Nemocnice.

Od malička nesnáším nemocnice, nesnáším zápach desinfekce, který mě štípe v nose a nesnáším ten pocit beznaděje, jímž na mě tohle místo dýchá. Myslím, že lidé, kteří tu pracují, musí mít pevné nervy a silný žaludek. Já nemám ani jedno. A teď, když mě vezli na nosítkách uličkami kolem doktorů v bílých pláštích a sester v modrých šatech se sněhovými zástěrami, připadalo mi, že jsem na tom hůř, než mi tvrdí. Nad mojí hlavou problikávaly zářivky. Musela jsem zavřít oči, protože můj žaludek dělal kotrmelce. To bude nejspíš tím otřesem mozku. Slyšela jsem povyk, někdo mluvil blízko mě, ale snažila jsem se nevnímat nic z toho. Soustředila jsem se jen na to, jak mě všechno bolí a jak si přeju být doma.

Kolem zápěstí se mi omotaly Billovy teplé prsty. Byla jsem za to vděčná, protože mnou cloumala zimnice, přesto, že venku bylo horko. Dokonce i tady se vzduch vlnil, ačkoliv klimatizace jela na plno a hučela vyčerpáním.

"Bude to dobré, Sylvie," utěšoval mě.

Halo Leute,

tak jste chtěli vědět, jak se tady mám?

No, co bych vám asi tak mohla říct. Vídeň je velká jako kráva, ztratila jsem se hned před barákem:)). Ale mám tu všechno od knihkupectví až po obrovské nákupní centrum přímo pod nosem. A to nejsem nikde blízko velkého dění ve Vídni.

Co se týče mojí nové rodinky, tak jsou to fajn lidi, jsou na mě hodní, mají hodné děti a pekárnu, kde pečou super chleba a koblihy:)). Ale já tam radši nechodím, tam by se mnou mohli chtít mluvit. A jelikož mě snad zná už jedna čtvrtina Vídně, radši se zrdžuju doma a uklízím:)).

Co se jazyku týče, nechápu, jak jsem mohla odmaturovat a druhý den jsem chtěla jet domů, ale nějak jsem se přes to nakonec přenesla a snažím se, co to jde. Všichni mi říkali, že dva dny nestačí k tomu, abych šprechtila jako blázen, tak tomu dám měsíc.

Rok bude dlouhá doba, ale sama jsem si to vybrala. Nejvíc jsem si asi zamilovala tři ušáky, protože ti nemluví *FUNNY*. Myslím, že kdyby tu nebyla ta jazyková bariéra, všechno by šlo samo. Ale i tak se mi tu líbí, ačkoliv zatím si nejsem jistá, že bych tu vydžela dýl, jak ten rok. Nejen kvůli tomu, že město je to jako kráva, ale taky proto, že mi tu chybí dost jistých osob.

Tak jako tak, tohle je teď něco jako provizorní domov a dokud tu na mě nikdo neřve, nenadává mi, tak je to fajn. A na to, jak jsem držkovala na děti, tak mám tyhle dvě už teď ráda. Jsou hodné a snaží se mi pomáhat s němčinou.

Vlastně, je to skoro jako pobyt u známých na dlouhou dobu. Nic, co bych nemohla zvládnout...

Nervozita.

Nikdy v životě jsem nebyla tak nervózní jako právě teď. Cítila jsem, jak se mi klepou kolena, nehty jsem si zatínala do dlaní, které se mi potily. Kousala jsem se do jazyka, abych na sebe ve vlastní hlavě nekřičela. Vždycky, když jsem něco dělala, donutila jsem se to udělat v klidu a dobře. Ale zrovna v tuhle chvíli jsem si byla jistá, že to udělám úplně špatně a ještě u toho zešílím nejistotou.

Ke stádiu klidu mi ani moc nepomáhalo to, v čem jsem byla oblečená. Oni všichni ze mě udělali třpytivou panenku Barbie. Jediné, co se mi líbilo, bylo to, jak jsem byla nalíčená, ale koženkové legíny, třpytivý top s vestou a vysoké kozačky mi zrovna nelahodily. Navíc jsem byla o třicet kilo těžší díky šperkům na krku, rukou a prstech. Připadala jsem si jako chodící reklama na bižuterii a oděvy. Měla jsem chuť to ze sebe všechno servat a s křikem utéct.

Leute,

na nějakou dobu (neurčitou dobu) je tohle poslední článek, který sem píšu. Většina z vás ví proč, tak mi to snad nemáte za zlé.

Slibuju, že, hned jakmile budu mít volnou chvíli, navalím vám sem info, jak se mi v novém světě daří, pokusím se dohnat díly v povídkách a dohnat články..

Prosím vás o trpělivost, vím, že poslední dobou tu toho moc není, ale nejen, že nebyl čas, ale taky jiné starosti, tím vás nebudu zdržovat. Takže, jen prosím strpení a ozvu se opravdu co nejdřív.

Tak mi držte palce a zatím se tu mějte dobře :) Vaše B.

Kolem mě se odehrávaly různé scénáře, ale byla jsem schopná vnímat je jen z dálky. Vím, že kolem mě někdo chodil, snad na mě i někdo mluvil, ale nevím, jestli si dokážu vybavit tvář dotyčného. Nejsem si ani jistá, zda to byl muž nebo žena. Ten někdo mi stále pokládal otázky, možná mnou i třásl, protože jsem neodpovídala. Dívala jsem se neustále před sebe, v mojí hlavě se neustále převalovaly myšlenky jako vlny. Příliv a odliv.

Všichni mluvili a mluvili příliš nahlas. Muži i ženy. Pohybovali se rychle, smáli se, ačkoliv nevím čemu. Byla jsem zaneprázdněná sama sebou. Zmatená a schovaná v koutku svého malého světa, tak jsem si připadala. A přesto, že jsem doufala, že mě nikdo neuvidí, viděli mě všichni, kteří se ocitali kolem mě. Tolik lidí, před kterými jsem se chtěla skrýt.

Moje oči přelétly místnost, když u hlavního vstupu do šatny zpozorovaly pohyb. Myšlenky se najednou ztratily ve tmě a ovládla mě nejistota. Nevnímala jsem hlasitý tep, který mi duněl v uších. Srdce mi tlouklo rychle, jako kdyby se snažilo vyskočit z mé hrudi a nabídnout se těm, kteří o něj nestáli. Bylo hloupé. Hloupé a naivní, stejně jako já.

Zdravím, přátelé!

Dneska ráno jsem dospěla k závěru, že je na čase říct zase pár slov, udělat vám obrázek o tom, co se děje nebo neděje.

Učitě jste si všichni všimli, že se poslední dobou na blogu moc neděje. Tímto bych se měla omluvit, protože nějak postrádám čas. Už tuhle neděli odjíždím na rok do zahraničí, proto je o mě málo vidět, málo slyšet.

Jo, plní se mi jeden z mnoha snů, který jsem kdy měla. Původně jsem sice měla v plánu postít svou návštěvou Německo, ale to bylo tehdy, kdy byli Tokio Hotel na vrcholu slávy a já byla malá puberťačka. Dneska je jedno, kterou z německy mluvících zemí jsem si vybrala. Tentokrát je to Rakousko, Vídeň.

Kevin Evans zmizel za dveřmi a lesklou oponou. Otočila jsem se za ním, a když se mi ztratil z dohledu, odvrátila jsem pohled zpátky k ostatním. Bylo tu šest žen středního věku, ale byly neuvěřitelně atraktivní. Člověk by jim netypoval víc, jak pětadvacet let, kdyby si nevšiml drobných vrásek kolem očí a koutků úst. Já jsem si všímala detailů, proto mi neunikly. Za nimi jako za hradbou postávalo několik dívek, které mohly být stejně staré nebo jen o něco málo starší, než jsem já. Všechny vypadaly jako panenky z porcelánu, neměly na sobě jedinou chybu. Bezchybné líčení, bezchybně učesané vlasy a téměř stejné oblečení. Všechny vypadaly, jako kdyby je vystřihly ze sprostého filmu. Tmavé síťované nadkolenky se širokou gumou kolem stehen, nebo punčocháče, korzetové body s krajkami a šněrováním na bocích či zádech ve všech různých barevných odstínech. K tomu lesklé boty na vysokých podpatcích s pásky přes nárt a jako perlička na konec; umělé peří nebo perly ve vlasech.

Donucení.

Udělala jsem to jenom z donucení. A možná proto, že jsem nechtěla, aby kluci vypadali před fanoušky jako idioti. Když řekli, že budou mít překvapení z osobního života a já bych tam nebyla, zřejmě by jim to na slávě moc nepřidalo. A jak říkal David, díky mě se kolem Tokio Hotel zvedne popularita.

Ale na druhou stranu jsem pořád zastávala názor, že nedělám správnou věc. Ne, nikdy mě ani nenapadlo, že bych chtěla žít život, jako žijí dvojčata a Georg s Gustavem. Nikdy by mě nenapadlo bavit se v ostrých světlech reflektorů a už vůbec se bavit tím, že nemám vůbec žádné soukromí. Upřímně řečeno, asi tenhle život dost dobře nechápu. A o to víc mě samotnou zaráží, že jsem se do toho nechala namočit.

Auto Dereka Spinnera už samo vypovídalo o charakteru zámožného muže. Já se v autech příliš nevyznám, takže jediná slova, kterými jsem ho mohla popsat, byla velké, prostorné a lesklé jako vánoční ozdoby. Vsadím se, že uvnitř jsou kožené potahy, lahev se šampaňským a osobní řidič v placaté čepici, co si říká James.

Derek Spinner vypadal na to, že si takové auto může dovolit a ne jen jedno jediné. Byl vysoký, měl široká ramena, pevné tělo oblečení ve drahém saku, džínových kalhotech a kožených polobotkách. Bílou košili měl u krku rozepnutou, takže bylo vidět tmavé ochlupení na jeho svalnaté hrudi. Jeho obličej byl příliš ostře řezaný, lícní kosti znatelně viditelné. Zpod hustého obočí se na mě dívaly dvě jasně zelené oči a plné rty se usmívaly. Zřejmě ho těšilo to, co vidí.

Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá, ale mlčela jsem, obličej mi zkameněl v neutrálním výrazu. Nedávala jsem najevo žádnou emoci, zatímco sestra Cornelie byla štěstím bez sebe pokaždé, když s panem Spinnerem mluvila po telefonu, nebo ho viděla osobně.