Pictures of my Life 18.

17. února 2012 v 10:27 | Bubbly | > Pictures of my Life

Nemocnice.

Od malička nesnáším nemocnice, nesnáším zápach desinfekce, který mě štípe v nose a nesnáším ten pocit beznaděje, jímž na mě tohle místo dýchá. Myslím, že lidé, kteří tu pracují, musí mít pevné nervy a silný žaludek. Já nemám ani jedno. A teď, když mě vezli na nosítkách uličkami kolem doktorů v bílých pláštích a sester v modrých šatech se sněhovými zástěrami, připadalo mi, že jsem na tom hůř, než mi tvrdí. Nad mojí hlavou problikávaly zářivky. Musela jsem zavřít oči, protože můj žaludek dělal kotrmelce. To bude nejspíš tím otřesem mozku. Slyšela jsem povyk, někdo mluvil blízko mě, ale snažila jsem se nevnímat nic z toho. Soustředila jsem se jen na to, jak mě všechno bolí a jak si přeju být doma.

Kolem zápěstí se mi omotaly Billovy teplé prsty. Byla jsem za to vděčná, protože mnou cloumala zimnice, přesto, že venku bylo horko. Dokonce i tady se vzduch vlnil, ačkoliv klimatizace jela na plno a hučela vyčerpáním.

"Bude to dobré, Sylvie," utěšoval mě.

Nepotřebovala jsem utěšit. Potřebovala jsem být v pořádku a potřebovala jsem svojí mámu. Vážně, nikdy v životě jsem nechtěla svojí otravnou, přehnaně starostlivou a praštěnou matku mít u sebe, jako právě teď, v tuhle chvíli.

"Musíš zavolat mámě, že jsem v pořádku," podívala jsem se na něj.

Přikývl. "Už jsem jí volal. Chtěla sem okamžitě přijet, ale ujistil jsem jí, že je všechno v pořádku. Že ty budeš v pořádku."

Chtěla jsem mu vyčíst, že jí nenechal, aby za mnou přijela, ale došlo mi, že by se trmácela kilometry jen kvůli malichernosti. Zlomená žebra, otřes mozku; na to se neumírám. Tedy, alespoň doufám.

"Tak, slečno, teď vás odvezeme na rentgen, potom na krevní testy. Ale vezměte na vědomí, že si tu pár týdnů poležíte." Doktor, který se mnou právě mluvil, byl trochu mladý na to, aby měl doktorát, a k tomu měl ruský přízvuk. Nic, čemu bych mohla důvěřovat.

Zamračila jsem se. "Pár týdnů?"

"Zlomená žebra nejsou žádná legrace."

Normálně bych byla vzteklá, nadávala a já nevím, co ještě, ale teď jsem byla ráda, že ležím a nemusím hýbat ničím jiným, než obličejovými svaly. "Ale vždyť nevíte jistě, jestli jsou zlomená."

"Podle toho, co mi bylo řečeno, budou určitě zlomená. Ale jistotu nám dá až rentgen." Přitom kývl na zřízence a ten mě odvezl do rentgenové místnosti, kde se mnou jednali, jako kdybych byla dítě a potřebovala nosit v bavlnce. Nesnáším, když se semnou jedná jako s dítětem, ale pro tentokrát jsem si nechala svoje moudra pro sebe. Tady vědí, co je pro mě nejlepší, aspoň do doby, než se postavím zase na nohy.

A zatímco čas si pomalu běžel, všechno probíhalo hladce. Dokonce jsem přežila i krevní testy, ačkoliv má strach z jehel. Bojím se jich, jako čert kříže. Po testech mě odvezli na pokoj, kde jsem dostala kapačku, a hrudník mi ovázali pevným obvazem, abych se nemohla hýbat. A vážně, byla jsem ráda, že se můžu vůbec nadechnout. Teprve až když jsem ležela v posteli jako panenka, která se nepohne, dokud si s ní někdo nebude hrát, ke mně doktor pustil dvojčata a sám mě poctil svou návštěvou.

Bill s Tomem se postavili každý na jednu stranu mojí postele, zatímco doktor si na světelné tabuli prohlížel rentgeny. Tvářil se přitom, jakože ví, co dělá. V tomhle případě bych mohla medicínu dělat taky. Tvářit se, jakože všemu rozumím, žádný problém.

"Jak to vypadá?" ozval se Tom netrpělivě.

Pak doktor Jsem rusák a všechno vím, všechno znám, se k nám otočil s rentgenovými snímky v ruce. "Otřes mozku je jasná věc. To znamená minimálně týden v lékařské péči a pak bychom vás mohli propustit."

"Co to znamená, že bychom vás mohli propustit?" zavrčel Bill. Oba dva byli jako na trní a to nemusel ani jeden z nich ležet na nemocničním lůžku ve hnusné košili a učit se nedýchat.

"To znamená, že tu zůstane o pár týdnů déle. Jak jsem řekl, máte zlomená dvě žebra, což vyžaduje delší léčbu a opatrnost z vaší strany."

Chvíli se mi chtělo brečet. Když slzy přešly, měla jsem vztek, že jsem se nechala donutit k tomu, abych zpívala. Kdybych zůstala sedět v zákulisí a nehýbala se, nic by se mi nestalo. Nevěděla jsem, koho mám praštit dřív, jestli Toma nebo doktora. Jediného Billa jsem měla chuť obejmout a vybrečet se mu na rameni.

"Pošlu za vámi sestru. Přinese vám léky proti bolesti." S tím doktor opustil pokoj.

V místnosti zavládlo trapné ticho. Já jsem mlčela, protože jsem ještě pořád zpracovávaly informaci, že ležím v nemocnici po tom, co jsem spadla z pódia na hrazení. Poprvé v životě se mi stal vážný úraz. Nebyla jsem si jistá, jestli mám být vyděšená, nebo se mám smát. Možná jsem mohla dělat obojí. Hystericky se smát a pak se strachy rozbrečet. Dokonalá kombinace pro tuhle chvíli.

"Přerušili jsme na nějakou dobu turné," promluvil Bill jako první.

Podívala jsem se na něj a moje myšlenky byly najednou tytam. "Cože?"

Bill zvedl obočí, jako kdyby mojí otázku nepochopil.

"Jak jste mohli přerušit turné? Co vaši fanoušci?" zformulovala jsem slova tak, aby je jeho mozeček zpracoval.

Pokrčil rameny. "Fanoušci to pochopí. Navíc, bylo by od nás poněkud nepatřičné, kdybychom odjeli a nechali tě tady."

"Myslíš?" nadhodila jsem a ušklíbla se.

Pokračoval, aniž by dal najevo, že mě slyší. "Takže počkáme, až se uzdravíš a pak pojedeme dál. My jsme tě na tuhle cestu kolem světa vytáhli, tak tě o ní nemůžeme připravit."

Povzdychla jsem a sklopila hlavu. Chvíli jsem zírala na deku, která měla barvu, jako kdyby jí někdo pozvracel. To je vtip? A pod tímhle mám spát? Vážně, bylo to jednodušší, když jsem přemýšlela o pozvracené dece, než o tom, jak na tom jsem.

"Nemusíš nám být zase tolik vděčná," neodpustil si Tom kousavou poznámku.

Než jsem si stihla uvědomit, že se nemám hýbat, ohnala jsem se po něm. Až když jsem začala brečet bolestí a odmítla jsem se na rovnat z předklonu, ve kterém jsem zůstala, když uskočil před mojí ránou, pochopila jsem, že to nebyl jeden z mých nejlepších nápadů. Dvojčata se mi snažila pomoct, ale odmítala jsem je. Až když přišla sestra a donutila mě si zase lehnout, jsem se uklidnila. Nacpala mi dva prášky rovnou do pusy a s našpulenou pusou odešla.

Tom se zasmál. "Promiň, ale nemůžu se tvářit vážně. Ty fakt brečíš?"

Uraženě jsem se na něj podívala. "Pojď sem, já ti zlomím dvě žebra a pak si budeme povídat o tom, kdo brečí, chceš?" zavrčela jsem vztekle, ale nevydržela jsem se mračit dlouho. Jeho smích byl nakažlivý jako ptačí chřipka. A když se začal smát i Bill, nemohla jsem se zlobit.

Do pokoje se najednou vřítili Gustav s Georgem jako velká vlna. Vlastně ani nevím, kde doteď byli a v podstatě mi to je jedno. Mám tu dvojčata, tak je mi zbytek světa ukradený.

"Sylvie, jsi v pořádku?" zeptal se Georg a vypadal, že ho to vážně zajímá.

Zvedla jsem jedno obočí. "Ležím v nemocnici, nemůžu se hýbat a mám dojem, že mi exploduje hlava. Do toho jsou tu tihle dva," ukázala jsem na dvojčata. "A smějí se, zatímco já brečím bolestí. Tak co myslíš, jsem v pořádku?" zeptala jsem se.

Georg se ušklíbl. "No, jelikož máš pořád dost humoru, tak asi jo."

Ušklíbnutí jsem mu vrátila a na chvíli přimhouřila oči. Začínala jsem být unavená takovým zvláštním způsobem. Nebo možná jsem nebyla unavená, ale spíš se mi zdálo, že jsem zdrogovaná. Přesně, připadala jsem ji, jako kdybych si dala lajnu a teď se mi celý svět točil před oči. Proboha, doktoři mě zdrogovali! Jsme vůbec v nemocnici?

"Jsi unavená, Sylvie?" pohladil mě Bill po vlasech jako malou holku.

Několikrát jsem zamrkala a připadala si, jako ve zpomaleném filmu. "Oni mě snad zdrogovali," zamumlala jsem. Nahlas jsem nedokázala mluvit a slova mi šla špatně přes rty.

"Připadáš si jako na obláčku?" šťouchl mě Tom, ale dával si pozor, aby mi neublížil. Bylo zvláštní vědět, že umí být i opatrný.

Ani jsem se na něj nepodívala a zavřela oči. Vážně se mi chtělo strašně spát. Byla to divná únava, ne jako když celý den pracujete. Spíš, jako kdyby vás někdo praštil do hlavy, chvíli vás to bolelo a pak jste prostě upadli do bezvědomí.

"Odpočiň si," slyšel jsem ještě byla, než jsem doopravdy usnula.