Z mojí strany byla večeře poměrně tichou záležitostí. Mluvil jsem doslova jenom tehdy, když jsem musel, což znamenalo ve chvíli, kdy se mě Bill na něco zeptal, nebo když přišel číšník s pitomou otázkou, co že jsme si to vybrali na jídelním lístku. Jinak jsem mlčel, v klidu jedl svou porci hovězího steaku s pečenými bramborami a zeleninou a zamýšlel se nad různými věcmi, zatímco Adriana s Billem si opět a stále měli o čem povídat. Dokázali spolu mluvit hodiny, vsadím se, že kdyby je nikdo nezastavil, propovídali by spolu dvacet čtyři hodin z celého dne. A pak by mluvili i ze spaní, tím jsem si jistý.

Dříve jsem si měl s Billem taky co říct, taky jsme dokázali mluvit o všem možném i nemožném. Ale od té doby, co je tu Adriana se mezi námi houpe takové zvláštní napětí a ticho. Na rozdíl ode mě, on měl Adrianu rád a nelíbilo se mi, jakou hru spolu hrajeme. Ale prosím, naše hra byla i Adrianino rozhodnutí a ona je v tom dobrovolně. Takže, jestli chce Bill něco někomu vyčítat, může začít u ní, v tomhle případě budu rád až ten druhý.

Neměl jsem zrovna náladu sedět ve studiu známého amerického rádia, držet se s Adrianou za ruku, jako kdyby bylo všechno perfektní a odpovídat na otázky posluchačů nebo samotného moderátora. Ale už jsem tady bohužel byl a otočit se a odejít by bylo poněkud nevhodné. Navíc se zdálo, že Adriana s Billem se na takové rozhovory upřímně těší, takže jsem se nechal nakazit jejich spokojeností a tvářil se stejně stupidně jako oni. Když jsem tak seděl v pohodlném křesle a přemítal o nesmrtelnosti chrousta, zatímco Adriana si povídala s Billem a moderátorem o všem možném i nemožném, vnímal jsem, jak se mnou propletla prsty a přejela mi palcem po hřbetu ruky. Zpočátku mě napadlo, že to bylo úplně spontánní, ale moje překvapení opadlo, jakmile jsem zjistil, že vypráví něco, co má semnou co dočinění, tudíž k tomu přidává i obyčejné láskyplné náznaky. Přesně tak, jak říkala pravidla. Ačkoliv jsme se v normálním životě nedokázali vzájemně vystát, naší hru to nijak nezměnilo.

Nejdřív jsem se přikrčila a doufala, že mě jeho ruce minou. Nevím, proč ve mně ještě zůstávalo tolik zoufalé naděje, přece jen, on byl stroj, já byla obyčejný člověk. On byl z nás dvou ten, kdo může vyhrát, já se můžu jen marně bránit. A přesto jsem věřila v něco, co bylo prakticky nemožné. Nechtěla jsem se vzdát jen proto, že jsem věděla, jaká je skutečnost. Jen proto, že jsem věděla, že nemám ani tu nejmenší šanci mu utéct a zachránit si život.

Díval se na mě prázdnýma šedýma očima, zatímco jsem se sesouvala k zemi. Byly to oči panenky, mrtvé a bez emocí. Pozoroval mě, v obličeji žádný výraz, ale jeho ruce, které se po mě sápaly, se zastavily ve vzduchu. Přestal se hýbat, jen jeho oči mě pronásledovaly. Nevím, nejsem si jistá, proč už mi dávno nezlomil vaz, proč mě odtud neodtáhl. Nebylo to poprvé, co měl možnost mě zabít a ještě to neudělal. A dokud se nehýbal, poslepu jsem se snažila nahmatat na zemi něco, čím bych se mohla bránit. Za pasem jsem sice měla zbraň, ale nebudu plýtvat náboji, když vím, že mu stejně neublíží. Pod prsty jsem ucítila studený kov.

Následující ráno bylo zvláštní už od okamžiku, co jsem otevřel oči. Po včerejším nočním fiasku jsem si připadal jako přejetý parním válcem. Nemůžu říct, že mě ta provokace nebavila, ale když jsem se na to všechno podíval s odstupem několika hodin, připadalo mi, že je mezi tím vším několik okamžiků, které se nehodily ani do naší hry, ani do normálního života. Začínal jsem mít pocit, že od té doby, co se Adriana takhle změnila, se ztrácím. Naše hra pomalu ale jistě postrádala pravidla, které jsme na začátku určili. Co se sakra stalo, že se zdá, jako kdyby se mi to vymykalo z ruky? Nemá to nic společného s mými city. Já nejsem typ, co se zamilovává. Ať se klidně ostatní zamilovávají do mě, ale já se nezamilovávám. Jediná věc, kterou doopravdy miluju, je kvalitní sex a tím to končí. Nemyslím si, že pro mě na světě existuje ta pravá, protože já se nejspíš nikdy nezměním. Je to skoro k smíchu. Ale tohle je můj život a takhle mi vyhovuje. Myslete si, že jsem třeba blázen, ale to všechno jsem si vybral.

Všichni máme nějak sny, plány do budoucna. Prostě něco, o čem sníme a co chceme víc, než cokoliv jiného. Každý z nás ví, jak moc jsou pro něho jeho sny důležité. Pro někoho více, pro někoho méně. Ale myslím, že neexistuje nikdo, kdo by neměl alespoň malinké sny, malinké touhy, které by byly trošku sobecké. Myslím, že každý sen má v sobě kousek sobectví.

I já sním a myslím, že sním hodně. Prakticky sním celý svůj život. Někdy si říkám, že možná víc sním, než žiju a pak se setkávám s tím, že mi uniká realita. Někdy je mi to jedno, dokážu nad tím mávnout rukou a jindy si říkám, že asi musím být divná, když si život nechávám protékat mezi prsty.

Jak už mi bylo snad milionkrát řečeno; já žiju v bublině. Je to můj svět, moje malá bublina, do které nikdo nesmí. Jsem v ní zavřená tak často, že nevím, jak rychle plyne čas. Někdy je to dobře, když se potřebuju schovat před světem, mám svoje místečko.

Bůh ví, proč jsem odtamtud neodešel. Proč jsem neodešel zpátky k baru, proč jsem si nedal něco k pití a proč jsem neprohodil pár slov s jinou hezkou dívkou. Jen Bůh ví, proč jsem zůstal stát v té chodbě a čekal, až se dveře od toalet otevřou a ona z nich vyjde tou svou vlnivou chůzí připomínající šelmu na lovu. Měl jsem tolik možností, abych udělal cokoliv jiného, ale já tu zůstal stát opřený o zeď s prázdnou hlavou a trpělivě vyčkával, až se znovu objeví. Zůstal jsem na místě, na kterém mě nechala, a připadal si přitom neuvěřitelně hloupě. Kdybych odešel a nabídnul se jiné, byl bych si jistý, že jsem to já. Takhle jsem měl pocit, že se mnou ona manipuluje, nebylo u mé osoby normální, abych na někoho čekal, nebo se někoho domáhal. To lidé se museli domáhat mě. Tak proč tu pořád trčím a připadám si jako poslušný pes? Nevím, mám z toho zvláštní pocit. V mojí hlavě nebylo nic. Dokonce ani myšlenka na ni. Prostě jsem tu byl, jako kdyby nic jiného nebylo důležité.

Stalo se přesně to, co jsem očekával. Když tu byla Adriana sama s hromadou cizích mužů, nikoho ani nenapadlo, aby se přimotal a vyfotil ji. Myslím, že by se jí nelíbilo skončit v ranních novinách jako ta, která zničila hezký vztah, který nebyl opravdový, ale v jeho opravdovost věřili snad všichni. Ale teď, když jsem tu s ní stál já a nechával se omotávat sítěmi její hry a jejích pravidel, slyšet jsem cvakat spouště fotoaparátů. Bylo to jako na potvoru. Škoda, myslel jsem si, že kdyby se objevila na titulních stranách jako mrcha, co má na každém prstů deset chlapů, bylo by pro mě snazší se jí zbavit, chvíli hrát pana Zoufalého a nakonec bych mohl být zase ten starý Tom, co má každou noc v posteli jinou. Ale okolnosti mi do karet moc nenahrávaly. Vypadá to, že tahle hra ještě nějaký ten pátek neskončí. Já ani vlastně nevím, jestli chci, aby skončila, protože teď, když je z Adriany kočka, co vystrkuje drápky, rád bych zjistil, co v ní doopravdy je a jestli je takhle divoká ve všech ohledech. Jistě, myslete si, že jsem nechutně zvrhlý, ale to jsem prostě já.

Tak díky tomuhle songu od Linkin Park vznikla povídka I can not be faint. Doufám, že si všichni pamatujeme na Toma v Gallardu a Nessu, která ho fackovala hlava nehlava :))

Prospal jsem téměř celý zbytek dne. A večer jsem rozhodně nechtěl strávit na pokoji. Po tom malém fiasku, které se odehrálo mezi mnou a Adrianou jsem potřeboval na chvíli vypadnout, vyčistit si hlavu něčím, co by porušilo pravidla. Ano, měl jsem chuť na sex, na nezávazný sex s dívkou, jejíž jméno nechci znát, abych si ho nemusel ani pamatovat. Není to ode mě zrovna zdvořilé, to mi nikdo nemusí říkat. Nejsem necitlivý, jen občas potřebuju upustit páru a věřte mi, že je spousta takových, které mi s tím rády pomůžou, bez ohledu na to, jestli vědí nebo ne, že mám za zády jinou. Není to opravdové, pro mě ne, ale pro veřejnost ano. A tak to musí zůstat, tudíž pokud večer někam vyrazím, musím být opravdu nenápadný, což jde dost těžko, když mám fotografy a novináře neustále za sebou jako věrné psy. Jenomže to mě láká, to riziko, že se moje večerní radovánky ocitnou v ranních novinách, které se donesou Adrianě a ostatním. Možná chci, aby se to takhle stalo. Chci vědět, jak bude reagovat.

Poté, co jsme si s Adrianou všechno ujasnili, jsem si potřeboval lehnout a chvíli se vyspat. Vsadím se, že i ona uvítá pár hodin klidu beze mě, bez Billa, jen ponořená do vlastních snů. Jen Bill, který prospal celou noc, byl čilý jako rybička, ale tentokrát si musel vymyslet nebo najít vlastní zábavu. Já a Adriana jsme byli právě tak trochu nepoužitelní.

Bylo to zvláštní, když jsme vedle sebe leželi na posteli. Usínal jsem s pohledem zabodnutým do stropu, než se mi začala klížit víčka, Adriana ke mně byla otočená zády. Podle toho, jak klidně a pravidelně dýchala, určitě už spala dobrých pár minut. I já jsem se houpal na hranici mezi bdělostí a spánkem, ale v hlavě mi pořád vířili myšlenky, které mi bránily usnout úplně. Nebo jsem se možná spánku bránil já, abych mohl přemýšlet. Nevím, nejsem si tak docela jistý.

Otočil jsem se k ní. Pravda, raději bych sledoval její obličej, než její záda, ale bylo to lepší než nic. Takhle jsem vnímal její do bronzova opálenou kůži, která byla jako samet, to už jsem si ověřil. Očima jsem přejížděl po linii jejích zad a boků. Světlé vlasy jí vlnily po polštáři jako zlaté prameny vodopádů.

Na pokoj jsem se vrátil, když už slunce pomalu vypouštělo své paprsky nad obzor a nebe mělo zvláštní odstín fialové a růžové. Byl jsem opatrný, aby mě samotného nikdo neviděl a zároveň zamyšlený. Nebyl jsem si jistý, co budu dělat. Pokud Adriana nebude v pokoji, odjela domů a já nevím, jestli mám chuť jí pošpinit na veřejnosti. Nejsem typ, co se rád mstí, možná, že jsem jí to jen řekl proto, aby si to rozmyslela. Pokud to neudělala a sbalila si svoje věci, nejspíš to nechám být a mediím řeknu, že jsme se rozešli v dobrém, že zůstaneme přáteli. Nedělám to kvůli ní, ale kvůli sobě. Já vím, já vím, řekl jsem, že se jí pomstím, ale myslím, že bych za to šel do pekla a to nechci.

Na druhou stranu, co když v pokoji pořád ještě je a sama přemýšlí o té nejlepší alternativě? Pokud tu zůstane, stanovíme nové podmínky našeho vztahu. Bude to teď mnohem těžší, nedokážu si to ani pořádně představit. Ale po tom, co se včera v noci stalo, už nic nebude jako dřív.

Po zbytek večera jsem s Adrianou nemluvil. A kdybych se k ní nemusel chovat jako ke své dívce, odešel bych z večírku. Chtěl jsem se zavřít na pokoji a zapomenout na to, co se stalo. Chtěl jsem dělat cokoliv jiného, než být tady. Chtěl jsem dopít tu lahev alkoholu, kterou jsem měl načatou na pokoji, chtěl jsem se dívat na porno, abych vyhnal z hlavy myšlenky na sex s Adrianou a na to, co mi řekla. Poprvé za celou tu dobu, co hrajeme tohle divadlo, řekla něco, co z ní přestalo dělat tu slušnou holčičku, která poslechne na slovo a vždycky počká tam, kde se jí řekne. Přesně tohle jsem od ní celé ty měsíce očekával a najednou se mi to nelíbilo. Nelíbilo se mi, že řekla něco, co se dotklo mojí ješitnosti. Nechápal jsem, proč mě to tolik naštvalo. Mě, člověka, kterého si chválí desítky dívek. Proč mě to zrovna od ní urazilo? Zajímalo by mě, co ji k tomu vedlo. Proč najednou otočila list sebe sama. Dohnal jsem ji k tomu snad já? Pokud ano, mohl bych si gratulovat, že jsem se dostal pod tu slupku, skrze kterou nebylo vidět hlouběji. Ale pokud to znamená, že budeme na veřejnosti ohrožovat to, co jsme vybudovali, tak ať se to její druhé já zase vrátím tam, odkud přišlo.