Po zbytek dlouhého večera jsem seděla bez hnutí na pohovce, bezmyšlenkovitě jsem se dívala, jak ostatní ženy a starší dívky pracují. Zatímco pro ně to byla jen každodenní, nebo spíše každonoční rutina, mě to připadalo ohavné a laciné. Nedokázala jsem si sama sebe představit, jak se k nim pomalu ale jistě přidávám. Neměla jsem vlastně žádný důvod si takovou myšlenku vůbec někdy připustit na rozum, protože jsem věřila, že dostanu práci jako číšnice v restauraci Dereka Spinnera. Myslela jsem si, že si jednou vydělám dost poctivých peněz, abych od něho mohla odejít a začít ten vlastní opravdový život. Ale jakmile utekla každá nová minuta, vzdávala jsem se naděje, že mě čeká příjemná budoucnost. Nestrávila jsem se ani dvacet čtyři hodin a vím, že se odtud nikdy nedostanu. K tomuhle závěru jsem dospěla při pohledu na Mitchie, která sem přišla, když byla jen o rok starší než jsem byla já.

Mitchie přišla sama, z vlastního rozhodnutí, dalo by se říci, že byla stejně naivní, jako jsem byla já. Věřila v něco lepšího, než co získala. A dnes je to několik let, co pracuje pro Dereka Spinnera.

Tma.

Když jsem se znovu probrala z toho příjemně drogového opojení po lécích, které mi nacpala sestra, objímala mě příjemná sametová tma. Netušila jsem, kolik mohlo být hodin, ale podle toho, že jsem v té tmě viděla dva obrysy spících těl, pochopila jsem, že už bude po půlnoci. Dvojčata tu zůstala semnou. Bill ležel na protější posteli stulený do klubíčka, zatímco Tom seděl na židli, hlavu položenou na malém stolku se zeleným umělohmotným ubrusem. Vsadím se, že ráno bude zlámaný, jako kdyby spal na zemi, ale přeju mu to za to, jak se mi smál, když jsem se bolestí nemohla ani narovnat.

Přejela jsem si prsty pomalu v místě, kde jsem zase začínala cítit nepříjemnou bolest. Účinek léků odezněl a bude chvíli trvat, než mi přinesou další, po kterých budu spát jako miminko. Pod prsty jsem cítila, jak mám kůži v tom místě rozpálenou a vsadím se, že ji zdobí krásná fialová modřina.

Zapřela jsem se rukama a se vší opatrností jsem se pokusila posadit. Rána se ozvala takovou silou, že stejně rychle, jako jsem se rozhodla posadit, mě to rozhodnutí přešlo. Nebyla jsem zvyklá pořád ležet v jedné poloze, ale zdálo se, že teď budu muset. Otráveně jsem vydechla a pokračovala v zírání do neprostupné temnoty. Myšlenkami jsem se vrátila k poslednímu okamžiku, kdy jsem ještě stála na nohou. Před tím, než jsem skončila na zemi jako idiot.

Uběhlo pár dní a žádnou velkou změnu nevidím.

Jasně, já vím, všichni mi říkáte, že tomu musím dát minimálně měsíc. Jenomže to mi to dřív vleze na mozek a já skončím v nějakým rakouským blázinci. Ne, vážně už mi tady z toho začíná hrabat. A začíná se to stupňovat.

Nejdřív to bylo jen takové normální povídání sama pro sebe, nebo, v lepším případě, povídání si s plyšákem. To by se snad dalo pochopit. Ale jak čas běží, začínám mít dojem, že to nebude trvat dlouho a nasadí mi svěrací kazajku, protože když si semnou nikdo nechce povídat (nebo se tomu možná snažím vyhýbat já, jelikož moje slovní zásoba odpovídá slovní zásobě debila), chodím si stěžovat ke třem králíkům a co je horší, snažím se o to rakousky. Vážně, kdyby mě někdo slyšel, ťukal by si na čelo a musel by mě praštit.

Navíc, začínám chytat ty jejich manýry. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem řekla sprosté slovo. Jasně, to že ho někde napíšu, je něco jiného, ale když mluvím... Už je to minimálně týden, co jsem neřekla něco neslušného. A když zrovna nemám depresy z toho, že mi nikdo nerozumí a že nikomu nerozumím já, jsem trochu moc klidná. Většinou jsem spíš člověk, co se vzteká, ačkoliv říkám, že ne :)).

Tak je zase sobota, já mám volno, tak jsem si trochu pohrála s dessem. Znáte mě, prostě to zase potřebovalo změnu :))

Pro tentokrát není desing ani trochu zaměřený na nějakou osobnost, na kapely nebo podobně, ale vybrala jsem obrázek, který tak nějak není tématický, ale prostě jen vypadá dobře, když se trochu upraví.

Taky bych vám tímhle chtěla říct, že na blogu nejspíš skončí rubrika Tokio Hotel. Ne snad proto, že bych je přestala mít ráda nebo je přestala poslouchat. Jen si myslím, že existuje milion dalších blogů, kde o nich budete moci číct informace. Já je budu poslouchat pořád, pořád o nich budu psát povídky, protože mě to baví, jen už mě nebaví kopírovat info z tohohle nebo támhletoho blogu. Doufám, že se na mě nebudete kvůli tomu zlobit a neukamenujete mě :))

No, jinak tu snad zůstane všechno při starém. Ještě náhled blogu a Ka-ching, vaše B.

Cítila jsem bolest. Ale nebyla to fyzická bolest, ale bolest, kterou jsem vnímala jen ve své mysli. Člověk, jenž byl člověkem jako já, mi dokázal ublížit. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že bolest může být tak spalující pro duši. Uvnitř sebe jsem vnímala oheň, jehož plameny mě pomalu polykaly, schvacovaly moje tělo jako kmen stromu, olizovaly mou kůži jako hladkou kůru. Nedokázala jsem vnímat nic z toho, co kolem mě existovalo, nic, kromě té bolesti. Po spáncích mi stékaly slzy, hladily mě po pokožce a tiše umíraly v mých vlasech.

Slyšela jsem hlasité sténání Dereka Spinnera nad mým tělem, cítila jsem, jak hluboko se dotýká uvnitř mého těla, vnímala jsem jeho pevné svaly jako ocelové provazce pod prsty, ale nic z toho nebylo tak důležité, jako to, co se odehrávalo v mé hlavě. Chtěla jsem křičet, ale moje výkřiky se ztrácely ještě dřív, než stihly opustit má ústa. Těžce se mi dýchalo. Přála jsem si ztratit vědomí, abych na chvíli utekla té hrozné bolesti.

Uslyšela jsem bít hodiny na stěně, kterých jsem při svém příchodu nevšimla. Zdálo se, že minuty ubíhaly rychle, ale mě připadaly jako celé dny. Otočila jsem hlavu a uviděla sama sebe ve velkém zrcadle. Přesto, že jsem nebyla osamělá, moje oči se dokázaly soustředit jen na můj vlastní odraz.

Nemocnice.

Od malička nesnáším nemocnice, nesnáším zápach desinfekce, který mě štípe v nose a nesnáším ten pocit beznaděje, jímž na mě tohle místo dýchá. Myslím, že lidé, kteří tu pracují, musí mít pevné nervy a silný žaludek. Já nemám ani jedno. A teď, když mě vezli na nosítkách uličkami kolem doktorů v bílých pláštích a sester v modrých šatech se sněhovými zástěrami, připadalo mi, že jsem na tom hůř, než mi tvrdí. Nad mojí hlavou problikávaly zářivky. Musela jsem zavřít oči, protože můj žaludek dělal kotrmelce. To bude nejspíš tím otřesem mozku. Slyšela jsem povyk, někdo mluvil blízko mě, ale snažila jsem se nevnímat nic z toho. Soustředila jsem se jen na to, jak mě všechno bolí a jak si přeju být doma.

Kolem zápěstí se mi omotaly Billovy teplé prsty. Byla jsem za to vděčná, protože mnou cloumala zimnice, přesto, že venku bylo horko. Dokonce i tady se vzduch vlnil, ačkoliv klimatizace jela na plno a hučela vyčerpáním.

"Bude to dobré, Sylvie," utěšoval mě.