Brooke zaječela, když jí jeho tesáky projely křídově bledou kůží na krku. Tentokrát to nebylo tak slastné a vzrušující, jako když byla člověk. Tentokrát to bolelo a ta bolest byla nepopsatelná. Zarývala mu nehty do kůže, svíjela se pod jeho tělem a zmítala se. Bill z ní nepil, jen jí ubližoval, aby pochopila, kdo je tu teď pánem.

"Přestaň!" zakřičel na ní, když jí pustil. "Uklidni se, Brooke."

Zůstala ho sledovat pronikavě zelenýma očima. Její pohled už rozhodně nepatřil člověku. Byla cizí sama sobě, ale obratně zakryla tu nejistotu, kterou jí přinesla ta odměna. "Proč bych se měla uklidnit?" zavrčel na něho. "Jsem stejná bestie jako ty, nemám mít s ničím a s nikým soucit!"

"Nejsi bestie," přesvědčoval jí a ona si teprve teď všimla, že nestvůra v něm se stáhla do ústraní a byl tu ten Bill, kterého milovala. "Nejsi prokletá, jsi jen…upírka."

"A to mě má uklidnit?" zvedla obočí.

Povzdychl si. Brooke byla tvrdohlavá už jako lidská dívka. Teď to její charakter jen posílí a bude to ještě horší. "Poslechni mě aspoň jednou a nebuď tak paličatá. Chci ti pomoct."

Zaťala dlaně do pěstí. "Jak pomoct? Nepotřebuju tvojí pomoc, už jsi toho napáchal dost. Dál si poradím sama, ať to stojí, co chce. Ty vypadni," dodala vztekle a zkřížila ruce na hrudníku jako malá umanutá holčička.

Bill se ušklíbl. "Nemáš žízeň?"

Jen to dořekl, Brooke si uvědomila, jak se jí palčivě svírá hrdlo a v ústech má vyschlo. Podívala se na Billa a mlčela. Nemusela říct ani slovo, aby to pochopil, jen se pousmál. Natáhl k ní ruku, jako kdyby po ní chtěl, aby se ho chytila.

"Pojď, najdeme něco, co ti přijde vhod."

Ale Brooke zavrtěla hlavou. "Nebudu zabíjet lidi."

"Tak umřeš ty."

"Budiž," řekla uraženě, jako kdyby jí to bylo úplně jedno.

Bill stáhl obočí. "Vyměníš vlastní život za život někoho, kdo je nepodstatný? Brooke, to nemůžeš myslet vážně. Já nechci, abys zemřela kvůli tomu, jak jsi ješitná a tvrdohlavá!" zvýšil na ní hlas, na což už si dívka zvykla.

Brooke nechala Billa stát venku před domem a svižným krokem vyběhla k sobě do bytu. Jeho slova jí nedávala smysl, ale nelíbilo se jí, jak se na ní díval. Jako kdyby ta příšera z jeho těla ještě zůstala v jeho mysli a ovládala ho. Takhle Billa neznala, nebo možná jen nechtěla znát. Byl jí cizí, byl nebezpečný, děsivý a to jí částečně vzrušovalo. Neměla ráda nebezpečí, ale představa, že by se tím musela vzdát i jeho, jí ničila. Milovala ho celým tělem, celou duší. Dokonce i jistým způsobem milovala tu zrůdu, která ho vyplňovala.

Odemkla dveře do bytu, vklouzla do teplého prostředí a zase za sebou zamkla. Opřela se zády o dveře a zavřela oči. Potřebovala si srovnat myšlenky v hlavě. Najednou toho na ní bylo moc. Když se znovu rozhlédla, už nebyla sama. Ovládla se a nezakřičela, když Bill vrazil pěstmi do dveří vedle její hlavy. Naštěstí byl natolik jemný, aby dveře nezničil.

"Co blázníš!" vyštěkla na něho, když potichu zavrčel blízko její hlavy.

Zamračil se. "Neutíkej přede mnou, když s tebou mluvím o důležitých věcech, Brooke. Mohlo by se ti to vymstít."

Brooke snažila nedat najevo svůj strach, schovávala za tvrdohlavou povahu. "Prosím tě, přestaň mě děsit. Viděla jsem dost na to, abych zůstala klidná, když mluvíš takhle."

"To, co jsi viděla," naklonil se k ní ještě blíž. "Nebylo ani zdaleka nic z toho, co bych mohl udělat tobě. Nehraj si s ohněm a uhas ho, dokud máš ještě možnost."

Otočila se k němu zády, odemkla a otevřela dveře. "Mám dost toho tvého věčného vyhrožování. Ven z mého bytu!" Snažila se být tvrdá jako skála, ale jakmile se Billovi oči stáhly a zazářily, jakmile stiskl rty do tenké linky, věděla, že to nebyl zas tak dobrý nápad. Neviděla pohyb, když dveře zase zavřel, ani když jí popadl a ve zlomku vteřiny povalil na matraci v její ložnici. Nestihla ani vykřiknout, když jí přejel špičáky po krku. Jeho zuby po sobě zanechaly dvě krvavé cestičky. Bill blaženě zamručel a olízl krev z jejího krku.

"Řekni, Brooke, chtěla bys bát navždycky má?" podíval se jí do obličeje.

Brooke měla zavřené oči, z jejichž koutků stékaly drobné slzy. S Billem, kterého ovládala nestvůra, to ani nehnula, jen se pousmál. Když byl tím, kým doopravdy nikdy být nechtěl, nepoznával soucit ani lítost. Mohl ublížit, aniž by cítil výčitky. Ale kdyby se nestvůra v jeho nitru stáhl, poznal by, jak moc Brooke bolí, když je takový. Ucítila, jak jí silně stiskl prsty bradu.

Když padla noc, Brooke byla pevně odhodlaná jít ven. Bylo jí jedno, kolik varování jí Bill předal skrze sluchátko. Potřebovala ho vidět. Nezajímalo jí, že může zůstat stát tváří v tvář svojí smrti, že se může podívat do očí svojí vlastní noční můře. Její potřeba a nutkání vidět to opravdové zvíře, které se zdá nezkrotitelné, byla silnější. Oblékla si kabát a dřív, než se její myšlenky stihly vzbouřit proti ní, byla z bytu venku.

Ulice byly černé, studené, ostrý vítr si pohrával s pohozenými novinami na chodníku. Listy stromů se pomalu snášely na zem a tvořily barevný koberec. Nebe bylo jasné, hvězdy poblikávaly, jako kdyby se obávaly rozzářit se víc, protože by bylo prozrazeno jakési jejich tajemství, jen srpek měsíce se nebál pohrávat si se svým světlem. Tahle noc byla opravdu zvláštní.

Brooke šla pomalu, vnímala vlastní kroky. Kolem ní bylo ticho, mrtvo, prázdno, jako kdyby celé město najednou zemřelo. Dokonce ani lidé, kteří žili jen nočním životem, se neobjevili před domy a nenabízeli svoje zboží. Ve vzduchu byla těžká květinová vůně, která se Brooke lepila na patro a chutnala jako hořký bonbón. Tak takhle chutná strach, napadlo Brooke, když odbočila za roh. Světla lampy, která jí mdle ozařovala část další cesty, zablikala.

"Nezhasne. Nezhasne, nemáš se čeho bát," opakovala si neustále dokola a nutila tak svoje nohy pokračovat v krocích. Dívala se přímo před sebe, jako by se snažila v té husté neprostupné tmě něco spatřit. Před očima jí ze tmy tančily stíny všech odstínů. Na chvíli zadržela dech a zavřela oči. Vlastní tep jí duněl v uších. Když se znovu rozhlédla, už nebyla sama.

Asi patnáct metrů od ní kráčel mladý muž s dívkou. Všimli si Brooke a podívali se jejím směrem, aniž by projevili větší zájem. Prostě k ní jen pohlédli koutkem oka a zmizeli za rohem. Tak přece jen nebyla
v ulicích sama. Brooke se za nimi rozeběhla, s nějakou vervou v duši je chtěla varovat před tím, co může kdekoliv v ulicích číhat, ale než udělala krok, ozvalo se hlasité zaječení. V tu chvíli se její dolní končetiny dali do pohybu docela sami.

Brooke otevřela oči do noci. Za okny se pořád držela tma, noc pevně svírala svoje silné paže kolem ní. Ale nebyla jediná, kdo jí tak pevně držel. Bill, který ležel za jejími zády, kolem ní omotal náruč a tiskl jí k sobě. Ona se pomalu otočila a doufala, že uvidí, jak spí. Měla smůlu. Bill nehybně ležel a smaragdové oči zářící do tmy se na ní upíraly.

"Nikdy nespíš?" zeptala se potichu.

Usmál se. "Zníš trochu zklamaně."

Pokrčila ramenem. "Doufala jsem, že tě uvidím spát. Alespoň jednou."

"Tak to tě musím zklamat. Já nespím," odvětil měkce.

"Nikdy?" zvedla obočí.

"Nikdy," odpověděl a přejel jí prsty po lícní kosti. Brooke přimhouřila oči a položila mu dlaň na krk. Jeho kůže příjemně hřála. Obkroužila opatrně tetování a sledovala, jak se drak se záškubem svalů pohybuje, jako kdyby byl živý.

"Co to znamená?" zeptala se po několika minutách ticha, oči nespouštěla z obrázku, který mu zdobil kůži jako cejch.

Bill si povzdychl, sklopil pohled a jeho oči jako kdyby pohasly. Mlčel schválně, nebo se to tetování spojovalo s nějakou událostí, kterou nerad opakoval, ani v myšlenkách. Možná, že mu to připomínalo méně šťastné chvíle jeho života. A nebo je to prostě jen obrázek, ale proč by se jinak tvářil tak zničeně zoufale?

"Bille?"

"Znamená to prokletí, Brooke," špitl do ticha.

"Prokletí?" zopakovala a stáhla nechápavě obočí.

Nadechl se, jako kdyby hodlal odvyprávět celý svůj život. "Pamatuješ, co jsi viděla, když tě napadli ti dva muži?" zeptal se jí.

Pomalu uběhly dvě noci, během níž se nestalo nic, co by mělo být zneklidňující, kromě toho, že Brooke měla dojem, jako kdyby sama nad sebou podepsala ortel mučení. Bylo jí divně, měla stísňující pocit, že je na světě úplně sama a navíc, bála se sama sobě přiznat, že jí chybí její temný anděl. Chyběla jí slast, kterou jí přinášelo jeho kousnutí, chyběla jí rozkoš, kterou oplývaly jeho dotyky. Uvědomovala si, že ho potřebuje, ale nedokázala to říct nahlas. Jen její myšlenky zrazovaly její sebevědomí a nezlomnou divokou hrdost.

Jakmile padla tma třetí noci, Brooke seděla v otevřeném okně a dívala se do neutichajících ulic centra města. Znovu se přistihla, jak pomýšlí na to, že by se vrátila mezi rozjařené davy, ale nehodlala vystavit nebezpečí sebe, ani nikoho jiného. Vlastně, přišel by jí vůbec na pomoc potom, co mu řekla? Když ho tak tvrdě vyhodilo? Váhala nad odpovědí. Ale podle jeho slov by řekla, že ano.

Podívala se pod sebe na chodník, kde bylo ticho, mrtvo, tma. V téhle ulici svítily jen dvě pouliční lampy a obě dvě teď nebezpečně poblikávaly, hrozily propadnutím do temnoty. Brooke vydechla a na chvíli zavřela oči. Jakmile je znovu otevřela, málem vypadla z okna dolů leknutím.

Stál tam. Stál pod jednou lampou, jeho pleť ostře bledá, zářila v kuželu teplého světla. Jeho oči plály. Díval se přímo na ní, tím si byla jistá. Ale nehýbal se. Dokonce ani ona se nehýbala. Co by měla udělat? Myšlenky v její hlavě se bouřily proti ní. Dívala se mu do obličeje, sledovala, jak vydechl a od rtů se mu vznesl obláček sražené páry. Sekundu se vznášel ve vzduchu a pak se rozplynul.

Brooke zaváhala sama nad sebou, ale nakonec slezla z okna a do ticha se ozval její hlad. "Chci, abys šel nahoru." S těmi slovy zavřela okno a otočila se do místnosti. Přesně podle jejího očekávání tam stál, uprostřed její ložnice a upíral na ní dva obrovské smaragdy, které měl místo očí. Nehnul ani brvou, jen elegantně pozvedl jedno obočí.

"Co ta náhlá změna názoru?" zeptal se.

"A záleží na tom?" opáčila.

Po západu slunce se Brooke oblékla a šla ven. Potřebovala si pročistit hlavu, celý den myslela jen na včerejší noc. Byla jako pod vlivem nějakých omamných látek, nedokázala se na nic soustředit. V hlavě měla prázdno. Když vyšla ze dveří a do tváře se jí opřel studený noční vzduch, překvapeně zamrkala, jako kdyby se probrala ze snu.

Vyrazila po silnici k centru města. Musela mezi lidi, aby vnímala hluk, davy, barvy. Teď žila ve svém vlastním světě a na chvíli z něho musela ven, jinak se v něm dočista ztratí. Procházela tmavými a tichými ulicemi, dokud se nedostala na doslech hlasité dunivé hudbě. Byla blízko divokého a nebezpečného nočního života.

Čím blíž byla, tím víc podléhala tomu všemu. Hlasitá hudba, neonové nápisy blikající na střechách nočních klubů, vůně silného alkoholu a cigaretového kouře a hlasitý povyk rozjařených davů lidí. Byli tu všichni. Holky, co prodávaly svá těla, kluci, kteří je hlídali, drogový dealeři nabízeli průhledné balíčky s bílým obsahem. Brooke se protáhla kolem několika spoře oděných děvčat a zahnula do klidnější temnější uličky. Doufala, že tady najde přinejmenším trochu víc klidu, než mezi ostrými světly, které bodaly do očí.

Na počátku uličky byla slabá barevná záře, která osvětlovala několik prvních metrů uličky. Pak následovala tma a potom do tmy blikala slabá žárovka pouliční lampy. A navíc, ulička nebyla prázdná. Kousek od jejího okraje se rvaly dva opilý chlápci, ale jakmile spatřily Brooke, která se k nim pomalým krokem blížila, přestali se rvát a usmáli se. Jejich myšlenky vedli stejným směrem. Brooke byla mladá, hezká a byla sama. Dokonalá kořist pro zpestření dnešního večera.

"Ahoj, krásná dámo," přistoupili k ní oba dva, každý z jedné strany, když se k nim přiblížili.

Brooke si jich nevšímala. Věděla, co by se stalo, kdyby se na ně jen podívala. Brali by to jako vyjádření jejího zájmu. Ignorovala jejich slova, ale jakmile došlo na drzé a nenechavé dotyky, ohnala se dlaní po jednom z nich a zasáhla cíl. Chlápkovi se zvrátila hlava naznak a tvář mu bolestivě zrudla pod silou úderu.

Brooke prudce otevřela oči. Chvíli jen omámeně zírala na strop a potom se pomalu posadila. Hlava se jí točila, připadala si, jako kdyby každý její pohyb byl zpomalený. Podívala se z okna a zamrkala. Slunce se ještě ani neobtěžovalo vykouknout nad městem, ulice se pořád topily ve tmě.

Poškrábala se na hlavě a její pohled se stočil směrem k budíku na nočním stolku. Na displeji zeleně svítily dvě hodiny ráno. Kruci, spala jenom hodinu a necítila se unavená. Dokonce si ani nepamatuje, jak usnula. Jediné, co nemůže dostat z hlavy, je její tajemný přítel, co jí už druhou noc pronásledoval. Toužil po její krvi a ona toužila po tom, aby si jí vzal. Při pomyšlení na tom, jak ji kousl jí naskočila husí kůže, ačkoliv se jí po těle rozlilo horko. Povzdychla si a zavřela na pár vteřin oči. Když se znovu rozhlédla, jen stěží zadržela zaječení.

Díval se na ní z bezprostřední blízkosti, smaragdové oči přimhouřené, na rtech úsměv. Tetování na krku přímo zářilo proti bledé kůži.

"Tohle by sis mohl odpustit, nemyslíš?" zeptala se, hlas měla mírně přiškrcený, jako kdyby se něčeho bála. Jako kdyby se bála na něho vůbec promluvit. "Proč si zase tady?"

Usmál se ještě víc a prstem si poklepal na spánek. "Tvoje myšlenky přímo křičíš, jak po mě toužíš. Tvoje touha je téměř hmatatelná ve vzduchu."

Oplácela mu pohled a přemýšlela o tom, jestli je to na ní opravdu tak vidět, co chce a co touží dostat. Zranění na krku se pomalu hojilo, ale pokaždé, když se ho dotkla, vzpomněla si na něho. A na to, co s ní jeho kousnutí provedlo. Vzpomínka na ten příjemný slastný pocit jí rozechvěla ruce. A on si toho všiml. Vnímal to víc, než by to vnímal kdokoliv jiný.

Přiblížil rty k jejímu uchu a slabě zavrněl. "Vím, že to chceš. Jen mi řekni a já to udělám."

Brooke se chvíli oddávala té myšlence, jak se jeho ostré špičáky noří pod její kůži, jak cítí jeho dech na kůži. Znovu se otřásla a hlasitě vydechla. A v ten samý okamžik si uvědomila, že se nechce stát ničí obětí. Dokud byla ještě při vědomí a neobluzená cizí silou, odtáhla se od něho a snažila se ho odstrčit.

Brooke stála u okna a sledovala, jak se poslední paprsky slunce schovávají za obzorem. Město se pomalu, ale jistě choulilo do náruče noci. Studená záře měsíce zalila temné ulice stříbrným světlem, hvězdy se zdály jako jediné záchytné body v té neproniknutelné tmě. Z dálky se ozývalo tlumené houkání policejních vozů. Část města byla rušná a divoká ve dne i v noci, ale tahle druhá strana, ve které bydlela Brooke, byla klidná a vzdálená od nočního života, hlasitého života a nebezpečí. Ačkoliv od včerejší noci si už nebyla jistá, kde je bezpečno a kde ne.

Zavřela oči a za víčky viděla ostrý smaragdový pohled. Vybavilo se jí tetování na jeho krku. Drak. Svíjel se mu kolem krční tepny a černé linie jeho těla se s každým zatnutím svalů rozpohybovaly, jako by byl živý. A když její myšlenky šly ještě dál, pocítila na kůži i chladné dotyky jeho rtů, když laskal její krk. A když jí kousl. Přejela si prsty po zranění. Už to nebolelo, spíš měla dojem, že se jí pod kůží rozlilo horko. Pocítila ten samý slastný pocit, jako včera v noci.

Její oči se rychle otevřely a chvíli pomrkávala do tmy. Trvalo jí, než si uvědomila, že zelné záblesky, které vidí v neřídnoucí hustotě, nejsou jen mžitky před očima. Jakmile se uvědomila, na co se dívá, položila si dlaň na krk a skoro zaječela leknutím. Byl tady, aniž by tušila, jak se dostal do její, tak příliš těsné blízkosti.

"Brooke," přimhouřil oči, ale nepřestával ji pozorovat. Mírně sklonil hlavu, jako by jí němě vyjádřil úctu. Na rtech mu pohrával úsměv. Bavil se tím, že jí vyděsil. Kdyby byly okolnosti, jiné, rozhodně by si to nenechala líbit, ale takhle sotva lapala po dechu. Podívala se ke dveřím, ale byly zavřené a zamčené. Jak se krucinál dostal dovnitř?

"Nepotřebuju ani okna, ani dveře, abych tě mohl navštívil," zavrněl potichu a ramenem se opřel o zeď vedle okna. Zelené plameny v jeho očích na chvíli pohasly, když sklopil víčka k zemi. Jakmile se jeho pohled upřel do jejího obličeje, zase ostře zaplály.

Pohled mu nejistě oplatila. "Co po mě chceš?" zeptala se potichu, hlas se jí třásl nejistotou a z části strachem.

Cítila se pronásledovaná. V zádech cítila přítomnost někoho dalšího, nebyla sama. Po zádech jí přeběhl mráz. Neměla odvahu se otočit, jen nepatrně přidala do kroku. Za sebou nezaslechla jediný zvuk, ale byla si jistá, že není sama. Srdce jí nepravidelně tlouklo a dech se jí zadrhával v hrdle. Měla strach a cesta do bezpečí domova byla dlouhá.

Na chvíli jí pohltil pocit, že vzadu na krku cítí chlad cizích prstů. Zastavila se a prudce otočila, ale k jejímu vlastnímu překvapení jí nikdo nesledoval. Ulice za ní byla temná a prázdná. Tlumené světlo lampy nad její hlavou zablikalo, jako kdyby se vysmívalo jejím paranoidnímu strachu. Ano, byla zbabělá, ale ne byla hloupá. Věděla, že není sama, ten pocit na kůži se jí držel a odmítal se jí vzdát. Zdálo se jí, že má kolem krku utaženou oprátku. Strach jí svíral jako studená náruč noci. Zoufale zatoužila být doma. Toužila se rozběhnout, ale když se obrátila na cestu domů, ze rtů se jí vydral vyděšený výkřik.

Stál před ní jako zhmotněla noční můra. Smaragdové oči mu zářily do tmy jako plameny svíčky. Tetování na jeho krku bylo zřetelné oproti alabastrově bledé kůži. Tmavé obočí měl stažené, sledoval jí pohledem šelmy, která touží po zábavném a divokém lovu. Studené prsty se omotaly kolem obvodu jejího laního hrdla a jemně stiskly. Nesnažil se jí ublížit, jen jí děsil.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se tichým, lehce nakřáplým hlasem.

Polkla vlastní srdce a zadívala se mu do očí. Její myšlenky se vzpíraly proti ní, odmítla mu říct své jméno, ale když stiskl silněji, hradby její odvahy se zhroutily jako domeček z karet. "Brooke," odpověděla. "Jmenuju se Brooke."