Frog between People - Články

The Game 16.

Wed, 16 May 2012 13:46:00 +0200

Z mojí strany byla večeře poměrně tichou záležitostí. Mluvil jsem doslova jenom tehdy, když jsem musel, což znamenalo ve chvíli, kdy se mě Bill na něco zeptal, nebo když přišel číšník s pitomou otázkou, co že jsme si to vybrali na jídelním lístku. Jinak jsem mlčel, v klidu jedl svou porci hovězího steaku s pečenými bramborami a zeleninou a zamýšlel se nad různými věcmi, zatímco Adriana s Billem si opět a stále měli o čem povídat. Dokázali spolu mluvit hodiny, vsadím se, že kdyby je nikdo nezastavil, propovídali by spolu dvacet čtyři hodin z celého dne. A pak by mluvili i ze spaní, tím jsem si jistý.

Dříve jsem si měl s Billem taky co říct, taky jsme dokázali mluvit o všem možném i nemožném. Ale od té doby, co je tu Adriana se mezi námi houpe takové zvláštní napětí a ticho. Na rozdíl ode mě, on měl Adrianu rád a nelíbilo se mi, jakou hru spolu hrajeme. Ale prosím, naše hra byla i Adrianino rozhodnutí a ona je v tom dobrovolně. Takže, jestli chce Bill něco někomu vyčítat, může začít u ní, v tomhle případě budu rád až ten druhý.

Myslím, že za celou dobu večeře jsem je neposlouchal. Vlastně mě nikdy nezajímalo, o jakém tématu zrovna mluví. Většinou to ale bylo to samé; poslední výstřelky módy, které se Billovi zamlouvaly, zatímco se mu je Adriana snažila rozmluvit a naopak. Nikdy jsem nepochopil, jak mohli hodinu rozebírat jeden film, jehož hlavní zápletka byla absolutně bez nápadu. A to nemluvím o okamžicích, kdy kritizovali oblečení nebo vzhled někoho jiného. Vždycky to začínalo tím, jak hrozně ten dotyčný vypadá a skončilo to nakupováním. Alespoň, že do téhle nezajímavé činnosti nenutili mě.

Kdyby to bylo na mě, někdy bych se prostě rád vyhnul jakékoliv aktivitě, která má co dočinění s Adrianou. Stejně jako dnešní rozhovor v rádiu, nebo společenské večírky, na kterých se musím tvářit jako zamilovaný hlupáček. Nechápu, proč si pořád takhle stěžuju, ale tak to cítím. Někdy bych to docela rád ukončil, ale zatím je ještě brzo. Pár měsíců a pak konec? To by mi mou reputaci moc hezky nevybarvilo. Ale někdy si říkám, jestli vůbec ještě něco vybarvovat chci. Jako kdyby nestačilo to, co mám. Mám vlastně všechno, co si mladý muž může v životě přát. Peníze, slávu, dokonalost a na každém prstu bych mohl mít tisíc holek, které by se přetrhly jenom proto, aby udělaly, co já chci. Kromě Adriany, samozřejmě. Ta se totiž snaží dělat přesný opak toho, co chci.

Podíval jsem se na ní, když mi hlavou proplul její zvonivý smích. Nepochybně se smála nějaké Billově poznámce. Nemohl jsem si pomoci, pořád jsem v ní viděl tu fyzicky dokonalou dívku pro mě. Vlastně, svým způsobem byla i temperamentem přesně taková, jakou jsem jí chtěl mít. A přesto na ní pořád bylo něco, čeho bych se rád zbavil. Ani vlastně pořádně nevím, co to je, ale vnímám to. Možná je to ta její neústupnost. Nepodřizuje se tomu, co řeknu, co chci. Dřív to tak bylo, ale teď mě schválně provokuje tím, že už to tak není.

Když ke mně obrátila oči, už jsem se na ní nedíval, ale její pohled jsem cítil. Sledovala mě dlouho a intenzivně, že jsem musel zvednout rukou a přejet si dlaní po tváři, jestli tam náhodou nemám vypálenou díru. Zajímalo mě, jak se zrovna tváří, ale i přesto jsem odolal. Chtěl jsem jí vypustit z hlavy. Alespoň na chvíli a tak jsem se začal věnovat svému jídlu a tentokrát doopravdy.

"Půjdeš s námi, Tome?" vytrhl mě Bill z mého soustředění.

Zvedl jsem hlavu od talíře a podíval se na něj. "Cože?"

Bill si opřel bradu o prsty. "Ptám se, jestli půjdeš zítra s námi," zopakoval svojí otázku.

Neposlouchal jsem je, takže jsem vážně nevěděl, kam bych s nimi měl zítra jít. "Kam?" zeptal jsem se.

"Do zábavního parku," objasnil mi a zakroutil nechápavě hlavou. "Vnímáš vůbec, co se kolem tebe poslední dobou děje?" dodal nakonec.

Jeho druhou otázku jsem schválně ignoroval, odpověděl jsem na tu první. "Do zábavního parku?" zamyslel jsem se. Chci jít do zábavního parku? Proč ne, možná to bude příjemné odreagování. "Půjdu s vámi," přikývl jsem a podíval se na Adrianu. "Co bys radši? Můžu ti vystřelit růži nebo plyšového medvěda." Byla to provokace, můj pohled to jenom dokazoval.

Usmála se na mě a věděl jsem, že bojuje s chutí mě nakopnout. "Radši bych, kdybys zastřelil sám sebe, ale když jsou jen dvě možnosti, tak si vybírám plyšového medvěda."

Bill se vedle ní zasmál, zatímco vybíral z těstovinového salátu kousky kuřecího masa. Já jsem zůstal klidný. Čekal jsem poznámku, kterou Adriana nezklame a jako ještě nikdy, nezklamala. Jsem zvědavý, jestli se mě zítra nepokusí zastřelit ona sama.

Bylo příjemné se po celém dni vrátit zase na hotelový pokoj. Nebyl to sice domov, ale pohodlí tu bylo stejné. Natáhl jsem se na pohovku jak dlouhý tak široký, a kdybych chtěl být opravdu drzý, rozkázal bych Adrianě, aby mi přinesl něco silného k pití. A striptýz jako bonus k tomu, prosím.

Povzdychl jsem si. Vážně mi začínalo chybět povyražení. Doslova jsem toužil po tom, jít do nočního klubu, nechat se obletovat nahými dívkami a poté si jednu, možná dvě, vzít na hotelový pokoj a pořádně si s nimi užít divokého sexu. Už jenom ta představa mě nutila, abych se zvedl a prostě odešel, ale neudělal jsem to. Já nebudu ten, kdo poruší pravidla jako první. Počkám si, až to za mě udělá nějaká jiná osoba. Jen doufám, že to nebude trvat moc dlouho.

"Nějaký problém?" zeptala se mě Adriana, když shazovala moje nohy z pohovky, aby si na její druhý konec mohla sednout. Přitom se na mě dívala, jako kdyby jí doopravdy zajímalo, jestli mám problém nebo nemám. Zřejmě to byl můj povzdech, který jí na to upozornil.

Zakroutil jsem hlavou a podíval se na vypnutou obrazovku televize. Viděl jsem v ní nás dva a ten odraz mi připadal dost divný. Já na jednom konci pohovky, ona na druhém. Nevypadali jsme ani trochu jako zamilovaný pár. Možná to bylo tím, že jsme doopravdy nijak zamilovaní nebyli, naopak, spíš se zdálo, že spolu nejsme schopní vydržet ani v jedné místnosti. Možná, že kdyby nás někdo odhadoval, možná by řekl, že jsme sourozenci, bez ohledu na nepodobu. Díky bohu, že ne, já mám svého, momentálně nezaujatého, bratra vedle v pokoji.

"Dneska si byl poněkud divný," řekla, aniž by se na mě podívala. "Chci říct, divnější, než v jiné dny," upřesnila. "Je všechno v pořádku?" Její starost byla skoro roztomilá s jediným problémem; nebyla opravdová.

Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Ptala se, jako kdyby jindy bylo všechno v pořádku. Jako kdyby v jiných dnech bylo všechno přesně tak, jak to má být. Měl jsem chuť jí něco odseknout, něco jedovatého a kousavé, ale nakonec jsem si nechal svoje slova pro sebe a její otázku bez odpovědi. Jenže naše malá princezna byla neodbytná.

Narovnala se a rýpla do mě prstem. "Mluvím s tebou, můžeš ni odpovědět?" Její hlas nabral na síle, jako kdyby potřebovala jistotu, že ji slyším. Bohužel, ji nešlo neslyšet.

"A neptáš se mě jen tak náhodou, kdyby nás někdo odposlouchával?" zeptal jsem se já jí. Zajímalo by mě, jestli se k její otázce někdy dostaneme.

Zvedla nechápavě obočí a nepřestávala na mě upírat velké tmavé oči. "Slušně jsem se tě zeptala, tak bys mi snad mohl slušně odpovědět, nemyslíš?" naklonila hlavu a našpulila rty.

Musel jsem přiznat, že kdyby neměla ten naštvaný výraz, vypadala by vážně sladce. A jakmile mě to napadlo, vrazil jsem si pomyslnou facku. Směrem k ní jsem jen prohodil, že všechno je fajn. Vlastně nebylo nic jiného, co bych jí mohl říct Do svojí hlavy jí rozhodně nepustím, protože by mi tam udělala stejný bordel, jako mi ho udělala v životě. Možná, že to nebyl nepořádek, možná jsem byl zmatený jenom já sám sebou, ale proč bych jí to nemohl dát za vinu? To je přece lidské, svalit svoje chyby na někoho jiného, ne?

"Řekla jsem snad něco špatně v tom rádiu?" pokračovala v kladení otázek, jako kdyby najednou měla potřebu se mnou komunikovat. Smůla, já jsem tu potřebu neměl, chtěl jsem jenom, aby bylo deset minut ticho, abych se mohl zaobírat vlastními zvrhlými myšlenkami na něco, co si zrovna nemůžu dopřát.

Posadil jsem se normálně a zvedl k ní ruce dlaněmi nahoru. "O co ti jde?" zvedl jsem obočí. "Proč máš najednou takovou starost o to, jak se cítím, jestli je všechno v pořádku, nebo jestli jsi někde neudělala nějakou chybu?" vyštěkl jsem. "Normálně by ti tohle všechno bylo jedno, tak proč tak najednou, Adriano?"

Nevím proč, ale nerad jsem jí oslovoval jménem. Znamenalo to pro mě, že k ní mám nějakým způsobem blízko já, a že má ona nějakým způsobem blízko ke mně. Ale čím častěji jsem to dělal, tím bylo jednodušší si na to zvyknout a prostě to přijmout. Ona prostě nebyla jedna z těch, které přijdou, na jednu noc se mám vkreslí do života a pak zase zmizí, aniž byste věděli, jak se jmenovaly. Ona se mi prostě vepsala do hlavy a tak to nejspíš ještě dlouhou dobu zůstane.

"Máš problém s tím, že se o tebe zajímám?" poposedla a její hlas vyzněl trochu arogantně.

Pokrčil jsem rameny a poté přikývl. "Vlastně ano, mám problém s tím, že se o mě zajímáš. Nikdy předtím jsi to nedělala, nikdy tě nezajímalo, jak mi bylo, tak proč bych měl věřit, že teď je to upřímná zdvořilostní fráze?"

"Jako kdyby ses ty choval nějak lépe, co se mojí osoby týče," podotkla spíš pro sebe, než pro mě, ale stejně jsem jí slyšel. Její poznámky, ať už byly sebevíc neslyšitelné, mi nikdy neunikly. I kdyby je nevyslovila, nejspíš bych je slyšel.

Postavil jsem se. Začínal jsem mít toho rozhovoru plné zuby. Ani nevím, co mě najednou tak vytočilo, možná jsem vážně potřeboval upustit páru. "Netvrdím, že jsem se choval lépe, ale ani se to nesnažím nijak změnit." Možná, že jsem byl už trochu moc příkrý, nebo konkrétní, nebo možná i necitelný, ale chtěl jsem jednu věc;, aby tahle debata byla u konce a já mohl dělat cokoliv jiného, než s ní mluvit. I kdybych měl jen ležet a zírat na strop, bylo by to stokrát lepší než tohle.

"Všimla jsem si, že se to nesnažíš změnit," zavrčela a vstala. Viděl jsem v jejím obličeji, že začínala být naštvaná. Oba dva jsme byli naštvaní a to se často nestávalo, většinou byl jeden z nás vzteklý a druhý se tím bavil. Těch změn tady bylo najednou moc.

"A vypadá to, že tobě to ohromně vadí, nemám pravdu?" neodpustil jsem si svou poznámku. Ta ale neměla se vztekem nic společného. Alespoň ne z mojí strany.

Chvíli na mě zírala a vsadil bych se o cokoliv, že bojovala sama se sebou, aby mě nepraštila. Kdyby to udělala, nevím, jak bych na to zareagoval. Každopádně, tentokrát odolala všem svým touhám. Ačkoliv v jejím obličeji bylo ještě něco jiného než vztek. Skoro se zdálo, že je zklamaná. Ale než jsem se tím stihl přesvědčit, doslova utekla k Billovi do pokoje. Jistě, Bill byl její zpovědnice. Její vrba. Prosím, ať si postěžuje na to, jaký jsem idiot, ona není jiná. Děláme si to takhle zlé oba dva.

Měl jsem toho akorát tak plné zuby. Vzal jsem si bundu a aniž bych se obtěžoval nechat vzkaz se slovy, kam jdu a kdy se vrátím, vyrazila jsem z pokoje jako střela. Potřebuju to. Prostě se potřebuju uvolnit. Alespoň na malou chvíli.

The Game 15.

Tue, 15 May 2012 15:13:00 +0200

Neměl jsem zrovna náladu sedět ve studiu známého amerického rádia, držet se s Adrianou za ruku, jako kdyby bylo všechno perfektní a odpovídat na otázky posluchačů nebo samotného moderátora. Ale už jsem tady bohužel byl a otočit se a odejít by bylo poněkud nevhodné. Navíc se zdálo, že Adriana s Billem se na takové rozhovory upřímně těší, takže jsem se nechal nakazit jejich spokojeností a tvářil se stejně stupidně jako oni. Když jsem tak seděl v pohodlném křesle a přemítal o nesmrtelnosti chrousta, zatímco Adriana si povídala s Billem a moderátorem o všem možném i nemožném, vnímal jsem, jak se mnou propletla prsty a přejela mi palcem po hřbetu ruky. Zpočátku mě napadlo, že to bylo úplně spontánní, ale moje překvapení opadlo, jakmile jsem zjistil, že vypráví něco, co má semnou co dočinění, tudíž k tomu přidává i obyčejné láskyplné náznaky. Přesně tak, jak říkala pravidla. Ačkoliv jsme se v normálním životě nedokázali vzájemně vystát, naší hru to nijak nezměnilo.

"Myslím, že můžeme začít, posluchači už budou netrpěliví," podotkl moderátor, čímž mě vytrhl z přemýšlení. Musel jsem zapomenout na všechno, co se mi honilo hlavou a soustředit se na to, co čekalo teď. Otázky a odpovědi, dělání, že je všechno v mém životě růžové, i když jsem měl dojem, že ta černobílá nezmizí, dokud tu zůstane Adriana. Vážně jsem chvílemi nechápal, jak se může někomu zdát roztomilá. Samozřejmě to bylo tím, že ji nikdo neznal ve skutečném životě.

"Znovu zdravím všechny posluchače ze studia. Dnes tu semnou sedí dvojčata Kaulitzovi a Tomova sladká přítelkyně Adriana. Takže, pokud máte nějaké otázky, neváhejte a volejte sem k nám na číslo pět pět pět čtyři tři dva devět sedm. A než se nám ozve první posluchač, zeptám se na něco já vás," dramaticky se odmlčel, než pokračoval. "Tome," oslovil mě, což jsem si přál ze všeho nejmíň. "Jaké to je, když si kvůli Adrianě ztratil pověst svůdníka?" zeptal se slušně, ačkoliv jsem si byl jistý, že by to poslední slovo vyznělo trochu jiným způsobem.

Sám pro sebe jsem se musel ušklíbnout, protože kdyby mohla být moje odpověď jakákoliv, nebyla by zrovna příjemná. Takhle jsem jen stisknul Adrianě ruku a usmál se. "Není to nic zvláštního. Kvůli ní jsem se vzdal všech těch románků na jednu noc a musím přiznat, že je příjemné mít někoho, vedle koho se ráno probudíte a pamatujete si jeho jméno." Byl to vtip, povedený vtip, protože se všichni, dokonce i Adriana, začali smát. V tomhle jsem byl dobrý, uměl jsem vtipkovat a zároveň jsem vyzníval jako doopravdy zamilovaný. Ale mě samotnému ta slova nešla dobře přes pusu.

"Adriano, jak vnímáš to, že jsi dívka slavného Toma Kaulitze?" zeptal se moderátor tentokrát mé dokonalé dívky.

Adriana nasadila výraz roztomilé holčičky, když se na mě usmála. "To, že je slavný nijak nevnímám. Pro mě je to prostě Tom. Tom, který mi byl oporou už tehdy, když mi pomohl v tom nočním klubu, tu historku všichni známe. Pořád ho mám za zády, když potřebuju, je tu pro mě. Upřímně, i kdyby nebyl nijak proslavený nebo známý, milovala bych ho stejně."

Kdybych mohl, vážně bych se smál jako blázen. Vážně bych nás dva chtěl vidět, jak se potkáme na ulici a bude to osudové z očí do očí. Ne, myslím, že takhle by to nešlo. Neříkám, že by nebyla hezká. Jak už jsem řekl mnohokrát, ona je prostě kočka s dokonalým tělem a právě teď i dokonalým temperamentem, ale myslím, že jedna, možná dvě noci s ní by mi bohatě stačily. Já nikdy nebudu hledat dlouhodobý vztah a nikdy nebudu chtít zamilovat. Možná, až mi bude devadesát a budou mi zbývat tři minuty života. Hloupý vtip.

Moderátorovi otázky nahradily otázky posluchačů a ne snad, že by to bylo o moc lepší. Uznávám, někdo e ptal na obyčejné věci s každodenního života, ale některé dotazy mě doslova zarážely. Lidé uměli někdy být doopravdy hloupí. Ale vypadalo to, že takhle to připadá jenom mě. Adriana a Bill se při tomhle rozhovoru dobře bavili.

"Adriano," ozvala se další posluchačka. "Všechny dívky, které tvrdí, že měli Toma, říkají, že je v posteli absolutně nejlepší. Jako jeho přítelkyně s tím musíš mít hodně zkušeností. Kolik je na tom pravdy? Je opravdu tak dobrý?"

Jestli se teď na Adrianu nikdo nedíval, tak teď jsme jí sledovali všichni. Čekali jsme na odpověď, stejně jako ti, kteří poslouchali tohle rádio. A myslím, že já jsem byl ten, kdo čekal nejvíc, protože její odpověď mě zajímala víc než kohokoliv jiného. Musím říct za Adrianu, že příliš zkušeností s tím neměla, ale něco odpovědět mohla, protože přece jenom, jednou jsme se v posteli setkali ne proto, abychom se dobře vyspali. Jedno odpoledne se odehrávalo v režii milostných hrátek. Co říct, snad jen; zatracené ústřice.

Adriana se chvíli jen rozpačitě usmívala, než odpověděla s takovou jistotou, jakou jsem u ní viděla snad poprvé. "Tohle je trochu osobní téma," řekla a mě napadlo, že tím to nejspíš uzavře. Jaké bylo moje překvapení, když pokračovala. "Ale ano, musím říct, že Tom je opravdu postelový Bůh. Problém je, že takových chvilek máme poměrně málo, tím jsou pro nás vzácnější. Kvůli tomu, že většinu času dáváme rozhovory, chodíme na večírky a podobné akce, jsme většinou tak unavení, že usneme dřív, než se něco stane, ale když se to stane, je to vždycky dokonalé."

Měl jsem chuť do ní šťouchnout a úšklebkem jí naznačit, že zase tolik chválit mě nemusí, ale na druhou stranu se mi ta chvála líbila. Věděl jsem moc dobře, že jsem skvělý milenec, ale když to slyšíte od někoho dalšího, pohladí vás to po duši. Moderátor a Bill nás sledovali, když se na mě Adriana podívala. Poslal jsem jí vzdušný polibek a stiskl její ruku. Museli jsme vypadat vážně sladce.

Rozhovor pokračoval dál ve stejném duchu jako do téhle chvíle. Stovky různých otázek na mě, Adrianu a Billa. Vlastně, řekl bych, že většina našich fanoušků nemá žádné hranice, co se slušnosti týče, takže bych řekl, že některé dotazy byly mnohem víc než jenom na tělo. Ne snad, že já bych s tím měl nějaký problém. Považoval jsem to spíš za zpestření téhle rutiny, i když pro někoho jiného to mohlo být značně nepříjemné.

Další otázka patřila mě. "Tome, nenapadlo tě někdy, že Adriana je s tebou jenom z vděčnosti, že jsi jí zachránil?"

Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo chvíli nedýchal. Co je tohle za stupidní otázku? Měl jsem chuť toho pitomce seřvat, vlastně jsem to mohl udělat, jak v rámci naší hry, tak ve skutečnosti. Ale to by narušilo mou pověst klidného typu člověka. Ušklíbl jsem se a pevným hlasem odpověděl: "Ne, tohle si vážně nemyslím. Kdyby to byla jenom vděčnost, nedělo by se mezi námi to, co se děje." I tohle bylo myšleno dvojsmyslně a Adriana si toho všimla. "Ona mě miluje," dodal jsem s jistotou. "A stejně tak já jí. Tak to prostě je, s vděčností to nemá nic společného."

Chvíli bylo ticho, než moderátor promluvil. "Dobrá, myslím, že otázek na vaše oblíbence už bylo dost, navíc, čas nám běží. Já děkuji naším hostům za jejich čas a ochotu odpovídat na vaše otázky a doufám, že se nevidíme naposledy."

"Taky děkujeme," řekl za všechny Bill. "A doufám, že se znovu uslyšíme." Tím celý náš rozhovor skončil a z reproduktorů se začala linout hudba, kterou jsem snad ani neznal a to jsem si myslel, že znám úplně všechno.

Zatímco Bill se ještě bavil s moderátorem, já a Adriana jsme se vzdálili. Když jsme zastavili u vstupu do studia, kde jsme čekali na Billa, byli jsme pořád dost na očích, tak jsem si jí přitáhl k sobě a políbil jí do vlasů. A ona si samozřejmě neodpustila tichou, ale za to kousavou a jedovatou poznámku na můj účet. I když to nebyla tak poznámka jako otázka.

"Vážně si myslíš, že to není jenom z vděčnosti?" podívala se na mě tmavýma očima a jednou rukou mi vklouzla do zadní kapsy u kalhot. Vážně jsme museli vypadat věrohodně, nikoho nemohlo ani napadnout, že by to byla jenom ubohá hra.

Ušklíbl jsem se na ní. "Samozřejmě, že tohle si nemyslím, ale co jsem měl říct? Nevím, jak to je, protože moje dívka není moje dívka a tohle všechno byla jenom hra? Myslím, že to by se jim jako odpověď moc nelíbilo." Zamračil jsem se. Jako kdyby nebylo dost jasné, proč jsem to všechno řekl tak, jak jsem to řekl. Musí se mě na to ještě ptát ona?

Opřela si čelo o moje rameno. "Víš, jak to myslím, Tome. Proč si myslím, že ve skutečnosti jsem ještě tady a už jsem to dávno nezabalila a nejela domů?" zeptala se trochu jinak.

Tentokrát jsem odpověděl s ledovým klidem a jistotou. "Protože nemáš na výběr."

Její pohled nebyl zrovna hezký a myslím, že to, co mi chtěla říct, by taky nebylo hezké, ale překazil jí to Bill, který se k nám přiblížil. Což znamenalo, že můžeme konečně jet domů. Díky bohu, začínal jsem toho tady mít plné zuby. Nevím, proč jsem byl dneska tak otrávený, možná to bylo tím, že na mě to lhaní celému světu nechávalo následky.

"Nezajedeme si na večeři?" ozval se Bill, když jsme nasedali do auta, které na nás čekalo před rádiovým studiem. Vždycky nás někam vozilo černé auto s tmavými skly, protože fanoušci občas dokázali být neodbytní. Jednou se nám s Billem dokonce stalo, že nás pár fanoušků zahlédlo za volantem našich aut a byli schopní za námi utíkat až domů. V tu chvíli nás nejvíc děsila červená na semaforech křižovatky. Dneska mi to připadá spíš vtipné. Vlastně, od doby, co jsem s námi Adriana, už si ani nepamatuju, že by nás někdy někdo obtěžoval. Na ulici, v restauraci. Ne, měli jsme příjemný klid. Takže, na jednu stranu bych měl Adrianě poděkovat.

"To není špatný nápad," přitakala Adriana, když se usadila mezi mě a Billa a zapnula si pás. "Jsem docela hladová."

Já jsem mlčel. I kdybych řekl, že nemám na jídlo ani pomyšlení ani chuť, stejně už bylo rozhodnuto. Takže moje protesty by nic neznamenaly. Pohodlně jsem se usadil v sedačce a díval se z okna, zatímco ti dva vymýšleli, kam se půjdeme najíst. Nepřemýšlel jsem nad ničím, nechával jsem svojí hlavu příjemně prázdnou. A jednu věc jsem věděl jistě. Jestli půjdeme do restaurace s mořskými plody, místo ústřic si raději zvolím tresku.

Florida - Whistle

Tue, 15 May 2012 10:27:06 +0200

Humanoid 11.

Tue, 15 May 2012 10:13:58 +0200

Nejdřív jsem se přikrčila a doufala, že mě jeho ruce minou. Nevím, proč ve mně ještě zůstávalo tolik zoufalé naděje, přece jen, on byl stroj, já byla obyčejný člověk. On byl z nás dvou ten, kdo může vyhrát, já se můžu jen marně bránit. A přesto jsem věřila v něco, co bylo prakticky nemožné. Nechtěla jsem se vzdát jen proto, že jsem věděla, jaká je skutečnost. Jen proto, že jsem věděla, že nemám ani tu nejmenší šanci mu utéct a zachránit si život.

Díval se na mě prázdnýma šedýma očima, zatímco jsem se sesouvala k zemi. Byly to oči panenky, mrtvé a bez emocí. Pozoroval mě, v obličeji žádný výraz, ale jeho ruce, které se po mě sápaly, se zastavily ve vzduchu. Přestal se hýbat, jen jeho oči mě pronásledovaly. Nevím, nejsem si jistá, proč už mi dávno nezlomil vaz, proč mě odtud neodtáhl. Nebylo to poprvé, co měl možnost mě zabít a ještě to neudělal. A dokud se nehýbal, poslepu jsem se snažila nahmatat na zemi něco, čím bych se mohla bránit. Za pasem jsem sice měla zbraň, ale nebudu plýtvat náboji, když vím, že mu stejně neublíží. Pod prsty jsem ucítila studený kov.

Byl to kus starého trámu, částečně zrezivělý, ale stačilo to pro pocit, že pro svou ochranu můžu udělat víc, než jen stát a oplácet mu jeho pohled. Popadla jsem trám oběma rukama a silně se jím rozmáchal proti němu.

To, co se stalo, bylo zvláštní a nečekané. Každý ze strojů měl tak silné reflexy, že by zastavil i letící kulku. Stejně tak on byl dost rychlý, aby mě zastavil dřív, než jsem ho udeřila. Kov se setkal s jeho tváří a zvrátil mu hlavu naznak. Teď byla ta chvíle, kdy jsem měla utéct, ale já jsem jako zamrzlá stála na místě a překvapeně zírala na to, co se stalo. Nezastavil mě, ale mohl. Nezabil mě, ačkoliv měl. Co se to děje? Proč se to děje a proč mě?

Vzpamatovala jsem se ve chvíli, kdy se na mě podíval. Levou stranu obličeje měl rozedranou a umazanou od rzi. Místo krve mu z rány vytékala stříbrná hustá tekutina podobná rtuti. Stroje neměly krevní oběh, proto byly chladní jako led. A teď, když jsem se dívala, jak mu stříbro stéká po kůži na krk, uvědomila jsem si, že je pořád tím, co mě děsí. Rozběhla jsem se pryč. Pokud se za mnou vydá, nebude mu trvat ani dvě vteřiny, aby mě dohnal a srazil k zemi. A přesto jsem utíkala a neohlížela se. V duchu jsem napočítala do deseti a pořád jsem stála na nohou. To byl důvod, proč jsem otočila hlavu. Viděla jsem ho, jak stojí na tom samém místě a dívá se za mnou. Už mě nezajímalo proč. Odbočila jsem do ulice, která vedla ke staré továrně a modlila se, abych se nesetkala s dalšími.

Utíkala jsem, dokud mě zvláštní pocit nedonutil zastavit na další křižovatce. Semafory, které tu dříve stály, ležely na studené zemi rozmlácené na kusy. Stálo tu několik budov, některé ještě celé, jiné napůl rozbořené s rozbitými okny a vyvrácenými dveřmi. Věděla jsem, že dneska v noci už se k továrně nedostanu, ale neměla jsem chuť se ani nikdy schovat. Mohl by mě sledovat a zabít, až usnu. Ačkoliv si myslím, že by mi strach usnout nedovolil.

Ohlédla jsem se za sebe. Za zády jsem měla černou tmu, v mé blízkosti nebylo žádné světlo kromě měsíce na obloze. Stíny se zdály ještě temnější, než doopravdy byly a já v každém z nich viděla nebezpečí. Otřásla jsem se, nevím, zda zimou nebo strachy. Musela jsem běžet dál, tady jsem byla příliš nápadná. Nohy se mi rozběhly skoro samy, ale moje svaly byly promrzlé a každý další pohyb bolel jako bodání tisíců jehel. Po pár metrech jsem se musela opřít o starou pouliční lampu a popadnout dech. Ledový vzduch mě pálil v plicích. Ne, musím se někde schovat. Už nemůžu utíkat dál.

Vybrala jsem si jednu z těch starých budov. Ale i když jsem vyla uvnitř, nepřestávala jsem být opatrná. Stroje mohli být všude. Než jsem se rozhodla ulehnout ke spánku, prošla jsem celý dům se zbraní v ruce, která mi vlastně byla k ničemu. Ujistila jsem se, že jsem tu úplně sama. Poté jsem se uvelebila na staré pohovce, která tu byla. Potrhané polstrování plné prachu páchlo plísní, ale bylo to lepší, než spát na chladné zemi. Po takové noci už bych se nemusela ani probudit. V jedné ze spousty skříní, které tu byly, jsem našla staré deky. Napadlo mě, že pokud mám dneska tolik štěstí a pokud přežiju dnešní noc, zítra mě bude jistě čekat den plný smůly.

Jediné, co jsem si svlékla, byly boty. Obalila jsem se dekami, abych v noci nezmrzla a ulehla na pohovku. Zápach plísně byl opravu nepříjemný, ale bylo to pohodlnější, než by mě kdy napadlo. Než jsem usnula, rozhlížela jsem se kolem sebe a přemýšlela, kdo tu bydlel předtím, než se dům proměnil v ruinu. Žili tu i děti, než tenhle dům zničili? Tyhle myšlenky nebyly právě ty správné, ale nedokázala jsem si pomoct. Napadaly mě věci. A začínalo mě děsit vědomí, že lidé z komplexu jsou nejspíš posledními, kteří se ještě brání. A snad se budou bránit ještě dlouho. Snad déle, než já.

Probudilo mě slunce. Skrze rozbitá okna se jeho paprsky draly do domu, ale nevydávaly žádné teplo. V zimě slunce není teplé, ať září sebevíc. A bůhví, jestli na tomhle světě ještě někdy teplo zažiju. Vyhrabala jsem se s hromady starých dek a obula si boty. Přešla jsem k oknu a podívala se ven. Paprsky se leskly na sněhu, který byl tak bílý, až z toho bolely oči. A mě čekala dlouhá cesta k továrně přes celé město. Věděla jsem, že ve dne budu nápadnější, než v noci, ale já sama jsem ve dne byla lépe připravená na nebezpečí. Proč? Protože moje oči viděly.

Nezdržovala jsem se jídlem, čím dřív budu pryč, tím dřív budu v bezpečí. Dvě staré deky jsem si smotala do batohu, budou se mi hodit, pokud bude továrna ve stejném stavu jako tenhle dům. Pro ty zbylé se budu moci vrátit až někdy jindy. Prozatím mi tohle bude muset stačit.

Vyšla jsem před dům a rozhlédla se. Sníh mi moji cestu neulehčoval, ne snad proto, že by byl hluboký, to vůbec ne. Ale zanechá za mými kroky stopy, což není dobré. Bude pro ně snadné mě pak najít. Napadla mě jen jediná věc, jak za sebou nezanechat ani památku. Uvázala jsem si kolem pasu jednu z dek, která se za mnou při chůzi táhla jako dlouhá vlečka a zakrývala stopy, které za mnou zůstávaly.

Procházela jsem městem a dívala se kolem sebe. Vzpomínala jsem si všechno, co tu kdysi stávalo a teď z toho byly jen trosky. Vhánělo mi to slzy do očí, ale snažila jsem se být silná. Až do chvíle, než jsem se zastavila v místě, které bývalo krásným náměstím s velkou fontánou uprostřed. V létě se tu zelenaly stromy a děti si hrály ve vodě. Na lavičkách sedávaly zamilované páry a nebe bylo modré, odráželo se na hladině. Domy kolem byly vysoké, honosné, některé téměř celé ze skla, jiné byly starší a přesto krásné. Znala jsem to z vyprávění doktorky Angeliny, která v tomhle městě žila, než bylo válkou zničeno. Dokázala jsem si představit, jak tu muselo být krásně.

Padla jsem na kolena do sněhu a slzy se mi kutálely po tvářích samovolně. Nechtěla jsem plakat, ale moje vědomí, že mi válka vzala všechno, mě ničilo. Narodila jsem se do téhle války, neměla jsem ani tušení, že svět může být jiný. Al teď, když jsem stála tady, viděla jsem všechno takové, jaké to bývalo dřív. A bývalo to úžasné, celý svět byl úžasný.

Musela jsem jít dál, nemohla jsem se zdržovat hloupými vzpomínkami, které mě jen obíraly o zbytek sil. Teď jsem byla na všechno sama, musím se obrnit proti všemu, co mě může oslabit. Já vím, že to, co mě nezabije, mě posílí, ale právě v tomhle případě se mi zdálo, že opak je pravdou.

Postavila jsem se na nohy a podívala se na nebe. Bylo jasné, ale už nebylo tak modré, jako kdysi. Jasně modrá se změnila na popelavou, která nepůsobila příjemným dojmem. Bylo to vlastně děsivé, vidět slunce na takové obloze. Sklopila jsem hlavu a vyrazila k továrně. Ještě je přede mnou spousta kilometrů, do setmění musím být uvnitř, abych byla v bezpečí. Rozhlédla jsem se. Neměla jsem žádný pocit, že by mě někdo sledoval, ale ve stavu, v jakém jsem najednou byla, by mi to snad bylo i jedno. Prošla jsem náměstím a teď mě skrývaly sutiny budov.

Procházela jsem ulicemi, snažila jsem se co nejméně dívat kolem sebe a představovat si, jaké bylo město dřív. Ale přesto jsem měla dojem, že na každém kroku slyším křičet umírající lidi, slyším děti, jak se snaží ukrýt, jak volají své rodiče. Vím, že spousta z nich se stala stroji. A stejně tak vím, že ostatní leží někde tady pod těmi zříceninami. Procházela jsem místy, kde kdysi stáli stovky obchodů a kde kdysi bylo neustále plno lidí. Davy lidí. Teď tu zbyly trosky a prach.

Zastavila jsem se u staré lékárny. Léky by se mi mohli hodit, to je pravda. Sklo ve výkladní skříni už bylo rozbité, takže jsem nedoufala, že bych tu toho našla příliš. Vstoupila jsem do tmavého obchodu, nebo spíš toho, co z něj zbylo. Na podlaze ležel starší muž. Mrtvý. Plášť, který měl na sobě, nejspíš kdyby býval bílý a tělo se pomalu rozkládalo. Zápach byl dost silný, aby se mu udělalo špatně. Nehodlala jsem tu trávit dlouhý čas. Rychle jsem se rozhlédla po tom, co tu zbylo. Bylo tu několik označených lahviček s nitrožilními léky a krabičky s tabletami. Očima jsem přelétala nápisy na krabičkách a ty důležité rychle uklízela do batohu. Poté jsem se ještě jednou zadívala na muže na podlaze a chtěla rychle odejít, ale zarazil mě zvuk, který se venku ozýval.

Přikrčila jsem se za rozbitým sklem a podívala se ven. Zvenku mě nemohl nikdo vidět přes hustou vrstvu prachu. Nejdřív jsem neviděla vůbec nic, jen lesknoucí se sníh ve slunci. Žádné stíny a žádné stroje. A poté se ten zvuk ozval znovu. Nebyl to zvuk, který by patřil strojům, tohle znělo, jako kdyby se někdo neohrabaně plahočil sněhem. Znělo to jako člověk. To byl důvod, proč jsem vykoukla ven, aniž bych měla strach, že mě něco zabije. A to, co jsem viděla, nemohla snad být ani pravda.

"Timmy?"

The Game 14.

Mon, 14 May 2012 12:23:00 +0200

Následující ráno bylo zvláštní už od okamžiku, co jsem otevřel oči. Po včerejším nočním fiasku jsem si připadal jako přejetý parním válcem. Nemůžu říct, že mě ta provokace nebavila, ale když jsem se na to všechno podíval s odstupem několika hodin, připadalo mi, že je mezi tím vším několik okamžiků, které se nehodily ani do naší hry, ani do normálního života. Začínal jsem mít pocit, že od té doby, co se Adriana takhle změnila, se ztrácím. Naše hra pomalu ale jistě postrádala pravidla, které jsme na začátku určili. Co se sakra stalo, že se zdá, jako kdyby se mi to vymykalo z ruky? Nemá to nic společného s mými city. Já nejsem typ, co se zamilovává. Ať se klidně ostatní zamilovávají do mě, ale já se nezamilovávám. Jediná věc, kterou doopravdy miluju, je kvalitní sex a tím to končí. Nemyslím si, že pro mě na světě existuje ta pravá, protože já se nejspíš nikdy nezměním. Je to skoro k smíchu. Ale tohle je můj život a takhle mi vyhovuje. Myslete si, že jsem třeba blázen, ale to všechno jsem si vybral.

Posadil jsem se na posteli a přemýšlel o včerejšku. Domů jsme se vrátily jen chvíli poté, co jsme sehráli naše malé usmiřování na ulici. Z Adrianiny strany to chvíli vypadalo, že to myslí vážně. Dívala se na mě s očima dokořán a skoro jsem měl dojem, že je jí to doopravdy líto. Jakmile se za námi zaklaply dveře na pokoj, lehla si na gauč a do několika minut usnula. Nechal jsem jí tam spát, neměl jsem žádný důvod nosit jí do postele. Možná, že se rozhodla tady přespat schválně. Nevím, občas lidem prostě přestávám rozumět. Některým snad ani rozumět nechci.

V ložnici jsem teď byl sám a měl jsem spoustu prostoru na přemýšlení. Jako kdybych o tom všem chtěl přemýšlet, ale nedalo mi to. Některé věci, okamžiky, některé její pohnutky proti mně, zdálo se to jako otevřené válka mezi námi. Nejsem jistý, ale musím se sám sebe zeptat, jestli spolu musíme takhle válčit? Má Adriana nějaký důvod k tomu, aby mě neustále napadala? A vůbec, co znamenala ta její poznámka, že se ke mně snaží dostat blíž? Zakroutil jsem hlavou a přejel si dlaněmi po obličeji. Vážně, jediná chvíle, kdy dokonale rozumím ženám, je v posteli. Jindy se v jejich chování dokonale ztrácím. Ale Adriana je přece jenom úplně jiná než ostatní dívky. To, jak rychle mění tváře, něco na tom se mi hrozně líbí. Jak je najednou nestála a neustále roztěkaná.

Zvedl jsem se z matrace a zamířil do koupelny. Po horké sprše možná budu uvažovat jinak a jasněji. Navíc, zajímalo by mě, kdy někde uvidím fotografie ze včerejší noci. Vsadím se, o cokoliv chcete, že to nebude trvat nijak dlouho. Novináři si s tímhle nedávají načas. I kdyby k takovým fotkám měli napsat nesmyslný článek, udělají to jen proto, aby byly na všech titulních stranách jako první. A zrovna, když jsem si omotával kolem boků ručník, přišla do koupelny Adriana. Samozřejmě bez klepání, proč bych měl mít nějaké soukromí. Překvapeně jsem se na ní podíval a zastavil uprostřed cesty mezi sprchovým koutem a umyvadlem.

"Buď tak laskav a přijď do společenského pokoje," řekla a zase zmizela za dveřmi. Žádné prosím, žádné mohl bys. Prostě buď tak laskav a přijď. Nebyla to prosba ale rozkaz. Ušklíbl jsem se, ale poslechl jsem ji. Zajímalo by mě, co jí donutilo přijít za mnou až do koupelny. Ujistil jsem se, že moje osuška bude držet na místě, na kterém má a vyrazil jsem za ní.

Seděla na pohovce jen v županu, pod ní jsem krátce zahlédl spodní prádlo. Nic víc na sobě neměla. Před ní na konferenčním stolku ležely noviny. Nemusel jsem být jasnovidec, abych si byl jistý, co mi chce ukázat. Jak jsem říkal; novináři si nikdy nedávají načas, ale i tohle bylo poměrně rychle. No, řekněme, že někteří lidé prostě nespí. Ani jsem se neposadil, když jsem bral noviny do ruky a rozkládal je. Nebyla to nijak namáhavá práce, několik našich fotografií bylo hned na titulní straně, přesně podle mého očekávání. Červený titulek doslova řval do celého světa. Ale myslím, že lidé nepotřebují ani titulek, aby všechno pochopili z obrázků.

Musel jsem se ušklíbnout hned poté, co jsem si přečítal první řádky článku. Všechno to bylo tak dobarvené, doslazené, že jsme chvíli vypadaly jako ti nejhorší a vzápětí jako ti nejzamilovanější pod sluncem. Vážně, ten, kdo tohle psal, by klidně mohl psát ty trapné zamilované romány. Vlastně, celý tenhle článek byl jeden malý román. Chvíli se to jevilo jako hrozné drama, mohl bych to klidně srovnávat s Romeem a Julií a vzápětí z toho byla pohádka se šťastným koncem. Nebylo to ani tak hrozné, jako dokonale trapné. Ale lidi to budou milovat, tím jsem si stoprocentně jistý. Všichni milují takové příběhy. Což taky nikdy nepochopím.

Položil jsem noviny zpátky před Adrianu, která se na mě dívala z pohovky a nejspíš očekávala nějakou reakci. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Bylo to tak přehnaně sladké, že se mi z toho kazily zuby, ale nebylo k tomu co dodat. Pokrčil jsem jen rameny a nalil si do hrnečku kávu z konvice, která stála na stříbrném tácu na stolku.

"Nemáš k tomu co říct?" zeptala se mě a vypadala skoro překvapeně. Nevím, možná očekávala, že se nad tím budu ušklíbat a říkat, jak je to trapné. Bylo to trapné, ale důležité je, že veřejnost to všechno spolkne i s navijákem. Já budu vypadat jako sladký hrdina a ona jako rozkošná princezna, co mi ukradla srdce. No, není to rozkošné?

Vstala z pohovky s novinami v ruce a nahlas předčítala úryvky z článku. "Co se stalo s Tomovou roztomilou dívkou? V krátkých provokativních šatech se Adriana (20 let), objímala s Tomem v jednom z vyhlášených večerních podniků…" Na chvíli se odmlčela a přeskočila k další pasáži. "Proč Adriana chrstla svému příteli do obličeje vlastní drink? Nastala v tom dokonalém vztahu nějaká bouřka?" Ušklíbala se nad vlastními slovy, než pokračovala poslední částí článku. "Zdá se, že obyčejná dívka doopravdy ukradla Tomovo srdce. Když se společně objímali na ulici, vypadaly znovu zamilovaně. Vypadá to, že bouřka byla zažehnána a dokonalý vztah může pokračovat…" Praštila novinami na stůl a zamračila se. "Kdo tuhle pitomost napsal?" zavrčela.

Tentokrát jsem se posadil já. "Nechápu, proč jsi tak rozčílená," zadíval jsem se na ní. "Alespoň nikdo nebude mít pochyby o tom, že spolu dokážeme pořád vycházet a nemáme mezi sebou žádnou milostnou krizi." Na rozdíl od ní jsem se bavil tím, co bylo v novinách napsané. A to nemluvím o těch fotkách. Musím říct, že naše malé usmíření vypadalo doopravdy přesvědčivě. Ona vypadala doopravdy přesvědčivě.

"To je jediná věc, která tě zajímá," podotkla směrem ke mně a otočila se k oknu. Objala si tělo pažemi, jako kdyby jí byla zima. Vypadala najednou tak nejistě a to jsem jí ani neviděl do obličeje. Její postoj vyjadřoval nejistotu. A důvod?

Sledoval jsem jí, sjížděl pohledem její křivky, ale překvapivě jsem nepřemýšlel nad tím, jak vypadá nahá. Zajímalo mě, co se jí honí hlavou. Proč byla proměnlivá jako počasí v dubnu. Chvíli bylo jen zataženo, zničehonic přišla bouřka a hned po ní vykouklo slunce. Bylo to nečekané a chvílemi mě to děsilo. Netušil jsem, jak se v následující chvíli zachová. Nemohl jsem nic předvídat ani předpokládat. Ale musel jsem být připravený na všechno.

Do pokoje vrazil Bill. Zaraženě jsem se na něj podíval. Copak v dnešní době všichni zapomněli, že když vcházíte do soukromého prostoru někoho jiného, je slušností zaklepat? I on držel v ruce noviny, které ležely vedle konvice s kávou, a tvářil se všelijak. Překvapeně, uraženě a ještě bůhví jak možně.

"Co to znamená?" zeptal se a zamával před námi novinami.

"Taky tě rád vidím takhle po ránu, Bille," zavrčel jsem ironicky, abych mu ukázal, že přišel trochu nevhod. A já jsem nesnášel nevhodné nebo nečekané návštěvy bez ohledu na to, kdo to byl. Ať Bill, nebo papež nebo ďábel, vadilo mi to.

Adriana se posadila do křesla, jako kdyby chtěla schválně sedět daleko ode mě a pokrčila rameny. "Nic zvláštního," odpověděl na Billovu otázku. "Trochu jsme osvěžili naši malou hru," dodala a tvářila se přitom naprosto nezaujatě.

Bill zvedl obočí, a pak se usmál. "Co jsi jí provedl, že ti vylila drink na tričko?" podíval se na mě a stěží zadržoval hurónský smích.

Měl jsem chuť mu vrazit jednu do úsměvu, ale zaťal jsem zuby a přešel jeho poznámku s ledovým a zároveň hraným klidem. Teď jsem měl navíc možnost vyprovokovat Adrianu za její včerejší narážky. "Náhodou se mi pod nos přimotala jedna z místních kočiček. Neodolal jsem pohledu," podíval jsem se na svou polovičku a mlaskl. Adriana se jenom ušklíbla a odvrátila hlavu.

Bill nás pozoroval, jako kdyby teprve teď přišel na to, že náš vztah je vlastně hra. Jeho výraz byl zmatený. Chvíli se díval na Adrianu a chvíli zase na mě. Vypadal, že se na nás na něco očima ptá. Pozoroval jsem ho stejně divně, jako ona pozoroval mě, než se jeho obličej vrátil k normálu a on řekl: "Tak doufám, že jste tu vaší malou krizi alespoň pro dnešek překonali."

"Co myslíš tím, alespoň pro dnešek?" zeptal jsem se ho.

Protočil oči, jako kdyby si myslel, že jsem úplný idiot. "Vrať se konečně nohama zpátky na zem, Tome. Dneska odpoledne máme dát rozhovor jednomu rádiu, pamatuješ? Slíbili jsme, že tam budeme v jednu hodinu."

Měl jsem chuť praštit se do čela. Tyhle důležité souvislosti, které patřily k mému normálnímu životu, mi poslední dobou dost často unikaly. Nejdřív ten hotelový večírek a teď tohle. Co přijde příště? Zapomenu na to, že jsem si domluvil rande s Jessicou Albou? Ne vážně, jednou mi vážně unikne nějaká důležitá souvislost a nastane problém. Nevadí, vysvětlím to tak, že jsem měl něco vážného s Adrianou. Myslím, že to bude jako moje obhajoba stačit.

"V půl jedné pro nás přijede auto, buďte připravení," dodal ještě Bill jako naše chůva a odešel i se svými novinami. Vlastně jsme se ani nedostali k tomu, co v nich bylo napsané, ale to nebylo nijak podstatné, abychom to museli dál probírat.

Podíval jsem se na Adrianu. "Jsem jediný, kdo na ten rozhovor zapomněl?"

Vstala z křesla a skoro jsem ušklíbla. "Vypadá to, že ti uniká mnohem víc podstatných souvislostí, ale u tebe to nemůže nikoho překvapovat," odvětila suše a odešla zpátky do ložnice. Měnili jsme svá místa jako roboti. Když jsem já byl v jedné místnosti, ona byla v druhé a naopak. Jako kdybychom nemohli vydržet v jednom pokoji společně.

13. Květen 2012, Sny

Sun, 13 May 2012 18:34:53 +0200

Všichni máme nějak sny, plány do budoucna. Prostě něco, o čem sníme a co chceme víc, než cokoliv jiného. Každý z nás ví, jak moc jsou pro něho jeho sny důležité. Pro někoho více, pro někoho méně. Ale myslím, že neexistuje nikdo, kdo by neměl alespoň malinké sny, malinké touhy, které by byly trošku sobecké. Myslím, že každý sen má v sobě kousek sobectví.

I já sním a myslím, že sním hodně. Prakticky sním celý svůj život. Někdy si říkám, že možná víc sním, než žiju a pak se setkávám s tím, že mi uniká realita. Někdy je mi to jedno, dokážu nad tím mávnout rukou a jindy si říkám, že asi musím být divná, když si život nechávám protékat mezi prsty.

Jak už mi bylo snad milionkrát řečeno; já žiju v bublině. Je to můj svět, moje malá bublina, do které nikdo nesmí. Jsem v ní zavřená tak často, že nevím, jak rychle plyne čas. Někdy je to dobře, když se potřebuju schovat před světem, mám svoje místečko.

Ale někdy se tam schovávám, když bych vlastně neměla. Pořád si říkám, že bych měla žít, že bych se měla bavit, ale když jste na takové věci sami, jde to dost těžko.

Snění je skvělá věc, když vám celý svět padá na hlavu. Většina snů se může dokonce i splnit, ale v mém případě asi ne. Možná si odvážím říct, že mám jen jeden velký sen, který se nikdy nesplní, ale nikdy o něj nechci přijít, ať už je nemožný sebevíc. Bylo by vážně krásné, kdyby každý sen měl svoje naplnění, ale pro co bychom potom žili, kdybychom měli všechno? O čem bychom snili? Ne, nebylo by správné, kdyby se všechny sny splnily. Možná, že je lepší, když je to tak, jak to je.

Ale někdy to člověka zamrzí, že právě jeho sen je tak moc nedosažitelný. Mě to taky mrzí, často přemýšlím o tom, že se pro takový sen nedá nic udělat. A věřte mi, tohle není žádné klišé, žádná otřepaná fráze z lenosti. Tak to prostě je... :))

The Game 13.

Sun, 13 May 2012 12:11:00 +0200

Bůh ví, proč jsem odtamtud neodešel. Proč jsem neodešel zpátky k baru, proč jsem si nedal něco k pití a proč jsem neprohodil pár slov s jinou hezkou dívkou. Jen Bůh ví, proč jsem zůstal stát v té chodbě a čekal, až se dveře od toalet otevřou a ona z nich vyjde tou svou vlnivou chůzí připomínající šelmu na lovu. Měl jsem tolik možností, abych udělal cokoliv jiného, ale já tu zůstal stát opřený o zeď s prázdnou hlavou a trpělivě vyčkával, až se znovu objeví. Zůstal jsem na místě, na kterém mě nechala, a připadal si přitom neuvěřitelně hloupě. Kdybych odešel a nabídnul se jiné, byl bych si jistý, že jsem to já. Takhle jsem měl pocit, že se mnou ona manipuluje, nebylo u mé osoby normální, abych na někoho čekal, nebo se někoho domáhal. To lidé se museli domáhat mě. Tak proč tu pořád trčím a připadám si jako poslušný pes? Nevím, mám z toho zvláštní pocit. V mojí hlavě nebylo nic. Dokonce ani myšlenka na ni. Prostě jsem tu byl, jako kdyby nic jiného nebylo důležité.

Konečně se vrátila. A když mě viděla stát v té chodbě, překvapeně se zastavila a zamrkala na mě. Na zlomek vteřiny jsem si všiml, že její bojovnost je pryč, nečekala mě tu. Že by to všechno byla jenom přetvářka? Kvůli čemu? Samozřejmě, když to děláme na veřejnosti, je to něco jiného, ale v soukromí může být přece sama sebou, jako předtím, pokud taková doopravdy byla. Začínám uvažovat o možnosti třetí tváře.

"Dokázala bych zpátky dojít sama, nemusíš na mě čekat jako pes," nakrčila nos a dlaněmi si uhladila šaty. "Ačkoliv ne, že by mi ta tvoje věrnost vadila," neodpustila si kousavou poznámku na konec. Věděl jsem, že něco takového přijde a očekával jsem, že mi to bude vadit víc. Tentokrát jsem to nechal bez odezvy a vzal jí za ruku bez žádného milého gesta. Zpátky k baru jsem jí skoro táhnul a ona se přitom snažila vypadat, jakože mi stačí. Když jsem se posadil ke stolu, stáhl jsem si jí na klín a mávnul na číšnici, která procházela kolem. Byla to hezká černovláska s opravdu krátkou minisukní a místo trička měla jen vestičku, která prakticky neschovávala nic, co by nebylo slušné. Díval jsem se na ní dost okatě, když odcházela s naší objednávkou a Adriana si toho všimla.

Praštila mě do ramene. "Ovládej svoje pohledy, jestli chceš naši hru ještě pořád hrát," zavrčela. "Pokud ne, řekni to rovnou a já to ukončím tady a teď." Nesnažila se ani mile tvářit. Takže, kdo z nás dvou porušoval pravidla?

Stisknul jsem jí paží kolem pasu a podíval se na ní. "Neříkej mi, co mám dělat. Ty právě teď taky nejsi ta nejlepší herečka," odvětil jsem s ledovým klidem, ačkoliv jsem měl strašnou chuť do něčeho nebo někoho praštit. Moje nálady se najednou měnily jako počasí v dubnu. Chvíli jsem se snažil tvářit, jakože jsou mi její poznámky ukradené a chvíli mě to neuvěřitelně štvalo.

Zamračila se na mě. "Dobře, jak chceš," odsekla a její slova se mi nijak nelíbila. "Zpestříme trochu náš vztah a dáme veřejnosti trochu nejistoty, co ty na to?" řekla, když před nás číšnice postavila dvě sklenice s nápojem, ve kterém nebylo nijak málo alkoholu. Adriana mi najednou slezla z klína, vzala svou sklenici a chrstla mi jí přímo do obličeje. To k nám opravdu přitáhlo veškerou pozornost.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z toho, co se právě stalo. Ona nade mnou stála s rukama v bok a dívala se na mě nepřátelskýma očima, zatímco jsem pomalu vstal a svoje tričko jsem mohl ždímat. Navíc, přes tričko se mi alkohol dostal do rozedrané kůže od jejích nehtů a to vůbec nebylo příjemné. Pálilo to jako čert. Lidé se po nás otáčeli a fotoaparáty se mohly přetrhnout, aby udělaly co nejvíc fotografií toho fiaska.

"Co to do tebe vjelo?" zeptal jsem se ještě klidně. A tohle nebyla hra, moje otázka byla tak vážná, jak jenom být vážná mohla. Nechápal jsem, proč to vlastně udělala, unikla mi snad nějaká souvislost? Díval jsem se na ni a pořád se jí ptal očima, ruce jsem střídavě zatínal v pěst.

Ušklíbla se. "Až si uvědomíš, že chceš mě a přestaneš se dívat na ostatní dívky jako na kusy masa, můžeš se mi přijít omluvit," odsekla a odkráčela z baru, jako kdyby se nechumelilo. Musel jsem chtě nechtě uznat, že jako herecký výkon to bylo dokonalé, ale nebyl jsem si jistý, jestli to udělala v rámci naší hry, nebo jí prostě něco přelétlo přes nos. Nezbylo mi, než to zjistit. Vyběhl jsem za ní, aniž bych se ohlížel na novináře, kteří se dožadovali odpovědí na otázky.

Zastavil jsem jí pár metrů za klubem, ve vysokých podpatcích nemohla utéct nikam daleko. Předběhl jsem jí a zastavil. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi to udělala?" otázal jsem se jí znovu a vzal jí za ramena, abych jí udržel na místě, než mi odpoví. V lepším případě s ní trochu zatřesu, aby se vzpamatovala.

Pokrčila rameny. "Náš vztah začínal být trochu nuda. Teď aspoň nikdo neřekne, že mezi námi je svět jako pohádka," podotkla. "Navíc, je to lepší, než když jsem byla ta roztomilá slečna, co myslíš, Tome?" zadívala se na mě a čekala, co řeknu.

Zakroutil jsem hlavou, abych se vzpamatoval. "Chceš říct, že tohle děláš, protože chceš, aby si lidi mysleli, že to mezi námi není tak růžové, jak to vypadá? Nebo se ze mě prostě jen snažíš udělat někoho, kdo se nikdy nedokáže změnit?" Zajímalo mě, co na tohle může odpovědět. Opravdu jsem si jí nebyl jistý tak, jako dřív. Překvapovala mě, zarážela a zneklidňovala zároveň. Já jsem možná chtěl, aby tahle hra skončila, ale budu to já, kdo ten konec uzavře, ne ona. To musí být moje hra, ne její.

"Jako kdyby ses doopravdy změnil!" rozhodila rukama, čímž mě donutila jí pustit. "My oba víme, že uvnitř si pořád ten stejný idiot, jako jsi vždycky býval. Stačí ti krátká sukně a podprsenka velikosti D, aby se ti podlomily kolena a myslel si jen na sex!" Dokonale mě tím vystihla, to je pravda, ale nechápu, proč jsem měl chuť to popřít. A navíc, její řeč tím neskončila. "Lidi se prostě nemění a zvlášť ne takoví, jako jsi ty!"

"Ty ses změnila!" skočil jsem jí do řeči. "Kde je ta malá ustrašená holčička, která se mnou odmítala mluvit? Kde je ta plachost a nevinnost?"

"O tu si mě sám připravil," ucedila mezi zuby.

Vydechl jsem. Tahle hádka nikam nevedla a myslím, že ji nemohl vyhrát ani jeden z nás. "Necháme toho, dobře?" snažil jsem se uklidnit rozbouřené vlny. "Vrátíme se společně do hotelu a necháme tomu nějaký průběh. Potom uvidíme, co se dá dělat dál."

"Kašlu na to, co se dá dělat dál, Tome!" vyštěkla. "Už mě nebaví hrát tvojí poslušnou dívku, která se jako magnet hne tam, kam se hneš ty. Jak vidíš, naše póly jsou stejné, tudíž se nikdy nemůžeme dostat k sobě, aby to šlo lépe, než to jde teď. Mám toho dost. Je konec." Když to takhle řekla, takhle nahlas, bylo to něco jiného, než když jsem si to myslel jen ve svojí hlavě. A nelíbilo se mi, že si to dovolila říct. Tohle byla moje slova.

Vzal jsem ji za zápěstí a stiskl. "Nejsi v pozici, abys řekla, že je konec. Já rozhodnu, kdy chci, aby to skončilo," zavrčel jsem na ní a zase jsem začínal být naštvaný.

Snažila se mi vykroutit, ale odmítal jsem jí pustit. "Nebudu čekat, až tě to přestane bavit, Tome," bránila se. "Nechci skončit jako ta, co odkopla tebe, to je totiž tvoje chyba. To ty odstrkuješ mě, zatímco se k tobě snažím dostat!"

"Cože?" podíval jsem se na ní překvapeně.

Zarazila se a zmlkla. Dokonce se přestala snažit se vyvléknout z mého sevření. Najednou jsme proti sobě stáli a vzájemně se dívali tomu druhému do očí, v myšlenkách jsme měli nepořádek a nebyli si jistí, co se právě odehrálo. Slyšel jsem jí dobře, to vím jistě. Řekla, že se ke mně snaží dostat blíž. Ano, přesně tohle řekla, já jsem to slyšel. Ale otázka není, jestli to doopravdy řekla, ale proč to řekla. Jenom proto, aby mi vzala vítr z plachet? Je na to něco pravdy?

Vydechla a vypadala unaveně. Odvrátila ode mě pohled, zadívala se kamsi do prázdna a zůstala nehybně stát, zatímco jsem jí prsty pořád omotával zápěstí a můj stisk nepovolil. Uvědomil jsem si to, až když jsem se znovu nadechl a vrátil se z vlastních myšlenek do přítomnosti. Uvolnil jsem sevření, ale nepustil ji. Mohla by mi utéct a to nechci. Ne teď, když to vypadá, že se mi chystá něco říct. Nebo naznačila něco, co vypadá na to, že mi něco řekne. Něco důležitého. Udělá nějaký krok? Změní se mezi námi ještě něco víc, nebo už to není možné? Zdá se, že mezi námi pořád bude zeď, která nás bude oddělovat, ale právě teď mám dojem, že Adriana naznačila, že se skrz ni chce dostat ke mně. Co to znamená?

"Co si to řekla?" zeptal jsem se jí pomalu a na hranici slyšitelnosti, jako kdybych mohl něco pokazit tím, že budu mluvit hlasitě. Naklonil jsem se k ní, jako kdybych jí chtěl políbit. Najednou se mi zdála křehká a zranitelná, stejně jako předtím.

Vyvlékla ruku z mého sevření. Ne nijak prudce, ale pomalu a klidně, prostě ode mě ustoupila a sklopila hlavu. Nechtěla o tom mluvit. Možná, že jsem se jí ani nedivil, ale už to nakousla, rád bych, kdybych se dozvěděl víc. Stál jsem před ní, naléhavě ji sledoval a očekával její odpověď, i když se zdálo, že žádná nepřijde.

"Tome, nechme to být," ozvala se po několika minutách ticha.

Chtěl jsem jí něco říct, ale za jejími zády jsem si všiml jednoho z fotografů, který předtím byl uvnitř klubu. Adriana se po něm ohlédla, slyšela jeho kroky, a pak se pomalu otočila ke mně. Pohledem mi jasně naznačila, že naše hra pokračuje usmířením, což jsem pochopil. Vzal jsem jí kolem ramen a přitáhl si jí k sobě, zatímco mi obličej zabořila do trička, paže mi omotala kolem pasu a přitiskla se ke mně. Měl jsem dojem, že tohle je opravdové objetí, ne nějaká hra. Ale teď jsem to nechal být. Snad jsem zažehnal to nebezpečí, kdy se budeme hádat o tom, kdo v téhle hře bude mít poslední slovo.

Schoval jsem si obličej do jejích vlasů a poprvé za tu celou dobu, co jí objímám a jsem její přítel, jsem si všiml, že voní po vanilce. Nevím, proč jsem to vnímal až teď, prostě ten okamžik, kdy jsme spolu jen tak stáli v objetí, tomu pomohl. Nadechl jsem se té příjemné vůně a sám pro sebe se usmál. A moje následující myšlenka byla skoro až hloupá.

LaFee - Scheiß Liebe

Sat, 12 May 2012 14:36:00 +0200

The Game 12.

Sat, 12 May 2012 09:19:00 +0200

Stalo se přesně to, co jsem očekával. Když tu byla Adriana sama s hromadou cizích mužů, nikoho ani nenapadlo, aby se přimotal a vyfotil ji. Myslím, že by se jí nelíbilo skončit v ranních novinách jako ta, která zničila hezký vztah, který nebyl opravdový, ale v jeho opravdovost věřili snad všichni. Ale teď, když jsem tu s ní stál já a nechával se omotávat sítěmi její hry a jejích pravidel, slyšet jsem cvakat spouště fotoaparátů. Bylo to jako na potvoru. Škoda, myslel jsem si, že kdyby se objevila na titulních stranách jako mrcha, co má na každém prstů deset chlapů, bylo by pro mě snazší se jí zbavit, chvíli hrát pana Zoufalého a nakonec bych mohl být zase ten starý Tom, co má každou noc v posteli jinou. Ale okolnosti mi do karet moc nenahrávaly. Vypadá to, že tahle hra ještě nějaký ten pátek neskončí. Já ani vlastně nevím, jestli chci, aby skončila, protože teď, když je z Adriany kočka, co vystrkuje drápky, rád bych zjistil, co v ní doopravdy je a jestli je takhle divoká ve všech ohledech. Jistě, myslete si, že jsem nechutně zvrhlý, ale to jsem prostě já.

Když se od sebe naše rty konečně odtrhly, podívala se na mě tmavýma očima, které se v přítmí okolí zdály doopravdy černé jako noc. Věděl jsem, že jsme v oku kamery a až naše fotografie někdo uvidí, bude nás vidět do detailu. Možná proto jsem zvolil taktiku smyslného hráče a jazykem si přejel po rtech, přitom lehce pozvedl jedno obočí. Vsadím se, že v soukromí by mi Adriana vrazila facku za to, že jsem si dovolil takový pohled vůbec použít, ale teď se usmála a přejela mi ukazováčkem po hraně čelisti. Tahle hra vůbec nebyla jednostranná, právě naopak. A myslím, že jsme v tom oba dva vyžívaly. Dokonce i tvrdím, že to je vzájemná provokace, jako kdybychom zjišťovali, co si k tomu druhému můžeme doopravdy dovolit. Upřímně? Baví mě to. Baví mě Adrianu provokovat a čekat, kdy objevím tu neviditelnou hranici, která mezi námi bude i na veřejnosti.

"Vybrala sis špatný večer pro takovou hru," upozornil jsem ji dřív, než se stihlo stát něco, z čeho bychom nakonec vůbec nebyli nadšení. Ano, myslím něco, jako tehdy poprvé, když jsem se odhodlal ochutnat ústřice. Myslím, že si to pro příště rozmyslím, pokud bude Adriana v mojí blízkosti. S ústřicemi už nechci nic mít. Ale ona a právě teď, tím, co se mnou dělala, ačkoliv to s realitou nemělo nic společného a to, jak byla oblečená a jak se chovala, prostě to všechno, co s ní mělo co dočinění, mě dostávalo do varu. A až přijde ten správný bod, budu muset, slušně řečeno, upustit páru.

Zvedla obočí a sledovala moje rty. "Nemyslím si, že je na něm něco špatného," podotkla a zdálo se, že mou poznámku vůbec nepochopila. A pokud ano, pochopila ji úplně jinak, než byla myšlena. Tak prosím, trochu jí ojasníme paměť.

"Myslím tím," zavrněl jsem klidně. "Že jestli budeš v tomhle ještě dlouho pokračovat, mohla by si zase skončit na zádech," usmál jsem se. "Dneska v noci jsem tady jenom kvůli jedné věci a ty ses mi připletla pod nohy. Posuď sama, jestli je to pro tebe dobře nebo špatně," vykládal jsem spokojeně, zatímco jsem prsty nepatrně prozkoumával kůži pod lemem jejích šatů. Byly tak krátké, že kdyby se ohnula, určitě by bylo vidět víc, než by sama chtěla. Obepínaly její tělo, že by stačilo nepatrně trhnout a švy by povolily úplně samy. Rád bych byl ten, kdo by trhal látku na kusy, jen aby se dostal k jejímu tělu. A rád bych mě zase její tělo pod sebou.

Usmála se, jako kdybych nic neřekla a prsty mi zajela pod tričko. Nehty mi přejela po kůži, zprvu takovým tím svůdným způsobem, což bylo příjemné, ale když zaťala prsty, měl jsem chuť zařvat bolestí. Vsadím se, že až dostanu možnost se podívat, uvidím na sobě čtyři hezké krvavé šrámy. Podíval jsem se na ní a ze všech sil se snažil tvářit ledově klidně. Nebyl jsem typ, co vyletí při každé maličkosti, ale tohle doopravdy zabolelo. Štěstí, že jsem dneska ve všem šatníku vynechal bílou, nerad bych měl tričko umazané od krve.

"Zkus to na mě ještě jednou," zamlaskala a přitiskla se ke mně. "A bude to bolet mnohem víc." S těmi slovy se ode mě odlepila a s vlněním boků odkráčela směrem na toalety.

Trvalo mi jen vteřinu, než jsem se vzpamatoval. Ano, oba dva jsme hráli hru, ale zdálo se mi, že tohle zachází už trochu daleko. Prosím, slečna chce škrábat, nebo kousat? Dobře, ale v tom případě přijde i to, co chci já. Nenechám sebou nikým manipulovat, zvlášť ne jí, kterou jsem měl ještě před pár dny v hrsti a která dělala všechno, co jsem si přál. Kam se sakra tak rychle poděla ta její plachost? Ne snad, že by mi nějak zvlášť scházela, právě naopak, ale překvapuje mě, jak rychle se dokáží lidé měnit. Je to, jako kdyby měla masku, kterou může nasadit a zase shodit kdykoliv se jí zachce. Pokud chce do naší hry přidávat své další tváře, udělám to taky.

Následoval jsem jí. Opravdu s ní nehodlám jít na dámské toalety, to je pod mou úroveň, měl jsem jiný plán a doufal jsem, že k tomu budu mít i přizpůsobené prostředky. Jako například tmavou dlouhou chodbu s několika výklenky, ve kterých byly prázdné rámy na tapetované zdi, což působilo doopravdy elegantně a na tomhle místě trochu kýčovitě. Elegance v nočním klubu. Trochu oxymorón, řekl bych. Ale nejsem tu proto, abych si všímal umění nebo designu. Jsem tu proto, abych jí ukázal, že já můžu hrát ve stejných mezích jako ona. A dřív než stihla otevřít dveře na toaletu, popadl jsem jí nad loktem a stáhl jí do jednoho z výklenků, kde jsem jí silou přitiskl na zeď vlastním tělem, kdyby jí napadlo snažit se utéct. Odmítl jsem jí odtud pustit, dokud s ní neskončím. Navíc, byla tu dokonalá atmosféra. Téměř tma, kterou protínalo jen několik barevných žárovek, které nevydávaly zrovna moc světla. Tohle místo bylo pro to všechno jako stvořené.

"Co si myslíš, že právě děláš?" vyjela proti mně. Mohla si to dovolit, sem nás žádný novinář ani fotograf nesledoval. Je dobré vědět, že tihle lidé, které se živí neschopností jiných, mají alespoň nějaké zásady, pokud se tomu tak dá říkat.

Škádlivě jsem se na ní usmál. "Hraju podle tvých pravidel, přesně, jak jsi to chtěla, vzpomínáš," sklonil jsem k ní obličej a nosem jí přejel po lícní kosti skoro až mazlivě. Přiznávám, že tohle moc často nedělám, nebo jsem to nedělal dřív. Pokaždé to bylo bez nějaké předehry. Vždycky jsem šel rovnou na věc, myslel jsem, že jsem tyhle mazlivé věci a sladkou provokaci už zapomněl, ale zdálo se, že je to jako jízda na kole; nikdy se to nezapomíná.

"Přestaň, tady si se mnou na nic hrát nemusíš, nikdo tu není," řekla pevným hlasem, ale poznal jsem, že si sebou není tak jistá. Říkal to její postoj. Nebyl nijak pozorný, ostražitý a ani se mi nesnažila bránit, odtrhnout se ode mě nebo mě odstrčit a jednu mi vrazit, abych pochopil, že jí mám v soukromí nechat na pokoji. Vlastně to bylo skoro zvláštní, ale držela jako poslušná ovečka. To jsem byl zase vítěz? Začínalo to být trochu únavné, měl bych změnit taktiku, abych alespoň jednou prohrál. A najednou, když jsem si myslel, že í mám v kapse, prudce se mi zapřela do hrudníku a odstrčila mě, jako když odkopnete psa. Ani jsem se nestihl zapřít.

"Copak, copak?" usmál jsem se. "Děláš, jako kdyby se ti to nelíbilo," provokoval jsem jí dál. Nemohl jsem si pomoci, prostě mě to bavilo. Narodil jsem se s tím, stejně jako s dokonalostí. Patřilo to ke mně a navíc, zabralo to pokaždé, když jsem potřeboval.

Rozhodila rukama, než jí volně klesly podél těla. "Prostě mě nech na pokoji!" řekla a možná byla hlasitější, než bylo potřeba. A co se jejího hlasu týče, měl jsem dojem, že na zlomek vteřiny se zlomil, jako kdyby se jí chtělo plakat. Nedívala se na mě tak zpříma, těkala očima kolem sebe a zatínala čelist. Buď se ovládala, aby mě něčím nepraštila po hlavě, nebo to bylo něco jiného.

Díval jsem se na ni a vnímal jí jako celek. To, jak stála, jak se pohybovala. Proč mi najednou připadala rozrušená? Roztěkaná a nejistá? Bylo to hloupé, protože ještě před chvílí kolem sebe sekala drápky a nešla pro ostrá slova daleko a najednou, jako kdyby zkrotla. Další tvář, po které nastane překvapení? Něco, co nečekám a co mě nepříjemně posadí na zadek? Ano, za dobu, co jsem ji poznal, jsem zjistil, že na taková nepříjemná překvapení je docela expert. Ale zdála se mi prostě jiná. Najednou jí ty šaty neslušely tolik, jako před chvílí, skoro se k ní nehodili. Jako kdyby byla někým jiným.

"Adriano?" odvážil jsem se na ní promluvit a v hlase mi ještě pořád zněl trochu výsměch. Já jsem nedokázal lusknout prsty a starat se o někoho. Cítíš se dobře, co tě trápí, jak ti můžu pomoci? Tohle nebyly otázky, které jsem já pokládal. Ne, nebyl jsem typ, co by si k němu sedl a počkal, dokud mu ten dotyčný nevylije srdce. Já jsem byl prostě hráč. Někdy bych řekl až hazardér. Možná, že se mi to jednou nevyplatí, ale zatím to jde.

Podívala se na mě jen pár vteřin po tom, co jsem ji oslovil a z jejího pohled na chvíli zmizela ta bojovnost. Bylo to, jako když změníte program na televizi. Stisknete jedno tlačítko a z děsivého filmu se zničehonic stane pohádka se šťastným koncem. A stejně tak rychle se z pohádky může stát smutný seriál, o kterém víte, že neskončí dobře. Přesně takhle vypadal její pohled. Chvíli byla taková a v dalším okamžiku jiná. Najednou jsem se cítil jako předtím, když byla plachá, mlčenlivá a nudná; nedokázal jsem se v ní vyznat.

Nadechl jsem se, abych zkusil něco říct, možná, že jsem chtěl znovu utrousit něco chytrého a kousavého, abych jí dostal zpátky do hry, ale zamračila se a v očích zase měla blesky. Pochopil jsem, že stejně jako teď, předtím to byla jen její další role. Nevím, proč to udělala, možná si myslela, že začnu být starostlivý a ona se mi poté vysměje do obličeje. Je mi líto, já vážně nejsem utěšitel, ale spíš ten, co způsobuje citové problémy. Dokážu to přiznat a jsem na to svým způsobem hrdý. A s toule hrdostí jsem se vrátil zpátky k ní, na tu nepřiměřenou vzdálenost, která pro mě byla nebezpečná. Pro jistotu jsem jí chytil za obě zápěstí, kdyby jí napadlo mě chtít praštit.

"Budeme pokračovat v naší malé hře?" zeptal jsem se jí a sklonil se, jako kdybych jí chtěl políbit. Za normálních okolností, proč ne, už jsem si ověřil, že líbat umí dokonale, ale tohle nebyl normální okamžik ani pro jednoho z nás. Přesto jsem nemohl odolat.

Když promluvila, nezněla nijak příjemně. "Okamžitě mě pusť, pokud odtud nechceš odejít se zlomeným nosem." Byla to výhružka. Ne snad, že by mi doopravdy mohla ublížit. Byl jsem o dost vyšší než ona a pochybuju, že by byla tak rychlá, aby mě stihla praštit dřív, než zareaguju. Ale pustil jsem ji, aby mi mohla zmizet za dveřmi na dámské toalety.

Linkin Park - Faint

Fri, 11 May 2012 14:24:23 +0200

Tak díky tomuhle songu od Linkin Park vznikla povídka I can not be faint. Doufám, že si všichni pamatujeme na Toma v Gallardu a Nessu, která ho fackovala hlava nehlava :))

The Game 11.

Fri, 11 May 2012 14:04:28 +0200

Prospal jsem téměř celý zbytek dne. A večer jsem rozhodně nechtěl strávit na pokoji. Po tom malém fiasku, které se odehrálo mezi mnou a Adrianou jsem potřeboval na chvíli vypadnout, vyčistit si hlavu něčím, co by porušilo pravidla. Ano, měl jsem chuť na sex, na nezávazný sex s dívkou, jejíž jméno nechci znát, abych si ho nemusel ani pamatovat. Není to ode mě zrovna zdvořilé, to mi nikdo nemusí říkat. Nejsem necitlivý, jen občas potřebuju upustit páru a věřte mi, že je spousta takových, které mi s tím rády pomůžou, bez ohledu na to, jestli vědí nebo ne, že mám za zády jinou. Není to opravdové, pro mě ne, ale pro veřejnost ano. A tak to musí zůstat, tudíž pokud večer někam vyrazím, musím být opravdu nenápadný, což jde dost těžko, když mám fotografy a novináře neustále za sebou jako věrné psy. Jenomže to mě láká, to riziko, že se moje večerní radovánky ocitnou v ranních novinách, které se donesou Adrianě a ostatním. Možná chci, aby se to takhle stalo. Chci vědět, jak bude reagovat.

Netrávím v koupelně moc času, protože s dokonalostí jsem se narodil. Po krátké sprše jsem se obléknul a vyrazil ven. Ani jsem se neobtěžoval poohlédnout po mé drahé polovičce. Vím jen to, že v pokoji nebyla. Možná, že skočila na řeč k Billovi, kde si hrála pořád na to nevinné zlatíčko, ze kterého se přede mnou vyklubala malá mrška. Ale nebylo to nic, co bych nezvládnul. Ušklíbl jsem se sám pro sebe, když jsem si vzpomněl na naši malou společnou chvilku. Nemůžu říct, že to bylo špatné, dlouho jsem pod sebou neměl takovou, co by měla její tělo a její nezkušenost k tomu jen nahrávala. Jak už jsem říkal; moc rád mám navrch.

Hotel jsem opustil, ačkoliv v místním baru se dala ulovit slušná panenka na hraní. Potřeboval jsem ven, trochu upustit od toho světa, ve které jsem doteď byl. Nebyl jsem moc nápadný, když jsem se kolem sebe pořád rozhlížel, jestli mě někdo nesleduje hledáčkem fotoaparátu, ale bylo k ničemu. Pokud by někdo moje fotky chtěl, prostě by je dostal, ať bych se snažil schovávat sebevíc. Nechal jsem to být, hodil tyhle starosti za hlavu. Pokud se ráno uvidím v novinách, prostě to tak bude a nic to nezmění. A možná mi to nebude ani vadit.

Když jsem si vybíral místo, na kterém bych se cítil doopravdy milován, ačkoliv jen na chvíli, přesně tak, jak se mi to líbí, byl jsem velmi pečlivý. Chtěl jsem pořádný noční klub, kde by hudba řvala ze všech stran, alkohol tekl proudem a holky se mohly přetrhnout, aby mě měly. Tohle by se líbilo každému úspěšnému muži, jako jsem já. Proto jsem vklouzl do dveří toho nejlepšího místa v celé Americe. Nebyl to levný podnik, ale mě nezáleželo na ceně. Nezáleželo vlastně na ničem kromě mého vlastního uspokojení. A když jsem se rozhlédl, usmál jsem se. Ano, tohle uspokojí všechna moje očekávání. Dlouho jsem kolem toho místa chodil, díval se na neonový nápis nad vchodem a představoval si, jaké by to tady asi bylo. No prosím, lépe jsem si vybrat nemohl.

Udělal jsem několik kroků do naplněného prostoru, jehož vzduch byl cítit cigaretovým kouřem a vůní různých druhů parfémů. Nebyly tu jen muži, ale i ženy, tohle nebyl žádný obyčejný striptýzový klub. Vlastně se tu nikdo nesvlékal ani netančil u tyče, ale číšnici a číšnice, které roznášely pití, byli ochotni vám splnit i jiná přání. Na první pohled to vlastně vypadalo docela nevinně.

Procházel jsem mezi stoly a spokojeně se usmíval. Každá se po mě ohlédla, obdařila mě svůdným pohledem, který dával jasně najevo, na co právě myslí. Několika z nich jsem podobný pohled oplatil, bavilo mě hrát takové hry. Vlastně to byla malá hra na pravdu a na lež. Které dokážu odolat a kterou bych nejradši povalil na bar a serval z ní oblečení. Už jen tohle mě dokázalo dokonale rozpálit. Cítil jsem, jak se mi z toho prostředí vaří krev v žilách a cítil se příjemně. Taková místa, kde to sexem přímo křičelo, jsem miloval.

Blížil jsem se k baru a v davech hledal svou oběť pro dnešní noc. Dlouhou a divokou noc, takový měl být scénář. Byl jsem připravený na všechny možné hrátky. Potřeboval jsem takovou, která nebude mít problém držet nade mnou iniciativu. Ano, dneska jsem to chtěl být já, kdo bude hýčkán tímhle příjemným způsobem. Sklopil jsem hlavu a usmál se sám pro sebe, když jsem si představoval, jak rozepínám krajkové podprsenky svými zuby. Už jen ta představa ve mně vzbuzovala neuvěřitelné vzrušení. Ještě chvíli se budu dívat na tu spoustu roztomilých zadečků akorát do ruky a bujných dekoltů a budu mít v džínech těsno.

Najednou jsem se prostě musel zastavit. Zničehonic jsem měl dojem, že mi na hlavě přistál kýbl s ledem. Ledová sprcha. Něco, co bych nikdy v životě nečekal a rozhodně ne tady. A rozhodně ne od ní. Cokoliv, jenom ne tohle. Vlastně to vypadalo, jako kdybych to nechtěl jenom já, jako kdybych si odmítal přiznat, že ona něco takového dokáže. Tohle neměla být pravda. Několikrát jsem zamrkal, abych viděl, že se mi to nezdá, ale je to prostý fakt.

Adriana stála u baru jako ztělesněná dokonalost v krátkých přiléhavých šatech bez ramínek, které jen zvýrazňovaly její dokonale křivky. Vysoké podpatky přidávaly na délce jejích perfektních nohou a vlasy jí splývaly po ramenou. Neměla problém bavit se hned s několika muži najednou, sladce se na ně usmívala a flirtovala. Nechávala si kupovat pití, letmo se jich dotýkala a já nevím proč, ale pocítil jsem zvláštní bodnutí jakéhosi pocitu, jaký jsem ještě nikdy neměl. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, že ona dělá mě to, co jsem měla dělat já jí. Bylo to opačně, příčilo se mi to. Tohle jsem si mohl dovolit já a ne ona. Moje hra, moje pravidla a moje provokace, ne její.

Sledoval jsem, jak se kolem ní motají další a další muži. Za jednu noc měla víc nápadníků, než kolik já nápadnic za týden. Dobře, uznávám, že tohle byla možná moje malá žárlivost, ale to nebylo to hlavní. Začínal jsem být naštvaný a ani nevím, jestli mě štvalo to, že je v lovu úspěšnější než já, nebo že to dělá právě mě. Pokud si dobře vzpomínám, nikdo mi nikdy nedal takovou lekci.

Všimla si mě. Najednou se na mě zadívala těma tmavýma očima a chvíli v obličeji ztratila všechen výraz. Prostě mě sledovala bez jakékoliv emoce, než odstrčila všechny svoje nápadníky a vyrazila ke mně. Jak se blížila, prohlížela si mě od hlavy až k patě, stejně jako jsem to dělal já. Jestli jsem doteď jenom sledoval všechny ty dívky kolem sebe, tak teď jsem se toužil i dotýkat. Kdybych si nebyl jistý, že je skutečná, bál bych se, že se mi jenom zdá. Byla vážně dokonalá, všechny linie jejího těla neměly jedinou chybu. Postavila se přede mě, musím říct, že ta vzdálenost nebyla větší, než pár centimetrů. Když promluvila, čekal jsem, že se její rty otřou o moje.

"Vypadáš překvapeně," zavrněla a rty jí zvlnil úsměv.

Stáhl jsem obočí. Nedokázal jsem přestat být naštvaný proto, že jsem ji viděla zrovna tady. "Co tady děláš?" zeptal jsem se jí.

Pokrčila ramenem. "To samé, co tu chceš dělat ty; bavit se."

"S tímhle harémem?" kývl jsem bradou k jejím obdivovatelům. Upřímně, divím se, že se kolem ní netočí celý bar, protože byla nejhezčí mezi všemi. Možná to je ten důvod. Ne všichni by u ní měli šanci. Na rozdíl ode mě. Najednou, nevím proč, mi přišlo vhod, že jsem její partner. Pokud tu někde je jakýkoliv fotograf, a vsadím se, že je, bude vlastně ona ta špatná a ne já.

Otočila se na svoje muže a usmála se. "Snad nežárlíš."

"Přišel jsem ti spíš pomoci od problémů, které bys nám mohla udělat," zapomněl jsem na všechny svoje tužby po hrátkách a začal jsem hrát roli světce, co dělá jenom to dobré. A kupodivu mi i tohle dělalo dobře. Pomyšlení, že ona udělala nějakou chybu a ne já. Třeba právě Adriana bude titulkem ranních novin. Skoro jsem se ušklíbl nad tím, jak jsem ďábelský.

Zamračila se. Byla chytřejší, než jsem si myslel, prokoukla mojí hru. "Rozumím. Ačkoliv tvůj záměr tady byl jiný, teď budeš dělat, že já jsem ta zlá, nemám pravdu?"

"Všichni věří, že jsi roztomilá. Pokud tě tady někdo uvidí takhle, budou si lidé myslet opak. Chci ti jen pomoct," usmíval jsem se spokojeně sám nad sebou.

"A co když si svojí reputaci napravím," řekla zničehonic.

Zvedl jsem obočí, čímž jsem vyjádřil nevinnou otázku.

V jejím úsměvu, který následoval, bylo něco, co mi říkalo, že to má promyšlené lépe než já, jako kdyby věděla, že se tohle všechno stane. Popadla mě za tričko a přitiskla mě k baru. Muži, kteří se po ní předtím otáčeli a mysleli na bůhví co, se teď vzdálili. Pochopili, že našla svůj cíl, ačkoliv se jim nelíbilo, že to nebyl jeden z nich.

Byl jsem překvapený, když se o mě opřela tělem, jednu nohu vtěsnala mezi ty mé a stehnem se provokativně otřela o můj klín. Díval jsem se do jejího tmavého pohledu a přemýšlel, jestli nás někdo sleduje, proto tahle její hra, nebo to prostě dělá, aby mě vytočila. Ne, že bych naštvaný už nebyl. Přitiskla mi rty ke krku a jemně zkousla. Musím uznat, že jestli tohle byla její sváděcí taktika, tak zabírala skvěle. Skoro, jako kdyby znala moje slabá místa kromě toho hlavního.

"Co si myslím, že děláš, Adriano?" zeptal jsem se jí, když se na mě znovu podívala.

Sledovala mě zpod dlouhých řas. "Hraju naši hru. Za prvé přesně tak, jak jsi ty chtěl a za druhé podle mých pravidel."

Pochopil jsem. Místo toho, aby ona vypadala jako ta, co dělá chyby a ne já, Tom Kaulitz, teď dokonale zamilovaný, zdálo se, že jsme si prostě společně vyrazili užívat do ulic a skvěle se bavíme, nejspíš vypadáme, že jsme dokonce něco vypili. Nebo alespoň Adriana, protože pochybuju, že by ji kdy napadlo jít na takové místo, když byla tou sladkou holčičkou. Ale na druhou stranu; napadlo by to mě a to by dokonale stačilo.

"Uvolni se trochu, Tome," mlaskla a políbila mě na koutek úst.

Vydechl jsem a omotal jí paže kolem boků, dlaněmi jsem sjel na její zadeček. Co jiného jsem měl dělat, než prostě hrát s ní?

The Game 10.

Tue, 08 May 2012 10:17:00 +0200

První kulatý díleček, Leute :))

Jsem moc ráda, že se povídka čte a vaše komentáře jsou super, moc za ně děkuju :)

Taky doufám, že kulaté dílečky budou ještě alespoň dva, možná tři, možná čtyři :)) Snad tahle bude mít tahle povídka stejně dobré pokračování jako třeba Obrázky. Bylo by to fajn, protože čím dělší povídka, tím víc jsem na ní pyšná :))

Poté, co jsme si s Adrianou všechno ujasnili, jsem si potřeboval lehnout a chvíli se vyspat. Vsadím se, že i ona uvítá pár hodin klidu beze mě, bez Billa, jen ponořená do vlastních snů. Jen Bill, který prospal celou noc, byl čilý jako rybička, ale tentokrát si musel vymyslet nebo najít vlastní zábavu. Já a Adriana jsme byli právě tak trochu nepoužitelní.

Bylo to zvláštní, když jsme vedle sebe leželi na posteli. Usínal jsem s pohledem zabodnutým do stropu, než se mi začala klížit víčka, Adriana ke mně byla otočená zády. Podle toho, jak klidně a pravidelně dýchala, určitě už spala dobrých pár minut. I já jsem se houpal na hranici mezi bdělostí a spánkem, ale v hlavě mi pořád vířili myšlenky, které mi bránily usnout úplně. Nebo jsem se možná spánku bránil já, abych mohl přemýšlet. Nevím, nejsem si tak docela jistý.

Otočil jsem se k ní. Pravda, raději bych sledoval její obličej, než její záda, ale bylo to lepší než nic. Takhle jsem vnímal její do bronzova opálenou kůži, která byla jako samet, to už jsem si ověřil. Očima jsem přejížděl po linii jejích zad a boků. Světlé vlasy jí vlnily po polštáři jako zlaté prameny vodopádů.

Leskly se v slunci, které protékalo skrz špatně zatažené těžké závěsy. V místnosti bylo horko, ačkoliv klimatizace dávala hlasitým zvukem najevo, že funguje. Nebo bylo horko jen mě? Odkopl jsem tenkou deku a ležel na matraci jen v boxerkách. Nespal sem v ničem jiném, tohle jako noční úbor bohatě vystačilo. A navíc, když jsem se potřeboval rychle svléknout, bylo to praktické.

Adriana se ke mně otočila tváří. Pořád spala, hrudník se jí klidně zvedal a zase klesal v rytmu jejího dechu. Její obličej zdobily roztomilé pihy od slunce, které jindy schovávala pod make-upem. Řasy měla dlouhé a černé, obočí nad očima se jí klenulo v elegantní křivce. Obličej měla jemný jako pohádková víla. Nikdy jindy jsem si toho nevšímal, proč teď? A to nemluvím o linii jejího krku. Byla dokonalá, dlouhá a sváděla k polibkům. Zdobil jí tenký stříbrný řetízek s malým medailonkem, který nikdy nesundávala. Co jsem věděl, dostala ho od rodičů a byla to nejcennější věc, kterou měla. Oblečená byla do saténové noční košilky s krajkou smetanové barvy. Dokonale kontrastovala s její kůží a ukazovala její tělo do nejmenších detailů. A když jí deka sklouzla z boků, ukázaly se její dlouhé, perfektní nohy. Mohla by dělat v reklamě na depilační přípravky. Nevím, proč mě to napadlo, byla to hloupá myšlenka. Nebo by si mohla svoje nohy pojistit na deset miliónů dolarů, stejně jak Mariah Carey, například.

Najednou otevřela tmavé oči a zamračila se, když si všimla, že se na ní dívám jako na nějaký obrázek někde na výstavě. Zřejmě neměla ráda příliš pozornosti, čehož jsem si stihnul všimnout pokaždé, když se k nám blížila hromada lidí s otázkami a touhami po našich společných fotografiích. Ale i přes svou nechuť hrála svou roli statečně a neuvěřitelně dobře.

"Proč se na mě díváš?" zeptala se a opřela si horní polovinu o loket, aby na mě viděla z jiného úhlu. Vlasy se jí zhouply přes rameno a teď tvořily opravdový zlatý vodopád, který se ztrácel v záplavě polštářů.

Podepřel jsem si hlavu. "Pokud si vzpomínám, tvoje podmínky neříkaly, že se na tebe nesmím dívat," podotkl jsem klidně.

Stáhla obočí ještě víc. "Ale proč se na mě díváš teď, když se snažím spát?"

"Snad tě to nevzbudilo?" odpověděl jsem na její otázku otázkou.

"Tak trochu to obtěžovalo můj klidný a ničím nerušený spánek," zavrčela a zase si lehla, tenkou deku si přitáhla skoro až pod bradu, jako kdyby věděla, že jsem sledoval celé její tělo a přemýšlel o tom, jak je dokonalé.

Napadlo mě, jestli nejsem tak trochu zvrhlý, když se dívám, jak spí a představuju si jí nahou. Klidně spící, prostě jen proto, abych se na ní mohl dívat. Jenom kvůli jejímu dokonalému tělu. To dokonale tělo, které jsem už jednou měl pod svým a které se mi oddávalo bez sebemenšího náznaku odporu. Předtím bylo právě tohle skvělé, teď je mi jasné, že znovu se toho dočkám, až ji prostě zlomím.

"Děláš to zase," upozornila mě.

"O co ti jde, jenom se dívám?" zeptal jsem se a odvrátil hlavu, aby mi přestala říkat, co dělám špatně a co nemám dělat vůbec.

Ušklíbla se. "Jistě, ty se jenom díváš, ale dokážu si představit ty tvoje myšlenky," otřásla se, jako kdyby moje myšlenky byly bůhví jak nechutné. Co je špatného na tom, když si muž představuje krásnou dívku pod sebou? Není to přece zvrhlé, je to jen dávka zdravého sebevědomí pro každého. Vsadil bych se, že i ona měla období, kdy si představovala někoho nahého a doufám, že ten někdo jsem byl já. Rád jsem objektem něčích tužeb.

Usmál jsem se na ní. "Jako kdyby na mých myšlenkách bylo něco špatného," zavrněl jsem spokojeně, protože mi bylo jasné, jak bude tahle debata probíhat. A věděl jsem, že tuhle naši malou rozepři vyhraju, měl jsem svoje argumenty připravené jako zbroj.

"Ne špatného," opravila mě. "Ale nechutného. Je mi dokonale jasné, na co myslíš."

"Teď se ušklíbáš," podíval jsem se na ní, abych viděl její reakci. "Ale když byl hluboko v tobě, tvářila ses jinak. Trochu víc…" hledal jsem správné slovo. "Oddaně. Vášnivě," řekl jsem hlubokým hlasem. Bavilo mě jí provokovat o to víc, když jsem viděl, jak stáhla obličej a na chvíli se zarazila. Vypadalo to, že přemýšlí o tom, co se stalo. No prosím, jen ať přemýšlí, o to potom bude snazší se jí znovu dostat pod kůži.

Vstala z postele tak rychle, až mě to překvapilo. Krátká košilka odhalovala její zadeček a dokonalá stehna. Měl jsem chuť po ní skočit a přirazit jí ke zdi. Ano, chtěl jsem její tělo. Pořád šlo jenom o její tělo. A možná trochu o tu její bojovnost a vzdorovitost, ale v žádném případě nešlo o její city nebo, nedej bůh, moje city. O v žádném případě.

"Kam jdeš?" zeptal jsem se.

Ani se na mě nepodívala, když si oblékala župan. "Nejradši bych šla někam, kde ty nebudeš, ale to právě není dost možné, takže jdu vedle, jen abych se na tebe nemusela dívat a ty ses nemohl dívat na mě," odsekávala každé slovo.

"Můžu za tebou přijít a pokračovat," zvedl jsem jedno obočí.

Tentokrát se na mě podívala a vypadala skoro naštvaně. "Co si sakra myslíš, že děláš?" vyštěkla. "Ještě před dvěma dny ses na mě nemohl ani podívat, nechtěl si vedle mě ani ležet v posteli a teď mě sjíždím pohledem a myslíš na to, jak mě zase dostat na záda! Rozmysli si, co chceš, protože jestli to nevíš, jak mě radši nech jít, abych nemusela hrát to pitomý divadlo."

Sednul jsem se a její vzteklá nálada se začínala přenášet na mě. "Tak takhle ne, Adriano. Tohle divadlo nedělá dobře jenom mě nebo tomu, jak vypadáme na veřejnosti. Dělá to dobré jméno i tobě, ne? Jsi přítelkyně Toma Kaulitze, tak si toho važ, dokud mě to baví."

"Jako kdyby právě tohle byla nějaká výhra," řekla spíš pro sebe, ale slyšel jsem ji. "Dokázala jsem bez tebe žít téměř celý svůj život, s výjimkou posledních pár měsíců. Proč si myslíš, že kdybych tě teď opustila, litovala bych toho?"

Na chvíli jsem se podíval z okna, jako kdybych hledal slova, ačkoliv ta byla v mé hlavě jako dobře naučený scénář. "Vzpomeň si na to, když jsem tě mezi lidmi poprvé políbil. Jak jsme oba dělali, že je to opravdové. Všiml jsem si, jak se třásla kolena. Všímal jsem si toho až doteď. Bylo to tak vždycky. Vzpomeň si, jaké to bylo, když jsme spolu spali," připomínal jsem jí. "Bylo to tak snadné, mí tě v hrsti."

"Sklapni," zavrčela na mě.

"Vidíš?" upozornil jsem na její chování. "Čím víc ti toho připomínám, tím víc jsi protivná a to už něco znamená. Přiznej to, Adriano. Chyběl bych ti, kdyby tahle hra skončila." Nevím, kde jsem bral tolik jistoty, ale všechno, co jsem řekl ohledně jejího chování, jejích náznaků, byla pravda. Nebylo to nic víc a nic míň, než realita, která se mezi námi odehrávala. Já jsem to nikdy nijak nevnímal, ale ona tohle všechno doslova hltala každým pórem svého těla, každou buňkou. Předtím jsem říkal, že to nemůže být pravda, že by se do mě nemohla zamilovat, protože je to až příliš dobrá herečka. Ale teď, čím víc jí vidím bez té nevinné slupky malé holčičky, začínám si uvědomovat, jak je to s ní doopravdy. Pořád nemůžu najisto říct, že je zamilovaná, ale nedělá mi problém si být jistý tím, že její hra není jenom hra. Ona to všechno prožívala doopravdy.

"O co ti vlastně jde?" uvolnila najednou svůj postoj. "Budeš mi tady říkat, co semnou dělá každý tvůj dotek a co dál? Počkáš, dokud ti prostě neřeknu, že jsem do tebe zamilovaná? No tak, Tome, nejsi tak hloupý, aby sis myslel, že jsem se mohla zamilovat do tebe."

Něco takového jsem jí řekla včera v noci já. Ne něco takového, řekl jsem jí úplně to samé, jen jsem jinak volil slova, ale nebyl jsem o nic příjemnější a o nic opatrnější než ona sama. Ale na rozdíl od ní, já jsem neměl problém to přijmout. Dokázal bych nad tím teď mávnout rukou, kdyby mě nezarážel fakt, jak moc se mi najednou podobá. Jak moc v ní najednou vidím sám sebe, svou vlastní povahu. Musel jsem se tomu zasmát, protože to nebylo ani to poslední, co bych očekával.

Stáli jsme tam proti sobě a navzájem si vyměňovali pohledy. Dlouhé minuty bylo ticho, ani jeden z nás neměl chuť je něčím zaplnit. Možná, že Adriana čekala na mou odpověď, ale neměl jsem jí co říct. Díval jsem se jí do tmavých očí a čekal jsem.

Byla první, kdo něco udělal, čímž narušil tu rutinu ticha. Zvedla ruce dlaněmi vzhůru v náznaku toho, že se vzdává a prolomila ledy mlčení. "Vzdávám se," řekla. "Tentokrát to vzdávám, protože tohle nikam nevede."

Nemůžu říct, že mě to překvapilo. Byl jsem zvyklý vyhrávat slovní rozepře, protože moje argumenty byly nezlomitelné, neotřesitelné, nevyvratitelné. Uvnitř sebe jsem se musel pochválit za další vyhranou bitvu. V něčem jsem prostě dobrý.

"Ale nemysli si," dodala. "Že zůstanu ta poslušná holčička, kterou si do téhle chvíle znal, Tome. Už mě totiž nebaví být tvoje loutka na hraní. Teď konečně přijdou moje pravidla." S těmi slovy mě nechala stát v ložnici samotného. Slyšel jsem, jak u baru zacinkaly sklenice, ale vsadím se, že si nedá nic alkoholického. Skončí u pomerančového džusu, protože některé věci se prostě nezmění.

Good Charlotte - Keep your Hands off my Girl

Mon, 07 May 2012 16:07:16 +0200

The Game 9.

Mon, 07 May 2012 16:04:28 +0200

Na pokoj jsem se vrátil, když už slunce pomalu vypouštělo své paprsky nad obzor a nebe mělo zvláštní odstín fialové a růžové. Byl jsem opatrný, aby mě samotného nikdo neviděl a zároveň zamyšlený. Nebyl jsem si jistý, co budu dělat. Pokud Adriana nebude v pokoji, odjela domů a já nevím, jestli mám chuť jí pošpinit na veřejnosti. Nejsem typ, co se rád mstí, možná, že jsem jí to jen řekl proto, aby si to rozmyslela. Pokud to neudělala a sbalila si svoje věci, nejspíš to nechám být a mediím řeknu, že jsme se rozešli v dobrém, že zůstaneme přáteli. Nedělám to kvůli ní, ale kvůli sobě. Já vím, já vím, řekl jsem, že se jí pomstím, ale myslím, že bych za to šel do pekla a to nechci.

Na druhou stranu, co když v pokoji pořád ještě je a sama přemýšlí o té nejlepší alternativě? Pokud tu zůstane, stanovíme nové podmínky našeho vztahu. Bude to teď mnohem těžší, nedokážu si to ani pořádně představit. Ale po tom, co se včera v noci stalo, už nic nebude jako dřív.

Zastavil jsem se přede dveřmi a zamyslel se. Došlo mi, že tohle je ta Adriana, kterou jsem si celou dobu přál. Divoká, neústupná, ostrá, zapálená pro věc. Nebojí se říct, co cítí, nestojí na místě a nemlčí. K tomu je dokonalá, po fyzické stránce, samozřejmě. Byla to dívka mých snů, ale kvůli tomu, co řekla, jsem na ní byl naštvaný a odmítal jsem ji k sobě pustit blíž. Dotkla se mého citlivého ega, ne snad, že by se to s jinou něžnou duší v posteli nezahojilo, a to mi vadí. Nikdo si nikdy nedovolil nic říct proti mojí ješitnosti. Jsem tak trochu sobec, co se mě samotného týče a ona, jako kdyby to věděla, zasáhla to správné místo.

Otevřel jsem dveře a nahlédl do pokoje dřív, než jsem vstoupil. Byla první věcí, nebo spíš osobou, které jsem si všiml. Stála u prostorného okna v džínech a topu, pozorovala vycházející slunce. Podle toho, že měla stále vyčesané vlasy jako včera v noci, jsem usoudil, že ještě ani nešla spát. A přesto vypadala svěží a odpočatá. Zprvu ani nezaregistrovala mou přítomnost. Až když jsem se pohnul směrem k ní, podívala se na mě a ne zrovna hezky.

"Ahoj," zkusil jsem být slušný, ačkoliv si to vůbec nezasloužila.

Prohlédla si mě a zvedla obočí. "Myslela jsem, že se vrátíš opilý," konstatovala.

Musel jsem zaskřípat zuby, protože, zatímco já jsem byl ten hodný, ona se mi nesnažila nijak pomoci. Skoro jako kdyby to dělala schválně. "Nejsem žádný alkoholik. Potřeboval jsem jen přemýšlet," osvětlil jsem jí svou noční situaci. "Spala jsi?" zeptal jsem se ještě.

"Ne," odsekla. "Přemýšlel si o tom, jak ze mě udělat největší bestii pod sluncem, když odjedu?"

V tomhle neměla pravdu, přemýšlel jsem o spoustě jiných věcí a na ní se během noci snažil alespoň malinko zapomenout, ale proč bych jí nedal za pravdu. "Tak nějak," přikývl jsem ze strany na stranu, jako kdybych o dopovědi přemýšlel. "Ale jsi pořád tady, takže nemám důvod z tebe dělat nic víc, než jsi."

Mlčela a dívala se na mě, jak si pohodlně usazuji na pohovce. Nohy jsem si opřel o okraj konferenčního stolku a snažil se vypadat nezaujatě. Ačkoliv, čím déle byla taková, jaká právě teď, tím déle jsem měl chuť se na ní dívat a vnímat ji jinak, než do téhle doby. Byl to zvláštní pocit, ale už jsem se od ní nechtěl odtahovat. Připadalo mi to víc než divné, ale přitahovala mě. Zničehonic. Ne, nebyl to ten pocit, kdy to mezi vámi jiskří, a vy víte, že to bude dlouhodobý vztah. Tohle byla jenom touha. Chtíč. Vzrušení. Neumím to správně popsat.

"A co teď?" opřela se zády o stěnu vedle okna, ruce zkřížené na hrudníku.

Pokrčil jsem rameny. "Nic se nezměnilo, pokud vím. "Za dveřmi jsme pořád šťastně zamilovaný pár a myslím, že to nebudeme měnit." Hodlal jsem tuhle hru hrát tak dlouho, jak já budu chtít. Co chce ona, to je mi celkem ukradené.

"Fajn, ale mám podmínky."

Ušklíbl jsem se. "Ty máš podmínky? Na to nejsi zrovna ve výhodné pozici."

"Sklapni a poslouchej mě," zavrčela, čímž mě uzemnila. Nemusel jsem se dát, mohl jsem jí odporovat tak dlouho, dokud bych neměl poslední slovo. Ale proč, líbilo se mi, jak byla neoblomná, nepoddajná a nezkrotná. Myslím, že kdyby byla taková od začátku, nikdy by mě nenapadlo nedotýkat se jí, nebo si od ní držet odstup. Vybídl jsem jí rukou, aby začala mluvit. Přece jenom, nemáme na to celý den.

"Začneš se ke mně chovat slušně," řekla. "Jak na veřejnosti, tak v soukromí. Nebudeš dělat, že jsem jenom holá stěna, která nepotřebuje pozornost. Budeš mě vnímat jako normálního člověka, rozumíš?" zavrčela.

Nedivil jsem se, že jí vadilo zrovna tohle. Na jejím místě by mě taky vytáčelo, kdyby mě někdo ignoroval tak, jako jsem ignoroval já ji. Ale mohla si za to sama, nebyla ničím výjimečná, ničím mě neoslovovala, jako právě teď.

"Za druhé," řekla a udělala ke mně krok blíž. "Už nikdy na mě v soukromí nesáhneš takovým způsobem, jako se to stalo včera. Mezi námi nebude už nikdy žádný sex."

Usmál jsem se a přikývl. To, že to říkala teď, neznamenalo, že za týden to nemohlo být jinak. Nevím, proč jsem si tím byl tak jistý, ale znal jsem tenhle způsob uhýbání. Dělala to většina dívek. Nejdřív ne a potom přišly samy poprosit. Tak jsem to měl přesně rád. Dožadování se něčeho mi zdvihalo moje sebevědomí, které se už takhle houpalo v oblacích. "Ještě něco?" zeptal jsem se.

"V téhle naší malé hře budeš respektovat i moje pravidla," dodala nakonec.

Překvapeně jsem zamrkal. Všechny ty předešlé podmínky mi nedělaly žádný problém, protože časem se mohlo všechno dokonale změnit, ale to, co řekla, mě zvedlo z pohovky. "Co tím myslíš, respektovat tvoje pravidla? Jaká pravidla?"

Usmála se na mě a její postoj se uvolnil. "Nech se překvapit."

Překvapený už jsem byl. Kde se sakra v té malé a plaché dívce vzalo tohle všechno? Nikdy předtím by mě nenapadlo, že dokáže otevřít pusu a říct víc než dvě tři věty a teď? Nemá problémy s upřímností a její plachost je taky tatam. Stalo se něco, co mi uniklo? Možná, že to byla moje vina, možná, že ten sex mezi námi v ní vzbudil něco, co mělo radši pořád spát. I když jsem byl rád, že se to probudilo, konečně měla v očích bojovnou jiskru, kterou jsem u ní postrádal.

"Ještě maličkost," zvedla ukazováček a poklepala si jí na koutek rtů nalíčených červenou rtěnkou. "Bill se nikdy nedozví, co se mezi námi stalo."

"S tím nemám problém," pokrčil jsem ramenem a nepřestával se na ní dívat.

Pohled mi chvíli oplácela. Najednou neměla potřebu uhýbat očima, nebo se červenat. Netřásly se jí ruce, stála pevně a neochvějně. Nevinnost, která z ní předtím jen zářila, se změnila v bojovného ducha, který si nenechá nic líbit. No prosím.

"Můžeš si jít zase vybalit," řekl jsem po pár vteřinách ticha.

Na to mi nic neodvětila, ale poslechla. Otočil se a zamířila do ložnice. Slyšel jsem zip jejího kufru, který se rychle otevřel, a posuvné dveře šatníku vydaly ten známý šoupavý zvuk. Vydechl jsem. Doufám, že takový rozhovor o pravidlech a podmínkách jsme vedli naposledy, alespoň na nějakou dobu. Musel jsem přiznat, že jsem si nebyl jistý, kdo z nás dvou je teď v nevýhodné pozici.

Do pokoje vešel Bill a vypadal překvapeně. "Zdálo se mi, nebo jsem vás slyšel spolu mluvit? V soukromí? Jako normální lidi?"

"Co si slyšel, Bille?" zeptal jsem se.

Pohodil rameny. "Jen vaše hlasy, nic konkrétního," podotkl.

"V tom případě ano, slyšel jsi nás mluvit," přitakal jsem. Kdyby náhodou slyšel, o čem všem jsme se bavili, asi by se mě vyptával jinak. Myslím, že v tu chvíli by ho zajímalo, co je to, co nesmí on vědět a jaká změna mezi námi nastala a proč je Adriana najednou tak živá. Ale on se neptal, jen prostě konstatoval a vypadal udiveně, kvůli tomu, že jsme spolu jen mluvili. Vlastně ano, bylo to divné, protože dřív se to nestávalo. Dřív jsme spolu nedokázali takhle otevřeně mluvit. Byla to Adrianina chyba, to ona byla to mlčenlivé ptáče, co se bálo, aby nevypadlo z hnízda.

"Stalo se něco, co bych měl vědět?" zeptal se Bill, když mě viděl, jak zírám směrem do ložnice, kde se mezi průchodem občas mihla Adrianina dokonalá postava. Bill následoval můj pohled a ušklíbnul se. "Aha, rozumím tomu."

"Cože?" zakroutil jsem hlavou.

Pousmál se. Znal jsem tenhle úsměv, znamenal, že si Bill myslel svoje a nezajímala ho realita. Udělal si na věc vlastní názor a tím to zhaslo. Nikdo ho nepřesvědčí, že je špatný, nebo že pravda je trochu jiná. Víceméně jiná. Bill měl prostě někdy jen vlastní hlavu.

"Co je ti jasné?" zeptal jsem se ho ostřeji, ale zdálo se mi, že vím přesně, co se mu honí hlavou. Myslel si, že se mi Adriana líbí. Ale no tak, tak to přece není. Ano, má dokonalé tělo a teď i dokonalý temperament, který jen tak někdo nezkrotí, ale to je všechno. To, že je sexy a žhavá ještě neznamená, že jsem z ní spadl na kolena. Tak to ani náhodou.

"Chtěl bys ji, že mám pravdu?" zavrněl Bill a culil se jako pitomeček.

Zamrkal jsem na něj a zaťukal si na čelo. "Jasně jsem ti řekl, že ne." A to, co jsem řekl teď, byla ohromná lež. "Nechci jí, protože mě ničím nepřitahuje, není nijak zajímavá. Copak to nevidíš, Bille? Je úplně obyčejná."

Bill zakroutil hlavou a usadil se na křeslo, jednu nohu si pohodlně přehodil přes opěrku. Vypadal, že chce něco říct, ale do pokoje se vrátila Adriana. Oba dva jsme se na ní podívali a ona se zaraženě zastavila, jako kdyby čekala, že na ní padne salva čehosi. Nechápavě se zamračila a udělala ještě pár kroků do místnosti. Zastavila se vedle mě, vzdálenost mezi námi byla na délku paže. Sledoval jsem ji, nemohl jsem přestat, ale její pohled mě vždycky dokonale zchladit. Jestli předtím byla plachá a krotká, tak teď se z ní stala ledová královna se srdcem z kamene. Vsadím se, že ani Bill se svou sladce romantickou duší by jí nedokázal obměkčit. A možná právě proto jsem si uvědomila, že ona je pro mě výzva. Nová hra. Hra jen pro mě.

The Game 8.

Sun, 06 May 2012 20:30:00 +0200

Po zbytek večera jsem s Adrianou nemluvil. A kdybych se k ní nemusel chovat jako ke své dívce, odešel bych z večírku. Chtěl jsem se zavřít na pokoji a zapomenout na to, co se stalo. Chtěl jsem dělat cokoliv jiného, než být tady. Chtěl jsem dopít tu lahev alkoholu, kterou jsem měl načatou na pokoji, chtěl jsem se dívat na porno, abych vyhnal z hlavy myšlenky na sex s Adrianou a na to, co mi řekla. Poprvé za celou tu dobu, co hrajeme tohle divadlo, řekla něco, co z ní přestalo dělat tu slušnou holčičku, která poslechne na slovo a vždycky počká tam, kde se jí řekne. Přesně tohle jsem od ní celé ty měsíce očekával a najednou se mi to nelíbilo. Nelíbilo se mi, že řekla něco, co se dotklo mojí ješitnosti. Nechápal jsem, proč mě to tolik naštvalo. Mě, člověka, kterého si chválí desítky dívek. Proč mě to zrovna od ní urazilo? Zajímalo by mě, co ji k tomu vedlo. Proč najednou otočila list sebe sama. Dohnal jsem ji k tomu snad já? Pokud ano, mohl bych si gratulovat, že jsem se dostal pod tu slupku, skrze kterou nebylo vidět hlouběji. Ale pokud to znamená, že budeme na veřejnosti ohrožovat to, co jsme vybudovali, tak ať se to její druhé já zase vrátím tam, odkud přišlo.

Vyhledal jsem jí pohledem. Stála jen několik metrů ode mě s několika novináři, kteří jí pokládali otázky. Usmívala se na ně a odpovídala tak, jak jí říkala pravidla naší hry. V tomhle ohledu, a sám nevím proč, jsem jí věřil. Nepodváděla, stejně jako jsem nikdy nepodváděl já. Ale na chvíli mě napadlo, že podvod by byl jenom dobrý nápad.

"Můžeš mi říct, co se stalo?" vytrhl mě z přemýšlení Bill, když jsem se chvíli oddal tomu nápadu, že bych si místo ní na pokoj přivedl jinou, lehce oblečenou slečnu, která by mi nedělala potíže, poslechla na slovo a ještě ke konci pochválila.

Podíval jsem se na něj. "Cože?"

"Jsi naštvaný, Tome," poukázal na moje ruce zaťaté v pěst, ať mi bělely klouby. Pod kůží se mi vlnily provazce svalů, jako kdybych se chystal jít někoho zmlátit. To taky neznělo jako špatný nápad. Alespoň bych si vybyl vztek.

Povolil jsem sevření. "Nejsem naštvaný," bránil jsem se, ale Bill nebyl jedním z těch lidí, které bych dokázal obalamutit. Znal mě lépe než naše vlastní matka. Samozřejmě, že znal, protože mi někdy viděl do hlavy tak hluboko, že věděl, co řeknu dřív, než mě to stihlo napadnout. Jestli to zní trochu děsivě? Ano, Billova přehnaná vnímavost je někdy trochu děsivá.

"Vidím ti až do žaludku," konstatoval. "Tak mluv, co se stalo?"

Zamračil jsem se na něj. "Bille, zapomeň na to, nestalo se nic, jasný?" Neměl jsem zrovna náladu mu tady říkat, jak jsem se s Adrianou vyspal a jak mě ohodnotila tím, že nejsem zrovna ten nejlepší. A moje sobectví mi říká, že já jsem ten nejlepší. Takže ne, její slova rozhodně nepřijmu a udělám všechno proto, abych je vyvrátil.

Bill si povzdychl. "Když mi to neřekneš ty, tak ona ano," ukázal směrem k Adrianě.

Podíval jsem se na ní. Vracela se k nám, ze rtů se jí pomalu ztrácel úsměv. Posadila se vedle mě na židli, elegantně dala nohu přes nohu a poslala mi jeden ze svých tmavých pohledů. Nevím, co v něm bylo, zdál se prázdný.

"Adriano?" začal Bill znovu.

Vzhlédla k němu, ale než stihla něco říct, naklonil jsem se k Billovi naštvaně přes stůl a potlačil chuť ho něčím praštit po hlavě. "Nech to být, Bille," zavrčel jsem naštvaně.

Dělal, že mojí poznámku přeslechl. "Co se mezi vámi dvěma stalo?"

Adriana se nechápavě podívala na mě a pak znovu na Billa. Pokrčila rameny. "Nevím o ničem, co by se stalo," řekla klidně.

Skoro nechápavě jsem se na ní podíval. Čekal jsem, že její odpověď bude jiná, že Billovi narovinu řekne, že jsme spolu spali. Ale nechala si to pro sebe, neřekla to ani Billovi, se kterým si byla tolik blízká. Co já vím, možná, že mu to sdělí později se všemi detaily, až já u toho nebudu, ale teď jsem se na ní díval a přemýšlel, proč mu to neřekla přímo.

Billa její odpověď taky zaskočila, ale nedával to na sobě znát tolik jako já. On prostě věděl, že něco není v pořádku, ale pokud mu to Adriana odmítala říct, nechával to zatím být. No jistě a ze mě by to doloval tak dlouho, dokud bych mu to prostě nevysolil. Jak hodný bratr.

Znovu jsem se podíval na Adrianu. Nevšímala si mě, zdála se zamyšlená, zahleděná do vlastních myšlenek. Díval jsem se na její profil, prohlížel si její křehký obličej a dokonalé tělo a nemohl se zbavit těch myšlenek. A bohužel, Bill si všímal toho, jak se na ni dívám a neodpustil si významný pohled. Odolával jsem chuti hodit po něm vidličku. Nesnášel jsem, když mě někdo sledoval jako právě on a bylo to o to horší, že to byl on.

Na pokoj jsme se vrátili až po půlnoci a to jsem ještě musel donutit Billa, aby šel k sobě, protože se chtěl znovu otravně vyptávat. Navíc jsem měl s Adrianou vlastní plány a nehodlal jsem si je nechat překazit. Ne teď, když mám otázky a chci na ně dostat odpovědi.

Jakmile se za námi zabouchly dveře, bylo na ní znát, že chce co nejdřív utéct z mojí blízkosti, ale teď jí to nedovolím. Kdykoliv jindy ano, ale ne teď. Zastavil jsem jí dřív, než stihla zmizet v ložnici. Chytil jsem jí nad loktem a poprvé jsem neměl divný pocit z toho, že se jí dotýkám. Zarazila se, otočila ke mně hlavu a dávala si dobrý pozor na to, aby neztratila rovnováhu na vysokých podpatcích. Její pohled byl tázavý.

"Co to mělo znamenat?" zeptal jsem se rovnou. Nerad jsem chodil kolem horké kaše.

Nakrčila obočí, ale mlčela. Ne, tentokrát jí nenechám, aby zase byla tou hodnou holčičkou, co promluví jen tehdy, když hrajeme naší hru. Ona mi řekne, proč se zachovala v sále tak, jak se zachovala. Řekne mi to, ať se jí to líbí nebo ne.

Stisknul jsem její paži. "Mluv!"

"To bolí, Tome," pokoušela se mi vykroutit, ale nedovolil jsem jí to. Přitáhl jsem si jí k sobě tak prudce, že ztratila rovnováhu, a kdybych jí nezachytil, upadla by na podlahu. Ale to nic neměnilo na situaci, že jsem pořád čekal.

"Kde se vzala ta náhlá změna?" ptal jsem se dál. "Znám tě už dost dlouho na to, abych věděl, jaká jsi. Že jsi tichá, obyčejná dívka. Že v sobě nemáš nic, co by mě přitahovalo, víme to my oba!"

Dívala se mi do obličeje a rychle dýchala. Trhla sebou a vyškubla se mi. Nesnažil jsem se ji znovu chytit, protože nechtěla odejít. Věděl jsem, nějak jsem prostě věděl, že teď neodejde. Možná mi to říkal výraz v jejím obličeji. Najednou se zdála odhodlaná mluvit.

"Už mě to nebaví," řekla klidně. "Nebaví mě hrát poslušnou holku Toma Kaulitze, který na veřejnosti dělá, jak je do ní zamilovaný a když se nikdo nedívá, odmítá se jí jenom dotknout. Už mě nebaví hrát, že je všechno v pořádku. Nebaví mě být ta, na kterou se nemůžeš ani podívat a od které si pořád držíš odstup!" S každým slovem její hlas sílil, chvíli jsem se bát, že nás uslyší Bill a vrazí do našeho pokoje jako velká voda.

Sledoval jsem jí. "Je to jenom hra, Adriano," upozornil jsem jí, jako kdyby to sama nevěděla. "Co sis myslela, že se stane? Že se doopravdy zamiluju a budeme žít šťastně až do smrti? Prosím tě, takhle hloupá snad nejsi."

To, jak se na mě teď podívala, bylo zvláštní. Na chvíli se mi zdálo, že jsem v jejích očích viděl záblesk slz, ale když zamrkala, viděl jsem jen vztek. "Máš pravdu," odsekla. "Tohle jsem si doopravdy nemyslela." Otočila se a odešla do ložnice.

Chtěl jsem jí nechat. Chtěl jsem jí nechat odejít a počkat do rána, dokud tahle situace nevychladne a naše hra bude moci dál neohroženě pokračovat, ale když jsem slyšel, jak se otevřely posuvné dveře našeho velkého šatníku, donutilo mě to jí následovat. Našel ji, jak do svého kufru spěšně balí své věci. Teď byla bosa, její lodičky se povalovaly na posteli.

"Co to, sakra, děláš?" zeptal jsem se, jako bych to sám neviděl.

Hodila do kufru několik triček a spodní prádlo. "Jedu domů. Končím s touhle pitomou hrou a končím hlavně s tebou!" ukázala na mě prstem a několikrát se nadechla.

"Nemůžeš odjet," upozornil jsem ji a cítil, jak mi škubou svaly v těle.

Vztekle mrskla další várku oblečení do zavazadla. "Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych nemohla? A řekni mi jeden důvod, proč bych tu měla zůstávat?"

Rozhodl jsem se jí zastavit, než bude mít v kufru opravdu všechny své svršky. Vyrval jsem jí z ruky to, co držela a hodil to na postel. Poté jsem jí popadl za ramena a stiskl. Bránila se jen do chvíle, než jsem s ní praštil o zeď se vší něžností, která ve mně ještě zbyla, a nebylo jí právě hodně. Překvapeně se na mě podívala a zdálo se, že ani nedýchá, ačkoliv se jí hrudník rychle zvedal. Možná, že jsem jí i trochu vyděsil, což mi bylo v tuhle chvíli ukradené.

"Jestli teď odjedeš, nejen, že zničíš celou tuhle hru, ale udělám z tebe v médiích takovou mrchu, že už ti nikdo neuvěří, jaká byla vlastně pravda," zavrčel jsem.

"Vydíráš mě?" zeptala se.

Přimhouřil jsem oči. "Věř mi, že takovou pověst, kterou ti vymaluju ve všech novinách, se ti nebude ani trochu líbit. Takže zvaž dobře, jestli chceš teď odjet a nechat toho, nebo tu zůstat a prostě to překousnout."

Odstrčila mě od sebe. "Co čekáš, že teď udělám?"

"Čekám, že si to rozmyslíš a uděláš správné rozhodnutí pro nás pro oba," řekl jsem, tentokrát už mnohem klidnější a nechal jí tam stát samotnou. Odešel jsem z ložnice, ale i z pokoje. Částečně jsem byl sám sebou spokojený a částečně jsem pořád zůstával naštvaný. Mohlo se stát, že doopravdy odjede a nechá mě tady. Dobře, ale potom udělám já to, co jsem jí slíbil. Ale jestli tady zůstane, budeme mít dobré jméno oba.

Zamířil jsem k hotelovému baru. Opět a jako už tolikrát, když jsem potřeboval přijít na jiné myšlenky. Bylo mi jedno, kolik lidí mě tu uvidí samotného po hotelovém večírku. Potřebuju si vyčistit hlavu a promyslet obě dvě varianty. Nejsem si totiž jistý, jak se Adriana rozhodne.

The Game 7.

Sun, 06 May 2012 18:21:03 +0200

Uběhlo pár hodin, obloha venku ztmavla do noční modři a objevily se na ní první hvězdy. Já jsem pořád seděl na sedačce ve společenské místnosti a tupě jsem zíral na svůj odraz ve vypnuté obrazovce televizi. Nevěděl jsem, jestli Adriana ještě spí, nebo už je vzhůru a je stejně zamyšlená nad situací, která se stala jako já. Nedokázal jsem si ani představit, co by se jí po tom všem mohlo honit hlavou. Někdy jsem měl pocit, že jí dokonale znám, ale jindy se zdálo, že ji vidím poprvé v životě a nemůžu si ani dovolit podotknout, na co myslí. Ale teď jsem věděl, nevím proč s takovou jistotou, že je stejně zmatená jako já. Musela prostě být, nemohlo jí to být jedno.

Byl jsem docela překvapený, když vstoupila do místnosti v krátkých korzetových šatech s nadýchanou sukní. Vlasy měla vyčesané, čímž vynikala elegantní linie jejího krku, na nohou černé lodičky s vysokým podpatkem, který podtrhoval její štíhle nohy. Nasazovala si stříbrné náušnice, a když mě uviděla, překvapeně zvedla obočí.

"Ještě nejsi připravený." Nebyla to otázka, ale konstatování reality.

Podívala jsem se na ní s otazníky v očích. "Připravený na co?" zeptal jsem se, když v tom do pokoje přišel Bill a byl vymóděný stejně jako Adriana. Zdá se, že mi unikla nějaká maličkost, když jsem nedával pozor.

"Ty ještě nejsi oblečený?" Bill byl alespoň na tolik zdvořilý, že se mě zeptal a nezapomněl se u toho tvářit, jako že ho to vůbec nepřekvapuje. Na rozdíl od něho, já jsem nikdy nebyl ten dochvilný.

"Uniklo mi snad něco?" zvedl jsem obočí a prohlížel si je.

Adriana si uhladila dlaněmi šaty. "Dnes je ta společenská akce tady v hotelu. Pozvali nás, jako čestné hosty, vzpomínáš?" Dívala se na mě jako na pitomce a zároveň byla tak klidná a tak vyrovnaná, jako kdyby se nic nestalo. Jak jsem řekl; buď to něco změní, nebo zůstane všechno při starém a zdálo se, že tady všechno při starém zůstalo.

Nějak jsem si nemohl vzpomenout, že se někdy mluvilo o společenské akci tady v hotelu. Kdyby mi to tvrdila jen ona, asi bych si to šel sám ověřit, ale jelikož byl i Bill nachystaný na něco takového, nezbylo mi, než jí věřit. Navíc proč by se takhle elegantně strojila, kdyby se šla podívat do nočního klubu, že? Samozřejmě, ona není já, ale šlo o princip. Čekali oba jen na mě, tudíž jsem se šel rychle obléknout. Nikdy jsem si nelámal hlavu s tím, jestli se jedná o společenskou akci nebo jen přátelskou zábavu, ale když byli oni dva tak vystrojení, nechtěl jsem vedle nich vypadat jako naprostý idiot. Ne, vážně jsem si nevzal oblek s motýlkem nebo kravatou. Zvolil jsem obyčejné džíny, bílou košili, kterou jsem si u krku nechal rozepnutou a černé obyčejné sako. Vypadal jsem tak slušně, jak vyžadovala společnost. Teď jsme konečně mohli odejít.

Na chodbách hotelu byla už spousta lidí, kteří se, stejně jako my, chystali na hotelový večírek. Což znamenalo, že jsme s Adrianou zase byli pár, spokojeně rozdávali úsměvy na všechny strany a tvářili se tak zamilovaně, jak to bylo možné. Hned u vstupu do haly nás čekala první halda novinářů a fotografů. Každý z nich chtěl utržit fotku nebo nějaké slovo. A já neměl náladu se s nimi vybavovat. Přetrpěl jsem několik blýsknutí blesků a rychle jsme vklouzli do prostoru, kde se večírek odehrával. Ale bohužel ani tady nebyla o fotografy nouze. Naštěstí to nebyli žádný dotěrní otravové, kteří by se snažili získat fotografie za každou cenu. Tahle akce byla poněkud klidná, takže by se dalo říct, že nic pro mě.

Zamířili jsme k jednomu z kulatých stolů kolem tanečního parketu a pódia s živou hudbou. Posadili jsme se, já s Adrianou příliš blízko sebe, abychom nevzbudili nějaké podezření a rozhlíželi se kolem sebe. Já jsem pohledem zavadil o pár mladých slečen v krátkých šatech, které by šli snadnou svléknout. Jakmile jsem na to pomyslel, do mých myšlenek se vkradla noc s Adrianou. Vrazil jsem si pomyslnou facku, nechtěl jsem myslet právě na tohle. Ale podíval jsem se na ní, abych viděl, jestli jsou na ní znát události z dnešního odpoledne.

Tvářila se jako obvykle. Na kamenné tváři jí pohrával letmý úsměv. Kdybych si nebyl tak jistý, že hraje naši hru, věřil bych jí. Věřil bych každému jejímu výrazu. Její tmavé oči se setkaly s těma mýma, jen na pár vteřin, ale stalo se to. Poté sklopila pohled a skoro se zdálo, že se červená.

Večírek začal opravdu ve velkém stylu. Převažovala většina dospělých a starších lidí, než nás mladých, ale tak to bývá. Tyhle večírky nic pro mladé. Věděl jsem to z vlastní zkušenosti. Mladí potřebují místo, kde se opijí, kde pár tajných míst ožije a na které si ránou nebudu pamatovat. Přesně tohle jsme s Billem znali hned potom, co jsme slavili osmnácté narozeniny. I my jsme měli divoké období, i když to nebylo na dlouho dobu.

Hudba ovšem nebyla tak špatná. Od živé kapely zněly nové hity trochu jinak, ale právě proto to mělo své vlastní kouzlo. Kdybych byl tanečník, snad bych i Adrianu vyzval k tanci. Ale to já nejsem, netančím na veřejnosti a už vůbec ne v páru. Ne snad, že bych to neuměl, ale připadal jsem si přitom hloupě. Ovšem, Adriana byla toho názoru, že tančit budeme, když vstala a vzala mě za ruku. A něco v jejím pohledu mi říkalo, že nebudeme jen tančit. A to byl možná důvod, proč jsem šel. Normálně bych jí mohl odmítnout a místo mě by šel Bill, protože jemu se tyhle šaškárny líbily.

Možná jsem vypadal jako pitomec mezi všemi těmi muži v elegantních kostýmech, ale nevšímal jsem si toho. Zpočátku jsem se nejvíc soustředil na kroky neotanga. Je to vlastně obyčejné tango s několika moderními prvky. Dokonce jsem i vnímal její tělo, když se ke mně tisklo a nutilo mě to vybavovat si to odpoledne, které jsme spolu strávili. Vinu jsem samozřejmě pořád sváděl na svůj oběd, ale svoje neovladatelné myšlenky jsem nemohl svést na nic.

Několik fotografů se vplížilo mezi tančící páry, aby získali co nejlepší fotografie toho, jak Tom Kaulitz tančí se svou dívkou. Přiznávám, že tohle jsem nikdy nedělal. Ale zároveň to nebylo nic strašného. I když nevím, jestli mě to bavilo.

Věděl jsem, že Adriana chtěla o něčem mluvit, ale jako kdyby se zdráhala začít. Občas se mi krátce podívala do očí, pak je rychle sklopila, ale neustále se nadechovala, jako kdyby chtěla něco říct a poté zase naprázdno sevřela rty. Asi to budu já, kdo prolomí ledy.

"Tak mluv," vybídl jsem jí.

Podívala se na mě a stáhla obočí. "Cože?"

"Vím, že chceš o něčem mluvit, Adriano," řekl jsem klidně.

Její pohled na chvíli zamířil k našemu stolu, směrem k Billovi. Ten si nás ovšem nevšímal, věnoval se skleničce šampaňského, kterou si vzal ze stříbrného tácu od jednoho z číšníků. Navíc u něho seděl nějaký novinář, takže se nenudil ani náhodou. I nás tohle čeká. Fotoaparáty, kamery, novináři, to je náš denní chleba, noc nového.

"Co se to s tebou odpoledne stalo?" zeptala se najednou, zatímco dokončovala otočku.

Věděl jsem, že tohle je to téma, o kterém chce hovořit. Pokrčil jsem rameny a sevřel jí jednou rukou kolem pasu, jak vyžadovala další figura. "Není to snad dost jasné?"

Prohnula se v zádech a rychlým pohybem se vrátila zpět. Tančila opravdu dobře. "Není to dost jasné. Pokud si vzpomínám, držíš si ode mě v soukromí dost velký odstup. A pokud vím, když tahle hra začala, nikdo neříkal nic o tom, že spolu budeme spát."

"Pokud sis myslela, že jsi pro mě zakázaným ovocem, proč jsi tak snadno podlehla?" zeptal jsem se, aniž bych dlouho přemýšlel o tom, co já odvětit. Byla to automatická otázka.

Tanec skončil. Všichni tanečníci stáli v různých pozicích, které jasně ukazovali na to, že je konec, ale my dva jsme stáli daleko od sebe a dívali se jeden druhému do obličeje. Já jsem čekal na Adrianinu odpověď a ona mi pohled oplácela, ale mlčela. Neuhýbala pohledem, kdyby ano, byla by v tom vina. Nevím, jaká vina, ale vina by to byla.

"Tak proč, Adriano?" Když jsem řekl její jméno, stáhla ramena a ruce zaťala v pěst. Co je to, co já nevím? Byl jsem trpělivý. Buď se to dozvím teď, nebo nikdy, rozhodnutí o tom, zda mi to řekne, je jenom na ní.

A pak se najednou její postoj uvolnil. "Všechny dívky, které si kdy měl, básní o tom, jak jsi úžasný. Možná jsem jen chtěla vědět, kolik je na tom pravdy. A myslela jsem, že to bude mnohem lepší," řekla.

Překvapeně jsem zamrkal. Zdálo se mi to, nebo doopravdy řekla něco, co by mě mělo urazit? Tohle nebyla ta Adriana, kterou jsem doteď znal. Ta Adriana, která tu měla být, by mi tohle nikdy neřekla. Neřekla by nic jiného, prostě by mlčela. Ale ona mi právě zasadila ránu pod pás, což jsem rozhodně nečekal. Chvíli jsem měl chuť se jí vysmát do obličeje. Kolik toho ona může vědět, byl jsem přece její první. A potom jsem měl chuť zvýšit na ní hlas. To, co řekla, mohl někdo slyšet a naše hra by tím byla v ohrožení.

"Co to děláš?" zamračil jsem se. Moje emoce rozhodly. Začínal jsem být mírně naštvaný.

Rozhlédla se kolem sebe. Lidé nás sledovali, byli jsme jediní, kdo zůstali uprostřed tanečního parketu, jako kdyby to bylo osudové místo pro naši úplně první hádku. Všichni jako kdyby čekali, co se teď odehraje.

Udělala ke mně dva kroky. Nebyla hloupá, nechtěla nic pokazit, což bylo její plus, ale já už jsem byl vzteklý. Dělalo mi potíže změnit svůj výraz, když mě vzala za ruku a políbila mě na hranu čelisti. V tu chvíli začaly znovu cvakat spouště fotoaparátů a svět se vrátil k normálu. Jako kdyby se nic nestalo, ale já jsem věděl, že se stalo a stalo se hodně.

Vlastně bych měl být vděčný, tohle bylo poprvé, co se stalo něco jiného. Co se ona zachovala jinak, než jako poslušná malá holčička. Ale nebyl to způsob, který by se mi líbil. Najednou jsem se nemohl rozhodnout, co vlastně chci. Když se chovala obyčejné, nelíbilo se mi to. Když se udělala něco, co jsem neočekával, nelíbilo se mi to. Ruku v ruce jsme se vraceli ke stolu k Billovi, který zvědavě natahoval krk a já jsem nevěděl, co se bude dít dál. Jestli sex mezi námi nic nezměnil, tak tohle sebou jistojistě nějakou změnu přinese, alespoň z mé strany určitě.

Selena Gomez - Naturally

Sun, 06 May 2012 18:19:22 +0200

The Game 6.

Fri, 04 May 2012 16:15:20 +0200

Prvních pár vteřin se nehýbala, stála přitisknutá zády na zeď a skoro se zdálo, že ani nedýchá. Když jsem se na ní podíval, aniž bych se jí přestával dotýkat, nebo se k ní tisknout, oči měla pevně zavřené a rty stisknuté. Ruce jí visely podél těla, jako kdyby netušila, jak je používat. Byla jako z kamene, nedostupná a chladná, ale ani to mě neodradilo. Potřeboval jsem uvolnit napětí, které ve mně rostlo, a ona byla jediným dosažitelným objektem v dosahu několika desítek metrů. Samozřejmě, mohl jsem si pomoci sám, ale přes tohle období, kdy nebylo s kým se uvolnit, jsem se už dávno dostal. Za normální situace, bych si na pokoj přivedl slečnu, možná dvě a prostě by se to stalo. Ale tohle normální situace nebyla, vypadalo to spíš jako bojový úkol.

"Už můžeš otevřít oči," řekl jsem potichu, abych jí nevyděsil.

Trvalo to, ale nakonec se na mě podívala. V jejím pohledu byla spousta emocí, hromadily se jedna přes druhou a nedaly se správně popsat. Čekal jsem, až se uvolní, abych mohl zbořit zeď, která mezi námi byla. Ne na vždycky, ale aspoň na to chvíli, na kterou jsem potřeboval.

"Co to děláš?" zeptala se mě a její otázka byla doopravdy hloupá. Proč se mě ptala na věci, které byly dokonale nad slunce jasné? Proč prostě nedokázala přijmout a zpracovat fakta tak, jak doopravdy byla? Proč se prostě jen nesoustředila na přítomnost, bez ohledu na budoucnost nebo minulost? Bylo to doopravdy tak těžké?

Nepřemýšlel jsem nad odpovědí. Odpověděl jsem tak, jak jsem odpovídal vždycky, když to bylo potřeba, bez ohledu na to, jestli se jí to dotkne nebo ne. "Hraju naši hru," řekl jsem klidně a pousmál se způsobem, jaký jsem se smál na dívky, které měli skončit v mojí posteli na zádech. Usmál se tak, jak jsem to dělal dříve, když jsem našel objekt svého zájmu a toužil jsem získat si jeho pozornost.

"Jsme tu sami," odvětila, jako kdybych si té maličkosti sám nevšiml. "Nepotřebujeme si na nic hrát." S těmi slovy chtěla vyklouznout z mojí blízkosti, ale já jí nehodlal nechat odejít. Zapřel jsem se rukou vedle její hlavy a na chvíli si prostě nebyl jistý, jestli je moje hra ještě pořád hra. Teď, když jsem doopravdy chtěl tu jedinou věc, byl jsem pro to ochoten udělat snad cokoliv.

"Jde jen o trochu zábavy," přesvědčoval jsem si. "Přátelství s výhodami." Nevím, jestli to byla právě vhodná poznámka podle toho, jak se na mě zadívala. Vypadal skoro znechuceně. Připomínala mi Billa, který mě takhle sledoval, když jsem se chystal jíst ústřice, které mě dostaly do téhle situace.

Nepatrně zakroutila hlavou. "Prosím tě, nech mě být," odstrčila mě od sebe se vší opatrností a chtěla co nejdřív odejít z ložnice.

Odmítal jsem jí dovolit odejít. Kdybych nebyl ve stavu, ve kterém jsem, mávnul bych za ní rukou a prostě jí nechal jít. Ale teď ne. Pevně odhodlaný dostat jí za každou cenu, jsem jí popadl nad loktem dřív, než se stihla vymanit z mého dosahu a přitáhl jsem si jí k sobě. Na chvíli ztratila rovnováhu, nebýt mě, upadla by na podlahu. Vzpomněl jsem si, jak reagovala na pláži, když jsem jí políbil. Hodlal jsem to zkusit znovu a doufal při tom, že ji tím znovu získám. Vzal jsem jí za bradu a nejdřív se jen otřel rty o její, než jsem ten spodní opatrně zkousl mezi zuby. Cítil jsem pod svýma rukama, jak se zachvěla a její dech se na pár vteřin zastavil.

"Neříkej mi, že tě tohle nechává chladnou." Snažil jsem se ji svést a provokoval jsem zároveň. Tahle taktika vždycky fungovala stejně. Úspěšně jsem na ní lovil mladé slečny, které se potom mohli přetrhnout, jen aby mi ve všem vyhověli.

Mlčela. Její mlčení jsem si vyložil jako souhlas ke všemu, co jsem měl v plánu. Už se nebránila, když jsem s ní praštil na postel a zajal její tělo pod svým. Soustředil jsem se jen na to tělo, které mi bude za pár okamžiku patřit. Polibky jsem sklouzl na její krk, krátce jí vydechl do ucha. Připojila se k mojí hře, dlaněmi mi přejela po těle, zastavila se na bocích, které stiskla. Musel jsem přiznat, že jsem před ní měl pár méně zkušených dívek a líbilo se mi, když jsem měl víc zkušenosti než ony. Bylo to sladce nevinné, opatrné, než se to zvrtlo ve vášnivé hrátky, stejně tak tomu bylo teď. Její nesmělost a nezkušenost se prolínaly s mou dlouhodobou praxí a chtíčem.

Neobtěžoval jsem se s předehrou, na předehru máte čas s někým, koho milujete a s kým chcete prožít dlouhé milování. Ano, milování. Mě šlo jen o sex. Jako vždycky, nezávazný a divoký sex. A ona se nebránila tomu, co jsem chtěl, teď už ne. Doslova jsem z ní strhával kusy oblečení, dokud pode mnou neležela úplně nahá, nesvíjela se jako had a potichu nesténala. Chybělo jen málo k tomu, aby křičela moje jméno, jak jsem to měl v posteli rád. Nesnášel jsem, když u toho dívky měly tendenci mluvit. Potom to spíš vypadalo na diskuzní kroužek než na milostné prožitky.

Čím déle jsem se díval na její tělo, tím víc jsem si přál, aby mi patřilo, jenom její tělo, nic víc jsem nechtěl. Na její obranu jsem musel sám sobě přiznat, že ačkoliv mojí postelí prošly slečny, které by mohly být modelkami bez jakýchkoliv castingů, ona měla postavu jako sexuální bohyně. Myslím, že jsem nikdy neviděl takové křivky, jako měla ona. V tomhle ohledu byla dokonalá.

Nedokázal jsem odolávat dlouho. Proč si odepírat slast, která je na dosah? Proč se bránit něčemu, co se stejně odehraje? V duchu jsem se snažil zapomenout, že je to prostě ona, když rychlými pohyby proplouval její tělem, tisknul jí k sobě a vnímal to příjemné sebeuspokojení. Samozřejmě, že jsem přitom myslel sobecky jen na sebe, to já jsem byl ten, kdo potřeboval uspokojit. Já jsem byl ten, kdo byl zvyklý dostávat všechno, co chce.

S každým dalším pohybem by zatínala nehty do zad, vzpínala se proti mně, sténala a vycházela mi svými boky vstříc. Jako kdyby měla víc zkušenosti, než jsem si dokázal představit, ale co jsem se od ní dozvěděl, byla čistá jako lilie. A já jsem byl rád ten první.

Nikdy jsem nebyl hrubý k dívkám, ať už by se mi nelíbili sebevíc, pořád to byly ty křehké bytosti, které patří pod ochranná křídla. A ona nebyla jiná. Mohl jsem si jí prostě vzít bez jakéhokoliv ptaní, ale snažil jsem se být aspoň trochu vstřícný. Měla na výběr a věděla, že tohle nic neznamená. Na jednu stranu jsem si užíval to, co mi bylo nabízeno, a na druhou jsem byl opatrný. Neměla přede mnou nikoho. Bylo to pro ni něco nového. Až když jsem si byl jistý, že mi nebude v ničem bránit, jako doteď, vložil jsem do toho všechno, aby moje uspokojení bylo doopravdy tak silné, jak jsem ho potřeboval. Ale už teď jsem cítil, jak všechen ten tlak ustupuje a já se cítím jenom lépe. Dokázal jsem se uvolnit.

Nemělo to dlouhého trvání. Příjemný pocit mravenčení a nastupujícího blaha přišel po několika minutách. Nesnažil jsem se ho oddálit, jen jsem ho uvítal. Horko se mi rozlévalo tělem jako žhavá láva až do konečků prstů. Svaly pod kůží se mi napínaly a zase ochabovaly, neustále dokola ve stejném rytmu. Srdce mi divoce tlouklo, jako kdybych běžel maraton. Slyšel jsem sám sebe vzdychat, dokud ten příjemný pocit úplně neodezněl. Poté jsem vysíleně padl vedle ní na matraci.

V pokoji bylo najednou trapné ticho. Nedokázal jsem se na ní podívat, jen jsem ležel a zíral na strop. Taky jsem potřeboval studenou sprchu. Tělo se mi lesklo potem, na zádech mě pálily škrábance od jejích nehtů. Beze slova jsem se zvedl a odešel do koupelny. Pustil jsem vodu ve sprchovém koutu a vklouzl pod ní. Tělo se mi stáhlo v křeči z chladné vody, ale bylo to příjemné. Přejel jsem si dlaněmi po těle, jako kdybych ze sebe mohl smýt každý její dotyk. Bylo to hloupé, já vím a až si doopravdy uvědomím, co se stalo, budu litovat, že jsem to udělal. Ale teď je mi dobře. Cítím se dobře. Přesně tohle jsem potřeboval, abych se uvolnil.

Nesprchoval jsem se dlouho. A když jsem se vrátil do ložnice, Adriana stále ležela na posteli, tentokrát přikrytý dekou, která ukrývala ty nejintimnější partie a spala. Chvíli jsem nad ní jen tak stál a pozoroval jí. Její dokonale tělo, její jemný dívčí obličej s plnými rty, dlouhými řasami na víčkách a nepatrně vystouplými lícními kostmi. Pleť měla broskvovou a hladkou jako samet, dlouhé světlé vlasy se jí leskly a na slunci vytvářely zářivé odlesky. Tohle všechno jsem poznal za dobu, kterou s ní trávím.

Vážně nerozumím sám sobě. Kdybych chtěl, dokázal bych z ní udělat jiného člověka. Dokázal bych její povahu změnit k obrazu svému a pak by mi nic nebránilo, abych se do ní zamiloval. Co se vzhledu týkalo, měla všechno, co má moje dokonalá dívka mít. Jen by musela zapomenout na svou plachost a nevinnost, musela by ukázat, že v sobě má taky šelmu, která bojuje o své místo na slunci.

Potichu jsem se oblékl, neměl jsem chuť promenádovat se po pokoji nahý, co kdyby Billa náhodou napadlo přijít na návštěvu. Nezůstával jsem v ložnici, šel jsem do společenského pokoje. Vyhnul jsem se střepům na podlaze, které tam zůstaly po rozbité sklenici s vodou. Ve společenském pokoji jsem zamířil k malému baru. Potřeboval jsem skleničku něčeho ostřejšího. Poslední dobou potřebuju často něco ostřejšího, abych zapomněl na ty své nálady. Jestli to takhle bude pokračovat ještě dlouho, bude ze mě alkoholik.

Usadil jsem se na pohovku proti velké televizi a zíral na svůj odraz ve vypnuté obrazovce. Byl jsem to pořád já, nic se nezměnilo, jen jsem si na chvíli připadal jako zoufalec. Nemyslím jen proto, že jsem tu seděl za bílého dne sám a naléval do sebe whisku, která mimochodem chutnala otřesně, ale bylo to prostě něco ostřejšího. Ale proto, že jsem kvůli vlastnímu uspokojení porušil veškerá pravidla naší hry. Nikdo sice nikdy nahlas neřekl, že Adriana je pro mě zakázané ovoce, ale připadalo mi to zvláštní, že jsem se vyspal s někým, kdo pro mě nic neznamená a ke komu nechovám žádné sympatie. A teď nešlo ani tak o mě, ale o ní. Nebylo to fér. Já jsem nehrál fair play.

Nevím, nechám to být. Nechám tou volný průběh. Možná, že se tím nic nezmění, oba se budeme chovat, jako kdyby se nic nestalo. Anebo tím překonáme nějakou bariéru, která mezi námi byla a něco to změní. A teď se nesnažím říct, že bych k ní cítil něco jiného, než doteď. Ne, nezamiloval jsem se do Adriany. To se nikdy nestane, tím jsem si jistý.

30 Seconds to Mars - Echelon

Wed, 02 May 2012 22:49:00 +0200

The Game 5.

Wed, 02 May 2012 22:02:12 +0200

Chci vám všem moc poděkovat za vše komentáře! Vážně mě to nutí pro vás vymýšlet další díly a baví mě to mnohem víc, když vidím odezvu od vás čtenářů.

Taky jsem ráda, že se povídka líbí, snažím se to dělat zajímavější, než to, co tu prozatím bylo, ale s Tomovým myšlením je to drobet složitější.

Ale moc děkuju, že čtete, že komentujete, moc mě to těší. A tady pro vás mám díle číslo 5. Užijte si ho :))

Posadili jsme se u stolu pod palmami na terase malé restaurace na pláži, které servírovala výhradně mořské plody. Rád jsem zkoušel nová jídla, nové věci, takže jsem neměl žádný problém objednat si jeden z darů moře. Vždycky jsem chtěl vyzkoušet ústřice a nejenom proto, že se o nich říká, že jsou přírodním afrodiziakem. Navíc, k čemu by mi takové afrodiziakum bylo? Nemám po boku žádný objekt svého zájmu, ze kterého bych toužil servat oblečení, praštit s ním o matraci a užívat si celou dlouhou noc. Mám tu jen Billa a drobnou dívku, která mě nijak nepřitahuje.

Podíval jsem se na ní a přemýšlel, zatímco si povídala s Billem a mě si nevšímala, jako kdybych v její přítomnosti ani nebyl. Seděla naproti mně, sem tam se letmo usmála, ale stále si měla s mým bratrem o čem povídat. Napadlo mě, že by naše hra byla mnohem jednodušší, kdybych si s ní uměl takhle povídat i já. Ale já jsem nebyl typ, co by proklábosil celé hodiny. Dělal jsem raději věci, při kterých se tolik nemluví.

Ale teď, když jsem ji pozoroval, snažil jsem se vidět víc, než jenom ji. Snažil jsem se vidět do ní, přemýšlel jsem, co znamenaly všechny ty signály, které mi dávala na pláži. Nepřipadalo mi to jen jako hra. Bylo to skoro opravdové, jako kdyby to prožívala se všemi emocemi. Ale připadá mi to jako hloupost. Co se asi tak mohlo stát? Uviděla mě jinak, než jako někoho, kdo si s ní pohrává a její srdce pro mě vybuchlo? Ne, to zní hloupě i pro mě. Ona se nezdá být někým, kdo věří na pohádky. Ne, poznal bych, kdyby byla zamilovaná.

Znovu se usmála na Billa a její oči zalétly ke mně. Úsměv na rtech jí mírně povadl, ale úplně nezmizel. Zpříma mi oplácela pohled a bylo v něm něco, co jsem neuměl popsat ani vysvětlit. Zamrkala a podívala se jiným směrem. Vyhýbala se mi a zároveň jsem tak nějak vnímal, že se na mě chce dívat.

Z přemýšlení mě vytrhl číšník, který přinesl naše objednávky. Přede mnou najednou stál tác plný ústřic. Nenapadlo by mě, že toho můžu tolik sníst sám, ale kdo ví. Bill s Adrianou byli poněkud opatrnější, co se týkalo zkoušení novot. Možná proto oba raději zůstali u osvědčených krevet v tomatové omáčce. A teď se na mě oba dívali, jako kdybych se chystal udělat něco nechutného.

"Vážně to budeš jíst?" zeptal se Bill a dost skepticky se díval na můj pokrm.

Pokrčil jsem rameny. "Samozřejmě, že to budu jíst. Máš s tím snad nějaký problém?"

"Ne," odvětil. "Já jen, že to vypadá jako-"

"Neříkej to," přerušil jsem ho dřív, než jsem se stihl dovědět, jako co vypadá můj oběd. "Neříkej to, nebo mě přejde chuť k jídlu."

Adriana nás jen pozorovala a mlčela. Co se mě týkalo, nemluvila tak moc, jako s Billem. Dokonce nemluvila ani ve chvílích, kdy jsme byli právě tři. Jen když se zdálo, že já neposlouchám, dokázala se rozpovídat s mým mladším bratrem. Viděl jsem, že jsou jako nejlepší přátelé a kdyby náš vztah byl jiný, než jaký doopravdy je, těšilo by mě to. Koho by netěšilo, že si jeho dívka rozumí se součástí jeho rodiny? Kdyby to bylo jinak, byl bych si jistý, že ona je ta pravá.

Přestal jsem přemýšlet a pustil se do ústřic. Samozřejmě, že při prvním soustu jsem nikam nespěchal, spíš jsem se loudal, jako kdybych si to rozmyslel a nechtěl to jíst. Takhle to vypadalo doopravdy nechutně slizky, ale byla to lahůdka gurmánů. A navíc, chybělo jen pár centimetrů od toho, abych to strčil do pusy, tak jsem zavřel oči a pod znechuceným pohledem Billa a zvědavým pohledem Adriany, jsem to spolkl.

"Co ty na to?" zeptal se Bill po pár vteřinách.

Chvíli jsem tu příchuť převaloval na jazyku. Nedokázal jsem přesně popsat, jestli ta chuť byla sladká, slaná, hořká nebo kyselá, ale nechutnalo to nijak špatně, právě naopak, byl jsem mile překvapen tím, že mi to lahodilo. "Chutná to skvěle," podotkl jsem. Nabral jsem malé sousto na vidličku a natáhl ruku k Adrianě. "Ochutnej," vybídl jsem ji. Billa jsem schválně přeskočil, protože, za prvé, podle toho, jak se tvářil, by mě odmítl a za druhé, bylo by to vážně divné, kdybych krmil vlastního bratra.

Ona ochutnala a netvářila se přitom, jako kdybych jí nabízel kyanidovou kapsli. Trvalo jen okamžik, než to spolkla, jako kdyby ani nechtěla cítit, jak to doopravdy chutná, ale potom přikývla.

"Není to špatné," řekla klidným hlasem a podívala se na Billa. "Zkus to."

Bill se tomu bránil. "Ne díky, nebudu jíst něco, co vypadá, jako kdyby to už někdo jednou ochutnal."

I já i Adriana jsme se na něj podívali a tentokrát jsme to byli my, kdo se tvářil znechuceně. Billova poznámka mi na chvíli sebrala chuť pokračovat v jídle, zatímco on si pomlaskával nad pohárkem krevet, které si namáčel v omáčce. Co se Adriany týkalo, nikam nespěchala, jedla pomalu, přemýšlela nad každým soustem, jako kdyby to byla hluboká filozofie. Tenhle její přístup mě doslova a do písmene otravoval.

Po obědě už nikdo z nás neměl chuť vrátit se na pláž. Odešli jsme na hotelové pokoje, kde jsme hodlali strávit zbytek dne. Nějak překonám to, že ho musím strávit s Adrianou. Pokud budu mít štěstí, odejde si povídat s Billem a já zůstanu sám.

Padl jsem jak dlouhý tak široký na naši společnou postel, zatímco ona zabrala své místo na malé pohovce pod oknem, která byla v naší ložnici. Často se stávalo, že v takových chvílích byla v jedné místnosti semnou. Ani jeden z nás nemluvil, dívali jsme se na sebe, mimo sebe, skrze sebe, jako kdybychom v pokoji nebyli společně, ačkoliv jsme slyšeli, jak ten druhý dýchá, jak se pohybuje. Bylo to zvláštní a já z toho častokrát míval divný pocit, který mě nakonec z pokoje vyhnal. Teď jsem ale ležel na posteli a sledoval, jak se pohodlně usazuje na měkkých polštářích, dlouhé štíhle nohy natažené před sebou, ruce zkřížené na hrudníku, jako kdyby se před něčím bránila.

Bylo to dlouhé ticho, během kterého jsem začínal usínat. Byl jsem najedený, bylo mi příjemně, nedělalo by mi žádný problém usnout, ale po několika minutách se z mého příjemného pocitu stal poněkud nepříjemný pocit.

Začínalo mi být horko, cítil jsem, jak mi na čele začíná perlit studený pot. Ale to nebylo tak zlé, venku vládlo počasí, které by odpovídalo tomu, že je mi takové horko. Ano, tohle jsem mohl svést na počasí, ale nemohl jsem na počasí svést to, co se odehrávalo v jiných částech mého těla. Například v mé hlavě. Moje myšlenky se začínaly točit jen kolem jedné věci. Měl jsem chuť na sex, divoký, surový sex bez lásky. Zatoužil jsem po jedné z těch dívek, které byly na pláži, které měly kouzlo a ohlížely se po mně. Ale žádná z nich teď nebyla tady, byla tu jen Adriana. Jen Adriana.

Nejdřív jsem si nebyl jistý, proč jsem najednou tak nadržený. Chvíli jsem přemýšlel nad možnostmi. S ní to nemělo nic společného, protože kdyby ano, zjistil bych to v jiných chvílích, například když ležela na posteli jen v tom luxusním prádle, které jsem jí koupil. A ne teď, když je oblečená a dívá se z okna ven. Příčinou toho mého stavu musel být tác s ústřicemi. Tác s přírodním afrodiziakem. Ale no tak, vždyť tohle se říká i o čokoládě, kterou miluju a jím jí po kilech. Nikdy se mi nestalo to, co se semnou dělo právě teď.

Obrátila ke mně pohled stejně, jako předtím v restauraci. Cítil jsem, že se na mě dívá a snažil jsem se soustředit na něco jiného než na to, co se hlásilo o pozornost v mých džínech. Připadal jsem si hloupě. Mohlo se to stát kdykoliv jindy, na kterémkoliv jiném místě. Proč zrovna teď, když jsem s ní byl sám a ona viděla každou změnu, která mnou procházela?

"Jsi v pořádku?" zeptala se.

Její otázka byla tak hloupá, že jsem měl chuť jí okřiknout, aby si hleděla svého. Ale nebyla to její vina. Alespoň pro příště vím, že ústřice se jedí po malých porcích, asi jako kaviár. Zahnal jsem myšlenky a směrem k ní přikývl beze slov.

Narovnala se v zádech a spustila nohy z pohovky. "Vážně je ti dobře? Jsi bledý," podotkla.

Ušklíbl jsem se. Její starostlivé chování mi připomínalo mojí mámu. Tak se často strachovala, když jsem v obličeji změnil barvu o jeden odstín. Ale na rozdíl od mojí drahé matky mi Adriana neběžela hned pro teploměr, aby mi změřila teplotu, nebo pro léky na bolest a podobné věci. Byl bych jí ještě vděčnější, kdyby si mě vůbec nevšímala a odešla, ale to už bych po ní asi chtěl příliš.

"Nepotřebuješ něco, Tome?" vstala z gauče, ale nešla blíž.

Potřeboval jsem, aby na chvíli, na malou chviličku opustila místnost. "Sklenice vody by mi přišla vhod."

"Hned ji přinesu," řekla a zmizela z ložnice.

Oddychl jsem si, když jsem osaměl. Ale nebude to na dlouho a já netušil, co se sebou mám dělat. Nechtěl jsem si v tomhle stavu pomáhat sám, nikdy jsem to nedělal a nehodlám na tom nic měnit ani teď, ačkoliv možnosti jsou vážně omezené. Připadal jsem si hloupě, skoro jako idiot, když jsem se rozhodl pro to, pro co jsem se rozhodl. V životě jsem nebyl v posteli s dívkou, která mě nepřitahovala, do které bych se nedokázal alespoň na tu malou chvíli zamilovat. Nedokázal jsem si ani představit, že bych to měl udělat teď, ale potřeboval jsem to, potřeboval jsem uvolnit ten tlak, který ve mně narůstal.

Slyšel jsem její kroky, slyšel jsem, jak se vrací. Nespěchala, její chůze byla jako chůze kočky. Tichá, pomalá a připravená na jakékoliv překážky. Ale nikdy nebyla tak lehká a tak svůdná, jaká by měla být. Taková ona prostě nebyla. A najednou stála vedle postele se sklenicí vody v ruce, kterou natahovala ke mně. Starost z její tváře se neztratila.

Byl jsem si jistý tím, co dělám, dělal jsem to už tolikrát, že to bylo snadné jako dýchání. Tolik dívek prošlo pod mýma rukama, měl jsem tolik zkušeností. Ale přesto, že jsem věděl, co dělám, jí jsem si nebyl tolik jistý.

Vstal jsem tak prudce, že se lekla a ustoupila o krok zpátky. Sklenici jsem jí vyrazil z ruky, dopadla na podlahu a roztříštila se na drobné skleněné střepy, voda vytvořila na podlaze rozsáhlou kaluž. Ale to všechno nebylo podstatné, když jsem Adrianu přitiskl na protější zeď. Nemarnil jsem čas, rukama jsem vklouzl pod její bělounký top, dlaněmi přejel po hladké opálené kůži a nepřestával jsem se jí dívat do obličeje. Sledovala mě s očima dokořán, skoro se zdálo, že byla vyděšená, dokud jsem nepřitiskl svoje tělo na její a hladově jí nepolíbil. Ať už v tom polibku bylo cokoliv, nemělo to nic společného s city, jako s chtíčem. S hladovou touhou. Byla jenom objektem toho, co jsem chtěl. Jen porcelánová panenka na hraní.