Auto Dereka Spinnera už samo vypovídalo o charakteru zámožného muže. Já se v autech příliš nevyznám, takže jediná slova, kterými jsem ho mohla popsat, byla velké, prostorné a lesklé jako vánoční ozdoby. Vsadím se, že uvnitř jsou kožené potahy, lahev se šampaňským a osobní řidič v placaté čepici, co si říká James.

Derek Spinner vypadal na to, že si takové auto může dovolit a ne jen jedno jediné. Byl vysoký, měl široká ramena, pevné tělo oblečení ve drahém saku, džínových kalhotech a kožených polobotkách. Bílou košili měl u krku rozepnutou, takže bylo vidět tmavé ochlupení na jeho svalnaté hrudi. Jeho obličej byl příliš ostře řezaný, lícní kosti znatelně viditelné. Zpod hustého obočí se na mě dívaly dvě jasně zelené oči a plné rty se usmívaly. Zřejmě ho těšilo to, co vidí.

Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá, ale mlčela jsem, obličej mi zkameněl v neutrálním výrazu. Nedávala jsem najevo žádnou emoci, zatímco sestra Cornelie byla štěstím bez sebe pokaždé, když s panem Spinnerem mluvila po telefonu, nebo ho viděla osobně.

Derek Spinner tu nebyl poprvé. Většina dívek končí v jeho rukách. Podle všech sester to byl milý a dobrosrdečný muž, protože nenechal na holičkách dívky, které by jinak nejspíš skončily na ulici. Ochotně se jich ujímal, dával jim práci a střechu nad hlavou. Šlechetnost sama.

"Pane Spinnere, ráda vás tu opět vidím," přivítala ho sestra Cornelie a kdyby se usmívala ještě víc, praskne jí její vrásčitý obličej.

Derek Spinner se usmál stejně široce jako stará dáma. "Díky za vřelé přivítání, sestro Cornelie. Víte, že se k vám vždy vracím rád." To, co řekl, nevyznělo příjemně. Kdyby prohodil, že dívky ze sirotčince jsou nejlepší pracovní silou, vyznělo by to úplně stejně. "To je ta dívka? Sienna se jmenuje, nemám pravdu?" zeptal se a kývl kulatou bradou směrem ke mně.

Sestra Cornelie se na mě taky podívala. "Ano, to je Sienna. Je chytrá, ale velmi plachá. Nemá tu moc přátel, snad jí bude venku ze sirotčince lépe," pokývala hlavou a zatvářila se dojatě.

"Dobře se o ní postarám," ujistil sestru Cornelii pan Spinner a natáhl ke mně ruku. "Omlouvám se, ale mám ještě nějakou schůzku, pospíchám. Sienno, můžeme vyrazit?"

Stáhla jsem obočí. Měl hluboký a ostrý hlas, přesně takový hlas, který patří špatným lidem. Takovým lidem, o kterých by sestra Cornelie řekla, že je pro ně nebeská brána uzavřená. Ale Derek Spinner, přesto, že měl takový hlas, byl ctihodný muž.

"Pojď, Sienno, nebudeme pana Spinnera zdržovat."

Když jsem udělala dva kroky k sestře Cornelii, pokřižovala mě na čele a usmála se. Tím vyjádřila sbohem a popřála mi tak dlouhý a šťastný život. Určitě bude dlouhý, ale kdo ví, jestli bude šťastný? Neřekla jsem nic, mlčela jsem jako stěna a pomalu postoupila k Dereku Spinnerovi. Ten mě s jistotou objal kolem ramen a já jen stěží odolávala touze jeho paži setřást.

"Ještě jednou děkuji, sestro Cornelie. Snad se zase brzy uvidíme."

"V to doufám, pane Spinnere. Ať vás Bůh provází." S těmi slovy zavřela kovovou bránu sirotčince a nechala mě nastoupit do luxusního auta, které mě mělo odvézt na další cestu životem.

Posadila jsem se do měkké kožené sedačky, pan Spinner zaujal místo vedle mě. Motor pod kapotou potichu zavrněl a auto se bez sebemenšího škubnutí rozjelo po štěrkové silnici. Kolem sebe jsem měla příliš prostoru, abych se mohla cítit ztracená už teď. Dívala jsem se skrz tmavé sklo, jak se svět kolem mě mění. Klidné prostranství okolo sirotčince se změnilo na ruch velkoměsta. Harrisburg se přede mnou otevřel jako pekelná tlama.

Pan Spinner si mě nevšímal. Jakmile se za ním zabouchly dveře automobilu, přitiskl si k obličeji mobilní telefon a neustále s někým mluvil. Měl přízvuk, který jsem neuměla pojmenovat. Hovořil rychle, skoro až drmolil, takže většinu slov jsem nerozuměla. Vlastně jsem ani neměla poslouchat. Sklopila jsem hlavu a snažila se představit si, jak to bude v mém novém životě vypadat, ale moje představivost nesahala tak daleko.

Pan Spinner se na mě po nějaké chvíli podíval. Samozřejmě až poté, co zavěsil telefon. "Neměj strach, maličká. Bude o tebe dobře postaráno," usmál se, ale v tom úsměvu nebyla ani trocha upřímnosti. Měla jsem pravdu. Není to dobrý člověk. A o mě nebude dobře postaráno.

"Nemám strach," odvětila jsem. Můj hlas nezněl zrovna přesvědčivě, ale důležité bylo, že jsem to myslela vážně. Můj život nebyl nikdy dost snadný, abych přemýšlela o tom, co budu dělat v následující vteřině. Až doteď jsem jednala podle svého nejlepšího mínění a dělala věci z vteřiny na vteřinu. Až překročím práh nového domu, zjistím, co mě čeká.

"Jsme na místě," řekl pan Spinner, jako kdybych předtím vůbec nic neřekla.

Otočila jsem hlavu, abych viděla, že jsme v centru města, před obrovskou budovou, která se na první pohled zdála jako honosný hotel. Možná, že to z části hotel zahrnovalo, společně s casinem, restaurací a nočním klubem. Už jsem se nedivila, že je Derek Spinner tak bohatý a zámožný. Pokud vlastní takové podniky po celé Pensylvánii, nemusí mít strach z nouze. Lidé vždycky budou toužit po pokušení a troše radosti.

Přesto, že mě vychovávali k životu v čistotě a slušnosti, vím, jaký svět tam venku. Z knih, z novin. Nikdo nikoho nikdy neuchrání před nebezpečím, které číhá ve stínech. Možná, je lépe nejprve vědět, než se s tím setkat poprvé tváří v tvář.

Pokud si vzpomínám, bylo mi řečeno, že budu pracovat jako servírka v restauraci. Že se budu mít dobře, ale teď, když jsem se dívala na cizí budovu, bylo mi jasné, že můžu skončit i úplně jinak. Může se po mě slehnout země jako po Deborah. Sestry ze sirotčince si myslely, že s námi je vždycky dobře naloženo. Jen bůhví, jak by se zachovaly, kdyby zjistily, jaká je pravda.

"Musíme jít, Sienno, pospíchám," pobízel mě Derek Spinner. "Chci tě seznámit s někým, kdo ti řekne víc o tvojí práci. Také tě tu provede. Až se vrátím ze schůzky, budu se ti osobně věnovat." Rychle mě doprovodil k velkým skleněným dveřím budovy, kde už čekal další muž. A tenhle nebyl ani z poloviny tak elegantní jako nechutný.

Byl vysoký, ačkoliv o něco málo menší, než Derek Spinner. Černé vlasy měl uhlazené a přilepené k hlavě, vzadu svázané kouskem kůže do ohonu. Tmavě hnědé oči se na mě nedívaly příliš přátelsky. Ve tváři měl přísný výraz a modré sako bylo příliš výstřední, než aby mu slušelo. Měl image typického záporáka. Kolem krku měl pevně staženou kravatu a na prstech masivní zlaté prsteny. Zřejmě dával rád najevo, že je bohatý.

"Sienno, tohle je Kevin Evans. Je ředitelem nočního klubu. Přidělí ti práci a povede tě tu. Kevine, tohle je Sienna," ukázal prstem na Kevina. "Chci, aby s ní bylo co nejlépe naloženo. Večer se vrátím, chci, aby byla připravená."

Kevin se na mě usmál. "Jistě, Dereku."

Samozřejmě, že jsem se chtěla zeptat, co to znamená připravená a proč jsem byla předána do rukou někoho, kdo nevede restauraci, ve které jsem měla být servírkou. Ale přesto jsem nevydala ani hlásku. Neměla jsem dost odvahy, abych bránila sama sebe. Nechávala jsem sebou manipulovat. Poslušně jsem popošla, když mě Kevin Evans vzal nad loktem a přitáhl si mě k boku. Mluvil s Derekem Spinnerem, zatímco já jsem se vyděšeně rozhlížela.

Tahle část vypadala jako hotelová recepce. Pult s tou nejlepší počítačovou technikou z třešňového dřeva a několika zaměstnanci v těch nejlepších uniformách, bílé stěny se zlatým zdobením, mramorové podlahy, křišťálové lustry.

"Tak jdeme, děvenko, máme hodně práce," prohlédl si mě od hlavy až k patě.

Následovala jsem ho a při pohledu na lidi, kteří nás míjeli, jsem si uvědomovala, jak moc jsem obyčejná. Nepatřím se, ale to žádná z dívek, které jsem znala a které sem odvedli.

Prošli jsme recepcí a pak dlouhou tmavou chodbou, která vedla k jednomu velkému sálu. Teď v něm bylo nepříjemné šero, ale podle toho, co jsem viděla, tohle byl ten noční klub. Vysoké pódium s několika tyčemi, tři velké bary, kulaté stolky s židlemi, spousta světel a určitě nebude chybět ani hlasitá hudba. Začínala jsem mít strach, přesto, že jsem řekla, že se nebojím. Takhle jsem si nepředstavovala svůj nový svět.

"Měla jsem pracovat jako servírka," řekla jsem potichu a cítila v očích slzy.

Kevin Evans se zasmál. "Kočičko, to, co se řeklo, neznamená, že to tak bude. Pan Spinner s tebou má velké plány. Měla bys mu být vděčná, jinak bys skončila na ulici."

Zaťala jsem zuby. Ve mně bojovalo několik emocí. Zoufalství, proč se tohle děje mě? Nejistota, co se mnou bude? Vztek, já nenávidím lži. Zůstala jsem stát na místě a rozhlížela jsem se. Musel na mě být pohled jako na malou dívku, která je ztracená.

"Je čas tě připravit pro pana Spinnera, holčičko." Kevin Evans mě odtáhl za pódium, kde byla místnost, která připomínala šatnu. A najednou jsme už nebyli sami. Byla tu spousta dívek a žen, které nebyly o moc starší, než jsem já.

"Sienno, seznam se svými kolegyněmi," zavrněl Kevin Evans. "Řekněte jí co a jak!" zařval na ostatní. "A ať je večer připravená pro pana Spinnera. Má s ní jisté plány." Jakmile dozněla jeho slova, pohladil mě po vlasech a odešel.