Kolem mě se odehrávaly různé scénáře, ale byla jsem schopná vnímat je jen z dálky. Vím, že kolem mě někdo chodil, snad na mě i někdo mluvil, ale nevím, jestli si dokážu vybavit tvář dotyčného. Nejsem si ani jistá, zda to byl muž nebo žena. Ten někdo mi stále pokládal otázky, možná mnou i třásl, protože jsem neodpovídala. Dívala jsem se neustále před sebe, v mojí hlavě se neustále převalovaly myšlenky jako vlny. Příliv a odliv.

Všichni mluvili a mluvili příliš nahlas. Muži i ženy. Pohybovali se rychle, smáli se, ačkoliv nevím čemu. Byla jsem zaneprázdněná sama sebou. Zmatená a schovaná v koutku svého malého světa, tak jsem si připadala. A přesto, že jsem doufala, že mě nikdo neuvidí, viděli mě všichni, kteří se ocitali kolem mě. Tolik lidí, před kterými jsem se chtěla skrýt.

Moje oči přelétly místnost, když u hlavního vstupu do šatny zpozorovaly pohyb. Myšlenky se najednou ztratily ve tmě a ovládla mě nejistota. Nevnímala jsem hlasitý tep, který mi duněl v uších. Srdce mi tlouklo rychle, jako kdyby se snažilo vyskočit z mé hrudi a nabídnout se těm, kteří o něj nestáli. Bylo hloupé. Hloupé a naivní, stejně jako já.

Ten pohyb, který si získal mou pozornost, byl Kevin Evans. Vstoupil do šatny a kolem něho se jako oblak páry vlnila ostrá vůně pižma. Tmavýma pozornýma očima se rozhlížel kolem sebe, přitom si uhlazoval rukávy bílého saka. Vypadal trochu jinak a zároveň tak stejně. Přesto, že jeho oblečení bylo elegance sama, on příliš elegantní nebyl. Jeho vzhled doslova křičel, že tenhle muž netuší, co je slovo elegance. Peníze a moc, to bylo to, co chtěl nejvíc. A jeho motto říkalo, že za peníze si získá všechno, na co ukáže. Byl špatný.

Několikrát přelétl očima přes místnost, několikrát se jeho rty zvlnily v letmém úsměvu. Ale až když se jeho pohled zastavil na mě, na malé drobné hromádce zoufalství a nejistoty v nevinném a zároveň tak divokém oblečení, jeho úsměv se rozzářil. Jen pár kroky překonal tu krátkou vzdálenost mezi námi. Zůstal nade mnou stát jako socha, jen ve tváři se mu zračilo pobavení. Natáhl ke mně ruku ozdobenou zlatem a upravenými pěstěnými nehty. Měl malou dlaň a dlouhé prsty. Čára jeho života nebyla tak dlouhá jako u jiných lidí.

Koutkem oka jsem zahlédla Deborah, jak mě sledovala. Nevěnovala jsem jí pohled, nedokázala jsem se přestat dívat do očí muže, který pro mě přišel. Položila jsem svou dlaň do jeho a pomalu vstala. Chůze na vysokých podpatcích mi dělala problémy, ale neupadla jsem. Soustředila jsem se na každý krok, šla jsem pomalu.

"Pan Spinner už tě netrpělivě očekává," řekl potichu blízko mého ucha a pramen vlasů mi vstrčil za ucho.

Mlčela jsem a dívala se na cestu, kterou mě vedl. Byla to dlouhá, matně osvětlená chodba. Míjeli jsme jedny dubové dveře za druhými, lemovaly cestu jako hradby. Doprovázelo nás měkké dupání mých podpatků do krvavě rudého koberce na podlaze z tmavého dřeva. Lampy mezi každými dveřmi vydávaly teplé světlo, které se odráželo na křišťálových provazcích a házelo odlesky na protější stěny. Chodba byla dlouhá a na jejímž konci točité schodiště do dalšího patra, v němž byly už jen jedny jediné dveře. A právě k nim jsme mířili. Uvědomila jsem si, koho za těmi dveřmi naleznu.

Derek Spinner už nás očekával a zdálo se, že byl netrpělivý, přesně podle slov Kevina Evanse, který zaklepal na dveře dříve, než vstoupil. Vládla tu jistá hierarchie a já jsem byla až na konci její pyramidy. Podle všeho to byl právě Derek Spinner, kdo zdobil její vrchol svou výjimečností.

Pokoji, ve kterém jsme byli, se nedalo říkat velký. Byl obrovský. Francouzskými okny dovnitř pronikal chladný noční vzduch a ruch z ulice. Medově hnědý koberec byl hustý a měkký jako mech. Stěny byly oblepené drahými tapetami se zlatavými prvky. Celé místnosti dominoval nábytek z ebenového dřeva. Psací stůl, dva šatníky, pohovka a masivní postel s růžemi tepanými z kovu. Byly tu ještě jedny dveře a za nimi jsem zahlédla bílou dlažbu a obložení stěn. Koupelna. Pokoj voněl stejně jako pan Spinner, drahá, ostře kořeněná kolínská

Derek Spinner se do tohoto pokoje dokonale hodil. Jeho vlasy v barvě tmavého bronzu se leskly ve světle lustru. Byl oblečený jen do černé košile, kterou měl rozhalenou, takže odhalovala pevné svaly a tmavé chloupky na jeho těle, a plátěných kalhot. Na nohou neměl žádné boty, jeho prsty se ztrácely v záplavě hustého koberce. Zelenýma očima si mě prohlížel, zatímco si zapaloval doutník. Na pravé ruce měl stříbrný prsten s onyxovým kamenem. A podle pokřiveného úsměvu, který mi věnoval, byl spokojen s tím, co vidí.

"Konečně jsi jí přivedl, Kevine," usmál se a klesl na pohovku, která stála u jednoho z oken.

Kevin mu úsměv oplatil. "Přeji příjemný večer, Dereku," mlask a odešel, dveře se za ním zavřely bez jediného zvuku.

Stála jsem tam, neodvážila jsem se ani nadechnout. Ruce jsem měla sepnuté před tělem, prsty propletené a tiskla jsem tak, až mi zbělaly klouby. Dívala jsem se na hustý koberec pod svýma nohama a čekala na to, co se bude odehrávat.

"Pojď blíž, Sienno." Dvěma prsty mi naznačil, abych se přiblížila.

Udělala jsem jen pár kroků, jimiž jsem se dostala do střed pokoje, pak jsem zůstala stát a plaše zvedla oči k muži, který si mě nepřestával prohlížet. Sledovala jsem, jak na chvíli odvrátil pohled a ze skleněného stolku vedle pohovky vzal skleničku s tmavou tekutinou smíchanou s ledem. Zřejmě nějaký alkohol, nejspíš whisky. Jediným pohybem zápěstí obrátil sklenici do svého hrdla a zase jí odložil. Poté vstal a přešel ke mně. Nespouštěla jsem z něho oči, dokud jsem ho neměla za zády. Kroužil kolem mě jako šelma, která si vybírá svou kořist. Cítila jsem, jak mi z něho běhá mráz po zádech a na rukou mi naskakuje husí kůže.

"Jsi nádherná, Sienno," zavrněl mi potichu do ucha, tenká látka jeho košile se mi přitom otřela o kůži na paži. "Budeš drahokamem v mojí sbírce skvostů." Když mluvil, neustále mě obcházel a díval se. Přejel mi prsty po křídlech, která zdobila moje odhalená záda. "A já se o své skvosty rád starám." Poslední větu mi pronesl do tváře. Byl z něho cítit alkohol, ta sklenička zřejmě nebyla jeho první. Prsty mi sevřel bradu a potočil můj obličej proti světlu.

Zavřela jsem oči a nehýbala se. Nebránila se, nechala jsem ho, aby si mě prohlížel. Řídila jsem se radou, kterou jsem dostala od Mitchie; když se budu chovat tak, jak se ode mě očekává, nic se mi nemůže stát.

Derek Spinner mě po pár vteřinách pustil a zamířil ke skleněnému stolku, aby dolil svou prázdnou sklenici. Ledu v ní neubývalo, zatímco alkoholu ano. Když znovu vypil její obsah, svou pozornost zaměřil znovu na mě.

Pohled jsem mu trpělivě oplácela. On se mi nedíval do obličeje, sledoval mě celou, jeho oči klouzaly po mém těle, jako kdybych nebyla člověk ale věc, kterou může mít jen pro sebe. Znovu se ke mně přiblížil, dlaněmi mi sjel po nahých ramenou až k zápěstí. Kůži na rukou měl horkou, mírně opálenou jako na celém těle. Derek Spinner byl dokonalý a uhlazený džentleman, to o něm říkala sestra Cornelie. Ano, před nimi se vždy choval jako dobrota sama, ale za jejich zády to byl obyčejný obchodník s lidmi. Nechával dívky tančit polonahé, nechával muže, aby se jich dotýkaly a dostával za to špinavé peníze. Peníze, které nejsou poctivé.

"Měl bych ti vysvětlit, jak to mezi námi a našimi zámožnými obchodníky chodí," usmál se a odstoupil ode mě. "Muži, kteří se sem chodí dívat na mé skvosty, jsou velmi bohatí. Některé dívky patří jiným mužům, jiné všem, kteří si s nimi chtějí užívat zábavy."

Poslouchala jsem ho. Jeho slova se mi nelíbila. Uvědomovala jsem si, že nechci být jedna z těch, se kterou si budou muži užívat. Nechci nikomu patřit. Chci být svá a nechci tu zůstat do konce svého života. Toužila jsem po svobodě.

"Sienno, jsi příliš krásná a příliš nevinná, abych tě nechal jinému muži. Ale na druhou stranu," řekl zamyšleně. "Mohl bych za tebe dostat spoustu peněz. Je tu tolik mužů, kteří touží po nevinných dívkách. A ty přímo křičíš nevinností."

Sklopila jsem křišťálové oči a po několik úderů srdce nedýchala. Nebyla jsem si jistá, co myslí těmi tužbami. Slyšela jsem vyprávění o místech, jako je tohle, ale nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč jsou dívky jako já zde a co tu dělají. Stejně tak jsem si nebyla jistá, proč Derek Spinner mluví o mé nevinnosti tak, jako kdyby byla na prodej. Jako kdybych byla na prodej já jako člověk.

Zase kolem mě kroužil, prsty se mě opatrně dotýkal, jako kdyby se bál, že bych se mohla rozplynout. Sahal na kůži na mojí šíji, na zádech, dotýkal se mých vlasů s opatrností otce, který se poprvé dotýká svého prvorozeného dítěte.

"Existuje jen jedno nepsané pravidlo," podíval se na mě a zdálo se, že mu zelné oči zaplály přísností. "Tady je láska jen o penězích, ne o citech."

Nepochopila jsem, kam těmi slovy míří, ale zřejmě tím skončil. Nic víc už mi neřekl, otočil se, aby si mohl nalít další sklenici whisky. Přitom si několikrát potáhl z doutníku, z něhož ubylo jen minimálně. Pořád jsem stála na svém místě, nehýbala jsem se.

Po další sklenici se ke mně otočil a několik dlouhých minut si mě prohlížel. Snad si vážně myslel, že jsem umělecké dílo, které může vlastnit jako nějakou věc. Pomalu zavrtěl hlavou a ušklíbl se. Něco v jeho pohledu mě vyděsilo. A vyděsilo mě to právem.

"Ne, nestačí mi se na tebe jen dívat," řekl a znělo to hrubě. "Ty jsi můj drahokam a já budu první, kdo se bude dotýkat tvého lesku."

Vnímala jsem jen rychlé pohyby, když mě silně stiskl nad loktem a přitiskl mě na stěnu. Cítila jsem, jak se jeho silné a svalnaté tělo otírá o moje drobné linie. Jednou rukou omotal moje zápěstí a zvedl mi paže nad hlavu, abych se nemohla bránit. Nebránila jsem se, jen jsem cítila, jak se mi oči strachem plní slzami.