Donucení.

Udělala jsem to jenom z donucení. A možná proto, že jsem nechtěla, aby kluci vypadali před fanoušky jako idioti. Když řekli, že budou mít překvapení z osobního života a já bych tam nebyla, zřejmě by jim to na slávě moc nepřidalo. A jak říkal David, díky mě se kolem Tokio Hotel zvedne popularita.

Ale na druhou stranu jsem pořád zastávala názor, že nedělám správnou věc. Ne, nikdy mě ani nenapadlo, že bych chtěla žít život, jako žijí dvojčata a Georg s Gustavem. Nikdy by mě nenapadlo bavit se v ostrých světlech reflektorů a už vůbec se bavit tím, že nemám vůbec žádné soukromí. Upřímně řečeno, asi tenhle život dost dobře nechápu. A o to víc mě samotnou zaráží, že jsem se do toho nechala namočit.

Zbytek dne se mohl celý tým vizážistů a stylistů přetrhnout, aby ze mě udělali holku, která do toho života plného pokušení, peněz, slávy a luxusu patří. Jako člověk razantním změnám moc nefandím, ale teď byly nejspíš potřeba jako sůl. Nikdo se mě neptal, jak se ráda oblékám, jak se ráda líčím a podobně. Nikdo se mě nezeptal, jaké mám ráda barvy a jak se cítím nejvíc přirozená. Prostě odněkud vytáhly oblečení všeho druhů v mé velikosti, nastartovaly fény, kulmy a nůžky na vlasy, pudřenky, rtěnky a já nevím, co ještě. Mohla jsem si připadat důležitá, ale nepřipadala jsem si tak. Spíš mě otravovalo, kolik lidí se ze mě snaží udělat slečnu Dokonalou.

Viděla jsem toho spoustu, ale nedokázala jsem si představit, jak to dohromady bude vypadat. Křiklavé barvy, spousta třpytek a to nejen na oblečení. Barvy na vlasy všech možných odstínů. Laky, tužidla. Začínala jsem se bát, že až semnou skončí, nebude to mít semnou nic společného. Až se podívám do zrcadla, uvidím někoho úplně cizího.

"Jak se cítíš?" zeptal se mě Bill, když mi podíval sklenici džusu.

Ušklíbla jsem se. "Vsadím se, že budu vypadat jako klaun, až se mnou tihle všichni skončí." A samozřejmě mi neunikly otrávené pohledy několika lidí, kteří mě opečovávali. "Nedívejte se na mě tak," okřikla jsem je. "Vsadím se, že nevíte, co znamená pojem přirozená a krása, co?"

Bill se usmál. "Neboj se. Pokud nevěříš jim, věř mně. Mám s nimi dost zkušeností a oni vědí nejlépe, co dělají."

Ušklíbla jsem se a nechala si další poznámky pro sebe. Přece jenom, když už ti všichni začali něco dělat, ať to taky dodělají. Nerada bych skončila učesaná neučesaná, oblečená neoblečená, nalíčená nenalíčená a podobně.

"Hele, Sylvie, už teď tě začínám milovat!" houkl na mě Tom od své videohry, od které se od zkoušky a rozhovoru s novináři nehnul. Vsadím se, že se na mě ani nepodíval, prostě jen řekl první pitomost, která mu přišla na jazyk. Nedivila bych se tomu, byl by to typický Tom. A pro tentokrát jsem jeho i jeho výrok nechala bez komentáře.

Upřímně řečeno, po patnácti minutách mě to přestávalo bavit. Začínala jsem se tvářit znuděně, ale nikdo si toho nevšímal. Když jsem viděla, že to nepomáhá, pokusila jsem se zabývat jen svými myšlenkami, ale jelikož se mi zdálo, že myslím jen na to, jak se večer ztrapním, tak jsem i tohle řešení nudy zavrhla. Chvíli jsem pozorovala kluky, kteří hráli fotbálek, ale jejich pořvávání a přátelské nadávky taky nebyly zrovna ideální zábava pro mě, která jsem musela sedět a nechávat se sebou dělat něco, co jsem sama ani nechtěla.

Po několika dalších chvílích ke mně přišel Bill. "Tak co?"

Zvedla jsem obočí, čímž jsem vyjádřila němou otázku.

"Bavíš se dobře?" pokračoval.

Pokusila jsem se znít co nejmíň unuděně, když jsem odpovídala. "Sedím na židli, zatímco mě někdo tahá za vlasy a matlá mi na obličej něco odporného. Takže ne, nebavím se moc dobře."

"Ještě chvíli vydrž, už tě jenom nalíčí a bude to hotové. S oblečením ti rád poradím já, chceš?"

Zamračila jsem se. "Musím se ještě speciálně obléknout?"

"Vzhled je základ úspěchu!" ozval se Tom, aniž by se na mě podíval.

"V tom případě nechápu, jak se z tebe mohla stát hvězda," opáčila jsem bez špetky emoce.

Někdo z těch, kteří ze mě dělali hvězdu showbyznysu, se zasmál, zatímco Tom se na mě zamračil. Nemyslel to vážně. My dva na sebe děláme takové obličeje pořád. Není v tom nic osobního. Útočíme na sebe, ale máme mezi sebou nepsané pravidlo - nebodat do bolestivých míst. To by nebylo fér ani pro jednoho z nás.

"Hotovo," ozval se konečně někdo.

Snažila jsem se, abych úlevně nevydechla a rychle se nezvedla ze židle a neutekla z místnosti. Vážně, zdřevěněl mi zadek a z toho věčného dohadování se o tom, jestli mi víc bude slyšet fialová nebo černá, jsem měla až po krk. Ale když už jsem tu musela trpět, podívám se na konečný výsledek.

Nejdřív si mě všichni prohlédli z dálky. Podle nadšených tváří specialistů na zevnějšek se zdálo, že jsou spokojení s tím, co vytvořili. Když ke mně svou pozornost obrátili i kluci z kapely spolu s Davidem, něco mi říkalo, že se mnou udělali trochu víc, než mě jenom upravili. Proč? Protože jsem v životě neviděla Toma Kaulitze takhle zírat na holku. Nějakou chvíli ho znám. Když se dívá na objekt svého zájmu, tváří se spokojeně a div nevrní blahem. A teď měl v očích jiskru údivu.

"Kdo by to byl řekl, že z toho kotěte vyroste taková kočka, co?" podotkl Georg.

Trochu neotřepaná fráze, ale prosím. Podívala jsem se na Billa, protože podle jeho výrazu vždycky poznáte, jestli je něco dobře nebo špatně. A jelikož mu na rtech pohrával nadšený úsměv a div netleskal rukama, pochopila jsem, že je to dobře.

"Otoč se," vybídl mě.

Ne, nebyl to žádný osudový okamžik změny, jako vidíte ve filmech. Žádné pomalé a roztřesené otočení, chvíli sklopené oči a pak pohled do zrcadla. Prostě jsem se otočila a zůstala zírat na osobu v zrcadle. No, musím říct, že ze začátku jsem na sebe zírala poněkud zděšeně.

"Všechno v pořádku, Sylvie?" zeptal se David, který stál vedle mě.

Ukázala jsem na dívku v zrcadle. "Kdo to je?" Ta osoba totiž nemohla být já. Já jsem měla rezavé vlasy jako plameny. Dobře, nebyla to moje přírodní barva, ale dobře ukazovala na můj charakter. Teď moje kadeře zářily čokoládovým odstínem. Jindy bezvýrazná pleť získala nádech broskvové barvy a na lícních kostech se jemně leskla. A šedé oči v černých stínech doslova zářily. Napadlo mě, že vypadám jako porcelánová panenka, ale hezká porcelánová panenka. V životě by mě nenapadlo, jak se může z Popelky stát opravdová princezna. Oh, dobře, tohle už trochu přeháním.

"Tak tahle holka je moje!" přihlásil se Tom jako první o pozornost.

"Zapomeň na to," usadil ho David. "Už takhle jste se rozhodli ji předhodit večer na koncertě."

"Tomův stupidní nápad," připomněl mu Bill.

Otočila jsem se zase čelem k nim. "Tak moment," zvedla jsem ruce dlaněmi nahoru. "Ještě pořád mi nikdo z vás neřekl, co bych měla zpívat?"

"Znáš jejich hudbu?"

"Od A do Zet," odvětila jsem s klidem. "Ale to neznamená, že každou skladbu umím zazpívat."

David chvíli mlčel a vypadal, že přemýšlí. "Bille, možná by ses s ní měl domluvit ty."

Bill se na mě podíval a pousmál se. "Tak pojď, něco vymyslíme."

Následovala jsem ho z maskérny do šatny, kde by mohla ozvěna sama o sobě vystupovat na pódiu.

"Tady chceš zkoušet? Uslyším se třikrát!" podotkla jsem.

Bill zakroutil hlavou. "Ty se nepotřebuješ slyšet. Na pódiu sama sebe stejně neuslyšíš. Chci tě slyšet já, abych věděl, co si spolu zazpíváme."

"Nějaký nápad?"

"Na to jsem se tě chtěl zeptat já," posadil se na pohovku.

Pokrčila jsem rameny. "Hm, Mám hodně oblíbený skladeb," odvětila jsem. "Kterou máš rád ty?"

Podepřel si rukama hlavu. "Mám je rád všechny, napsal jsem je."

"Pravda."

"Je na tobě, kterou vybereš."

Přemýšlela jsem nad odpovědí jen pár sekund. Vlastně jsem už od začátku, co jsem přistoupila na tenhle pitomý nápad, měla vybranou skladbu, kterou jsem si vždycky chtěla s Billem zazpívat. Myslím vždycky od chvíle, co jí znám. "Attention," odpověděla jsem mu.

"Dobrý výběr," podotkl Bill.

Přikývla jsem. "Neptej se mě, proč jí mám ráda. Ale je to moje nejoblíbenější skladba."

Vstal z pohovky a bokem se opřel o malý bar, která stál vedle pohovky. Chvíli si pro sebe jen tak probrukoval a pak začal zpívat. Nejdřív jen tak potichu a postupně jeho hlas sílil. Napodobila jsem ho, začala jsem broukáním a později jsem přidala i slova a mě samotnou překvapilo, jak dobře to zní. Nikdy bych o sobě neřekla, že umím zpívat, ale teď jsem nejen já viděla, nebo spíš slyšela, že nejsem zase tak mizerná zpěvačka. Třeba ten koncert nebude takové melodrama.