žádné zoufalství, strach nebo smutek. Dokázala jsem se všech těch pocitů zbavit. Ale přesto někde hluboko uvnitř si nejsem jistá, co přesně se stalo. Byla to moje malá soukromá válka a já nevím, jestli jsem vyhrála nebo padla. Pokusila jsem se pohnout, ale ruce a nohy mě odmítaly poslouchat. Nedokázala jsem ani otevřít oči. Vážně jsem prohrála? Ne, nemohla jsem prohrát, protože cítím, jak dýchám. Vnímám, jak příjemně chladný vzduch proplouvá do plic a zase ven. Znovu jsem se pokusila zvednout víčka, dala jsem do toho všechny své síly a podařilo se.
Byla jsem v nějaké místnosti, bílé místnosti. Stěny, podlaha byly bílé. Rámy na oknech byly bílé. Dokonce deka a polštář, ve kterých jsem ležela zářily čistou bělostí. Dostala jsem se snad do nebe? To není možné. Nezasloužila bych si křídla. Na nebe, dokonce i na peklo, pro mě bylo příliš brzy. Začínala jsem rozeznávat tvary. Ležela jsem na vysoké posteli, po pravé straně stála nízká skříňka, nad hlavou mi visela police a to všechno v bílé barvě. Když to není nebe, musí to být blázinec. Ano, tomu bych byla ochotná uvěřit. Podívala jsem se z okna. Na modrém nebi pobíhaly červánky, slunce už zapadlo za obzor, na okolní svět se snášela tma. A když jsem se podívala na druhou stranu, byla jsem překvapená.
27. srpna 2011 v 10:44 | Bubbly
Silas mi zavázal oči, ale ruce jsem měla volné. Žádný provaz, nic. Buď mi věřil, nebo si myslel, že jsem hloupá a naivní a můj útok očekával. Posadil mě dozadu do auta, připnul mi bezpečnostní pás, jako kdyby ho zajímala má bezpečnost. Cítila jsem, jak mě rukojeť nože tlačí do zad, ale bylo to uklidňující vědět, že nejsem zase tolik bezbranná.
"Pohni se a začnu střílet, Neelo," zavrčel na mě a v zápětí byl jeho hlas jako med. "Zůstaň sedět, kde jsi a nic se ti nestane."
Slyšela jsem, jak nastoupil na místo řidiče. Dveře hlasitě bouchly, motor pod kapotou zavrčel jako hladový a vzteklý vlk. S několika trhnutími se auto rozjelo pro staré příjezdové cestě, která nebyla zrovna pohodlná. A Silas nebyl dobrý řidič.
Sklopila jsem hlavu. Nemohla jsem cestu vidět, ale mohla jsem vnímat, kudy jsme jeli. Od doby, co znám kluky z kapely a co vnímám jejich práci, mám skvělý sluch. Teď jsem se začala soustředit jenom na to, ostatní smysly jsme potlačila do pozadí. Zrak a čich mi teď byly k ničemu, stehně jako hmat. Představila jsem si, jak svět vidí nevidomý, když ho vlastně nevidí.
24. srpna 2011 v 23:12 | Bubbly
Můj výkřik se proměnil v hysterický záchvat. Byla jsem v šoku. Silas byl parchant, ale jak mohl zabít vlastního syna? Sklouzla jsem ze židle na podlahu ke Kevinovu mrtvému tělu. Obličej měl otočený směrem ke mně, oči vytřeštěné hrůzou, ale už nedýchal. Přesto byl jeho pohled tak živý. A byla to moje vina, že umřel.
Se slzami v očích jsem se podívala na Silase. "Proč?" zeptala jsem se a hlas jsem měla tlumený jako pod vodou. Špatně se mi dýchalo a nejradši bych na něj křičela, mlátila ho tak dlouho, dokud by z obličeje neměl krvavou masku.
Silas se na mě podíval očima bez citů. "Protože mi vrazil kudlu do zad."
"Ale za to, že vás někdo zklame se lidé nezabíjejí! Vždyť to byl váš syn!" zvýšila jsem hlas. Do kalhot se mi vpíjelo něco horkého. Sklopila jsem pohled a viděla kaluž krve, která se zvětšovala. Byla to Kevinova krev, která mi ulpívala na kůži. Zděšeně jsem se postavila na nohy a couvla až ke zdi, kde jsem se zastavila. Nedokázala jsem odvrátit oči od toho hrozného výjevu. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že uvidím mrtvého člověka. A co hůř, že budu svědkem jeho zabití.
"Jak jsem řekl, Neelo, na každého z nás jednou dojde," ukázal na mě. "I tvůj čas se rychle blíží."
23. srpna 2011 v 23:32 | Bubbly
Kevin se vrátil po několika hodinách, které jsem proležela na zemi v té poloze, ve které jsem dopadla potom, co mě Silas zmlátil. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě najdu síly na to, abych se pohnula. Nechtěla jsem riskovat další bolest. Už takhle stačilo, že mi pořezaná tvář začala znovu krvácet. A Kevin, jako kdyby to tušil, přinesl lékárničku. Nepromluvil ani jedno slovo, když mě zvedl ze země a posadil mě na židli. Nebránila jsem se ani nijak neprotestovala. Pro tentokrát jsem si chtěla jenom udržet zdraví nebo v horším případě život.
Dívala jsem se na pustou podlahu, zatímco mi ke tváři přitiskl gázu s kysličníkem. Zaťala jsem zuby a zasyčela bolestí, ale jinak ze mě nevyšla ani hláska. Přestávala jsem věřit tomu, že by mě nezabilo i hloupé zaskučení. Vím, že problémů už jsem měla dost. Začínala jsem z toho šílet, ztrácela jsem sama sebe. Pojem o čase už pro mě nic neznamenal. Netušila jsem, kolik jsem tu dní, kolik hodin. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy slyšela Billa. Ale pamatovala jsem si na video. Všichni ho už museli vidět, proč se nikdo neozývá? Co když se ozvali a Silas odmítl povolit jim mluvit se mnou? Kolik času uběhlo od Silasova ultimáta.
18. srpna 2011 v 0:03 | Bubbly
Ležela jsem na matraci a zírala do stropu. V hlavě jsem měla tak prázdno, jak je to jenom možné. Vnímala jsem ostrou bolest, která mi křižovala celé tělo. Obličej mi přímo hořel. Otevřená rána přes celou tvář přestala po dlouhých desítkách minut krvácet, ale zaschlá krev mi zdobila část obličeje a celý krk. Vypadala jsem, jako kdyby mě potrhal hladový vlk.
Zavřela jsem oči a dokonce i tenhle pohyb někde uvnitř nepříjemně bolel. Měla jsem na srdci jenom dvě přání; buď se odtud okamžitě dostat, nebo prostě umřít. Obojí je vysvobození. Smrt by možná byla tou příjemnější volbou, protože bych zapomněla, co jsem tu všechno prožila. Ale na druhou stranu, tahle volba byla dost sobecká. Několikrát jsem se nadechla, když v mojí hlavě zase začaly vířit myšlenky. Objevovaly se jako obrázky v mlze, pomalu a nejistě, až jsem dospěla k jediné vizi v mojí hlavě. Bla to bolestná a otřesná představa, toho, co se právě odehrává jinde.
10. srpna 2011 v 23:20 | Bubbly
Silasův syn přinesl do místnosti starý dřevěný stůl. Jen matně jsem vnímala svět kolem sebe, krve jsem ztratila už spoustu. Svět byl jako v mlze a zvuky se ke mně linuli dutě a nejasně. Víčka mi klesala, ale z poslední sil jsem se snažila udržet oči otevřené. Sledovala jsem muže v kukle, která už byla zbytečná v mojí přítomnosti. Věděla jsem, jak vypadá. A byli jsme tu sami.
"Přede mnou už se nemusíš schovávat," řekla jsem a vlastní hlas mi zněl cize, přiškrceně.
Pod jeho rukama se mihly nějaké lesklé předměty. "Neschovávám se. A už vůbec ne před tebou," odpověděl, aniž by se na mě podíval.
Uvědomila jsem si, že je mi jedno, co mě bude čekat v následujících chvílích. Jako kdyby to mohlo být ještě horší. "Tak proč ta kukla? Jsme tu sami a já už vím, jak vypadá tvoje tvář." Dalších pár vteřin jsem mlčela, než mě napadla další otázka. "Jak se vlastně jmenuješ?" Ani nevím, jak je možné, že jsem v tomhle stavu byla schopná přemýšlet.
2. srpna 2011 v 0:19 | Bubbly
Přikrčila jsem se na matraci do kouta a zírala ke dveřím. Neviděla jsem skoro nic, než siluety tří postav. Poznala jsem postavu Silase a jeho syna. Ale třetí silueta byla jiná, mě cizí. Postava stála nepřirozeně pokroucená, jako kdyby jí něco bolelo. Měla na sobě dlouhý kabát, který se zdál místy děravý. A místo pravidelného dýchání se ozývalo jen chrčení. Přitáhla jsem si kolena k bradě.
"Neelo," oslovil mě Silas. "Rád bych si s tebou důležitě popovídal."
Stáhla jsem hlavu mezi ramena jako želva. "O čem chcete mluvit?" Myslela jsem si, že Silasův syn řekl, co jsem udělala, ale tím by vystavil i sebe nepříjemné situaci. Navíc, teď stál za ním stejně strnule jako pokaždé a sledoval mě nepříjemnýma zelenýma očima.
"O tom, co je podstatné a co je absolutně nedůležité. Chci s tebou mluvit o životě a o lidech, kteří si ho umí vážit a o lidech, kteří si nikdy nebudou šťastní pro to, co mají."
Zkrabatila jsem obočí. "Jestli hodláte narážet na Billa a na to, proč děláte tohle všechno, tak si ty kecy můžete strčit někam. Nestojím o vaše řeči na takovéhle téma, protože vy nic nechápete!"
"Pozor na jazyk, holčičko." Jeho hlas byl najednou hrubší a naštvaný. "Uvědom si, s kým mluvíš a co říkáš. Mohlo by se ti to nepříjemně vymstít."
"Nemám z vás strach."
29. července 2011 v 10:24 | Bubbly
Čas najednou ztratil smysl. Mohla jsem tu sedět minuty. Mohla jsem tu klidně sedět hodiny a celé dny. Sledovala jsem, jak se jídlo na tácu pomalu ale jistě ztrácí. Nebylo to proto, že bych ho jedla. Já ne, ale hladové krysy. Sledovala jsem se, jak rychlým pohybem přiběhnou téměř až ke mně a jako kdybych neexistovala, si braly kousky potravin z toho, co mělo patřit mě. Nestála jsem o jídlo. Neměla jsem pořád ani žízeň.
Přestala jsem počítat vteřiny, jakmile číslo dosáhlo několika tisíc. Seděla jsem, dívala se do prázdna a přemýšlela o životě a o tom, co mě čeká a nemine. Přemýšlela jsem o smrti a někde v hloubi duše doufala, že jsem na smrt ještě mladá. Dokonce jsem přestala plakat. Všechny slzy už jsem promarnila. Zarudlé oči mě pálily. Občas vzduch kolem mě protrhlo tiché zavzlykání. Moje oči se neustále poutaly k oněm dveří, které se dlouhou dobu neotevíraly. Zapomněli na mě? To asi ne. Opřela jsem hlavu o zatuchlou zeď a dívala se před sebe. Myšlenky se mi míhaly jedna přes druhou. Měla jsem dojem že skládám jediné puzzle z několika miliónů dílků, které k sobě nikdy nebudou patřit. Proto nikdy nedám dohromady celistvý obrázek.
28. července 2011 v 14:13 | Bubbly
Bránila jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Čím víc jsem se snažila vyprostit, tím těžší bylo uniknout. Nylonové provazy, které mi držely ruce na opěrkách židle, se mi bolestivě zařezávaly do kůže. Ale ta bolest byla mnohem menší, než aby přehlušila tu, která přicházela v pravidelných intervalech.
Po několika vteřinách už jsem nekřičela, ale ze rtů se mi draly primitivní zvuky týraného zvířete. Sledovala jsem, jak se mi čepel Silasova nože bořila pod kůži a zanechávala na ní hluboký šrám, který prudce krvácel. V normálním životě jsem krev nemohla ani vidět, ale tohle bylo jiné. Tahle krev byla moje. Po tvářích se mi koulely horké slzy a pálily jako kyselina. Přes celé předloktí jsem najednou měla řeznou ránu, která se na mě šklebila karmínovou červení. Dýchala jsem rychle a trhaně, točila se mi hlava a bolest neodcházela.
Silas znovu promluvil do telefonu, který svíral v druhé ruce. "Už jsi spokojený? Slyšel jsi jí. Je naživu a to ti prozatím musí stačit."
Chvíli bylo ticho. Když Bill promluvil, hlas se mu lámal jako větve stromů ve vichřici. "Řekněte mi, co chcete a já vám to dám. Jen jí už neubližujte. Prosím." Poslední slovo nebylo téměř slyšet. Poznala jsem, že mluví skrz slzy.
"Až budu vědět, co od tebe žádám, ozvu se ti. Prozatím se s tebou loučím, Bille." Silas zavěsil a zadíval se na muže, který teď stál za mnou. "Ošetří jí tu ruku, ať mi tu nevykrvácí a pak za mnou přijď, jasné?"
22. července 2011 v 22:21 | Bubbly
Začínala jsem pomalu přicházet k sobě. I se zavřenýma očima jsem vnímala závrať a ostrou bolest, které mě bodala vzad v hlavě. V nose mě štípal pach benzínu. V uších mi hučelo, jako kdybych seděla ve vzlétajícím letadle. Nebyla jsem schopná vzpomenout si, co se stalo. Ležela jsem na něčem tvrdém a prostor kolem mě a cítila jsem, že se hlavou i nohama dotýkám stěn. Prostor kolem mě nebyl zrovna velký. A jakmile jsem si uvědomila tuhle nepříjemnou skutečnost, prudce jsem otevřela oči.
Kolem mě byla tma. Taková tma, že jsem měla dojem, že jsem neotevřela oči. Zamrkala jsem, ale nepomohlo to. Neviděla jsem si ani na špičku nosu. Nedokázala jsem se pohnout, kolem zápěstí a kotníků mě něco škrtilo, bolestivě se mi to zařezávalo do kůže. Slyšela jsem motor. Proto jsem cítila benzín. Byla jsem zavřená v kufru auta. V následujícím okamžiku mi došlo, co se vlastně stalo.
Byl tam on. Ten člověk, který tak toužil po tom, aby mě mohl děsit a aby mě dostal. A podařilo se mu to. Obojí. Prostředníkem mezi mnou a jím byl TJ. Člověk, který mě měl chránit. Ten, kterému jsem měla věřit a kterému věřil i Bill, když mě mu svěřoval pod křídla a myslel si, že budu v naprostém bezpečí, jako kdybych byla s ním.
21. července 2011 v 18:10 | Bubbly
Tři následující dny se nic nestalo. Žádné telefonáty, žádné vzkazy nebo nečekaná překvapení v podobě mrtvých zvířat. Vypadalo to, že dotyčný muž, který mi vyhrožoval a děsil mě, to vzdal. Zdálo se mi to divné a nevěřila jsem, že by všechno takhle rychle skončilo, ale byla to příjemná změna. Mohla jsem jít už normálně spát. Noční můry nezmizeli, ale nebyly tak hrozné. Dokázala jsem se otočit čelem ke spokojeně spícímu Billovi a pokračovat ve snění.
Přesto nikdo nebyl tak úplně klidný. Myslím, že ta nejistota, co se teď stane, se držela nás všech, ačkoliv na každé tváři bylo vidět, že si oddychli. Všichni věří v konec. Dokonce i já přestala poslouchat svoje podvědomí a cítila jsem se volná. Jediní, na kom se nezměnilo vůbec nic, byli muži z ochranky. Nepolevili ve svojí pozornosti. Přestože změna byla dokonce vnímatelná i ve vzduchu. Možná, že to bylo proto, že to patřilo k jejich práci.
"Jsi si jistá, že to tu zvládneš, Neelo?" zeptal se mě Bill, zatímco si oblékal koženou bundu. "Můžeš jet s námi, nikomu překážet nebudeš. A já bych byl klidnější, kdybys byla pořád se mnou," snažil se mě už přes hodinu přemluvit.
20. července 2011 v 23:43 | Bubbly
Nebylo to reálné, tím jsem si byla jistá. Ale zdálo se to tak živé. Pod nohama jsem cítila měkkou zem. Při každém kroku mi pod nohama praskaly větve a bořila jsem se do vlhkého mechu a listí. Rukama jsem poslepu tápala, dotýkala jsem se hrubé kůry stromů, zakopávala jsem o vlastní nohy a padala. Po každém takovém pásu bylo těžší se zvednout, ale musela jsem. Nebyla jsem sama, lovící šelmu jsem měla v patách. A nechtěla jsem svůj život jen tak zahodit. Bojovala jsem. "Mě nemůžeš utéct, Neelo," zašeptal mi hlas do ucha.
Nezastavila jsem, ale rozhlížela se, zděšená vlastní představou toho, co mě pronásleduje. Neznám tu tvář, ale dokázala jsem si jí představit v myšlenkách. Rozběhla jsem se ještě rychleji, když se kroky, které pronásledovaly ty mé, přiblížily na nebezpečnou blízkost.
Srdce mi tlouklo až v krku, tep mi duněl v uších, ve svalech mě bodala bolest, v krku mě pálil chladný noční vzduch. Nemohla jsem se nadechnout, ale ani to mě nedonutilo zastavit. Pořád jsem běžela a zakopávala. Ale nevzdávala jsem se. Věděla jsem, že když mě dostane, bude to můj vlastní konec, který přišel mou vlastní chybou. A já se chci rvát až do posledního dechu.
20. července 2011 v 0:23 | Bubbly
Otevřela jsem oči. Byla ještě noc, budík na nočním stolku ukazoval něco málo po půl třetí ráno. Nevím, co mě probudilo. Nezdál se mi žádný špatný sen, ale nějaký pocit mě vytrhl ze spánku. Celý dům byl ponořený do mrtvého ticha, dokonce ani za otevřeným oknem nebyla nic slyšet. Žádné hlasy mužů z ochranky, ani štěkání psů. Světla v zahradě byla ztlumená. Otočila jsem hlavu na Billa. Spokojeně spal. Slyšela jsem, jak potichu oddychoval. Řasy se mu chvěly pod návalem snů. Rozhlédla jsem se znovu po pokoji. Byla jsem nervózní.
Vstala jsem. Podlaha mě nepříjemně zastudila do chodidel. Neobtěžovala jsem se s oblékáním županu. Přešla jsem ložnici, potichu jsem otevřela dveře, abych neprobudila Billa a vklouzla jsem do chodby. Tma v ní byla snad ještě hustší než ve vedlejší místnosti. Všude byl klid, jako kdybych v domě byla úplně sama. Pomalu jsem vstoupila do obýváku. Došlápla jsem na koberec a měla dojem, jako kdybych šlapala na mokrou houbu. Zděšeně jsem ucukla nohou a poslepu nahmatala na zdi vypínač. Obývák okamžitě zalilo ostré světlo. Podívala jsem se pod svoje nohy a začala ječet.
17. července 2011 v 0:17 | Bubbly
Prožívala jsem svou zhmotnělou noční můru. Už nebyla jenom pouhým snem, který se dal zahnat probuzením. Teď jsem byla vzhůru, tohle byla realita, která mě dokonale děsila. Nedokázala jsem z hlavy vymazat ten přiškrcený hlas. Znal moje jméno. Neustále dokola jsem slyšela těch pár slov, kterými mě zahnal na okraj propasti. Ještě jeden krok a spadnu dolů.
Zabalená v dece jsem pozorovala z rohu místnosti, jak kolem mě pobíhá několik lidí. Nikdo si mě nevšímal, jako kdybych byla neviditelná a přitom všechen ten rozruch nastal kvůli mému bezpečí. Bylo zvláštní, jak jsem se v tomhle chumlu událostí cítila osamělá.
V obýváku stálo pět mužů z ochranky. Znala jsem jen jediné z nich. Jmenoval se TJ a byl to typ správného záporáka. Neměla jsem ho ráda, protože jsem vůči němu byla podezíravá. A on neměl rád mě, protože jsem se mu neustále pletla pod nohy. Jenže teď se zdálo, že v jeho přítomnosti budu muset trávit mnohem víc času než dřív. A tahle představa mi nedělala zrovna dobře. Měla jsem z toho chlápka nepříjemný pocit.
16. července 2011 v 13:52 | Bubbly
Usnula jsem na gauči s hlavou v Billově klíně. I ve spánku jsem vnímala, jak mě hladil po vlasech a jak potichu mluvil s Tomem. Byla jsem příliš unavená, abych soustředěně poslouchala to, o čem spolu mluví, ale na druhou stranu jsem se tak moc bála usnout, abych zase neměla noční můry, že jsem nějaké útržky zaslechla.
"Už víš, co podnikneme dál?" zeptal se Billa Tom. Mluvil potichu, šeptem, aby mě neprobudil. Na to, co všechno se o něm psalo v novinách, časopisech, co se o něm říkalo, byl Tom Kaulitz ohleduplnost sama, což bylo až překvapivé.
Bill chvíli mlčel, do tváře se mi opíral jeho pohled. "Nevím, ale začínám z toho mít zvláštní strach," odvětil po minutě ticha.
"Strach? Víš, že tady se ti nemůže nic stát."
"Nemluvím o sobě," upozornil ho. "Mám na mysli Neelu."
"Neela je víc nad věcí, než si myslíš," připomněl mu Tom. Dokonce i on si myslel, že mám nervy z oceli a vydržím všechno. Viděl mě jako jediný oporný bod pro Billa? To bylo zvláštní, protože já jsem vůbec nebyla dost silná na to, abych Billa mohla podepřít, protože mě to děsilo víc, než malou holčičku bubák ve skříni.
16. července 2011 v 0:32 | Bubbly
Nazdar, zlatíčka,
takže, s nově upraveným blogem tu máme i novou povídku. Strašně dlouho jsem se rozhodovala o tom, o čem jí vlastně budu psát. Určitě si myslíte, že obrázek mluví za všechno, ale vsadím se, že vás vyvedu z omylu. Nápadů na tuhle FF byla spousta, ale nakonec jsem se rozhodla pro úplně jiný a určitě to nikdo z vás nebude čekat ;)
No, nechte se sami překvapit. A pokud budete tuhle povídku číst, upozorňuji vás předem na zvýšený výskyt násilí, který se mezi řádky určitě objeví v dalších kapitolách. Užijte si to, vaše B.
"Pane Kaulitzi, už víte, kdo vám posílal anonymní dopisy?"
"Berete výhružky těchto anonymů vážně?"
"Máte strach o bezpečí vašich blízkých?"
"Tušíte, kdo by vám mohl vyhrožovat?"
Otázky padaly hlasitě všude kolem nás, reportéři se na nás vrhli jako hladové šelmy na kořist. Blesky jejich fotoaparátů nás nepříjemně bodaly do očí, diktafony se nám pletly před obličeji, každý chtěl získat odpověď na svou otázku a nebýt několika můžu z ochranky, pomyslně by nás sežrali zaživa. Už takhle bylo poměrně složité proplést se davem až k autu, které na nás čekalo před budovou.
"Slečno Neelo, uvědomujete si, že jste stejným cílem jako váš partner?"
Zde hledá