Donucení.

Udělala jsem to jenom z donucení. A možná proto, že jsem nechtěla, aby kluci vypadali před fanoušky jako idioti. Když řekli, že budou mít překvapení z osobního života a já bych tam nebyla, zřejmě by jim to na slávě moc nepřidalo. A jak říkal David, díky mě se kolem Tokio Hotel zvedne popularita.

Ale na druhou stranu jsem pořád zastávala názor, že nedělám správnou věc. Ne, nikdy mě ani nenapadlo, že bych chtěla žít život, jako žijí dvojčata a Georg s Gustavem. Nikdy by mě nenapadlo bavit se v ostrých světlech reflektorů a už vůbec se bavit tím, že nemám vůbec žádné soukromí. Upřímně řečeno, asi tenhle život dost dobře nechápu. A o to víc mě samotnou zaráží, že jsem se do toho nechala namočit.

Auto Dereka Spinnera už samo vypovídalo o charakteru zámožného muže. Já se v autech příliš nevyznám, takže jediná slova, kterými jsem ho mohla popsat, byla velké, prostorné a lesklé jako vánoční ozdoby. Vsadím se, že uvnitř jsou kožené potahy, lahev se šampaňským a osobní řidič v placaté čepici, co si říká James.

Derek Spinner vypadal na to, že si takové auto může dovolit a ne jen jedno jediné. Byl vysoký, měl široká ramena, pevné tělo oblečení ve drahém saku, džínových kalhotech a kožených polobotkách. Bílou košili měl u krku rozepnutou, takže bylo vidět tmavé ochlupení na jeho svalnaté hrudi. Jeho obličej byl příliš ostře řezaný, lícní kosti znatelně viditelné. Zpod hustého obočí se na mě dívaly dvě jasně zelené oči a plné rty se usmívaly. Zřejmě ho těšilo to, co vidí.

Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá, ale mlčela jsem, obličej mi zkameněl v neutrálním výrazu. Nedávala jsem najevo žádnou emoci, zatímco sestra Cornelie byla štěstím bez sebe pokaždé, když s panem Spinnerem mluvila po telefonu, nebo ho viděla osobně.

Nemám minulost.

Byla jsem ještě dítě, když mě našli na prahu sirotčince Saint Matthew. Neexistovala jsem, neměla jsem jméno. Nikdo nevěděl, odkud jsem se vzala. Byla jsem jako duch, přestože jsem vypadala jako každý jiný člověk. Jediné znamení, které mě kdy odlišovalo od ostatních, byla dvě vytetovaná křídla na mých zádech.

Říkají, že je mám od narození. A čím jsem byla starší, tím byla křídla větší, jako kdyby rostla se mnou. A i já jsem se měnila. Zatímco ostatní měli oči v barvě modré, zelené, šedé nebo hnědé, já je měla křišťálově čiré. Ostatní měli pleť snědou, olivovou, broskvovou, já jí měla mléčně bílou. A zatímco jiné dívky vypadaly žensky, já jsem byla drobná, štíhlá a nezajímavá.

Dali mi jméno Sienna, střechu nad hlavou a pevnou zem pod nohama. Ale nikdy mi nedokážou dát to, po čem toužím nejvíc - hřejivou náruč lásky.

Seděla jsem na střeše sirotčince a dívala se na zatažené nebe. Tohle bylo jediné místo, kde jsem měla čas a prostor na přemýšlení. Jediné místo, na kterém by nikoho ani nenapadlo mě hledat. Chodila jsem sem od chvíle, kdy jsem si byla na nohou jistá.

■ SUNDOWN

------------------------------------------------------------